ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.37.2020:37
sp. zn. 2 Azs 37/2020 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: T. H. D., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. 6. 2019, č. j. OAM-166/ZA-ZA11-HA12-2019, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2019,
č. j. 41 Az 6/2019 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 6. 2019, č. j. OAM-166/ZA-ZA11-HA12-2019
(dále jen „napadené rozhodnutí“), nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“).
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému
k dalšímu řízení. Namítal, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu nedostatečného
vypořádání jeho obav z návratu do Vietnamu. Byl přesvědčen, že splňuje podmínky pro přiznání
azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť nesouhlasí s komunistickým režimem
ve Vietnamu; použité zprávy přitom nepopisují skutečný stav země a života tamějších občanů.
Nucené vycestování by zasáhlo do života jeho rodiny, v čemž spatřoval důvod pro udělení
mezinárodní ochrany podle §14, §14a nebo §14b zákona o azyl u; žalovaný tak nerespektoval
jeho právo na soukromý a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod.
Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 41 Az 6/2019 – 40 (dále jen „napadený
rozsudek“), podanou žalobu zamítl. Nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti, neboť žalovaný
se k důsledkům žalobcova návratu do vlasti obšírně vyjádřil, stejně tak řádně posuzoval jeho
rodinné vazby na českém území. K výhradám týkajícím se nedostatečně zjištěného skutkového
stavu konstatoval, že žalovaný vycházel zejména z informací poskytnutých samotným žalobcem
a dále z relevantních zpráv o zemi původu. Zdůraznil, že žalobce jako důvod své žádosti
o mezinárodní ochranu uvedl, že v České republice žije již patnáct let, má zde dvě sestry,
těhotnou přítelkyni a dítě, zatímco ve Vietnamu nic nemá a z toho důvodu se tam nechce vrátit;
popsal také, že do České republiky přicestoval v roce 2004 s povolením k dlouhodobému pobytu,
ovšem v roce 2014 zapomněl podat žádost o prodloužení pobytového oprávnění, v důsledku
čehož obdržel rozhodnutí, jež mu ukládalo povinnost opustit území České republiky.
Při pohovoru pak tyto skutečnosti potvrdil a dále uvedl, že do České republiky přicestoval,
aby zlepšil svou ekonomickou situaci; ve Vietnamu nikdy neměl žádné problémy s tamními
státními orgány, a to ani při vycestování ze země; žádost o mezinárodní ochranu podal z důvodu
legalizace svého pobytu; v návratu do Vietnamu mu nebrání žádné důvody, neměl by tam žádné
problémy a žijí tam jeho rodiče. Krajský soud proto (s ohledem na tvrzení samotného žalobce)
shledal žalovaným shromážděné podklady dostatečnými a poukázal na to, že žalobce měl
ve správním řízení dostatek prostoru k tomu, aby přednesl azylově relevantní skutková tvrzení,
která považoval za podstatná. Žalobce se navíc nechtěl seznámit s podklady pro rozhodnutí
či s obsahem zpráv o situaci ve Vietnamu, ani nenavrhl žádné doplnění podkladů.
[4] Za této situace (žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až po patnácti letech pobytu
na území poté, co mu skončila platnost výjezdního příkazu a byl tudíž povinen opustit území)
shledal krajský soud, že jediným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu byla legalizace pobytu;
to však není zákonným důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu ani důvodem
hodným zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu podle §14 téhož zákona. Žalobce
přitom poprvé až v žalobě uvedl, že Vietnam neopustil z důvodů ekonomických,
nýbrž politických, neboť nesouhlasí s tamním komunistickým režimem; toto tvrzení však soud
považoval za účelové, neboť je v přímém rozporu s tím, jaké skutečnosti žalobce uváděl
v průběhu správního řízení (nemá politické přesvědčení, nebyl členem politické strany
ani skupiny, nebyl politicky aktivní, neměl žádné problémy se státními orgány, úřady, soudy,
policií ani s armádou). K námitkám směřujícím proti neudělení azylu z humanitárních důvodů
podle §14 zákona o azylu konstatoval, že žalovaný o něm rozhoduje na základě správního
uvážení a soud jeho rozhodnutí přezkoumává pouze v omezeném rozsahu z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů; nepovažoval přitom žalobcem tvrzené důvody (trvalé vazby
v České republice, plná integrovanost, soužití se synem a těhotnou družkou, absence vazeb
na Vietnam, oddělení od rodiny a přátel) za případ skutečně hodný zvláštního zřetele. Žalobce
dle soudu taktéž během řízení neuvedl jediné tvrzení, jež by bylo relevantní z hlediska udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, neboť netvrdil, že by mu v souvislosti s návratem
do Vietnamu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy.
[5] Krajský soud se neztotožnil ani s argumentací žalobce, že bylo porušeno jeho právo
na rodinný a soukromý život vyplývající z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Z jeho tvrzení nelze dovodit, že by byla realizace rodinného života se všemi členy jeho
rodiny v zemi původu vyloučena, jakkoli by to pro ně jistě znamenalo zcela zásadní životní
změnu; stejně tak je možná realizace rodinného života „na dálku“, zejména prostřednictvím
vzájemných pravidelných návštěv. Žalobcova přítelkyně je stejně jako on vietnamské státní
příslušnosti a hovoří mezi sebou hlavně vietnamsky, a to i s jejich synem narozeným v roce 2014,
přesídlení celé rodiny do Vietnamu tudíž nebrání národnostní ani jazyková bariéra. Překážkou
tohoto přesídlení nemůže být ani těhotenství žalobcovy přítelkyně, neboť i v těhotenství
či s malým dítětem lze cestovat, případně by se k žalobci mohla připojit později, jakmile
to zdravotní stav její a dítěte umožní. K obecnému odkazu na §14b zákona o azylu pak krajský
soud poznamenal, že žalobce netvrdil, že by některý z členů jeho rodiny byl poživatelem
doplňkové ochrany, a proto je aplikace předmětného ustanovení vyloučena.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které jej navrhl zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Obecně konstatuje,
že ze subsidiární povahy doplňkové ochrany ve smyslu §14a odst. 1 a odst. 2 písm. b), jejího
systematického zařazení i odpovídající judikatury je zřejmé, že důvody pro její udělení mohou
nastat právě v případech, které nesplňují přísná kritéria statusu azylanta. Namítá, že krajský soud
nesprávně interpretoval a aplikoval relevantní azylové důvody; nadto se meritorně vůbec
nezabýval udělením doplňkové ochrany, nýbrž spíše poukazoval na vývoj správního řízení,
z nějž nesprávně dovodil, že o udělení této formy ochrany nebylo možno ani uvažovat. Není
přitom pravdou, že nebyly zjištěny žádné důvody pro udělení doplňkové ochrany dle §14a
odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Poukázal na to, že nelze a priori vyloučit rozpor
s mezinárodními závazky; navíc je dána nutnost přezkoumatelným způsobem zkoumat reálnou
možnost účastníka řízení svůj rodinný život plnohodnotně realizovat na území domovského
státu, a to mimo jiné s ohledem na pobytový status a způsob života jeho rodinných příslušníků.
Tvrdí též, že není dostatečně odůvodněno, proč mu žalovaný odmítl udělit humanitární azyl;
právě v jeho případě totiž nastaly natolik závažné a výjimečné okolnosti, vzhledem ke kterým
je neudělení humanitárního azylu nehumánní. I kdyby pominul dlouhou dobu, kterou strávil
na území České republiky, zdůrazňuje, že rodina a přátelé v České republice jsou jeho jediným
zázemím; nemá rovněž perspektivu, jak by se ve Vietnamu živil, neboť tam nikdy samostatně
nežil a nemá materiální zázemí. Při pohovorech opakovaně poukazoval na svou složitou životní
situaci, kdy se obává návratu do vlasti s ohledem na aktuální situaci ohledně žádostí o pobyt
na velvyslanectví v Hanoji a nemožnost se vrátit k rodině v přiměřeném časovém horizontu.
Je přesvědčen, že existují důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je na místě udělit
mu humanitární azyl; příslušné správní uvážení však nebylo prakticky nijak odůvodněno,
což krajský soud napadeným rozsudkem neoprávněně aproboval.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že všechny námitky stěžovatele
považuje za zcela neopodstatněné. V průběhu správního řízení dle něj bylo objasněno,
že důvodem stěžovatwlovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany je pouze snaha o legalizaci
pobytu na území České republiky, neboť pozbyl pobytové oprávnění a chce na území zůstat
se svou přítelkyní a synem. Stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti,
na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující
k uplatňování politických práv a svobod, za niž by byl azylově relevantním způsobem
pronásledován; neuvedl ani nic, z čeho by vyplývalo, že by mohl ve vlasti pociťovat
odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů,
či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalovaný přitom
zdůrazňuje, že stěžovatel o mezinárodní ochranu žádá prvně, ačkoliv v České republice žije
již 15 let. Dále podotýká, že neudělení humanitárního azylu je v napadeném rozhodnutí řádně
zdůvodněno.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, jsou splněny obsahové náležitosti kasační
stížnosti dle §106 s. ř. s. a stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s.
Kasační stížnost byla podána a doplněna advokátem jednajícím na základě plné moci (srov. č. l. 2
spisu NSS), jemuž bylo také zasláno vyjádření žalovaného i potvrzení o probíhajícím řízení;
jelikož advokát doručil oznámení o ukončení zastupování až po provedení všech relevantních
úkonů právní služby (navíc těsně před vydáním tohoto rozhodnutí), nepovažoval Nejvyšší
správní soud za nezbytné v této fázi řízení vyzývat stěžovatele k doložení zastoupení advokátem,
neboť tomuto by již bylo pouze doručováno rozhodnutí ve věci.
[9] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasační stížnosti, se Nejvyšší
správní soud musel nejdříve zabývat otázkou její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž
platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[10] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[11] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených v §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž též uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti - v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
[12] V tomtéž usnesení poskytl Nejvyšší správní soud typový výčet situací, kdy bude
podmínka podstatného přesahu významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele
zpravidla splněna. „O přijatelnou kasační stížnost se může zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat
v následujících případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní
odklon, což znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se pak
v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze
důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[13] Nejvyšší správní soud předně poukazuje, že stěžovatel v kasační stížnosti sám
nepředestřel jakoukoli argumentaci týkající se její přijatelnosti; soud přitom žádný důvod
přijatelnosti neshledal. Stěžovatelem uváděným institutem humanitárního azylu se zdejší soud
zabýval již zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudky NSS ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 – 52, ze dne 31. 3.2010,
č. j. 6 Azs 55/2009 – 71, či usnesení ze dne 28. 8. 2013, č. j. 3 Azs 14/2013 – 16, ze dne
8. 4. 2016, č. j. 6 Azs 34/2016 – 30, ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 Azs 17/2017 – 28). Z této
judikatury vyplývá, že je na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl udělí či nikoliv,
přičemž míra volnosti správního uvážení je limitována pouze zákazem libovůle. V řešené věci
má Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem za to, že k překročení uvedené míry
nedošlo; nelze přitom přisvědčit stěžovateli, že by toto své správní uvážení žalovaný nikterak
neodůvodnil (srov. str. 7 napadeného rozhodnutí). K otázce rodinného života na území České
republiky Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 As 84/2015 - 24,
dle nějž se nejedná o nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života cizince,
může-li on a jeho rodina vést svůj soukromý a rodinný život v jiné zemi, například v domovském
státě (srov. také usnesení NSS ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 Azs 167/2016 - 25); z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva pak vyplývá, že podmínky pro použití tzv. extrateritoriálního
účinku čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jsou velmi přísné
(viz např. usnesení NSS ze dne 29. 6. 2011, č. j. 9 Azs 7/2011 – 67). V projednávaném případě
lze těžko absenci stěžovatelova ekonomického a společenského zázemí v zemi původu (kde navíc
žijí jeho rodiče) označit za nepřekonatelnou překážku tamějšího společného soužití jeho rodiny.
Nejvyšší správní soud poukazuje na svou judikaturu k nutnosti požádat o mezinárodní ochranu
co nejdříve je to možné (viz např. rozsudky NSS ze dne 13. 1. 2005, č. j. 3 Azs 119/2004 – 50,
ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 – 81, či ze dne 9. 2. 2006, č. j. 2 Azs 137/2005 – 51).
Z konstantní rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu se taktéž podává, že samotná
snaha o legalizaci pobytu nemůže být azylově relevantním důvodem (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, ze dne 24. 2. 2005,
č. j. 7 Azs 187/2004 – 94, nebo ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54).
[14] Nejvyšší správní soud přitom neshledal žádné zásadní pochybení krajského soudu, které
by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, neboť ten respektoval ustálenou
judikaturu a zároveň nikterak (natož hrubě) nepochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Jestliže stěžovatel brojí proti nesprávnému zjištění a následně posouzení skutkového stavu,
pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že „rozsah a správnost zjištění relevantního skutkového stavu
žalovaným je otázkou dokazování, které probíhá v každém řízení individuálně; z uvedené individuality pak plyne
rozdílná relevance určitých dokazovaných skutečností pro následné právní posouzení, jež je projevem zde dominující
zásady volného hodnocení důkazů. Typové důvody přijatelnosti vymezené pod bodem 4) písm. a) a b) usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, se vážou k otázkám právním
a jejich řešení právě správním soudem, nikoli správním orgánem“ (srov. usnesení NSS ze dne 24. 4. 2019,
č. j. 2 Azs 301/2018 – 37). Stěžovatelem tvrzená nesprávnost posouzení individuálního
skutkového stavu věci tedy sama o sobě nemůže být vadou, která by byla způsobilá být důvodem
přijatelnosti kasační stížnosti; krajský soud se při přezkoumávání skutkového stavu nedopustil
pochybení, která by svojí povahou stála proti samotným základním zásadám přezkumného
soudního řízení, a ani napadený rozsudek nevykazuje žádné extrémně závažné nedostatky,
které by bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces nechat bez povšimnutí. Samotná
polemika stěžovatele s právními závěry krajského soudu (subsumpcí zjištěného skutkového stavu
pod relevantní ustanovení azylového zákona) přitom v projednávané věci není důvodem
přijatelnosti kasační stížnosti, neboť nikterak nepřesahuje jeho vlastní zájmy.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[15] S ohledem na skutečnost, že stěžovatel netvrdil žádný důvod přijatelnosti své kasační
stížnosti, a ani Nejvyšší správní soud ex offo nenalezl žádnou otázku, jež by mohla mít obecný
dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl vyslovit za účelem sjednocování
judikatury, nemohl dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Kasační stížnost proto podle §104a s. ř. s. odmítl
jako nepřijatelnou. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu