ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.260.2019:37
sp. zn. 7 As 260/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. L., zastoupen
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2019, č. j. 17 A 37/2018 - 46,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2019, č. j. 17 A 37/2018 - 46,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Plzně (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne
8. 11. 2017, č. j. MMP/271005/17, byl žalobce uznán vinným z přestupků podle §125c odst. 1
písm. f) bod 4 a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích,
ve znění pozdějších předpisů. Uvedených přestupků se měl dopustit tím, že dne 12. 5. 2017 jako
řidič motorového vozidla překročil povolenou rychlost o 18 km/h (po zvážení možné odchylky
měřícího zařízení) a dále na výzvu policisty nepředložil řidičský průkaz. Za uvedené přestupky
mu byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání. Rozhodnutím žalovaného
ze dne 3. 1. 2018, č. j. PK-DSH/15783/17, bylo odvolání zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí
potvrzeno.
II.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce obsáhlou správní žalobu, kterou Krajský soud
v Plzni (dále též „krajský soud“) zamítl shora označeným rozsudkem. K námitkám
zpochybňujícím správnost provedeného měření rychlosti krajský soud zejména uvedl,
že s měřením rychlosti se dostatečně podrobně a řádně vypořádal již správní orgán I. stupně,
přičemž žalobce podal pouze blanketní odvolání. Tvrzení žalobce, že neviděl dopravní značení
„Začátek obce“ je pak nevěrohodné, neboť ze správního spisu je zřejmé, že skutečnost,
že se nachází v obci, žalobci oznamovalo hned několik dopravních značek, a je tedy
nepravděpodobné, že by všechny přehlédl. Podle krajského soudu byla řádně odvodněna
i sankce, správním orgánem byly vzaty v úvahu přitěžující a polehčující okolnosti a bylo
uvedeno, jak byly tyto hodnoceny. Soud dále uvedl, že v řízení před správním orgánem I. stupně
ani v odvolacím řízení neshledal žádné průtahy, jež by měly mít vliv na výši uložené sankce,
jak žalobce v žalobě namítal. Podle soudu správní orgány neporušily ani zásadu dvojího přičítání
v případě hodnocení míry překročení rychlosti a brzdné dráhy. Krajský soud nepřisvědčil ani
námitkám poukazujícím na nenaplnění materiálního znaku obou přestupků. Konečně se pak
krajský soud ztotožnil se správním orgánem I. stupně stran otázky zavinění žalobce. Rozsudek
krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu)
je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost
odkazuje.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Jednotlivé kasační námitky Nejvyšší
správní soud pro přehlednost uspořádal následovně: Stěžovatel předně obsáhle poukazoval
na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, resp. na vady řízení vedeného před krajským
soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle stěžovatele se krajský soud nevypořádal
s řadou námitek. Zejména se krajský soud nevypořádal se všemi námitkami zpochybňujícími
měření rychlosti (viz zejména body 47 až 51 žaloby) a se všemi námitkami poukazující
na nedostatečné odůvodnění výše sankce (body 22 až 32 žaloby). Dále řádně nevypořádal
námitky obsažené v bodech 19 až 21 žaloby. Z ničeho pak nevyplývá závěr krajského soudu,
že skutečnost, že se nachází v obci, stěžovateli „oznamovalo hned několik dopravních značek a je tedy
nepravděpodobné, že by všechny tyto přehlédl.“ Krajský soud nespecifikoval žádný podklad, na základě
kterého by bylo lze dovodit, že stěžovatel projel okolo hned několika dopravních značek,
které jej měly informovat, že se nachází v obci. Dále krajskému soudu vytýkal, že neodůvodnil,
z jakého důvodu neprovedl navrhovaný důkaz ? fotografii místa přestupku, kterou stěžovatel
přiložil k žalobě. Krajský soud měl uvést, z jakého důvodu tento důkaz neprovedl, to se však
nestalo, čímž zatížil řízení zásadní vadou ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu
a Ústavního soudu. Nepřípadná je i argumentace krajského soudu stran koncentrace řízení
v bodě 14 a násl. rozsudku. Dále namítal, že nedošlo k naplnění materiální stránky obou
přestupků, brojil proti neadekvátnosti rychlostního limitu v dané lokalitě a vytýkal
nedostatečnou specifikaci zavinění. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zcela setrvává na žalobou napadeném
rozhodnutí a ztotožňuje se se závěry Krajského soudu v Plzni. Navrhl kasační stížnost
zamítnout.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost je důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami poukazujícími
na nepřezkoumatelnost, resp. vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[8] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[9] Výkladem uvedeného ustanovení se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval. Shledal,
že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal
správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým
způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz
v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze
dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Povinností krajského
soudu je řádně se vypořádat se žalobní argumentací. Podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS,
je rozsudek nepřezkoumatelný i tehdy, pokud krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu opomene přezkoumat jednu ze žalobních námitek. Obdobně Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 8. 12. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007 - 111, uvedl, že krajský soud je povinen
se v rozhodnutí o žalobě vypořádat se všemi žalobními námitkami; opomene-li se krajský soud
zabývat byť i marginální námitkou, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než jeho rozhodnutí
zrušit. Argumentem a minori ad maius pak musí shledán nepřezkoumatelným rozsudek za situace,
kdy správní soud řádně nepřezkoumá stěžejní námitku účastníka řízení. Pokud rozhodnutí
soudu v odůvodnění nereaguje na námitky a zásadní argumentaci, o kterou se žaloba opírá,
má to za následek jeho nepřezkoumatelnost. K tomu srov. vedle výše citované judikatury
i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne
21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45). Rovněž
i Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že požadavek kvalitního a vyčerpávajícího
odůvodnění soudního rozhodnutí je jedním z principů představujících neopominutelnou
součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování. Jestliže jsou
v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud řádně
vypořádal (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, ze dne
28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
[10] Nejvyšší správní soud nemohl jinak, než souhlasit se stěžovatelem, že se krajský soud
řádně nevypořádal se všemi žalobními námitkami.
[11] Primárně se řádně nezabýval námitkami zpochybňujícími správnost provedeného měření
rychlosti. Stěžovatel v bodech 47 až 51 žaloby brojil proti postupu správního orgánu I. stupně,
který v odůvodnění svého rozhodnutí k námitkám poukazujícím na nesprávné měření rychlosti
mj. uvedl, že provedl „vyhodnocení záznamu o přestupku vložením kontrolní šablony do pořízeného snímku
z radarového zařízení. Daným postupem byla ve vztahu k vložené kontrolní šabloně zjištěna odpovídající pozice
vozidla ve snímku. Bylo tedy ověřeno, že pořízený záznam o přestupku byl vyhotoven v souladu s návodem
k obsluze předmětného radarového zařízení, kdy nevykazuje jakékoliv znaky jeho nesprávné obsluhy.“
S uvedeným postupem stěžovatel v žalobě nesouhlasil. Mj. uváděl, že ověřování správnosti
provedeného „měření šablonou“ nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Ve spisu není
založen žádný protokol o provedení takového ověřování. Dále stěžovatel v uvedených bodech
žaloby brojil proti navazujícímu postupu žalovaného, který pro uvedenou vadu neshledal důvod
ke zrušení prvostupňového rozhodnutí.
[12] Krajský soud se však uvedenými námitkami explicitně nezabýval. Povšechně uvedl,
že se s měřením rychlosti dostatečně podrobně a řádně vypořádal již správní orgán I. stupně
ve svém rozhodnutí. Dále poukázal na ověřovací list, fotografie a výpovědi svědků, z čehož
bez dalšího dovodil, že měření bylo provedeno způsobem, který je v souladu se zákonem
a o jehož provedení nejsou žádné pochybnosti. Konečně pak výslovně uvedl, že vznesení
skutkových námitek poprvé v žalobě směřujících proti měření rychlosti, resp. jejich rozšíření
o dosud neuváděné skutkové okolnosti (měření rychlosti ve vozidle civilního provedení;
uvedením skutečnosti, že výrobcem i autorizovaným metrologickým střediskem je týž subjekt,
který má monopol na radarové rychloměry; a dále nesprávné spočtení odchylky), považuje
za zcela účelové s cílem dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí a následně zániku
odpovědnosti za přestupek. Stěžovatelem akcentovanými pochybeními (nemožností vycházet
z kontrolní šablony, následným postupem žalovaného atp.) se tedy krajský soud explicitně
nezabýval.
[13] Obdobně nedostatečně se krajský vypořádal i s námitkami vztahujícími se k uložené
sankci. Stěžovatel obsáhle poukazoval na vady při odůvodňování uložené pokuty. Zejména
uváděl, že „správní orgán řádně nezdůvodnil uloženou pokutu. Správní orgán totiž pochybil již v tom,
že při výměře pokuty nepřihlížel k zákonným kritériím uvedeným v §37 až §40 zák. č. 250/2016 Sb.,
který měl být aplikován již s ohledem na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, neboť rozšíření
zákonných kritérií pro výměru sankce je pro obviněného příznivější. Správní orgán však nezohlednil ani všechna
zákonná kritéria dle zák. č. 200/1990 Sb., neboť nijak neřešil, zda a jakým způsobem byl žalobce pro týž
skutek postižen v disciplinárním řízení. Co je však podstatné, správní orgán nezohlednil ani podstatné
polehčující okolnosti, které žalobce zmínil v rámci žalobních námitek ohledně nenaplnění materiálního znaku
jednotlivých přestupků. K těmto měl správní orgán přihlédnout ex offo, neboť byly patrné ze spisu a správní
orgán je povinen sankci individualizovat a postupovat přitom v souladu s §3 a §50 odst. 3 správního řádu.
Správní orgán rovněž neuvádí, jaký vliv mělo to které kritérium na konečnou výši sankce, resp. jakou váhu
mělo. Správní orgán také nijak nezohlednil svou rozhodovací praxi v obdobných případech, a nijak nezohlednil
ani délku řízení, ve kterém došlo již v prvním stupni k nezanedbatelné nečinnosti správního orgánu. Přitom
samotným vedením řízení trestní povahy vzniká obviněnému újma, a tato by tedy měla být správním orgánem
„započtena" do ukládané sankce. Rovněž žalovaný měl sankci adekvátně snížit s ohledem na délku trvání
odvolacího řízení. Žalobce také zastává názor, že pokud správní orgán považoval za adekvátní uložit příkazem
pokutu ve výši 2.000,00 Kč, je nespravedlivé, pokud s totožným odůvodněním uložil totožnou výši pokuty
i rozhodnutím prvého stupně. Jak žalobce uvedl již výše, samotným vedením řízení vznikala žalobci újma,
která měla být do pokuty započtena (řízení prvého stupně trvalo cca 4 měsíce, tedy nejméně dva měsíce nečinnosti
správního orgánu). Správní orgán však namísto toho, aby pokutu adekvátně tomu snížil, tuto ponechal
v původní výši, a nadto ještě žalobci uložil povinnost uhradit náklady řízení, tedy konečnou částku, kterou musí
žalobce uhradit, navýšil na 3.000,00 Kč. Správní orgán měl rovněž při vyměřování sankce při vydávání
rozhodnutí zvážit i to, že s plynutím času se závažnost přestupku snižuje, nicméně ani toto správní orgán nijak
nezohlednil a ponechal pokutu v původní a tedy nezákonné výši. Žalobce rovněž namítá, že pokud byl v době
měření střední provoz, nemůže se jednat o přitěžující kritérium, ale toliko o kritérium neutrální. Přitěžující
okolností by mohl být toliko vyšší než střední (průměrný) provoz, naopak polehčující okolností by měl být provoz
nízký.“ Žalobce dále namítal, že „se správní orgán dopustil porušení zákazu dvojího přičítání, neboť
dvakrát hodnotil totožnou skutečnost v neprospěch žalobce, a to hodnotu naměřené rychlosti. Poprvé s ohledem
na to, že tím došlo k prodloužení brzdné dráhy, podruhé s ohledem na to, že se tato hodnota blíží horní hranici
skutkové podstaty. Dále žalobce namítá, že správní orgán řádně nezdůvodnil, proč nepostupoval dle §44 zák.
č. 250/2016 Sb., kdy jeho „úvahy" jsou toliko parafrází zákonné úpravy.“
[14] Krajský soud se však se všemi uvedenými námitkami opět řádně nevypořádal. Obecně
uvedl, že výše uložených sankcí je přezkoumatelná a dostatečně odůvodněná, správním orgánem
byly vzaty v úvahu přitěžující a polehčující okolnosti a bylo uvedeno, jak byly tyto hodnoceny,
zda ve prospěch či neprospěch žalobce; uloženou sankci považoval soud za přiměřenou danému
případu. Dodal, že v řízení před správním orgánem I. stupně ani v odvolacím řízení neshledal
žádné průtahy, jež by měly mít vliv na výši uložené sankce. Konečně uvedl, že správní orgán
I. stupně neporušil zásadu dvojího přičítání v případě hodnocení míry překročení rychlosti
a brzdné dráhy, neboť tyto okolnosti byly hodnoceny jako celek v rámci jednoho odstavce
a následně tato skutečnost byla v neprospěch žalobce vyhodnocena pouze jednou. Z uvedeného
bez dalšího vyplývá, že krajský soud nevypořádal námitku, že správní orgán při výměře pokuty
neuvedl, jaký vliv mělo to které kritérium na konečnou výši sankce, nezohlednil svou
rozhodovací praxi v obdobných případech, nevyjádřil se k námitce, že střední provoz nelze
považovat za přitěžující kritérium, ale toliko za kritérium neutrální atp.
[15] Obdobně nedostatečně se krajský soud vypořádal s námitkami uvedenými v bodech 19
až 21 žaloby. Zde stěžovatel namítal, že „správní orgán řádně neodůvodnil a už vůbec neprokázal,
že by k přestupku skutečně došlo v obci ve smyslu silničního zákona, tj. §2 písm. cc). Správní orgán se totiž
nijak nezabýval tím, zda k měření rychlosti došlo v úseku, který byl označen značkou „Začátek obce"
a značkou „Konec obce" (toto ani nikdo nekontroloval), jakož se nezabýval ani tím, zda se předmětný úsek
nachází v zastavěném území. Žalobce si přitom nevzpomíná, že by před změřením projel okolo značky „Začátek
obce". Není to však žalobce, kdo by měl (ne)umístění této značky prokazovat. Je to správní orgán, kdo měl
prokázat, že k přestupku došlo v obci, byl to tedy správní orgán, kdo měl prokázat, že je úsek označen
příslušnou značkou (a kde) a že se jedná o zastavěné území. Toto však správní orgán neučinil. Namítnout je
nutné i to, že správní orgán z §18 odst. 4 silničního zákona bez dalšího dovodil rychlostní limit 50 km/h,
ačkoliv toto ustanovení obsahuje i další rychlostní limity pro obec v závislosti na tom, o jaký druh pozemní
komunikace se jedná. Tímto se však správní orgán již nezabýval, a jeho závěr o platném rychlostním limitu je
tak nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.“
[16] K uvedeným námitkám krajský soud zejména uvedl, že z oznámení o přestupku „jasně
vyplývá, že v měřeném úseku byl stanoven nejvyšší povolený limit daný ustanovením §18 odst. 4 silničního
zákona, a to 50 km/h v obci, a že jej žalobce překročil v míře nikoliv nepatrné.“ V další části rozsudku
pak uvedl, že „tvrzení žalobce, že neviděl dopravní značení „Začátek obce“ je zcela nevěrohodné, neboť
ze správního spisu je zřejmé, že skutečnost, že se nachází v obci, žalobci oznamovalo hned několik dopravních
značek a je tedy nepravděpodobné, že by všechny tyto přehlédl.“
[17] Odhlédne-li soud od povahy oznámení o přestupku (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 - 47) krajský soud v rozsudku nespecifikoval,
z čeho dovodil svůj kategorický závěr, že stěžovatel minul několik dopravních značek, které jej
měly informovat o tom, že se nachází v obci.
[18] Krajský soud se nadto nijak nevyjádřil k důkaznímu návrhu stěžovatele
(fotografie z místa překročení rychlosti). Judikatura Ústavního soudu přitom ukládá
soudům povinnost odůvodnit neprovedení navrhovaného důkazu (srov. nálezy ze dne
4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04, a ze dne
2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09, či usnesení sp. zn. III. ÚS 285/02 ze dne 14. 11. 2002,
sp. zn. II. ÚS 152/15 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1215/11 ze dne 12. 11. 2013). Například
v posledně označeném rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že: „Namítá-li stěžovatel neprovedení
navrhovaných důkazů, patří se uvést, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je
nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení
relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu
rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení
navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající
závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006, N 208/43 SbNU 323). Neakceptování důkazního návrhu
účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž
ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument,
dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož
ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo
vyvráceno (srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339).“ Obdobně
viz i judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 20. 2. 2012,
č. j. 2 As 102/2011 - 121, ze dne 28. 8. 2015, č. j. 2 As 43/2015 - 51, ze dne 19. 9. 2018,
č. j. 1 As 145/2018 - 57, ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008 - 108). Krajský soud se však
k navrhovanému důkazu vůbec nevyjádřil, čímž zatížil řízení další vadou.
[19] Krajskému soudu je dále nutno vytknout argumentaci v bodě 14 rozsudku. Zde krajský
soud mj. uvedl, že „pokud se odvolací správní orgán za situace, kdy odvolání žalobce proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně nebylo vůbec odůvodněno, rozhodl přezkoumávat toto rozhodnutí i z hlediska
věcného, pak tak činil nad rámec své přezkumné povinnosti. Soud v dané věci dále odkazuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 63/2006 ze dne 7. 2. 2007, který lze použít analogicky i v této věci,
podle něhož tvoří správní řízení v I. stupni i v odvolacím řízení jeden celek a v něm platí zásada koncentrace.“
[20] Předně nelze souhlasit s tím, že by i v daném řízení platila zásada koncentrace řízení.
Krajským soudem označený rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 63/2006
se nevyjadřoval ke koncentraci v přestupkovém řízení, ale ke koncentraci v územním řízení
podle stavebního zákona, tedy ve zcela odlišném řízení. Otázkou koncentrace v řízení
o přestupku se zabývalo např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68. Z něho vyplývá, že omezování skutkových tvrzení
či důkazních návrhů jen na některé stádium řízení by bylo popřením práva na obhajobu,
jež má i v řízení o přestupku své nezastupitelné místo (podpůrně srov. i rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115 a ze dne 27. 11. 2012,
č. j. 1 As 136/2012 - 23).
[21] V souvislosti s výše uvedeným lze dále zmínit usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71, podle něhož skutečnost,
že obviněný z přestupku byl v řízení před správními orgány zčásti či zcela pasivní, automaticky
neznamená, že jeho tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový a právní stav a jim odpovídající
důkazní návrhy, které jako žalobce poprvé uplatnil až v řízení před krajským soudem, jsou bez
dalšího nepřípustné. Žalobní tvrzení či důkazní návrhy krajský soud nemůže odmítnout jako
opožděné nebo účelové jen proto, že je obviněný z přestupku neuplatnil, ač tak učinit mohl,
v řízení před správními orgány. Krajský soud však na základě skutkového a právního stavu věci,
který je povinen v mezích žalobních bodů přezkoumat, může tato žalobní tvrzení shledat
irelevantními nebo nevěrohodnými a důkazní návrhy k jejich prokázání odmítnout jako
nadbytečné. Tyto své závěry musí krajský soud náležitě odůvodnit. V rámci přezkumu
napadeného rozhodnutí je krajský soud povinen zkoumat, zda správní orgány bez ohledu
na způsob obhajoby obviněného v řízení o přestupku dostály své povinnosti zjistit stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku
(§3 správního řádu). Pokud krajský soud zjistí, že správní orgány takto nepostupovaly, bude
na něm, aby na základě žalobních tvrzení a navrhovaných důkazů pochybnosti o skutkovém
stavu sám odstranil. To může učinit porovnáním s důkazy již provedenými v řízení před
správními orgány, zopakováním důkazů již provedených nebo provedením důkazů nových.
Jsou-li nedostatky ve zjištění skutkového stavu takového rozsahu, že jejich odstraňování
by znamenalo nahrazovat činnost správních orgánů soudem, uloží krajský soud tuto povinnost
správnímu orgánu.
[22] Z uvedeného vyplývá, že i pokud byl účastník ve správním řízení nečinný, nelze
mu bránit v podání žaloby, resp. uplatnění žalobní argumentace zpochybňující zjištěný skutkový
stav a související právní posouzení a jim odpovídající důkazní návrhy. Žalobní tvrzení či důkazní
návrhy krajský soud nemůže odmítnout jako opožděné nebo účelové jen proto, že je obviněný
z přestupku neuplatnil v řízení před správními orgány. Krajský soud však může tato žalobní
tvrzení shledat irelevantními nebo nevěrohodnými a důkazní návrhy k jejich prokázání
odmítnout jako nadbytečné (k tomu viz i nedávný rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 8. 2019,
č. j. 1 As 52/2019 - 43). Takové závěry však musí krajský soud náležitě odůvodnit. V daném
případě však takto krajský soud nepostupoval (viz výše).
[23] Přehlédnout nelze ani úroveň vypořádání dalších žalobních námitek. Odůvodnění
rozsudku krajského soudu je velmi obecné, místy až kusé. Většinu rozsudku krajského soudu
tvoří rekapitulace obsahu soudního a správního spisu (a nikoliv vypořádání žalobních námitek).
[24] S ohledem na kumulaci uvedených pochybení nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu
než zrušit rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení, ve kterém výše uvedené
vady napraví. Před důkladným vypořádáním všech žalobních námitek krajský soud prověří
i tvrzení stěžovatele, že mu nebylo doručeno vyjádření žalovaného, jak to ukládá §74 odst. 1
s. ř. s.
[25] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém je vázán shora vyslovenými
právními názory (§110 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl na základě
oprávnění stanoveného v §109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání. O náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu