ECLI:CZ:NSS:2020:7.AFS.90.2019:59
sp. zn. 7 Afs 90/2019 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: TSR Czech
Republic s. r. o., se sídlem Sokolovská 192/79, Praha 8, zastoupena JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D.,
advokátem se sídlem Na Pankráci 11/449, Praha 4, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, č. j. 11 Af 3/2017 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Specializovaný finanční úřad (dále též „správce daně“) doměřil žalobkyni osmi
samostatnými rozhodnutími ze dne 5. 8. 2015 daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“)
za zdaňovací období měsíců únor 2010 a duben až říjen 2010 (dále též „dodatečné platební
výměry“). K doměření daně došlo na základě výsledků daňové kontroly provedené u žalobkyně
ve dnech 10. 12. 2012 až 3. 8. 2015. Správce daně vyloučil nárok na odpočet daně ze zdanitelných
plnění přijatých žalobkyní od společností Tochajda s. r. o., se sídlem Husova 542, Vysoké Mýto –
Litomyšlské Předměstí (dále též „Tochajda“) a AYOMA s. r. o., se sídlem Vyšehradská 1349/2,
Praha 2 (dále též „AYOMA“), která spočívala v dodání niklových a měděných katod (kovového
odpadu), neboť žalobkyně neprokázala, že jí zboží dodaly uvedené společnosti a při jeho nákupu
měla a mohla vědět, že pořizuje plnění, které je zasaženo podvodem na DPH.
[2] Proti dodatečným platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, která žalovaný zamítl
dvěma samostatnými rozhodnutími ze dne 23. 11. 2016.
II.
[3] Žalobkyně podala proti výše uvedeným rozhodnutím žalovaného žaloby u Městského
soudu v Praze (dále též „městský soud“), který při jednání konaném dne 20. 12. 2018 spojil obě
věci ke společnému projednání a poté je v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Shrnul, za jakých
okolností lze plátci daně dle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále též
„SDEU“) a Nejvyššího správního soudu odepřít nárok na odpočet DPH. Zdůraznil, že na rozdíl
od věci řešené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 5 Afs 60/2017, postupovala žalobkyně
v projednávaném případě neopatrně, volila nevěrohodné přímé obchodní partnery či je sama
dosazovala do obchodního řetězce, přestože okolnosti svědčily o existenci daňového podvodu.
Tyto souvislosti však vědomě ignorovala či zastírala a nepřijala taková opatření, která by její účast
v obchodním řetězci zatíženém daňovým podvodem eliminovala. Objektivní okolnosti přitom
dokládají, že žalobkyně o účasti na daňovém podvodu vědět měla a mohla.
[4] Městský soud poukázal na to, že žalobkyně do řetězce zapojila společnost Tochajda
z nepřesvědčivých důvodů a zcela iracionálně, neboť to vedlo ke vzniku marže daného
dodavatele na úkor žalobkyně. Žalobkyni muselo být zřejmé, že údaj o původci odpadu uvedený
v základním popisu odpadu není nepravdivý. Společnost Tochajda nemohla být původcem odpadu,
neboť neprovozovala žádnou činnost, při které by vznikal odpad a byla instalována samotnou
žalobkyní jako mezičlánek směrem k původnímu dodavateli. Soud aproboval jako další indikátor
účasti žalobkyně na podvodu, že ona sama stanovovala cenu, což se jí nepodařilo relevantně
vysvětlit a že i přes vzniklé pochybnosti nevěnovala dostatečnou pozornost původu zboží.
Nebylo přitom úkolem žalovaného uvést, jaká další opatření měla žalobkyně konkrétně učinit
ve vztahu k dodávkám zboží, jestliže žalobkyně nepředložila vysvětlení či důkazy své
obezřetnosti. Dle městského soudu nedošlo ke kolizi důvodů neuznání nároku na odpočet daně.
Nárok nebyl uznán pro účast žalobkyně na daňovém podvodu, přičemž o nestandardnosti jejích
obchodních praktik svědčila skutečnost, že neprokázala dodání zboží deklarovaným dodavatelem.
Samotné uskutečnění dodávek zpochybněno nebylo. Správce daně však prokázal neobezřetnost
jednání žalobkyně, bez níž by tato rozpoznala, že se zapojila do podvodu na DPH a mohla se ho
vyvarovat. Nestandardnost postupu žalobkyně spočívala i v okolnostech realizace dodávek.
Společnost Tochajda ani žalobkyně nevěnovaly dodávkám odpadu dostatečnou pozornost,
přestože si byly obě vědomy problematičnosti subdodavatele (původního dodavatele žalobkyně)
SUR - METAL CZ s. r. o. „v likvidaci“ (dále též „SUR - METAL“). Městský soud neshledal ani
namítané procesní vady. Správce daně řádně a přesvědčivě vysvětlil, proč neprovedl navrhované
výslechy svědkyň M. Š. a A. B. S. S těmito důvody však žalobkyně konkrétně nepolemizovala.
[5] Ve vztahu k dodávkám od společnosti AYOMA městský soud zdůraznil, že žalobkyně
uzavírala obchody velkého rozsahu s neznámým dodavatelem, který existoval krátce, neměl
předchozí zkušenosti s obchodováním s kovovým odpadem, tudíž ani ustálenou dodavatelskou
strukturu. Obchody probíhaly na základě převážně ústně uzavřených kupních smluv, s jednatelem
dodavatele se žalobkyně navíc setkala pouze jednou. Ani v tomto případě dle městského soudu
nedošlo ke kolizi důvodů neuznání nároku na odpočet daně. Soud neshledal ani namítané
rozpory, resp. nedostatky v rozhodnutí žalovaného týkající se pravosti podpisu Petra Zámečníka
(jednatele společnosti AYOMA) a autenticity této osoby v e-mailové komunikaci. Žalovaný
rovněž správně vyhodnotil obsah svědecké výpovědi L. M. Daňové orgány splnily rovněž
podmínky pro použití úředního záznamu o podání vysvětlení Petra Zámečníka z trestního řízení
jako důkazu. Tento důkaz nebyl proveden s cílem znemožnit žalobkyni uplatňovat její procesní
práva, ani jej s tímto cílem správcem daně nezískal. Nadto se nejedná o důkaz jediný či klíčový.
Žalobkyně pominula, že daný svědek dle zjištění správce daně jednal ve věci minimálně. Jako
důkaz mohl být použit i záznam z místního šetření u společnosti AYOMA. Správce daně toto
místní šetření neprovedl za účelem obcházení institutu výslechu svědka, ale v reakci na marné
pokusy realizovat výslech P. Z. Kladené otázky byly pouze obecné a měly určit další směr
dokazování. Pro posuzovanou věc pak měl význam pouze popis zdravotního stavu Petra
Zámečníka a jeho orientace v činnosti společnosti AYOMA. Zaznamenaná tvrzení Petra
Zámečníka se přitom shodovala s jeho podrobnější výpovědí před policií. Podstatné však je, že
závěry správce daně o nestandardní spolupráci se žalobkyní by obstály i bez těchto důkazů.
Poukazovala-li žalobkyně na to, že Petr Zámečník lhal o svém zdravotním stavu i rozsahu
spolupráce se žalobkyní, pouze tím potvrdila závěr správce daně, že navázání obchodní
spolupráce s tímto subjektem bylo v rozporu s požadavkem na elementární opatrnost. Ani další
svědecké výpovědi by na konstatování nestandardnosti obchodní spolupráce s dodavatelem
AYOMA nemohly ničeho změnit.
III.
[6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Vymezila se především proti tomu,
že věděla nebo mohla vědět o tom, že zdanitelná plnění od společností AYOMA a Tochajda byla
zasažena podvodem. Zdůraznila, že se nejednalo o fiktivní plnění. V obchodním řetězci dodávek
pak nesplnily daňové povinnosti subjekty, které nebyly jejími obchodními partnery, a nepřišla tak
s nimi do žádného styku. Z toho důvodu nevěděla a ani nemohla vědět o podvodu na DPH.
Dle stěžovatelky městský soud pouze převzal závěry správních orgánů a své rozhodnutí řádně
neodůvodnil. Nadto žalovaný i městský soud rozhodli o odepření nároku na odpočet DPH
z rozporných a navzájem se vylučujících důvodů. Správní orgány dospěly k závěru, že nebylo
prokázáno, že dodávky zboží uskutečnili dodavatelé uvedení na daňových dokladech, a teprve
podpůrně argumentovali, že stěžovatelka věděla, nebo mohla a měla vědět o účasti na podvodu
na DPH.
[7] Poukázala na to, že předmětem řízení je plnění z roku 2010, tedy z doby, kdy byla
informovanost veřejnosti a daňových subjektů o karuselových podvodech mizivá. Nelze přenést
veškerou odpovědnosti za zaplacení DPH z daňových orgánů na ni a případ je třeba nahlížet
optikou tehdejších zkušeností s podvody. Dle městského soudu a žalovaného stěžovatelka
nepřijala všechna potřebná opatření, která po ní bylo možné požadovat. Nikdy ovšem neuvedli,
jaká opatření měla konkrétně přijmout. Účast na podvodu je tak dovozována pouze na základě
její účasti v obchodním řetězci. Správní orgány neprokázaly samotnou existenci podvodného
jednání v řetězci ani skutečnosti, na jejichž základě by mohlo dojít k odepření nároku na odpočet
DPH, tedy „zlou víru“ na straně stěžovatelky. Odkazovaly toliko na určité nesrovnalosti. Došlo
rovněž k nesprávné aplikaci vědomostního standardu „věděl, či vědět měl a mohl“, neboť
dle judikatury SDEU a britského odvolacího soudu lze uvažovat o účasti na podvodu na DPH
pouze v případě, jedná-li se o jediné rozumné vysvětlení obchodní transakce.
[8] K dodávkám od společnosti Tochajda stěžovatelka uvedla, že i přes její zapojení
do obchodního řetězce stále generovala zisk. Zapojení bylo smysluplné i přesto, že společnost
Tochajda do té doby nevyvíjela žádnou obchodní činnost a nedisponovala příslušnými
oprávněními. Stěžovatelka díky němu nepřišla o dodávky od předchozího dodavatele SUR-
METAL, s nímž měla problémy na osobní bázi. Společnost Tochajda byla uvedena jako původce
odpadu, neboť svou obchodní činností odpad získala, a byla tak jeho původce. Žádný dodavatel
navíc neprozradí svého dodavatele, aby nepřišel o jeho zakázky. Stanovování cen koncovým
odběratelem je běžnou obchodní praxí. Nečesky mluvící řidiči přepravců jsou v logistických
službách rovněž běžní, a nevzbuzují pochyby o původu zboží. Stěžovatelce není známo,
na základě čeho dospěl správce daně k posouzení nestandardnosti jejího jednání. Nechápe rovněž
závěr, dle nějž nevěnovala obchodním transakcím se společností Tochajda adekvátní pozornost,
když správce daně ani městský soud neuvedli žádné relevantní nestandardnosti, které by
při přejímkách nastaly. Neobstojí ani důvody pro neprovedení svědeckých výpovědí M. Š.
a A. B. S. Obě výpovědi měly relevantní souvislost s předmětem řízení.
[9] U dodávek od společnosti AYOMA městský soud ani správce daně nezpochybnili jejich
ekonomický smysl. Nebyly ani naplněny typické rysy daňového podvodu. Nejednalo se o fiktivní
plnění a okolnosti obchodu byly standardní. Správce daně vyzdvihl pouze sporné či neobvyklé
okolnosti, avšak nevzal v úvahu žádné ve prospěch stěžovatelky. Obchodování s nově založeným
subjektem ve velkém rozsahu nelze označit za neobvyklé, neboť by dle této logiky nemohla
vzhledem ke svému vzniku v roce 1993 obchodovat s žádným subjektem. Za dodané zboží navíc
platila až po jeho zvážení a kontrole, pročež není relevantní absence písemných potvrzení
dodávek od společnosti AYOMA či absence podepsané rámcové smlouvy. Dle stěžovatelky
se jednalo o běžnou obchodní praxi, a k prověření svého obchodního partnera využívala další
prostředky. Za souladný s praxí považuje i způsob obchodní komunikace ve formě telefonátů
a e-mailů. Městský soud se nevypořádal s návrhem na provedení výslechu J. Š., ani s její
argumentací stran e-mailové komunikace s Petrem Zámečníkem, která je standardní záležitostí.
Z výpovědi L. M. vyplývá, že se na organizaci dopravy přímo podílela společnost AYOMA,
a doprava probíhala v souladu s běžnou obchodní praxí. Stejně jako u dodávek od společnosti
Tochajda považuje za nelogický závěr, dle nějž je absence zástupce dodavatele při předávce zboží
považována za nestandardní, uvedl-li zároveň městský soud, že jeho přítomnost není nutná.
Poukázala rovněž na to, že správce daně zkracoval procesní práva stěžovatelky, neboť své závěry
stavěl na podkladech, které byly opatřeny v rozporu se zákonem. Konkrétně se vymezila proti
použití vysvětlení Petra Zámečníka podaného při místním šetření a v trestním řízení.
Neprovedení výslechu Petra Zámečníka označila za zásadní procesní pochybení. Dále namítla
rozpor ústního a písemného odůvodnění napadeného rozsudku. Při ústním odůvodnění městský
soud uvedl, že je možné některé skutečnosti považovat za sporné, což v písemném odůvodnění
absentuje.
[10] Závěrem stěžovatelka uvedla, že za rozhodující považuje, že sama nezískala žádnou
výhodu, neboť daň zaplatila v ceně zboží a následně ji řádně přiznala a odvedla na výstupu.
Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení.
IV.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek není
nepřezkoumatelný, neboť závěry z něj plynoucí jsou zřejmé i stěžovatelce, která proti nim brojí
a rozsáhle s nimi polemizuje. Úvahy týkající se uskutečnění dodávek je třeba vnímat jako uvedené
nad rámec, když nosné důvody spočívají v prokazování existence daňového podvodu a účasti
stěžovatelky na něm. Žalovaný rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci
stěžovatelky ze dne 16. 2. 2017, č. j. 9 Afs 109/2016 - 74. Zdůraznil, že není potřeba se podrobně
vypořádávat s každou žalobní námitkou, a rozsah podání stěžovatelky považuje za procesní
strategii. Zmínil rovněž, že daňové orgány nemají povinnost vždy prokazovat propojení mezi
daňovým subjektem, kterému má být odepřen nárok na odpočet DPH a daňovým subjektem,
který tuto daň neodvedl. Argumentace nezískáním žádné výhody je nepochopením principu
judikatury SDEU. Ostatní námitky označil žalovaný za opakované a pro stručnost odkázal na svá
vyjádření a rozhodnutí správních orgánů. Závěrem zkritizoval pojetí kasační stížnosti,
která vytrhává jednotlivá tvrzení z kontextu a nebere napadený rozsudek jako celek. Navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud nashledal namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku,
neboť tento splňuje požadavky ustálené judikatury kladené na odůvodnění soudních rozhodnutí
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).
Městský soud řádně a srozumitelně vypořádal každou z početných žalobních námitek
uplatněných ve vztahu k přijetí deklarovaných zdanitelných plnění od společností AYOMA
a Tochajda a náležitě se zabýval taktéž ostatními žalobními body. Pokud k některým námitkám
pominul jejich dílčí tvrzení a převzal argumenty žalovaného, neznamená to, že pochybil. Správní
soudy totiž nemají povinnost reagovat na každé tvrzení žalobce a obsáhle jej vyvracet,
neboť jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace, jak se uvádí
například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19.
Podstatné je, aby se soud v rozhodnutí zabýval všemi stěžejními námitkami žalobce, což může
v některých případech konzumovat i vypořádání dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33). Správní soud také
může pro stručnost odkázat na část důkladného odůvodnění rozhodnutí správního orgánu,
s nímž se plně ztotožní, a nemusí proto neprakticky a zdlouhavě říkat jinými slovy totéž.
K tomuto závěru dospěl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 - 130. Při posuzování jednotlivých žalobních námitek městský soud vycházel
z relevantní judikatury SDEU a Nejvyššího správního soudu a v jejím světle náležitě objasnil, jaké
skutečnosti svědčí o tom, že přijetí sporných zdanitelných plnění bylo součástí podvodného
jednání na DPH, a na základě jakých zjištění lze učinit závěr, podle něhož stěžovatelka o své
účasti na daňovém podvodu věděla nebo vědět mohla a měla. V reakci na jednotlivé žalobní body
městský soud vysvětlil, jaké subjekty tvořily řetězce dodávek zasažených daňovými podvody,
v čem tato podvodná jednání spočívala a jak se stěžovatelka na nich podílela či k nim mohla
přispět. Městský soud při vypořádání příslušných tvrzení uvedených v žalobě také vysvětlil, proč
stěžovatelka neprokázala přijetí zdanitelných plnění od společnosti AYOMA, jak deklarovala
daňovými doklady. Tento názor městského soudu nevylučuje jeho další závěr, podle něhož
stěžovatelka mohla či měla vědět, že předmětná plnění jsou zasažena podvodem na DPH. Obě
tyto skutečnosti totiž představovaly samostatné, byť navzájem související důvody pro odepření
nároku na odpočet daně a svědčící o tom, že ve vztahu k deklarovaným zdanitelným plněním
přijatým od společnosti AYOMA nastal nesoulad mezi stavem faktickým a formálně právním.
[15] Rozsudek městského soudu tedy obsahuje rozhodné důvody pro v něm učiněné závěry.
Jak uvedl žalovaný, stěžovatelka s nimi polemizuje, což by v případě jejich absence nebylo
možné. Nejvyšší správní soud tak napadený rozsudek shledává přezkoumatelným.
[16] Na tomto místě Nejvyšší správní soud předesílá, že se již zabýval případy, v nichž nebyl
stěžovatelce uznán nárok na odpočet z obdobných zdanitelných plnění (kovového odpadu).
Jedná se o rozsudky ve věcech vedených pod sp. zn. 9 Afs 109/2016 a 4 Afs 408/2018.
Předmětem rozsudku ze dne 16. 2. 2017, č. j. 9 Afs 109/2016 - 74 bylo posouzení oprávněnosti
nároku na odpočet DPH za zdaňovací období prosinec 2009 uplatněného na základě faktur
vystavených společností Tochajda. V rozsudku ze dne 31. 1. 2020, č. j. 4 Afs 408/2018 - 69,
kasační soud posuzoval nárok na odpočet daně za zdaňovací období květen 2011 uplatněný
na základě daňových dokladů, které vystavily společnosti Tochajda a AYOMA. V obou případech
došlo ke zdanitelným plněním za prakticky totožných rozhodných skutkových okolností, které
orgány finanční správy a městský soud hodnotily shodně jako v nyní projednávané věci. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal důvod se od závěrů uvedených v označených rozsudcích jakkoliv
odchýlit a pro posuzovanou věc je plně přebírá. Doplňuje, že ústavní stížnosti stěžovatelky proti
rozsudkům devátého a čtvrtého senátu Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. II. ÚS 1136/17 a ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 967/20. Jelikož nyní posuzované kasační
námitky jsou svou podstatou ve značné míře opakováním či shrnutím předchozích námitek
stěžovatelky, reagoval Nejvyšší správní soud na stížní námitky rovněž koncentrovaněji,
aby neopakoval již několikrát řečené.
[17] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že neprokázala dodání zboží
deklarovanými dodavateli AYOMA a Tochajda a že daňové orgány prokázaly, že dodání tohoto
zboží bylo zasaženo podvodem na DPH. Dle stěžovatelky se uvedené důvody pro odepření
nároku na odpočet navzájem vylučují. Současně je stěžovatelka přesvědčena o tom, že prokázala
přijetí plnění od uvedených dodavatelů a že daňové orgány naopak neprokázaly její vědomost
o podvodném jednání třetích osob (subdodavatelů).
[18] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že k vyloučení nároku na odpočet daně došlo
ze vzájemně se vylučujících důvodů. Daňové orgány ani městský soud nezpochybnily samotné
uskutečnění dodání zboží, tj. že stěžovatelka fakticky nakoupila měděné a niklové katody. Na věc
tak nelze vztáhnout rozsudky Nejvyššího správního soudu týkající se nekompatibility závěrů
o neprokázání uskutečnění zdanitelného plnění daňovým subjektem a o účasti daňového subjektu
na podvodu (zejména ze dne 21. 12. 2016, č. j. 6 Afs 252/2016 - 35 a č. j. 6 Afs 147/2016 - 28).
Daňové orgány však dospěly k závěru, že společnosti AYOMA a Tochajda nebyly „skutečnými“,
ale toliko formálními dodavateli tohoto zboží dovezeného z neznámého místa v zahraničí
a přeprodávaného v uměle vytvořeném obchodním řetězci sestávajícím z tuzemských společností
a jedné slovenské společnosti (Tochajda, SUR - METAL, OVIRAPTOR s. r. o., BORENSTE
s. r. o. a AYOMA, ADVERSTRUCTION s. r. o., GENERON SLOVAKIA, spol. s r. o.
se sídlem na Slovensku), na jehož počátku nebyla přiznána a odvedena daň. Na začátku řetězce
totiž figurovaly tzv. „prázdné schránky“, které nedisponují podnikatelským zázemím, jejich
jednateli jsou cizí státní příslušníci s bydlištěm mimo ČR, pro správce daně jsou nekontaktní
či s ním nespolupracují, vykazují pouze předmětné dodávky barevných kovů a neuhradily své
daňové povinnosti v roce 2010. Tento skutkový závěr byl dostatečně podložen obsahem
správního spisu, na nějž Nejvyšší správní soud v podrobnostech odkazuje. Ostatně stěžovatelka
jej v kasační stížnosti ani nijak relevantně nezpochybnila. Existenci podvodu na dani pak
dokresluje to, že nebyl zjištěn původ zboží a bankovní účty společností zapojených
do obchodního řetězce sloužily pouze k přeposílání finančních prostředků bez jiné podnikatelské
aktivity.
[19] Daňové orgány tedy odmítly nárok na odpočet uplatněný stěžovatelkou primárně proto,
že neprokázala, že jí zdanitelná plnění skutečně dodaly společnosti AYOMA a Tochajda uvedené
na předložených dokladech. Nárok na odpočet totiž nemá svůj základ ve formálně bezvadném
daňovém dokladu, ale opírá se o existenci zdanitelného plnění deklarovaného v daňovém
dokladu, kterou musí daňový subjekt v pochybnostech prokázat tak, aby o souladu mezi
faktickým stavem a stavem formálně právním nezůstaly žádné rozumné pochybnosti
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006 - 107,
a ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Afs 65/2013 - 79). Daňové orgány však neustaly pouze na tom,
že stěžovatelka neprokázala, že zdanitelná plnění byla poskytnuta deklarovanými dodavateli.
Rovněž podrobně zkoumaly samotný průběh a okolnosti dodávek, přičemž dospěly k závěru,
že plnění přijatá stěžovatelkou byla zasažena podvodem na DPH, o němž tato věděla, resp. měla
a mohla vědět. Oba uvedené závěry daňových orgánů jsou nejen kompatibilní, ale umožňují
Nejvyššímu správnímu soudu rovněž přistoupit k meritornímu posouzení věci. V současné
judikatuře totiž existuje rozpor ohledně otázky, zda je dostatečným důvodem pro odepření
nároku na odpočet DPH neprokázání, že plnění bylo poskytnuto dodavatelem deklarovaným
na daňovém dokladu, aniž by bylo zároveň prokázáno, že předmětné plnění bylo součástí
podvodu na dani, o kterém osoba uplatňující nárok na odpočet daně věděla, nebo vědět
měla a mohla. Uvedenou otázkou se v současné době zabývá rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu (viz věc vedená pod sp. zn. 1 Afs 334/2017). V nyní projednávané věci však
nebylo zapotřebí vyčkat rozhodnutí rozšířeného senátu v citované věci, jelikož daňové orgány
současně prokázaly, že zdanitelná plnění, za něž stěžovatelka nárokovala odpočet daně, byla
součástí podvodu na dani z přidané hodnoty a stěžovatelka o tom věděla, popř. vědět měla
a mohla (k tomu srov. podrobné odůvodnění níže). Posouzení této věci se proto nemohlo dostat
do rozporu s judikaturou SDEU citovanou v rozsudku ze dne 2. 8. 2017, č. j. 4 Afs 58/2017 - 78,
bod 42, která právě požaduje prokázání (vědomého, či v důsledku hrubé nedbalosti) zapojení
do podvodné transakce.
[20] Kasační soud se nejprve zabýval přijetím deklarovaného plnění od společnosti AYOMA.
Dle daňových orgánů stěžovatelka neprokázala, že niklové a měděné katody jí dodala právě tato
společnost. Stěžovatelka sice předložila daňové doklady deklarující dodání kovového odpadu
od této společnosti, avšak nebylo zjištěno a prokázáno, kdo tyto faktury jménem AYOMA
vystavil.
[21] K pochybnostem o identitě dodavatele správce daně vedly informace o činnosti Petra
Zámečníka, jednatele společnosti AYOMA, získané na základě úředního záznamu o místním
šetření provedeném dne 8. 12. 2011, protokolu o ústním jednání z místního šetření provedeného
dne 10. 3. 2012 a úředního záznamu o podaném vysvětlení na policii ze dne 16. 4. 2012. Petr
Zámečník v těchto podkladech uvedl, že podepsal nějaké listiny o převodu obchodního podílu.
Nabídku, aby se stal společníkem AYOMA, dostal od známého V. M. ze Zlína, který údajně
vlastní v Praze 8 dvě firmy. Smlouvu o převodu obchodního podílu podepsal na žádost svého
dlouholetého známého J. Z. s tím, že se nebude muset o nic starat, společnost bude vydělávat
a on z toho bude mít podíl na zisku. Společnost AYOMA měl na sebe toliko napsanou,
o předmětu jejího podnikání a zaměstnancích nic nevěděl, neznal její obchodní partnery, neměl
žádný přehled o její činnosti a nebyl seznámen s vedením jejího účetnictví a vystavováním faktur.
V květnu 2010 udělil plnou moc k zastupování jednatele společnosti AYOMA a dispoziční právo
k jejímu účtu v eurech V. M. Společnost AYOMA měla ještě korunový účet, k němuž udělil
dispoziční právo J. Z. O finančních prostředcích uložených na těchto účtech nic nevěděl. Časem
zapomněl, že nějakou společnost vlastní, neboť její fungování zcela zajišťoval V. M. Stěžovatelku
nezná a o její existenci se dozvěděl až z předvolání správce daně. Rovněž mu nejsou známy
společnost GENERON SLOVAKIA, spol. s r.o. (dále jen „společnost GENERON“) ani osoby
jménem P. M. a L. M., které se měly podílet na dodání předmětného zboží pro stěžovatelku.
[22] Nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že uvedené listiny nemohly být použity jako důkaz,
protože zachycují výpovědi či vyjádření Petra Zámečníka, jejichž podání se stěžovatelka nemohla
účastnit. Je pravdou, že i při dokazování v daňovém řízení se uplatňuje princip bezprostřednosti.
To znamená, že je třeba v zásadě trvat na přímém vyslechnutí svědků v daňovém řízení za účasti
daňového subjektu. Na druhou stranu však neplatí kategorický závěr, že by záznamy či protokoly
zachycující výpovědi svědků v jiných řízeních byly naprosto a bezvýjimečně nepoužitelné jako
důkazy v daňovém řízení. Daňové řízení není řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Není tak nutné na něj vztahovat všechny
procesní standardy (včetně požadavků na dokazování), jimiž je ovládáno řízení trestní. Při splnění
určitých předpokladů proto judikatura Nejvyššího správního soudu připouští použitelnost
výpovědí či dalších podkladů opatřených v jiných řízeních pro potřeby řízení daňového (srov.
např. rozsudky ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119 nebo ze dne 29. 1. 2014,
č. j. 2 Afs 45/2012 - 62). V rozsudku ze dne 22. 7. 2009, č. j. 1 Afs 19/2009 - 57, k tomu Nejvyšší
správní soud vyslovil: „provedení důkazu listinou zachycující výpověď osoby v trestním řízení (§31 odst. 4
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), pokud výpověď téže osoby nemohla být opětovně provedena
v řízení daňovém, je omezením zásady bezprostřednosti dokazování. Není proto možné, aby takovýto důkaz,
mající svůj původ v trestním řízení, byl jediným rozhodujícím důkazem, kterým by správce daně unesl své důkazní
břemeno zpochybňující účetnictví daňového subjektu.“ Akceptování těchto protokolů, coby listinných
důkazů by tedy mělo být postupem ultima ratio, vyhrazeným jen pro výjimečné případy s tím,
že takto opatřené důkazy jsou z hlediska jejich vypovídací hodnoty v daňovém řízení spojeny
s jistými omezeními.
[23] V nyní posuzované věci se správci daně nepodařilo zajistit uskutečnění výslechu svědka
Petra Zámečníka, který zemřel dne X (daňová kontrola byla zahájena dne 10. 12. 2012).
Vzhledem k neproveditelnosti výslechu tak bylo možné pro jeho účely vycházet z výpovědí této
osoby učiněných při obou místních šetřeních a podání vysvětlení před policejním orgánem,
s nimiž byla stěžovatelka řádně seznámena a mohla se proti nim vymezit, což také učinila, neboť
se je svými vyjádřeními i dalšími důkazními návrhy snažila vyvrátit. Tyto výpovědi přitom
nepředstavovaly jediné důkazní prostředky, jimiž správce daně v průběhu daňového řízení
zpochybnil skutečnosti uvedené stěžovatelkou.
[24] Dále se správce daně opíral o záznamy o provozu vozidel a výpovědi řidičů, kteří
do areálu stěžovatelky dováželi předmětné zboží. Ačkoliv faktury za dopravu byly vystaveny
z Rotterdamu do Bojkovic a z Bojkovic do Hradce Králové, zboží bylo přivezeno rovnou
do Hradce Králové. Řidiči dále shodně vypověděli, že neznají společnost AYOMA a údaje
na mezinárodních nákladních listech vyplňovali v rozporu se skutečností dle instrukcí L. M.
a P. M. Svědek L. M., zástupce společnosti RONY sped s. r. o., která zajišťovala dopravu zboží,
ve své výpovědi označil společnost AYOMA za dodavatele zboží, které přepravoval
do provozovny stěžovatelky v Hradci Králové. Nicméně tato skutečnost mu byla sdělena jen
ústně zástupcem společnosti GENERON, neměl ji doloženu žádnou písemností, nikterak ji
neověřoval a jen jednou byl v kontaktu s osobou oprávněnou jednat za společnost AYOMA,
kterou navíc neznal. Rovněž neměl povědomí o Petru Zámečníkovi, ačkoliv ten byl společníkem
a jednatelem společnosti AYOMA a v období srpen až říjen 2010 měl za ni vyhotovovat faktury,
na jejichž základě údajně docházelo k úhradám předmětných plnění poskytnutých ve prospěch
stěžovatelky, jak bylo uvedeno na těchto účetních dokladech. Navíc společnost AYOMA se
podle svědka převzetí dodávek zboží neúčastnila a za jeho dopravu přepravci nezaplatila. Dále
svědecká výpověď L. M. vyvrací řetězec přepravy předmětného zboží deklarovaný na příslušných
přepravních dokladech, čímž vnáší další nejistotu o přijetí zdanitelných plnění stěžovatelkou
právě od společnosti AYOMA. Proto i přes svědkem tvrzené dodání zboží stěžovatelce
společností AYOMA jeho výpověď pochybnosti o této skutečnosti zesiluje. Ani výpověď svědka
P. M., bývalého jednatele společnosti GENERON, nepotvrdila přepravními doklady deklarované
dodání předmětného zboží společnosti AYOMA ze strany společnosti GENERON, v důsledku
čehož bylo zpochybněno také přijetí zdanitelných plnění stěžovatelkou od společnosti AYOMA
(blíže viz rozsudek ve věci sp. zn. 4 Afs 408/2018). Výslechy těchto svědků představují další
důkazní prostředky, jimiž kromě výpovědí Petra Zámečníka učiněných v rámci dvou místních
šetření a trestního řízení bylo zpochybněno deklarované přijetí zdanitelných plnění stěžovatelkou
právě od společnosti AYOMA.
[25] Dodání předmětného zboží společností AYOMA nebylo prokázáno ani na základě
vyjádření zaměstnance stěžovatelky J. Š. V něm uvedl, že pracuje na obchodním oddělení
stěžovatelky a společnost AYOMA ho kontaktovala na základě veřejně přístupných údajů
z internetu. První jednání proběhlo v Hradci Králové, při němž se jednatel společnosti AYOMA
Petr Zámečník prokázal občanským průkazem. Po uzavření rámcové kupní smlouvy jednal přes
telefon, sjednával s ním cenu a vše potvrzoval e-mailem. J. Š. však charakterizoval Petra
Zámečníka jako muže středního věku s vyšší postavou, což neodpovídá jeho popisu
provedenému správcem daně, který s ním jednal při místním šetření. Nedoložil ani kopii
občanského průkazu osoby, s níž jednal (údajně Petra Zámečníka), kterou dle svého tvrzení
pořídil. Navíc neuvedl žádné podrobnosti ohledně způsobu přepravy předmětného zboží
a dokonce nevěděl, z jakého místa bylo do provozovny stěžovatelky v Hradci Králové dovezeno.
[26] Skutečné provedení deklarovaných zdanitelných plnění společností AYOMA nemohlo
být ověřeno ani přímo u tohoto subjektu s ohledem na jeho bezkontaktnost, sídlo na virtuální
adrese, nedostupnost jeho účetnictví a neuhrazení daňových povinností vykázaných
v rozhodných zdaňovacích obdobích.
[27] Ve vztahu k dalším navrhovaným důkazům správce daně řádně odůvodnil, proč je
považuje za nadbytečné, a proč nebyly provedeny. Výslech M. Š. nemohl přinést takové
skutečnosti, které již nebyly prokázány jinými důkazními prostředky, a výslech A. B. S. by byl již
opakovaným výslechem.
[28] Skutečný dodavatel zboží nemohl být za této situace spolehlivě prokázán příslušnými
fakturami ani vážními lístky, na něž údaje o názvu poskytovatele zdanitelných plnění doplňovali
pracovníci obsluhující váhu či jiní zaměstnanci stěžovatelky na základě pouhého prohlášení řidiče,
který zboží přivezl. S ohledem na shora uvedené pochybnosti dostatečně neprokazuje existenci
obchodního vztahu mezi stěžovatelkou a dodavatelem AYOMA ani uhrazení finančních
prostředků v hodnotě zboží stěžovatelkou na bankovní účet společnosti AYOMA. S ohledem
na výpovědi jednatele společnosti AYOMA Petra Zámečníka, absenci účetnictví tohoto subjektu,
svědectví dopravce předmětného zboží L. M. a neuhrazení platby za přepravu zboží
deklarovaným dodavatelem tak přetrvaly důvodné pochybnosti o tom, že došlo k převedení práva
nakládat se zbožím jako vlastník ze společnosti AYOMA na stěžovatelku. Za této situace nebylo
možné učinit jednoznačný závěr, že platby odeslané stěžovatelkou na účet společnosti AYOMA
představovaly právě úplaty za jí poskytnutá deklarovaná zdanitelná plnění, a nikoli za přijetí
předmětného zboží od jiného subjektu či za realizaci zcela jiných obchodních transakcí,
k čemuž mohlo ve skutečnosti docházet. Důkazy předloženými stěžovatelkou v průběhu
daňového řízení či provedenými na její návrh se tedy nepodařilo rozptýlit pochybnosti o tom,
že přijala deklarovaná zdanitelná plnění právě od společnosti AYOMA, a proto stěžovatelka
v tomto směru neunesla své důkazní břemeno.
[29] Současně správce daně dostatečně podložil svůj závěr, že dodávky zboží byly zasaženy
daňovým podvodem (jeho popis viz výše), o němž stěžovatelka mohla a měla vědět. Podle
příslušných účetních dokladů měla stěžovatelka přijímat zboží v celkové hodnotě stovek miliónů
korun od společnosti AYOMA, která byla založena jen několik měsíců předtím. Tyto obchodní
případy stěžovatelka podle vyjádření jejího zaměstnance J. Š. sjednávala s Petrem Zámečníkem,
který se však evidentně v předmětu podnikání společnosti AYOMA nevyznal, a nemohl
tak s odběrateli kvalifikovaně komunikovat, přičemž J. Š. uvedený popis Petra Zámečníka
neodpovídal popisu provedenému správcem daně. V případě, že stěžovatelka jednala s někým
jiným, měl její zaměstnanec tuto skutečnost zjistit na základě občanského průkazu, který mu byl
podle jeho tvrzení předložen při prvním jednání, a následně si ověřit, zda tato osoba je oprávněna
za společnost AYOMA jednat. Uvedené závěry žalovaného nejsou vnitřně rozporné,
neboť byly učiněny ohledně dvou alternativních situací, které mohly nastat při jednání J. Š.
se zástupcem společnosti AYOMA. Navíc u vykládky zboží v areálu stěžovatelky v Hradci
Králové nebyl nikdy přítomen zástupce společnosti AYOMA, což také svědčí o nedostatku
obezřetnosti stěžovatelky při ověřování serióznosti jejího deklarovaného dodavatele. Obdobně
totéž platí i pro obchodování s takovou společností, která i přes žádost nevrátila stěžovatelce zpět
podepsanou rámcovou kupní smlouvu a písemnou kupní smlouvu uzavřela pouze k jediné
dodávce, nedoložila základní popis odpadu (který museli vyplňovat všichni dodavatelé) a certifikační
prohlášení dodala pouze k měděným katodám, a to nepodepsané.
[30] Stěžovatelka tedy rezignovala na přijetí opatření, která po ní mohla být rozumně
vyžadována za účelem ověření, že deklarovaná přijetí zdanitelných plnění nepovedou k její účasti
na daňovém podvodu. Za taková opatření nelze považovat vyhledání dodavatele v obchodním
rejstříku, předložení smlouvy k bankovnímu účtu nebo kontrolu dodávek v informačním
systému, neboť se jedná o základní formality, jimiž nebylo možné v potřebné míře ověřit
solidnost smluvního partnera a osoby, která za něho jednala. Zjištěné skutečnosti tak dostatečně
prokazují, že stěžovatelka mohla či měla vědět, že předmětné dodání zboží je zasaženo
podvodem na dani z přidané hodnoty.
[31] Nejvyšší správní soud proto ve shodě s městským soudem, žalovaným a správcem daně
dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala přijetí zdanitelných plnění od společnosti AYOMA
a že s ohledem na zjevnou pasivitu při ověřování dodavatele měla nebo mohla vědět, že se jejich
deklarovaným uskutečněním účastní na daňovém podvodu. Za této situace oba finanční orgány
neporušily příslušná ustanovení daňového řádu ani nepostupovaly v rozporu s judikaturou SDEU
a Nejvyššího správního soudu, když stěžovatelce neuznaly nárok na odpočet daně, který uplatnila
na základě daňového tvrzení o převzetí zboží od společnosti AYOMA.
[32] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval zdanitelnými plněními od společnosti Tochajda,
jejichž předmětem byl rovněž nákup niklových a měděných katod. Správce daně i žalovaný
nepřiznali stěžovatelce nárok na odpočet daně z těchto plnění, protože stěžovatelka věděla nebo
musela vědět, že jsou součástí podvodu spáchaného dodavatelem či jiným subjektem operujícím
v dodavatelském řetězci na vstupu s cílem vylákání výhody ve formě vyplacení nadměrného
odpočtu, když sama k podvodnému jednání aktivně přispěla zapojením dalšího článku
do stávajícího dodavatelského řetězce, které nemohlo mít žádné jiné racionální vysvětlení.
Nejenže tedy stěžovatelka nepřijala opatření k tomu, aby případnému podvodnému jednání
zabránila, ale svým jednáním k němu sama dokonce vytvářela prostor.
[33] Stěžejní okolností je, že stěžovatelka zapojila společnost Tochajda do stávajícího
obchodního řetězce (čímž učinila ze společnosti SUR-METAL subdodavatele) z vlastní iniciativy,
s odůvodněním, že společnost SUR-METAL je nedůvěryhodným dodavatelem, který neplní své
povinnosti. Nelze akceptovat argumentaci, že důvodem tohoto kroku bylo zhoršení vztahů
s dodavatelem SUR-METAL a snaha využít obchodní a vyjednávací schopnosti jednatele
společnosti Tochajda. Společnost Tochajda byla na trhu nová a tedy zcela nezkušená, není proto
zřejmé, jak mohla mít výhodnější vyjednávací pozici než stěžovatelka, která dle svých tvrzení patří
mezi přední obchodníky se železnými a barevnými kovy v České republice. Ani o jednateli této
společnosti nebylo tvrzeno, natož doloženo, že by měl v odvětví nějaké zkušenosti, znalosti
či podobně. Společnost Tochajda neměla vyškolené zaměstnance ani prostory, v nichž by mohla
uskutečňovat odpovídající výrobu, sběr či výkup odpadu. Její zapojení do dodavatelského řetězce
tak bylo pouze formální, což stěžovatelka věděla. O tom svědčí i to, že jednatelka společnosti
SUR-METAL byla osobně seznámena se společností Tochajda až po začátku obchodování
s tímto pro ni dosud neznámým subjektem. Dále je podstatné, že na základě tohoto smluvního
vztahu stěžovatelka nezískala výhodnější nákupní podmínky, naopak společnost Tochajda
generovala marži na úkor stěžovatelky. Navíc vzhledem k nedostatku finančních prostředků
společnost Tochajda provedla úhradu zboží na účet společnosti SUR-METAL až po obdržení
platby za zboží od stěžovatelky, a to v částce snížené o svoji vlastní obchodní přirážku.
Se stěžovatelkou pak přestala obchodovat po účinnosti právní úpravy, která stanovila režim
přenesení daňové povinnosti ve vztahu k odpadům.
[34] Další podstatnou okolností bylo, že stěžovatelka nevěnovala dostatečnou pozornost
původu dodávaného zboží (měděných a niklových katod). Obecně nelze nic namítat proti tomu,
že přepravu měl zajišťovat její dodavatel a ona proto nebyla povinna prokazovat, kdo přepravu
uskutečňoval a z jakého místa nakládky. To, že těmto skutečnostem nevěnovala pozornost, však
nelze považovat za postup odpovídající standardům, které od ní bylo možné očekávat. V těchto
souvislostech jsou také relevantní výtky, že stěžovatelka nevěnovala pozornost maďarsky
mluvícím řidičům, kteří uskutečňovali přepravu. Byť na základě toho nelze automaticky
dovozovat, že místo nakládky bylo v zahraničí, jednalo se o okolnosti, které u ní za popsané
situace měly vzbudit pochybnosti o původu zboží. Přesto jej žádným způsobem neprověřovala.
Tvrzení, že s ohledem na informace uvedené v základním popisu odpadu měla za to, že původcem
odpadu byla společnost Tochajda a že místo původu odpadu je v České republice, není
věrohodné. Stěžovatelka, která sama vyvolala jednání o jejich obchodní spolupráci, si musela být
vědoma, že společnost Tochajda neprovozuje žádnou činnost, při které by kovový odpad mohl
vznikat, pouze jej nakupovala od společnosti SUR-METAL a bez jakékoli úpravy prodávala dále
stěžovatelce. Proto jí také muselo být zřejmé, že informace uvedené v dokumentaci nemohou být
pravdivé.
[35] Stěžovatelka opakovaně zdůrazňuje, že dodávky měly v projednávané věci probíhat
v souladu s rámcovou smlouvou, že jejich uskutečnění bylo prokázáno vážními lístky, které
k dodávkám vystavovali její zaměstnanci po přivezení zboží do její provozovny, že množství
na vážních lístcích odpovídalo množství na fakturách a těm zase odpovídaly částky, které své
dodavatelce uhradila. Důraz klade především na obsah vážních lístků a vysvětluje, že tento
způsob kontroly dodávek je v obchodním odvětví běžný. Neprofesionalita jejího postupu však
nespočívala v tom, že by dostatečně nekontrolovala zboží, které jí bylo dodáno,
ale že se dostatečně nezabývala nestandardním postupem dodavatele, kterého navíc
do obchodního řetězce sama zapojila. Jednatel společnosti Tochajda Ing. Krejčí nebyl přejímkám
zboží přítomen. Veškerou komunikaci dle všeho vyřizoval pouze e-mailem, případně telefonicky,
a to přesto, že přeprodej kovového odpadu byl jedinou činností společnosti Tochajda a jednalo se
o dodávky v řádech desítek milionů Kč. Dokumentace, kterou dodal stěžovatelce (základní popisy
odpadu), obsahovala nesprávné údaje o původci odpadu. Byl neznalý ohledně způsobu
stanovování ceny odpadu, okolností dopravy a původu odpadu. Tyto skutečnosti ve svém
souhrnu vedou k závěru, že Ing. Krejčí nevěnoval dodávkám pozornost, kterou by s ohledem
na svoji hodnotu zasluhovaly, čehož si stěžovatelka musela být vědoma. Přesto dodávky
od společnosti Tochajda přijímala.
[36] Všechny uvedené skutečnosti svědčí o záměrném vytvoření formálního obchodního
řetězce, jehož smyslem bylo umožnění potencionálního podvodného jednání s následkem
daňového úniku. Obchodní jednání stěžovatelky se společností Tochajda bylo neopatrné,
neobezřetné a především zjevně účelové bez jakéhokoliv ekonomického opodstatnění.
Stěžovatelka sice ve své provozovně přijala zboží uvedené na daňových dokladech, avšak nebylo
možné ověřit jeho původ, faktický pohyb ani převod vlastnictví na společnost Tochajda, jež měla
být jejím koncovým dodavatelem. Posledně uvedená skutečnost byla osvědčena jen vystavením
účetních dokladů, neboť pokud měla společnost Tochajda převzít zboží až v provozovně
stěžovatelky v Hradci Králové, museli by u toho být přítomni nejen její zástupci, nýbrž i osoby
vystupující jménem společnosti SUR-METAL. Společnost Tochajda však neměla žádný podíl
na fyzickém dodání zboží stěžovatelce a dodávky předmětného kovového odpadu a realizace
vzájemných plateb se uskutečňovaly pod faktickým vedením stěžovatelky, která byla
rozhodujícím a řídícím článkem obchodního vztahu se společností SUR-METAL. Ta proto byla
faktickým dodavatelem stěžovatelky a společnost Tochajda představovala nadbytečný článek,
který byl bez rozumného důvodu zapojen do předmětného obchodního řetězce stěžovatelkou
z její vlastní iniciativy.
[37] Ačkoliv jednotlivé faktury uhrazené stěžovatelkou prokazatelně vyhotovil statutární
zástupce oprávněný jednat za společnost Tochajda, tak uvedená skutková zjištění svědčí o zcela
zjevné nestandardnosti předmětných plnění, která dostatečně prokazují, že stěžovatelka
minimálně mohla či měla vědět o jejich zasažení podvodem na dani z přidané hodnoty. K jeho
odvrácení přitom neučinila žádná opatření, a naopak ho svou aktivitou ve vztahu ke společnosti
Tochajda usnadnila.
[38] Nedůvodná je rovněž námitka rozporu ústního a písemného odůvodnění napadeného
rozsudku. I v písemném odůvodnění městský soud poukázal na sporné závěry žalovaného.
Např. v bodě 43 uvedl, že jen na základě maďarsky hovořících řidičů přepravce nelze usuzovat
na to, že místo nakládky bylo v zahraničí.
[39] Lze tedy uzavřít, že správce daně i žalovaný při dokazování v daňovém řízení postupovali
v souladu s daňovým řádem, náležitě a v potřebném rozsahu zjistili veškeré rozhodné skutečnosti
a na jejich základě učinili správný právní závěr o nemožnosti přiznání nároku na odpočet daně
z přidané hodnoty stěžovatelce na základě jí deklarovaného přijetí zdanitelných plnění
od společností AYOMA a Tochajda. Městský soud tak učiněním stejných závěrů posoudil
příslušnou právní otázku správně, přičemž všechny své úvahy náležitě odůvodnil. Žádný
z důvodů kasační stížnosti uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s. proto nebyl naplněn.
[40] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[41] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu