ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.230.2020:24
sp. zn. 6 Azs 230/2020 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera,
soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: M. P., zastoupený JUDr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem Archangelská 1568/1,
Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2019, č. j. OAM-233/ZA-ZA11-LE05-2018,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2020,
č. j. 4 Az 64/2019 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce podal dne 9. 3. 2018 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že je
ukrajinské národnosti, náboženským vyznáním pravoslavný křesťan, je schopen se dorozumět
ukrajinsky a rusky, není členem žádné politické strany ani skupiny, nikdy se politicky neangažoval,
o politiku se nezajímá; je svobodný a bezdětný. Ve vlasti naposledy bydlel v obci D.
v Zakarpatské oblasti. Do České republiky přijel dne 19. 2. 2018 autobusem. Je zdravý.
O mezinárodní ochranu požádal, protože se obává povolání do armády, bojí se války, nechce
nikoho zabíjet ani být zabit, současná ukrajinská situace není dobrá. Během pohovoru vedeného
dne 14. 3. 2018 žalobce dále uvedl, že žil celý život v Zakarpatské oblasti v rodinném domě
s rodiči a sourozenci, s rodinou je v kontaktu; s vycestováním potíže neměl ani neměl ve vlasti
problémy. Jen mu matka sdělila, že mu během pobytu v České republice v říjnu roku 2017 přišlo
předvolání na vojenskou správu, matka ho nepřevzala a napsala, že se žalobce nachází
v zahraničí. Důvodem posledního odjezdu ze země v únoru roku 2018 byla návštěva strýce
v České republice. Týden po příjezdu do České republiky přišlo další předvolání na vojenskou
správu, matka odepsala, že žalobce není doma. Základní vojenskou službu žalobce neabsolvoval,
pouze byl v patnácti letech registrován na vojenské správě. Se státními orgány neměl žádné
potíže.
[2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím žalobci mezinárodní ochranu podle §12,
§13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neudělil.
[3] Žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“)
v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že služba v armádě je legitimní občanskou
povinností, nikoli důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Do bojů na východě Ukrajiny jsou
navíc v současnosti povoláváni jen profesionální vojáci a dobrovolníci. Žalobce též nepřevzal
povolávací rozkaz, proto nemůže být jeho vyhýbání se vojenské službě považováno za trestný
čin. Dále uvedl, že konflikt neprobíhá na celém území Ukrajiny, přičemž žalobce pochází
ze Zakarpatí, jež se nachází na západě země mimo válečné oblasti. Násilnosti v ostatních částech
země jsou sporadické, především kriminálního charakteru a nelze je za ozbrojený konflikt
považovat. Incident v Kerčském průlivu, na který žalobce poukazoval, byl dle městského soudu
ojedinělý.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Městský soud se podle stěžovatele řádně nevypořádal se všemi důvody jeho žádosti
o mezinárodní ochranu, naopak je zčásti zlehčoval či ignoroval. Stěžovatel namítal,
že by po návratu na Ukrajinu musel nastoupit do armády a jít válčit, což s ohledem na strach
o vlastní život nechce, je to i v rozporu s jeho vyznáním. Přestože boje probíhají převážně
ve východní části země, nelze zlehčovat ani situaci na západě, kde docházelo k opakovaným
násilnostem, jejichž oběťmi se stali nevinní civilisté. Stěžovatel konkrétně poukázal na boje
mezi vládou a Pravým sektorem v Mukačevu a výbuch dvou náloží ve Lvově. Dále stěžovatel
namítal, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a že byl
nedostatečně zjištěn skutkový stav věci.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí, vyjádření k žalobě
a rozsudek městského soudu s tím, že veškeré námitky stěžovatele zde byly podrobně vyřešeny.
Uvedl, že v ozbrojeném konfliktu na východě Ukrajiny jsou v současnosti nasazeni
pouze profesionální vojáci a dobrovolníci. Skutečnost, že je konflikt v rozporu s jeho vyznáním,
stěžovatel uvedl poprvé až v kasační stížnosti. Žalovaný doplnil, že tvrzení stěžovatele
o nepokojích na západě Ukrajiny jsou zcela účelová a ničím nepodložená.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil jako nepřijatelnou ve smyslu §104a
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele
(k výkladu tohoto pojmu srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS). Ačkoli usnesení, jímž se kasační stížnost odmítá
pro nepřijatelnost, nemusí být odůvodněno (§104a odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud
nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění připojuje.
[7] Nejvyšší správní soud se předně zabýval tím, zda rozsudek městského soudu trpí
tvrzenou nepřezkoumatelností. Z napadeného rozsudku je v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu patrné, jaký skutkový stav vzal městský soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc
zásadních a podstatných skutečnostech, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností a proč považuje právní závěry stěžovatele za nesprávné (srovnej např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS
nebo rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52).
[8] K obavám stěžovatele z účasti v ozbrojeném konfliktu Nejvyšší správní soud odkazuje
na ustálenou judikaturu, podle níž odmítání povinné vojenské služby není samo o sobě důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany, není-li spojeno s reálně projeveným politickým
či náboženským přesvědčením (rozsudky ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, či ze dne
7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31,
ze dne 24. 2. 2016, č. j. 6 Azs 267/2015 - 23, ze dne 20. 4. 2016, č. j. 2 Azs 67/2016 - 24,
či ze dne 25. 5. 2017, č. j. 10 Azs 79/2017 - 32).
[9] Nejvyšší správní soud též setrvale judikuje, že konflikt na Ukrajině nelze klasifikovat
jako totální, tedy takový, který by každého civilistu vystavoval reálnému nebezpečí vážné újmy
(například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17,
ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 - 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 - 69, ze dne
17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31, či ze dne 8. 8. 2018, č. j. 10 Azs 80/2018 - 40).
Přitom „v případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu, musí žadatel prokázat dostatečnou míru
individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám
způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu,
ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány
jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude
právě on“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68,
č. 1840/2009 Sb. NSS).
[10] Stěžovatel v řízení o udělení mezinárodní ochrany ani v řízení před soudem neuvedl nic,
co by mohlo odůvodnit udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Naopak žalovaný
i městský soud založili své závěry na analýze aktuálních informací týkajících se politické
a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Přestože si Nejvyšší správní
soud je vědom složité bezpečnostní situace na Ukrajině, nelze odhlížet od skutečnosti,
že stěžovatel pochází ze Zakarpatské oblasti, která se nachází v západní části země,
jíž se válečný konflikt netýká (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2016,
č. j. 9 Azs 27/2016 - 37).
[11] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na stěžovatelovy námitky a Nejvyšší správní soud rovněž nezjistil,
že by městský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Shodně Nejvyšší
správní soud postupoval také ve věci sp. zn. 6 Azs 178/2020, v níž usnesením ze dne 5. 8. 2020,
č. j. 6 Azs 178/2020 - 21, odmítl pro nepřijatelnost kasační stížnost jiného stěžovatele z Ukrajiny,
opírající se o téměř shodné námitky týkající se jeho možného povolání do armády a účasti
v ozbrojeném konfliktu na Ukrajině jako v nyní posuzované věci.
[12] K námitkám stěžovatele, že účast v ozbrojeném konfliktu je v rozporu s jeho vyznáním,
včetně obav spojených s činností Pravého sektoru, Nejvyšší správní soud závěrem doplňuje,
že je stěžovatel poprvé uplatnil až v kasační stížnosti, ačkoli mu objektivně nic nebránilo učinit
tak dříve. Tyto kasační námitky lze proto označit za nepřípustné ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §104a
s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti je odůvodněn §60 odst. 3 větou první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu