ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.116.2020:29
sp. zn. 7 Azs 116/2020 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: M. K., zastoupený
advokátem Mgr. Tomášem Císařem, se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2020, č. j. 1 Az 36/2019 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra (dále též „žalovaný“), rozhodnutím ze dne 17. 6. 2019
č. j. OAM-289/ZA-ZA11-P17-2019, zamítlo žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany
podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji
zamítl shora označeným rozsudkem, jenž je přístupný (stejně jako všechna dále uvedená
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) na www.nssoud.cz.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů obsahově podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákon č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele je
argumentace žalovaného i městského soudu nepřezkoumatelná, resp. nedostatečná. Správní
orgán (a následně i městský soud) nedostatečně zjistil skutečný stav věci, resp. nedostatečně
se zabýval důvody pro udělení mezinárodní ochrany, a tyto dále nesprávně posoudil. Je pravdou,
že složitost jeho situace velkým dílem pramení z ekonomické situace v zemi původu, toto však
nemůže být stěžejním důvodem pro vydané rozhodnutí o neudělení žádné z forem mezinárodní
ochrany. S poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dovozuje, že i v případě
zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné je třeba zkoumat důvody pro udělení azylu. Stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zopakoval a rozvedl argumentaci
obsaženu v žalobou napadeném rozhodnutí. Navrhl kasační stížnost zamítnout.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě,
že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře
Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také
tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může
jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 Azs 13/2014 - 52, a ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 30.
[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně
v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném
rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud
neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Městský soud se nedopustil
ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Městský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší
správní soud důvod se odchýlit.
[9] K nepřezkoumatelnosti viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136, publ. pod č. 1795/2009 Sb.
NSS). Žalovaný i městský soud postupovali v souladu s touto judikaturou. Pokud přitom správní
soud shledá závěry správních orgánů správnými, je oprávněn na ně odkázat, resp. je
převzít. K tomu srv. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 Azs 13/2013 - 26 atp.
[10] I otázkou zjišťování skutkového stavu se opakovaně zabývala judikatura zdejšího soudu,
srov. např. rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 24/2003 - 48, ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 - 63, ze dne 25. 10. 2004,
č. j. 5 Azs 162/2004 - 42, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 - 66. Žalovaný postupoval
v souladu s uvedenou judikaturou. Co se týče kvality a dostatečnosti důkazů opatřovaných
správním orgánem v řízení o udělení mezinárodní ochrany, lze odkázat především na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81. Z něj vyplývá
požadavek, aby informace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany byly v maximální
možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů,
a (4) transparentní a dohledatelné. Právě popsané požadavky v řízení o udělení mezinárodní
ochrany žalovaný podle Nejvyššího správního soudu respektoval. Žalovaný se zabýval i aktuální
situací v Uzbekistánu. Jeho postup odpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu
(srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2019, č. j. 10 Azs 319/2019 - 25,
ze dne 20. 2. 2019, č. j. 4 Azs 378/2018 - 32, ze dne 23. 8. 2019, č. j. 3 Azs 133/2018 - 50, nebo
ze dne 5. 9. 2019, č. j. 5 Azs 392/2018 - 30, ze dne 22. 1. 2020, č. j. 5 Azs 356/2019 - 26, ze dne
13. 11. 2019, č. j. 3 Azs 81/2019 - 33, či ze dne 3. 10. 2018, č. j. 6 Azs 291/2018 - 25.
[11] Správní orgán se důkladně zabýval všemi stěžovatelem tvrzenými důvody, pro které by
mu měl být udělen azyl, vč. obavy z důsledků tvrzeného křivého obvinění atp., přičemž městský
soud jeho úvahy v mezích žalobní argumentace řádně přezkoumal. Stěžovatel přitom tyto důvody
ani konkrétně neakcentoval v řízení o kasační stížnosti. Zde akcentoval špatnou ekonomickou
situaci v zemi původu. Podle setrvalé judikatury Nevyššího správního soudu však ekonomické
důvody a s tím související těžké životní podmínky nejsou relevantní pro udělení mezinárodní
ochrany (rozhodnutí ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, ze dne 30. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54 atp.). Nutno dodat,
že odůvodnění správního rozhodnutí není primárně postaveno na tom, že by stěžovatel uváděl
pouze ekonomické důvody. Nepřípadný je pak i poukaz stěžovatele na judikaturu vztahující
se k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu (viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107). Žalovaný
neudělil stěžovateli mezinárodní ochranu podle §12 až §14b zákona o azylu, přičemž důkladně
a v souladu s právní úpravou a judikaturou zdejšího soudu vypořádal stěžovatelem vznesenou
argumentaci.
[12] Institutem humanitárního azylu se zabýval Nejvyšší správní soud rovněž v řadě svých
rozhodnutí (ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55,
ze dne 28. 8. 2013, č. j. 3 Azs 14/2013 - 16, ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 - 52 atp.).
Z této judikatury vyplývá, že je na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl udělí, či
nikoliv; míra volnosti uvážení správního orgánu je limitována pouze zákazem libovůle, přičemž
soud posuzuje při soudním přezkumu toliko to, zda uvážení správního orgánu nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem. Správní orgán a městský soud postupovaly v souladu
s uvedeným. I otázku možného udělení doplňkové ochrany posoudil žalovaný v souladu
s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. na rozhodnutí ze dne
20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 463/2004 - 43, ze dne 17. 2. 2011, č. j. 1 Azs 31/2010 - 69, ze dne
26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007 - 71, ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68 atp.).
[13] Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany
v návaznosti na udělení správního vyhoštění, což vzbuzuje pochybnosti o neúčelovosti takového
jednání (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54,
a ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Azs 519/2004 - 83, a usnesení téhož soudu ze dne 9. 8. 2017,
č. j. 7 Azs 204/2017 - 22). Nutno dodat i to, že prostřednictvím azylového řízení nelze žádat
o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky
jiné nástroje, konkrétně instituty podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 - 57).
[14] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost
odmítl jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[15] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu