ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.92.2019:39
sp. zn. 5 As 92/2019 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. K., zast. Mgr.
Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha, proti žalovanému: Krajský
úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2019, č. j. 33 A 40/2017 - 58,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2019, č. j. 33 A 40/2017 - 58,
se ruší.
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 19. 7. 2017, č. j. JMK
104510/2017, se ruší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 200 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce Mgr. Václava
Voříška, advokáta se sídlem Ledčická 649/15, Praha.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 7. 2017, č. j. JMK 104510/2017 zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností
(dále jen ,,správní orgán I. stupně‘‘), ze dne 11. 5. 2017, č. j. ODSČ-62209/17-22, kterým byl
žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla dle §125f odst. 1
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
v relevantním znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta
ve výši 1500 Kč a povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 1000 Kč.
[2] Žalobce v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu jako provozovatel osobního
vozidla tov. zn. Audi, RZ: X, nezajistil, aby při jeho užití na pozemní komunikaci byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto
zákonem, neboť řidič uvedeného vozidla dne 15. 1. 2016 v 16:19 hod. neoprávněně zastavil
na pozemní komunikaci Veveří 34 v Brně, čímž porušil povinnost podle §53 odst. 2 zákona
o silničním provozu, mající znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou; v ní namítal, že výrok prvostupňového
rozhodnutí je vadný, neboť neobsahuje dostatečnou identifikaci právní povinnosti, kterou měl
žalobce porušit; samotný odkaz na §10 zákona o silničním provozu nestačí. Současně žalobce
považoval za nedostatečný popis skutku ve výroku rozhodnutí, protože k neoprávněnému
zastavení může dojít různým způsobem, aniž by bylo z formulace zvolené prvostupňovým
správním orgánem zřejmé, jakého protiprávního jednání se žalobce dopustil.
[4] Dále žalobce namítal, že byl uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele
vozidla podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, který však následně přestal vlivem
nabytí účinnosti zákona č. 183/2017 Sb. existovat, neboť byl nahrazen přestupkem
provozovatele vozidla. Z toho důvodu mělo být podle názoru žalobce prvostupňové rozhodnutí
zrušeno, neboť nelze nikoho postihovat za jednání, které nebylo v době rozhodování žalovaného
zákonem považováno jako trestné. Kromě toho žalobce namítal, že mělo být v rámci
rozhodování žalovaného v jeho prospěch zohledněno, že znakem správního deliktu (dnes
přestupku) fyzické nepodnikající osoby bylo v období od 1. 7. do 13. 7. 2017 též zavinění. Tento
závěr žalobce dovodil z toho, že zákonodárce netvrdil ani neprokázal naléhavý obecný zájem
na tom, aby byla účinnost zákona č. 183/2017 Sb. v čl. CCLVII daného právního předpisu
stanovena již ode dne 1. 7. 2017, tedy odchylně od obecné legisvakanční lhůty v délce 15 dnů
od vyhlášení zákona.
[5] Žalobce dále poukázal na to, že odpovědnost za správní delikt (dnes přestupek) zanikla,
a to v důsledku uplynutí promlčecí doby stanovené v §30 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „zákon
o odpovědnosti za přestupky“). Podle názoru žalobce je totiž nutné aplikovat právní úpravu
promlčecí doby podle nového zákona o odpovědnosti za přestupky také na protiprávní jednání
spáchané před nabytím jeho účinnosti, neboť je pro pachatele v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod příznivější. V této souvislosti žalobce namítl, že §112 odst. 2 zákona
o odpovědnosti za přestupky nelze použít, neboť je protiústavní, pokud aplikaci pozdější právní
úpravy ve prospěch pachatele vylučuje. Podle žalobce rovněž nebyla při rozhodování o sankci
z úřední povinnosti zohledněna možnost mimořádného snížení pokuty podle §44 zákona
o odpovědnosti za přestupky, přestože se jedná o právní úpravu pro žalobce příznivější.
[6] Závěrem žalobce namítal, že nebyly splněny zákonné podmínky pro zahájení
řízení o spáchání správního deliktu provozovatele vozidla (dnes přestupku), neboť žalobce
na výzvu sdělil totožnost osoby, která byla řidičem vozidla. Za dostatečné nelze podle žalobce
považovat zdůvodnění, že bylo sdělení totožnosti pana D. P. účelové jen proto,
že je zmocněncem společnosti ODVOZ VOZU, s.r.o., který je znám z jiných řízení, přičemž
se mu nedaří doručovat. O doručení výzvy k podání vysvětlení panu P. se měl správní orgán
alespoň pokusit.
[7] Krajský soud žalobu zamítl. Připomněl, že úmyslem zákonodárce nebylo, aby přijetím
zákona o odpovědnosti za přestupky došlo k „amnestii“ či hromadnému zániku odpovědnosti
za přestupky a správní delikty spáchané přede dne nabytí jeho účinnosti. Naopak z okolností
přijetí daného právního předpisu a jeho doktrinálního výkladu vyplývá, že zákonodárce chtěl
zakotvit pravidlo zamezující tomu, aby bylo trestání pouze v důsledku změny délky promlčecích
lhůt nadále znemožněno ; o tom ostatně svědčí formulace §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti
za přestupky.
[8] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou že je §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti
za přestupky protiústavní. Pokud zákonodárce v uvedeném ustanovení toliko stanovil pravidla
pro řešení kolize staré a nové právní úpravy běhu lhůt k zániku odpovědnosti za přestupek
či správní delikt, nelze tuto skutečnost dle krajského soudu považovat za porušení zákazu
retroaktivity ve prospěch, neboť se nejedná o změnu právní úpravy, která by byla pro žalobce
ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod příznivější a měnila ex post trestnost
(protiprávnost) jeho jednání.
[9] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce neexistence správního deliktu provozovatele
vozidla v době rozhodování žalovaného. Krajský soud uvedl, že v důsledku přijetí zákona
o odpovědnosti za přestupky skutečně došlo ke zrušení dosavadní dvojkolejnosti správních
deliktů; ve vztahu k nyní posuzované věci se však jednalo o pouhou změnu terminologie, protože
v důsledku přijetí souvisejícího zákona č. 183/2017 Sb. došlo pouze k tomu, že je nadále v §125f
odst. 1 zákona o silničním provozu hovořeno nikoliv o „právnické nebo fyzické osobě“,
ale o „provozovateli“, který se dopustí „přestupku“, který byl dříve označen jako „správní delikt“.
Změna dotčené právní úpravy tedy nepochybně neměla za následek, že by jednání žalobce
přestalo být protiprávní. Žalovaný dle krajského soudu postupoval zcela v souladu s §112 odst. 1
zákona o odpovědnosti za přestupky, pakliže prvostupňové rozhodnutí z hlediska právní
kvalifikace přezkoumával podle právní úpravy platné a účinné v době spáchání správního deliktu
(dnes přestupek), neboť pozdější právní úprava není pro žalobce příznivější (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018 – 49). Krajský soud
dále k otázce zavinění jakožto znaku správního deliktu konstatoval, že tato námitka
se zakládá na ničím nepodloženém tvrzení, jak ostatně Nejvyšší správní soud v minulosti
opakovaně judikoval (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2018,
č. j. 8 As 201/2017 – 39, a ze dne 4. 10. 2018, č. j. 7 As 312/2018 – 47).
[10] V další skupině námitek krajský soud přisvědčil žalobci v tom, že §10 zákona o silničním
provozu obsahuje několik odstavců, přičemž musí být z výroku zřejmé, která povinnost
provozovatele vozidla byla konkrétně porušena. V nyní posuzované věci nicméně správní orgán
I. stupně přímo ocitoval §10 odst. 3 zákona o silničním provozu, na který bylo následně
odkázáno v odůvodnění rozhodnutí. V této souvislosti bylo dále ve výroku doplněno,
že jednáním neznámé osoby došlo ke spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona
o silničním provozu, a to porušením povinnosti řidiče podle §53 odst. 2 téhož zákona. Přestože
tedy krajský soud připustil, že prvostupňový správní orgán měl ve výroku jednoznačně
a srozumitelně specifikovat, že došlo k porušení povinnosti řidiče neoprávněným užitím
chodníku, popř. zaparkováním na něm, byl díky povaze porušené povinnosti a uvedení
konkrétního místa a času jeho spáchání minimální standard nezaměnitelnosti skutku dodržen.
[11] K aplikaci institutu mimořádného snížení pokuty krajský soud připomněl judikaturu
Nejvyššího správního soudu, podle které zakotvení daného právního institutu je právní úpravou,
která je pro pachatele příznivější ; avšak není povinností správních orgánů, aby v každém případě
zdůvodňovaly, proč k aplikaci daného právního institutu nepřistoupily, pakliže pro to nebyla
splněna ani jedna z podmínek stanovených zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018 – 45). Z logiky věci pak nelze považovat za vadu výroku
neuvedení §44 zákona o odpovědnosti za přestupky, jestliže podle něj v nyní posuzované věci
nebylo o výši pokuty rozhodováno. Skutečnost, že se žalobce jednání dopustil na principu
objektivní odpovědnosti je totiž samotnou podstatou přestupku provozovatele vozidla (dříve
správního deliktu) ve smyslu §125f odst. 1 zákona o silničním provozu. V řízení pak nevyšly
najevo žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly mimořádné snížení pokuty z jiných důvodů,
které jsou v §44 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky taxativně stanoveny.
[12] K námitce nedostatečných úkonů ke zjištění pachatele přestupku krajský soud označil
tvrzení žalobce jako rozporná se správním spisem, neboť je v něm založena výzva k podání
vysvětlení ze dne 16. 5. 2016 adresovaná panu P., včetně kopie doručenky, podle které nemohla
být adresátu daná písemnost doručena (adresát je na uvedené adrese neznámý). Podle názoru
krajského soudu nelze po správních orgánech spravedlivě požadovat, aby v případě navrácení
zásilky a povědomí o účelovosti označení pana P. jako řidiče vozidla nadále usilovaly o doručení
předvolání k podání vysvětlení cestou zmocněnce, který tento obstrukční postup sám praktikoval.
K míře procesní aktivity správních orgánů krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 3 As 61/2016 – 44.
[13] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Krajskému soudu vytýká nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“)].
[14] Stěžovatel se neztotožňuje s krajským soudem v tom, že by vada výroku rozhodnutí
správního orgánu I. stupně neměla vliv na zákonnost rozhodnutí. Respektive, z hlediska postupu
soudu není relevantní, zda vada měla vliv na zákonnost rozhodnutí, ale zda mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí. V daném případě dle stěžovatele vada jistě mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí, neboť rozhodnutí, které neobsahuje popis spáchaného skutku,
tj. vymezení samotného jednání, pro které je obviněný stíhán, ani způsob spáchání přestupku,
je nezákonné, neboť jde o obligatorní náležitosti výroku rozhodnutí. Jde přitom o náležitosti
výroku zcela zásadní. Byť napadený výrok vůbec neobsahuje ani údaj o tom, jakou rychlostí
vozidlo stěžovatele jelo, ani údaj o tom, jaká rychlost byla překročena, krajský soud jej aproboval.
Správnost zvolené skutkové a právní kvalifikace je dovozována jen z toho, že správní orgán uznal
stěžovatele právě z takového přestupku vinným, což je pravý opak základního požadavku
na přezkoumatelnost rozhodnutí, kdy naopak musí být přezkoumatelné, že správním orgánem
zvolená skutková a právní kvalifikace je přiléhavá na posuzované jednání.
[15] Výrok ve věci nyní posuzované je navíc značně zmatečný, neboť ani právní závěr
správního orgánu I. stupně stran protiprávnosti jednání nepřiléhá na zvolenou právní kvalifikaci.
Správní orgán konstatoval, že v daném případě se jednalo o „neoprávněné zastavení nebo stání“,
a tedy porušení povinnosti dle §53 odst. 2 zákona o silničním provozu. Jistě se lze dopustit
i „neoprávněného zastavení nebo stání na chodníku“, avšak řidič na chodníku zastaví v rozporu
s touto značkou; pak ale nejde o porušení §53 odst. 2 zákona o silničním provozu, ale o porušení
dané dopravní značky, tedy porušení §4 písm. c) téhož zákona.
[16] Stěžovatel dále uplatňuje námitku promlčení celé věci; dodává, že je v rozporu
s ústavním pořádkem, aby nebyla zohledněna nová právní úprava zániku odpovědnosti (tedy
hmotněprávního institutu), která je ve prospěch obviněného. S ohledem na uvedené navrhuje
stěžovatel zrušit napadený rozsudek a věc vrátit krajskému soudu.
[17] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na rozsudek krajského soudu a uvedl,
že považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti dle §106 s. ř. s.
[19] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je opodstatněná právě ve vztahu k námitce zániku
odpovědnosti za správní delikt stěžovatele, která představuje důvod, k němuž musí Nejvyšší
správní soud přihlížet z úřední povinnosti.
[20] Dle čl. 40 odst. 6 Listiny „[t]restnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného
v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější“.
[21] Dle §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, v původním znění, „[u]stanovení
dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení
pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní
delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní
delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu
odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“.
[22] První věta citovaného ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky byla zrušena
nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, pro rozpor s čl. 40 odst. 6
Listiny, neboť porušovala zákaz retroaktivity trestněprávních norem stanovený v první větě
tohoto článku. Ústavností druhé věty citovaného ustanovení se Ústavní soud v uvedeném nálezu
nezabýval, neboť nebyla napadena návrhem na její zrušení. Ústavní soud ovšem též konstatoval,
že druhá věta citovaného ustanovení není na jeho větě první závislá tak, že by jejím zrušením
pozbyla významu.
[23] V nyní posuzované věci však stěžovatel namítá právě protiústavnost druhé věty
citovaného ustanovení, neboť má bránit použití právní úpravy pro něj příznivější, kterou má být
v jeho věci z hlediska podmínek zániku odpovědnosti za správní delikt právě právní úprava
účinná od 1. 7. 2017. Nejvyšší správní soud předesílá, že uvedenou otázkou se Ústavní soud
(na základě návrhu předloženého Krajským soudem v Praze dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR
ve skutkově i právně srovnatelné věci) zabýval v recentním nálezu ze dne 16. 6. 2020,
sp. zn. Pl. ÚS 4/20, kterým předmětné ustanovení zrušil s účinností ke dni vyhlášení citovaného
nálezu pro rozpor s čl. 40 odst. 6 větou druhou Listiny. Ústavní soud přitom v tomto svém
plenárním nálezu (jeho většinovém stanovisku) konstatoval:
,,19. Již v minulosti Ústavní soud dovodil, že čl. 40 odst. 6 Listiny dopadá i na správní trestání, viz nálezy
ze dne 13. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 611/01 (N 75/26 SbNU 253) a ze dne 11. 7. 2007 sp. zn.
II. ÚS 192/05 (N 110/46 SbNU 11). Shodně se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
27. 10. 2004 č. j. 6 A 126/2002 - 27 (č. 461/2005 Sb. NSS) - rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na http://www.nssoud.cz.
20. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány
i osoby. Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz se vztahuje i na něj samotného [srov. např. nález
ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)].
21. V této souvislosti je významné, že v již uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19, kterým bylo zrušeno
ustanovení §112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky, se Ústavní soud zabýval výkladem
pojmu „trestnost“ v čl. 40 odst. 6 větě první Listiny. Dospěl zde k závěru, že v základu institutu promlčení
trestní odpovědnosti či odpovědnosti za přestupek leží myšlenka, že uplynutím času slábne, až docela zanikne
potřeba trestněprávní reakce na čin jak z hlediska generální prevence, tak z hlediska individuální. Nová právní
úprava, která může způsobit, že k promlčení dojde až po delším čase v porovnání s úpravou předchozí, v sobě
nutně nese náhled, že zákonodárce nově pojímá spáchaný čin závažněji, stanovil-li úpravu, která umožní zánik
trestnosti uplynutím delšího časového úseku v porovnání s předchozí úpravou. Ústavní předpisy obecně nekladou
překážku zpřísnění trestnosti, jde-li stále o úpravu trestu přiměřenou spáchanému činu. Může se tak dít jen pro
činy spáchané po účinnosti úpravy, jež přinesla zpřísnění trestnosti, nikoli pro činy spáchané před její účinností.
Ustanovení čl. 40 odst. 6 věta první Listiny dopadá na každou úpravu, která přináší prostřednictvím
úpravy promlčení trestní odpovědnosti či odpovědnosti za přestupek zpřísnění trestnosti. V uvedeném nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 15/19 tak byl vyjádřen právní názor, podle kterého §112 odst. 2 věta první zákona
o odpovědnosti za přestupky přikazuje užít úpravu promlčení odpovědnosti za přestupky podle zákona
o odpovědnosti za přestupky i na činy spáchané před účinností tohoto zákona, neboť úprava promlčení
odpovědnosti za přestupek tvoří součást vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny, s nímž byla v tehdejší
věci napadená zákonná úprava v rozporu, jelikož vede k užití pozdější úpravy trestnosti, která je v neprospěch
obviněného. Z tohoto důvodu Ústavní soud §112 odst. 2 větu první zákona o odpovědnosti za přestupky zrušil
pro jeho rozpor s čl. 40 odst. 6 větou první Listiny. S tímto zrušeným ustanovením úzce související nyní napadené
ustanovení §112 odst. 2 věty druhé zákona o odpovědnosti za přestupky Ústavní soud posoudit z hlediska jeho
ústavní konformity nemohl, neboť byl vázán petitem tehdejšího návrhu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/19.
22. Již v minulosti Ústavní soud též dovodil [srov. např. nález ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 158/2000
(N 12/21 SbNU 91)], že podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona
účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější,
je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím
ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového právního předpisu je tedy pro
pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo
dřívější.
23. Je zřejmé, že v nyní posuzované věci, a v typově obdobných věcech, týkajících se (nejen) zániku odpovědnosti
za správní delikt podle zákona o silničním provozu ve vazbě na novou právní úpravu v zákoně o odpovědnosti
za přestupky, může nastat situace, že odpovědnost za správní delikt by podle nové právní úpravy zanikla ještě
před vydáním napadeného rozhodnutí, tedy že správní delikt by tak za užití nové právní úpravy byl již promlčen.
V uvedeném případě je tedy nová právní úprava upravená v zákoně o odpovědnosti za přestupky posuzovaná
jako celek, nesporně pro žalobce příznivější než předchozí právní úprava upravená v zákoně o silničním provozu
(srov. též sub 5 až 7). Přechodné ustanovení §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky ve znění nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 však výslovně ukládá, aby byla aplikována pro pachatele méně příznivá
právní úprava. Proto bude třeba vždy v každém konkrétním případě srovnat právní úpravu přestupkového práva
účinnou do 30. 6. 2017, a to nejen podle §29 a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky, nýbrž i úpravy
speciálních promlčecích dob ve zvláštních zákonech (viz zejména tzv. změnový zákon č. 183/2017 Sb.) a podle
obecných pravidel §2 odst. 1 a §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky určit, která úprava je pro
pachatele (nyní) přestupku spáchaného do 30. 6. 2017 příznivější.
24. Z výše uvedeného plyne, že dospěl-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 k právnímu názoru, podle
kterého je úprava zániku přestupkové odpovědnosti součástí „trestnosti“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny
(v podrobnostech srov. právní závěry uvedené v citovaném nálezu), nelze mít z důvodů výše uvedených pochyb
o tom, že aplikace §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky (ve znění uvedeného nálezu) může vést
rovněž ke zhoršení postavení pachatele. Jinak řečeno, k porušení čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny dojde i tehdy,
když by pachatel byl potrestán za spáchání přestupku přesto, že by odpovědnost za přestupek podle nové právní
úpravy zanikla ještě před vydáním rozhodnutí o přestupku, tedy že přestupek by tak za užití nové právní úpravy
byl již promlčen. Ústavní soud proto uzavírá, že §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je v rozporu
s čl. 40 odst. 6 větou druhou Listiny“ (důraz doplněn Nejvyšším správním soudem).
[24] V uvedeném nálezu tedy Ústavní soud opětovně potvrdil, že čl. 40 odst. 6 Listiny dopadá
i na správní trestání, přičemž pojem „trestnost“ ve smyslu citovaného ustanovení zahrnuje i institut
zániku odpovědnosti za správní delikt (přestupek) uplynutím prekluzivní, resp., dle nového
zákona o odpovědnosti za přestupky, promlčecí doby, a zároveň konstatoval, že původní věta
druhá §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky bránila použití pro pachatele deliktu
v daném ohledu příznivější právní úpravy, tedy uplatnění principu retroaktivity ve prospěch
pachatele dle čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny, a nemůže tedy pro tento rozpor s ústavním
pořádkem obstát.
[25] Jak konstatoval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 26. 5. 2016, č. j. 9 As
127/2015 – 68, obecné soudy nejsou v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy oprávněny se odchýlit
od nálezu Ústavního soudu, kterým byl zrušen zákon nebo jeho část podle čl. 87 odst. 1 písm. a)
Ústavy. Ačkoliv Ústavní soud zrušil druhou větu §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti
za přestupky, v původním znění, až v průběhu řízení o kasační stížnosti, a to s účinností ex nunc,
musel se Nejvyšší správní soud v souladu s uvedenou ustálenou judikaturou řídit závěrem
Ústavního soudu o rozpornosti předmětného ustanovení s ústavním pořádkem i v nyní
posuzovaném případě, přestože bylo toto ustanovení žalovaným a krajským soudem aplikováno
před vydáním citovaného nálezu Ústavního soudu.
[26] Je tedy zřejmé, že §112 odst. 2 zákona o přestupcích nemůže být ani v nyní posuzované
věci použit a nemůže bránit případnému uplatnění pozdější právní úpravy, pokud by byla
pro stěžovatele příznivější, než právní úprava účinná v době spáchání předmětného deliktu. Jak
již přitom bylo konstatováno, otázku, která z právních úprav (zda ta účinná v době spáchání
deliktu, či ta účinná v době rozhodování správního orgánu) je pro pachatele příznivější, je třeba
hodnotit komplexně, z hlediska celkového výsledku pro pachatele, nikoliv jen ve vztahu k jejich
jednotlivým ustanovením.
[27] V tomto ohledu je tedy nesprávný závěr krajského soudu (byť odpovídá minoritnímu
odlišnému stanovisku některých soudců Ústavního soudu připojenému k oběma zmiňovaným
plenárním nálezům), podle něhož čl. 40 odst. 6 Listiny nelze z hlediska uplatnění retroaktivity
ve prospěch aplikovat také ve vztahu k běhu lhůty stanovené pro zánik odpovědnosti
za přestupek či dříve správní delikt.
[28] Dle právní úpravy účinné v době spáchání předmětného deliktu, tedy dle §125e odst. 3
a 5 zákona o silničním provozu, v tehdy účinném znění, odpovědnost za správní delikt zanikala,
jestliže o něm správní orgán nezahájil řízení do dvou let ode dne, kdy se o něm dozvěděl,
nejpozději však do čtyř let ode dne, kdy byl spáchán. Ze správního spisu vyplývá, že ke spáchání
správního deliktu došlo dne 15. 1. 2016, přičemž správní řízení bylo zahájeno dne 10. 4. 2017
(doručením oznámení o zahájení řízení ze dne 7. 4. 2017, č. j. ODSČ-62209/17-18). Tudíž lze mít
za to, že k uplynutí ani jedné z uvedených prekluzivních lhůt dle tehdy účinné právní úpravy
nedošlo.
[29] Ovšem dle právní úpravy účinné ke dni rozhodování žalovaného (od 1. 7. 2017) zaniká
odpovědnost za přestupek v souladu s §29 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky
ve spojení s §30 písm. a) a §31 odst. 1 téhož zákona uplynutím promlčecí doby, která činí 1 rok
a počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku. Vzhledem k výše popsanému
časovému průběhu věci lze konstatovat, že v případě aplikace této pozdější právní úpravy
by došlo k zániku odpovědnosti za první z deliktů již dne 15. 1. 2017, tedy dříve, než bylo
zahájeno předmětné správní řízení ; tato právní úprava je tedy pro stěžovatele příznivější než
právní úprava účinná v době spáchání deliktu a musí být tedy v souladu čl. 40 odst. 6 větou
druhou Listiny a §112 odst. 1 větou druhou zákona o odpovědnosti za přestupky na jeho případ
použita.
[30] Lze tedy uzavřít, že odpovědnost za správní delikt stěžovatele zanikla a rozhodnutí
žalovaného je tudíž nezákonné. Pokud jde o kasační námitky vztahující se k nedostatečnému
vymezení skutku ve výrokové části prvostupňového správního rozhodnutí a právní kvalifikaci
jednání stěžovatele, směřoval je stěžovatel primárně k výroku rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, které však v každém případě nemůže obstát z jiného důvodu - vyloženého výše,
proto by nemělo ani pro další správní řízení v této věci žádný smysl, aby se ve vztahu k tomuto
výroku Nejvyšší správní soud dále zabýval uvedenými námitkami.
[31] Nejvyšší správní soud shledal na základě uvedeného kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu. Zruší-li Nejvyšší správní soud
rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup
důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci
rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci
se nezákonnost, pro niž je rozsudek krajského soudu rušen, týkala již rozhodnutí žalovaného.
Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.
rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2017, č. j. JMK 104510/2017, zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný dle §78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto
zrušujícím rozsudku.
[32] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného správního orgánu, o nákladech řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch,
podle §60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu
důvodně vynaložených nákladů řízení.
[33] Stěžovatel v řízení před krajským soudem uhradil soudní poplatek ve výši 3000 Kč,
v řízení před kasačním soudem ve výši 5000 Kč.
[34] Stěžovatel dále vynaložil náklady na své zastoupení. V řízení před krajským soudem i před
Nejvyšším správním soudem byl stěžovatel zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem,
proto mu náleží náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením; pro určení její výše se použije
v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“).
[35] Náklady stěžovatele na řízení o žalobě spočívají v částce odpovídající odměně advokátovi
za zastupování ve výši 2 x 3100 Kč za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení
a podání žaloby [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu],
a dále v paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 2 x 300 Kč za dva úkony právní
služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy náklady vynaložené stěžovatelem na jeho
zastoupení v řízení před krajským soudem činí 6800 Kč.
[36] Dále stěžovateli přísluší vůči žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti před
Nejvyšším správním soudem, které spočívají v částce odpovídající odměně advokátovi
za zastupování ve výši 3100 Kč za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti
[§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], dále v paušální náhradě
hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního
tarifu). Náklady vynaložené stěžovatelem na jeho zastoupení v řízení před Nejvyšším správním
soudem tak činí 3400 Kč.
[37] Zástupce stěžovatele není plátcem daně z přidané hodnoty; výsledná odměna se proto
o tuto daň nenavyšuje. Celková částka za řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním
soudem činí 18 200 Kč. Uvedenou částku je žalovaný povinen uhradit k rukám advokáta
stěžovatele v přiměřené lhůtě 30 dnů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu