ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.465.2019:31
sp. zn. 5 As 465/2019 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery JUDr. a Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: Česká
provincie Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul, se sídlem Malý Val 1553,
Kroměříž, zast. Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, se sídlem Zelená 267, Pardubice, proti
žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a Praha, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec
Králové, zast. JUDr. Ing Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., se sídlem Na Pankráci 1683/127,
Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
29. 11. 2019, č. j. 29 A 286/2017 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2017, č. j. SPU 376679/2017. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelčino odvolání a potvrdil rozhodnutí Státního
pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „správní
orgán I. stupně“) ze dne 30. 6. 2017, č. j. SPU 310888/2017. Správní orgán I. stupně citovaným
rozhodnutím na žádost osoby zúčastněné na řízení rozhodl o povolení obnovy správního řízení
vedeného u správního orgánu I. stupně pod sp. zn. SP2401/2015-523102 a ukončeného
pravomocným rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 17. 3. 2015, č. j. 122486/2014.
Tímto rozhodnutím byla podle §9 odst. 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání
s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění rozhodném pro projednávanou
věc (dále jen „zákon o majetkovém vyrovnání“), schválena dohoda o vydání pozemků (v dohodě
specifikovaných). Dohoda byla uzavřena mezi osobou zúčastněnou na řízení jako povinnou
osobou podle §4 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání a stěžovatelkou jako oprávněnou
osobou podle §3 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání.
[2] Osoba zúčastněná na řízení podala žádost o povolení obnovy řízení z důvodu, že po
vydání výše uvedeného rozhodnutí o schválení dohody vyšlo najevo, že v dané věci nebyly
splněny zákonné podmínky pro vydání majetku. Po právní moci rozhodnutí vyšly najevo dříve
neznámé skutečnosti a důkazy, které prokazovaly, že za odnětí majetku byla Kongregaci
Milosrdných sester sv. Vincence de Paul ve Vídni poskytnuta náhrada na základě smlouvy
uzavřené mezi tehdejší Československou socialistickou republikou (dále jen „ČSSR“)
a Rakouskou republikou. Podle názoru osoby zúčastněné na řízení nevznikl stěžovatelce
u majetku odškodněného podle některé z mezistátních nebo mezivládních náhradových dohod
nárok na vrácení, případně odškodnění majetku na základě restitučních zákonů, neboť
by se jednalo o duplicitu v plnění a náhradu křivdy, která už byla dříve odškodněna.
[3] Žalovaný dospěl k závěru, že podmínky podle §100 odst. 1 písm. a) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „správní
řád“), byly naplněny – z listin, které správní orgány obdržely (sdělení Zemského finančního
ředitelství pro Vídeň, Dolní Rakousko a Burgenland ze dne 28. 4. 1997, Smlouva mezi ČSSR
a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkových otázek ze dne
19. 12. 1974) je zřejmé, že vyšly najevo nové skutečnosti, které sice existovaly v době původního
řízení, ale osoba zúčastněná na řízení, které byly ku prospěchu, nemohla tyto skutečnosti bez
vlastní viny uplatnit. Zároveň tyto skutečnosti mohou odůvodnit jiné řešení otázky relevantní
v původním řízení. Konstatoval, že náhradu sice obdržela Kongregace Milosrdných sester
sv. Vincence de Paul ve Vídni 1060, Gumpendorferstrasse 108, avšak podle prohlášení
konference vyšších představených ženských řeholí v ČR ze dne 26. 4. 2013 Česká provincie
Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul, Malý Val 1553/2, 767 01 Kroměříž,
vystupovala po dobu své existence v právních vztazích pod názvy uvedenými v prohlášení a je
právním nástupcem uvedených právnických osob, mimo jiné i pod názvem „Kongregace Milosrdných
sester sv. Vincence de Paul ve Vídni 1060, Gumpendorferstrasse 108“. Žalovaný odkázal na přípis
Ministerstva financí ze dne 24. 5. 2016, č. j. 18068/2016/4401-2, podle něhož zastává
ministerstvo názor, že u majetku odškodněného podle některé z mezistátních (resp.
mezivládních) náhradových dohod nevzniká nárok na jeho vrácení nebo odškodnění podle
restitučních zákonů. Žalovaný dále vycházel analogicky z judikatury, která řeší případy, kdy bylo
žadatelům o restituci dle restitučních zákonů (zákona č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb.)
poskytnuto plnění na základě dvoustranných smluv uzavřených mezi vládou ČSSR a vládami
jiných zemí (Kanady, USA, Rakouska) – viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002,
sp. zn. I. ÚS 306/01, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 102/01,
ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 305/01, ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99, a ze dne
26. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 515/04. Podle žalovaného nové skutečnosti mohou odůvodňovat jiné
řešení jedné z otázek, jež byla předmětem rozhodování o nároku oprávněné osoby, tedy zda
odebrání majetku stěžovatelce, resp. jejímu právnímu předchůdci, je možné podřadit pod
některou ze skutečností vedoucích k majetkovým křivdám ve smyslu §5 písm. a) - k) zákona
o majetkovém vyrovnání.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[4] Stěžovatelka napadla výše uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu
v Praze, který ji postoupil krajskému soudu jako místně příslušnému. Krajský soud konstatoval,
že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí, kterým byla podle §100 odst. 1 písm. a)
správního řádu povolena obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím, kterým bylo
podle §9 odst. 3 zákona o majetkovém vyrovnání rozhodnuto o vydání nemovitostí, kdy
účastníky řízení byla stěžovatelka jako oprávněná osoba ve smyslu §3 písm. b) zákona
o majetkovém vyrovnání, a osoba zúčastněná na řízení jako povinná osoba ve smyslu §4 písm. b)
zákona o majetkovém vyrovnání. Státní pozemkový úřad nerozhodoval o soukromoprávní
otázce, tedy o nároku na vydání předmětných nemovitostí, ale jednalo se o rozhodnutí procesní
povahy, která jsou podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 21. 9. 2011, č. j. Konf 65/2010-21,
č. 2499/2012 Sb. NSS, přezkoumatelná ve správním soudnictví.
[5] Krajský soud připomněl, že podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu zde uvedený
důvod obnovy řízení slouží ke korekci postupu správního orgánu při zjišťování podkladů pro
rozhodování v původním řízení. Účelem obnovy není přezkum ani případná náprava
nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu z hlediska posouzení okolností a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování, ale účelem obnovy je to, aby bylo napraveno nedostatečné
skutkové zjištění a aby bylo přihlédnuto k důkazům a skutečnostem, které sice existovaly v době
původního řízení, byly však před ukončením tohoto řízení neznámé a účastník řízení, jemuž jsou
ku prospěchu, je nemohl z tohoto důvodu uplatnit. Nutnou podmínkou pro obnovu řízení
je přitom současně možnost jiného řešení otázky, jež byla předmětem původního rozhodnutí.
[6] Krajský soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, podle níž v daném případě nebyly
splněny formální podmínky pro obnovu řízení, jelikož okolnosti, které správní orgán I. stupně
kvalifikoval jako důvod pro obnovu řízení, nelze podřadit pod žádný z taxativně uvedených
případů v §101 správního řádu; argumentaci stěžovatelky odkazem na §101 správního řádu
označil soud pro posuzovaný případ za irelevantní, neboť správní orgány rozhodovaly o obnově
řízení podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu, nikoliv v novém řízení o novém rozhodnutí
podle §101 správního řádu. Krajský soud poukázal na to, že obnova řízení podle §100 správního
řádu a nové rozhodnutí podle §101 správního řádu jsou dva zcela samostatné instituty, pro
jejichž uplatnění správní řád stanoví různé podmínky, přičemž tyto instituty nelze libovolně
zaměňovat.
[7] Krajský soud neshledal důvodným ani tvrzení stěžovatelky, podle něhož plnění
poskytnuté podle Smlouvy mezi ČSSR a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních
a majetkových otázek ze dne 19. 12. 1974 nelze považovat za náhradu ve smyslu §5 zákona
o majetkovém vyrovnání. Uvedl, že z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá,
že „o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným způsobem, a to především z důvodu,
že tím došlo k naplnění účelu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“ (např. rozsudky ze
dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006, a ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000,
usnesení ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1262/2005, nebo ze dne 26. 5. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 2470/2014, které se týkaly právních důsledků poskytnutí odškodnění žadateli nebo
jeho právnímu předchůdci na podkladě mezistátních dohod na uplatnitelnost nároků podle
restitučních zákonů, konkrétně zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů). Tyto závěry obstály i v rovině ústavněprávní (srov. např. již zmiňovaná
usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 102/01, a ze dne 23. 7. 2002,
sp. zn. II. ÚS 305/01, a dále usnesení ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. I. ÚS 458/02, a ze dne
11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000). S ohledem na obdobné principy, na kterých jsou zákon
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a zákon o majetkovém vyrovnání postaveny (viz
preambule k jednotlivým zákonům), krajský soud nepovažoval za vyloučené, že odškodnění
podle předmětné mezivládní dohody může mít eventuálně vliv i na uplatnitelnost nároků podle
zákona o majetkovém vyrovnání.
[8] Co se týče stěžovatelkou předestřeného usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001,
sp. zn. II. ÚS 265/99, krajský soud dodal, že v něm Ústavní soud neřešil otázku uplatnitelnosti
nároku podle restitučních zákonů za situace, kdy bylo žadateli dříve poskytnuto odškodnění
na základě mezinárodní smlouvy, ale zabýval se účinky mezivládní dohody (konkrétně dohody
sjednané dne 29. 1. 1982 mezi vládami ČSSR a USA) na vlastnické právo státu k nemovitostem,
jehož deklarování se žadatel dožadoval; relevantní pro posouzení věci nemůže být ani poukaz
na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 8/2000, který se vůbec nevztahuje
k odškodňování podle mezistátních dohod. Krajský soud dospěl k závěru, že listiny sloužící jako
podklad pro obnovu řízení (zejména sdělení Zemského finančního ředitelství pro Vídeň, Dolní
Rakousko a Burgenland ze dne 28. 4. 1997 a Smlouva mezi ČSSR a Rakouskou republikou ze dne
19. 12. 1974) lze považovat za nově najevo vyšlé skutečnosti a důkazy, které existovaly již v době
původního řízení a které mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem
rozhodování. Pokud by se totiž prokázalo, že stěžovatelka, resp. její právní předchůdce, byla
v minulosti odškodněna podle mezivládní dohody uzavřené mezi ČSSR a Rakouskou republikou,
tato skutečnost by mohla odůvodňovat jiné řešení otázky jejího nároku na vrácení, popř.
odškodnění majetku podle zákona o majetkovém vyrovnání. Podle názoru krajského soudu, který
se vztahuje k předmětu žaloby v rámci jejích žalobních bodů, v daném případě byly splněny
podmínky pro obnovu řízení podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu, včetně podmínky
způsobilosti nově předložených skutečností a důkazů odůvodnit odlišné řešení otázky, která
je předmětem rozhodování.
[9] Z uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
[10] V kasační stížnosti stěžovatelka předně polemizuje s názorem krajského soudu ohledně
nepřípadnosti jejího odkazu na §101 správního řádu – tvrdí, že podle doktrinálního výkladu
je možné provést a vykonat nové řízení jen v případech taxativně vymezených v §101 správního
řádu, přičemž řízení o schválení dohody o vydání zemědělských nemovitostí podle §9 odst. 3
zákona o majetkovém vyrovnání pod žádný z vymezených případů zařadit nelze. Správní orgány
nemohou provést nové řízení a dospět k odlišnému posouzení věci než v původním řízení, a tím
pádem nejsou naplněny ani podmínky pro obnovu řízení podle §101 odst. 1 písm. a) správního
řádu. Postup správních orgánů (i krajského soudu) v důsledku toho byl nezákonný, neboť mohou
vydat rozhodnutí pouze, pokud jim zákon umožňuje rozhodnout, a tak tomu v daném případě
nebylo. Stěžovatelka následně znovu poukázala na právo neměnnosti vydaných rozhodnutí.
[11] Za nesprávný rovněž považuje závěr krajského soudu, že plnění poskytnuté podle
smlouvy mezi ČSSR a Rakouskem lze považovat za náhradu ve smyslu §5 zákona o majetkovém
vypořádání, na čemž dle stěžovatelky nemůže ničeho změnit ani krajským soudem odkazovaná
judikatura Ústavního soudu, neboť ta se týkala zcela odlišných případů. Poukazuje rovněž
na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 265/99, z něhož vyplývá, že dohoda uzavřená mezi
dvěma vládami představujícími subjekty mezinárodního práva, jež by měla mít vliv na majetkové
poměry, resp. subjektivní práva jednotlivců, nebyla a není součástí vnitrostátního práva.
Stěžovatelka též odkazuje na výklad Ústavního soudu k pojmu „vyplacení náhrady“ v restitučních
předpisech, podle kterého v případech, kdy náhrada nebyla vyplacena vůbec nebo nebyla
vyplacena celá, je nárok na vydání věci dán. Bez bližšího vysvětlení též odkazuje na nálezy
Ústavního soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. IV. ÚS 126/97, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS
10/13, č. 177/2013 Sb., kterým byla přezkoumána ústavnost zákona o majetkovém vyrovnání.
Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jsou námitky v podstatě stejné jako
námitky odvolací a žalobní. Ztotožnil se s rozsudkem krajského soudu a navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
[13] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že se krajský
soud i správní orgány se všemi námitkami stěžovatele dostatečným a jednoznačným způsobem
vypořádaly. Poukázala na odlišný smysl a režim institutu obnovy řízení a institutu nového
rozhodnutí, jakož i na odůvodnění krajského soudu, které považuje za zcela správné. Stěžovatelce
vytkla, že při výkladu judikatury Ústavního soudu vytrhává jeho závěry z kontextu. Ústavní soud
totiž mj. i ve stěžovatelkou citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS
265/99, opakuje své ustálené závěry stran důsledků mezivládních dohod na restituční nároky
oprávněných osob – tyto dohody mají za následek ztrátu možnosti vznášet restituční nároky jak
přímo podle vnitrostátního práva, tak nepřímo prostřednictvím své vlády. V této souvislosti
osoba zúčastněná na řízení odkázala např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005,
sp. zn. II. ÚS 20/05, v němž byl zaujat závěr, podle něhož pokud byl nahrazen majetek
stěžovateli nebo jejímu právnímu předchůdci podle mezivládní dohody mezi ČSSR a Kanadou,
došlo tím k naplnění účelu sledovaného restitučním právním předpisem. Tento závěr vyplývá
i z další konstantní judikatury Ústavního soudu. Pro úplnost osoba zúčastněná na řízení shrnuje
závěry vyjádřené v usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000, týkající
se mimosoudních rehabilitací, které jsou plně aplikovatelné i pro poměry restitučních nároků
podle zákona o majetkovém vyrovnání, neboť zákonodárce byl v obou případech veden stejným
úmyslem a sledoval stejný cíl (snahu zmírnit následky majetkových křivd). Závěrem osoba
zúčastněná na řízení navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[14] V podání doručeném Nejvyššímu správnímu soudu dne 28. 10. 2020 stěžovatelka znovu
zopakovala, že podle jejího názoru možnost vést nové řízení a nově rozhodnout ve věci
ve smyslu §101 správního řádu je nutnou podmínkou pro obnovu řízení dle §100 správního
řádu, přičemž takové důvody pro nové rozhodnutí v posuzované věci nejsou dány a zákon
o majetkovém vyrovnání takovou možnost vůbec nepřipouští.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti a dospěl k následujícímu závěru.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud především předesílá, že téměř totožnými kasačními stížnostmi
stěžovatelky se již ve dvou věcech zabýval. I vzhledem k tomu, že rozsudky krajského soudu,
stejně jako samotné kasační stížnosti a další podání účastníků v těchto věcech jsou téměř
identické, neshledal Nejvyšší správní soud důvod, pro který by bylo nutné se od závěrů svých
rozsudků ze dne 23. 10. 2020, č. j. 5 As 463/2019 - 31, a ze dne 30. 10. 2020, č. j. 5 As 464/2019
- 25, odchýlit.
[18] Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje shodné námitky nezákonnosti rozhodnutí
žalovaného, potažmo krajského soudu jako ve svých předchozích podáních, tj. z důvodu:
1) okolnosti, které správní orgán I. stupně kvalifikoval jako důvod pro obnovu, údajně nelze
podřadit pod žádný z taxativně uvedených případů v §101 správního řádu, 2) plnění poskytnuté
podle mezinárodní smlouvy nelze považovat za náhradu ve smyslu §5 zákona o majetkovém
vyrovnání. I v tomto kontextu nelze přehlédnout, že se jedná o opakování argumentace užité již
v řízení před krajským soudem, se kterou se krajský soud ve svém rozsudku přezkoumatelným
způsobem náležitě vypořádal.
[19] V prvé řadě Nejvyšší správní soud upozorňuje, že správní řízení o obnově podle §100
správního řádu lze rozdělit do dvou stádií: 1) rozhodování, zda se obnova řízení povolí (popř.
nařídí z úřední moci), a 2) rozhodování v již obnoveném řízení. Ve fázi řízení o povolení obnovy
správní orgán zkoumá pouze naplnění zákonných podmínek. Teprve po její obnově, tedy v druhé
fázi řízení podle §100 správního řádu, může správní orgán zkoumat meritum věci. V řízení
o povolení obnovy řízení se tedy správní orgán mj. zabývá tím, zda nově navržené důkazy
„mohou“ vést k odlišnému řešení otázky řešené v původním řízení, nikoliv zda „skutečně povedou“
k jinému výsledku – v obnoveném řízení tak může správní orgán dospět ke stejnému závěru jako
v původním řízení. Tomu, že se správní orgán v první fázi řízení zabývá pouze naplnění
podmínek pro povolení obnovy, taktéž odpovídá rozsah soudního přezkumu.
[20] Účelem obnovy řízení podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu je výhradně náprava
skutkových nesprávností, nikoliv korekce nesprávného právního posouzení. Obnovu řízení lze
povolit, pokud teprve po právní moci rozhodnutí v původním řízení vyšly najevo dříve neznámé
skutečnosti nebo důkazy, nemohl-li je účastník řízení, kterému jsou ku prospěchu, uplatnit již
v původním řízení, a to zejména pro jejich dřívější nedostupnost. Pojem „dříve neznámé skutečnosti
nebo důkazy“, jak ho má na mysli §100 odst. 1 písm. a) správního řádu, je přitom nutno chápat
v objektivním smyslu, tedy jako skutečnosti či důkazy, které účastník řízení znát nemohl
a nemohl je v původním řízení uplatnit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 1. 2011, č j. 8 As 18/2010 - 113, a dále též např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 12. 2019, č. j. 1 As 213/2019 - 36, či ze dne 16. 10. 2020, č. j. 5 As 117/2020 - 42). Poslední
podmínkou pro povolení obnovy řízení je, že nově uplatněné důkazy a skutečnosti musí být
způsobilé vést k jinému výsledku otázky řešené v původním řízení. Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že jiné otázky správní orgány v řízení o povolení obnovy řízení podle §100 odst. 1
písm. a) správního řádu neposuzují.
[21] Krajský soud se tvrzenými skutkovými novotami náležitě zabýval. Podrobně odůvodnil,
proč jsou listiny, na jejichž základě žalovaný dovodil naplnění podmínky pro povolení obnovy
řízení, relevantní. Dospěl ke správnému závěru, že pro povolení obnovy řízení postačuje pouhá
pravděpodobnost, že v následném řízení dojde k jinému řešení otázky, jež byla předmětem
rozhodování v původním řízení. Z listin, které osoba zúčastněná na řízení správním orgánům
předložila, vyplývá, že podle mezivládní smlouvy uzavřené mezi ČSSR a Rakouskou republikou
o vypořádání určitých finančních a majetkových otázek dne 19. 12. 1974 již byla stěžovatelčina
právní předchůdkyně určitým způsobem odškodněna – taková skutečnost však zjevně může mít
vliv na posouzení nároku stěžovatelky na vrácení (popř. odškodnění) majetku podle zákona
o majetkovém vyrovnání, což bylo jádro otázky posuzované v původním řízení.
[22] Stěžovatelka v kasační stížnosti opakovaně namítá, že nebyly naplněny podmínky podle
§101 správního řádu. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud odkazuje na vyčerpávající a správné
odůvodnění krajského soudu. Stěžovatelčina argumentace stran této problematiky nepřináší
žádnou novou polemiku v reakci na odůvodnění napadeného rozsudku. Jak již upozornil krajský
soud, obnova řízení podle §100 správního řádu a nové rozhodnutí podle §101 správního řádu
jsou dva zcela samostatné instituty, pro jejichž uplatnění správní řád stanoví různé podmínky,
přičemž tyto instituty nelze libovolně zaměňovat. Sice §102 správního řádu upravuje společná
ustanovení pro oba tyto instituty, nicméně jejich uplatnění v řízení podle §100 správního řádu
(tedy v nyní projednávaném případě) přichází v úvahu teprve až v obnoveném řízení, a nikoliv
v řízení o obnově.
[23] K podání stěžovatelky ze dne 28. 10. 2020 Nejvyšší správní soud uvádí, že ani toto
nepřináší žádné nové argumenty; stěžovatelka pouze opakuje již dříve vyřčený názor o vztahu
§100 a §101 správního řádu, jež pouze ilustruje přetrvávající naprosté nepochopení právní
úpravy dvou zcela odlišných procesních institutů ve správním řádu, konkrétně obnovy řízení dle
§100 správního řádu na straně jedné a tzv. nového rozhodnutí dle §101 správního řádu
na straně druhé (srov. též název hlavy X části druhé správního řádu „Obnova řízení a nové
rozhodnutí“).
[24] Každý z těchto institutů má samostatné důvody pro své použití, přičemž je samozřejmě
absurdní podmiňovat možnost správního orgánu rozhodnout o obnově řízení dle §100
správního řádu tím, že musí být zároveň splněny zcela odlišné důvody pro vydání tzv. nového
rozhodnutí, které míří na jiné procesní situace, než jsou ty, pro něž dle §100 odst. 1 a 3
správního řádu může být povolena či nařízena obnova řízení. Jediné, co oba instituty spojuje,
je společné ustanovení §102 správního řádu, které upravuje následný postup správního orgánu
v případě, že buď a) již bylo rozhodnuto o povolení či nařízení obnovy řízení a má být vedeno
řízení obnovené, nebo b) jsou právě dány důvody pro vydání nového rozhodnutí dle §101
správního řádu. Ani tato skutečnost ovšem nic nemění na tom, že věc stěžovatelky, v níž došlo
k povolení obnovy řízení dle zákona o majetkovém vyrovnání, nemá s institutem nového
rozhodnutí dle §101 správního řádu nic společného. Stěžovatelčina první námitka je tedy
nedůvodná.
[25] Co se týče argumentace stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu, která byla dle jejího
názoru použita nepřípadně, shoduje se Nejvyšší správní soud se závěry krajského soudu.
Co se týče zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, Federální shromáždění České
a Slovenské Federativní Republiky jej přijalo „ve snaze zmírnit následky některých majetkových a jiných
křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, vědomo si, že tyto křivdy tím méně pak různé nespravedlnosti
z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti, nelze nikdy zcela napravit,
chtějíc však potvrdit svoji vůli, aby k podobným křivdám už nikdy nedocházelo“. Nelze však pominout,
že rovněž zákon o majetkovém vyrovnání byl přijat ve snaze „zmírnit následky některých majetkových
a jiných křivd, které byly spáchány komunistickým režimem v období let 1948 až 1989, vypořádat
majetkové vztahy mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi jako předpoklad plné náboženské svobody
a umožnit tak obnovením majetkové základny církví a náboženských společností svobodné a nezávislé postavení
církví a náboženských společností, jejichž existenci a působení pokládá za nezbytný prvek demokratické
společnosti“. Za situace, kdy deklarovaný účel zákona o majetkovém vyrovnání je obdobný účelu
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, není rozumného důvodu nahlížet odlišně
na otázku dřívějšího dosažení účelu restitučního nároku podle zákona o majetkovém vyrovnání
za použití mezivládní náhradové dohody. Závěr krajského soudu podepřený tím, že zde existuje
pravděpodobnost odlišného řešení otázky, která byla předmětem rozhodování v původním řízení,
a jsou tedy splněny podmínky pro povolení obnovy řízení podle §100 odst. 1 písm. a) správního
řádu, tak je správný. Taktéž stěžovatelčina druhá námitka je nedůvodná.
[26] Závěrem je třeba ve shodě s krajským soudem podotknout, že rozhodnutí o povolení
obnovy řízení má pouze procesní charakter – nejedná se o rozhodnutí o věci samé. Vlastní
dokazování a rozhodování o právech účastníků bude probíhat až v dalším řízení, které bude
následovat po povolení obnovy. Až v této fázi řízení bude třeba postavit najisto (mimo jiné)
otázku, zda osoba uplatňující nárok dle zákona o majetkovém vyrovnání je totožná s osobou,
které byla v minulosti poskytnuta náhrada dle mezivládní dohody uzavřené mezi ČSSR
a Rakouskou republikou, popř. zda odebrání majetku v případě následného odškodnění dle této
mezivládní dohody lze podřadit pod některou ze skutečností vedoucích k majetkové křivdě
ve smyslu §5 zákona o majetkovém vyrovnání, resp. zda u majetku odškodněného podle
mezivládní dohody vzniká nárok na jeho vydání (popř. odškodnění) podle zákona o majetkovém
vyrovnání. Stěžovatelka bude mít v obnoveném řízení nepochybně možnost uplatnit všechny
argumenty týkající se věci samé, a to včetně možnosti návrhů na doplnění dokazování. V této fázi
řízení přitom není možné předjímat, zda v obnoveném řízení bude otázka, která byla předmětem
rozhodování, vyřešena odlišně, nebo zda bude rozhodnuto stejným způsobem jako v původním
řízení.
V. Závěr a náklady řízení
[27] Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto
ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[28] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 a 5 ve spojení
s §120 s. ř. s.; žalovaný, jemuž dle pravidla úspěchu ve věci právo na náhradu nákladů řízení
náleží, žádné náklady přesahující jeho běžnou správní činnost nevynaložil, proto mu soud
náhradu nákladů nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu nákladů řízení
pouze v případě, kdy jí soud uloží povinnost; tak tomu v projednávané věci nebylo.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 13. listopadu 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu