ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.172.2019:55
sp. zn. 7 Azs 172/2019 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: A. C., zastoupen
Mgr. Štěpánem Řiháčkem, advokátem se sídlem Pechova 1228/3, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2019, č. j. 63 Az 3/2019 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Štěpánu Řiháčkovi se p ři zn áv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 19. 12. 2018 č. j. OAM-567/ZA-ZA11-ZA17-2017, žalovaný
rozhodl, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ostravě, který ji
zamítl rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 63 Az 3/2019 - 38. Rozsudek krajského soudu, stejně
jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud
na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatel má za to, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda problémy,
kterým čelil ve vlasti v souvislosti s jeho kurdskou národností a politickými názory,
lze kvalifikovat jako pronásledování, případně jako hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy.
Stěžovatel byl opakovaně zadržen policisty a za naprosto nelidských podmínek podrobován
výslechům, případně i bití a mučení. Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu, že jeho
výpověď není věrohodná. Skutečnost, že mu bylo umožněno vyřídit si cestovní doklady a legálně
opustit zemi původu, není v rozporu s jeho tvrzením, že byl pronásledovanou osobou. Dále
poukázal na to, že jeho psychické problémy mají souvislost s jeho stíháním tureckou policií,
kdy se před policií musel skrývat, přišel o práci a prakticky se mu zhroutil jeho dosavadní život.
V Turecku se mu přitom nedostalo adekvátní lékařské péče, kdy na jeho psychické problémy mu
byly předepsány pouze léky na zlepšení trávení.
[5] K výtce krajského soudu, že přes svůj závazek nedoložil důkazy ke svým tvrzením,
stěžovatel uvedl, že závazek k doložení důkazů nemá oporu v zákoně. Soud by nesplnění
takového závazku neměl klást stěžovateli k tíži. Navíc stěžovatel podnikl všechny myslitelné
kroky k zajištění takových důkazů, nicméně jeho právní zástupce v Turecku je vězněný
a stěžovateli se tak nepodařilo získat potřebné dokumenty.
[6] Stěžovatel rovněž namítal, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť krajský
soud se nedostatečně vypořádal s námitkami uplatněnými v žalobě, a jeho odůvodnění se
prakticky omezuje pouze na opakování argumentů obsažených v rozhodnutí žalovaného.
IV.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[9] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[10] K tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině
Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého
důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní
argumentaci v žalobě za důvodnou. Meritorní přezkum rozhodnutí soudu je tak možný pouze
za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních
důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria
napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl
při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich
základě dospěl. Že přitom zaujal stejný právní názor, jaký vyjádřil žalovaný v napadeném
rozhodnutí, nemůže vést k závěru o nepřezkoumatelnosti jeho vlastního rozhodnutí. Požadovat
po krajském soudu, aby vlastními a jinými slovy přeformuloval již jednou vyjádřené, by bylo
zbytečné a neúčelné. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na usnesení ze dne
22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016 - 31, kde uvedl: „Jestliže soud v řízení podle §65 a násl. s. ř. s. shledá
právní názor správního orgánu správným, je logické, že tento názor do odůvodnění svého rozhodnutí převezme.
Převyprávěním téhož, jen jinými slovy, by soud k ochraně práv stěžovatele nikterak nepřispěl.“
[11] Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, případně doplňkové ochrany podle §14a téhož zákona, pak je třeba ve shodě
s žalovaným i krajským soudem poukázat na to, že v průběhu správního řízení se ve výpovědích
stěžovatele objevovaly nejasnosti a rozpory. Stěžovatel v průběhu správního řízení uvedl,
že se v roce 2013 zúčastnil protivládní demonstrace v Ankaře, a to jako běžný účastník. Během
této akce byl zadržen spolu s dalšími lidmi policií a druhý den byl propuštěn. Mezi roky 2013
až 2016 byl ještě několikrát krátkodobě zadržen policií a dotazován na různé organizace (PKK,
DHKPC, MLKP a další, které ani neznal). Přesný počet a konkrétní okolnosti zadržení však
nebyl schopen sdělit s vysvětlením, že si to nepamatuje. Dále uvedl, že byl obviněn z členství
v teroristické skupině a z poškozování státního majetku a že je proti němu v Turecku vedeno
soudní řízení. Od poloviny října 2016 až do svého odjezdu z vlasti (tj. dva měsíce) se skrýval.
Na druhou stranu stěžovatel uvedl, že si listopadu 2016 nechal vystavit cestovní pas, vyřídil si
vízum a v prosinci 2016 bez problémů legálně letecky vycestoval z Turecka. Lze souhlasit
s názorem žalovaného i krajského soudu, že je krajně nepravděpodobné, aby stěžovatel jako
běžný řadový účastník jediné protestní akce (navíc v roce 2013, tj. 3 roky před pokusem o státní
převrat), který sám nebyl předtím ani potom nijak politicky aktivní, byl pro turecké státní orgány
natolik zajímavou osobou, aby byl opakovaně zadržován a vyslýchán příslušníky
protiteroristického útvaru policie. Navíc pokud by skutečně byl obviněn z členství v teroristické
skupině, jak sám tvrdil, jen těžko si lze představit, že by mu bylo umožněno opatřit si cestovní
doklady, legálně vycestovat z Turecka do zahraničí a tím uniknout z působnosti tureckých
státních orgánů. Závěr krajského soudu o nevěrohodnosti a účelovosti příběhu stěžovatele je tak
správný, neboť nejasnosti a rozpory v jeho tvrzeních lze označit za natolik zásadní, že mohou být
považovány za důkaz o nevěrohodnosti celého jeho příběhu. Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008 - 105, uvedl, že „K tomu, aby mohlo ministerstvo posoudit,
zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje některou z podmínek uvedených v §12 zákona o azylu,
je nutné, aby žadatel srozumitelně a dostatečně určitě tvrdil skutečnosti, ve kterých spatřuje existenci některé
z podmínek pro udělení azylu. Těmito tvrzeními je pak ministerstvo povinno se náležitě vypořádat a posoudit,
zda tvrzení žadatele odůvodňují či neodůvodňují udělení azylu. Ministerstvo je zpravidla povinno porovnat tvrzené
skutečnosti s informacemi o zemi původu, které si před vydáním rozhodnutí obstará. Naproti tomu v případě,
že žadatel svoji povinnost tvrzení nesplní, a to buď tak, že vůbec netvrdí žádné skutečnosti, nebo že na podkladě
jeho neurčitých nebo rozporuplných skutečností nelze zjistit, jaké jsou skutečné důvody jeho odchodu ze země
původu, resp. důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nemůže ministerstvo v takovém případě shledat
existenci podmínek pro udělení azylu. Ministerstvo totiž za takové situace nemůže posoudit, zda tvrzení žadatele
odůvodňují či neodůvodňují přiznání azylu, neboť zde nejsou srozumitelná a určitá tvrzení, která by správní orgán
mohl ve smyslu jednotlivých podmínek pro udělení azylu posuzovat a případně porovnávat s informacemi o zemi
původu. Jsou-li tvrzení rozporná, nelze učinit jednoznačný závěr o tom, která z rozporných tvrzení by měl správní
orgán ve vztahu k jednotlivým podmínkám pro udělení azylu považovat za důvody, ve kterých žadatel spatřuje
podmínky pro udělení azylu. Nevěrohodnost tvrzení na podkladě uvádění rozporuplných tvrzení znemožňuje
správnímu orgánu shledat u žadatele podmínky pro udělení azylu. Jelikož zpravidla není v možnostech žadatele
v řízení o udělení mezinárodní ochrany prokázat svá tvrzení jiným způsobem než svou výpovědí, je srovnání
jím uváděných skutečností zásadním kritériem pro posouzení jejich věrohodnosti. Pokud se ve výpovědích žadatele
vyskytuje značné množství rozporů, které není schopen zdůvodnit, nelze ministerstvu vytýkat, že k nim přistupuje
s určitou mírou pochybností.“ V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud i na rozsudek ze dne
18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, v němž vyslovil, že „Jelikož často není v možnostech žadatele
o azyl prokázat svá tvrzení jiným způsobem než vlastní věrohodnou výpovědí, je srovnání skutečností jím
uvedeným v žádosti o azyl, vlastnoručně psaném prohlášení a v pohovoru významným měřítkem jeho věrohodnosti.“
[12] Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že v poslední době odmítl kasační stížnosti
založené na námitce nesprávného posouzení otázky pronásledování kurdské menšiny v Turecku
např. v usnesení ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 - 28, ze dne 17. 1. 2019,
č. j. 5 Azs 106/2018 - 30, ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 - 46, ze dne 7. 11. 2019,
2 Azs 75/2019 - 46; podrobně se pak touto problematikou zabýval např. v rozsudku ze dne
11. 9. 2012, č. j. 4 Azs 34/2011 - 154, či ze dne 10. 12. 2015, č. j. 9 Azs 250/2015 - 23. Již dříve
uvedl, že se „zabýval také postavením kurdské menšiny v Turecku, přičemž v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dospěl k závěru, že obtíže spojené s příslušností k této etnické skupině nedosahují intenzity pronásledování
ve smyslu §12 písm. a) či b) zákona o azylu, případně vážné újmy podle §14a odst. 2 téhož zákona. Kasační
stížnost obsahuje značně obecná tvrzení o tom, že po státním převratu, k němuž došlo dne 15. 7. 2016,
se v důsledku následující reakce státní moci a intenzívních opatření vůči domnělým pučistům, politickým
oponentům a jiným osobám, mohou za určitých okolností některé osoby obávat pronásledování. (…) Tyto obavy
z pronásledování by mohly být namístě zejména u politicky aktivně činných osob, resp. osob zapojených
do neúspěšného státního převratu, takové skutečnosti však stěžovatel neuvedl“ (usnesení ze dne 21. 6. 2018,
č. j. 1 Azs 177/2018 - 28). Dále taktéž naznal, že „nelze stěžovateli přisvědčit, že by kurdští příslušníci
v Turecku byli na celém území státu tak běžně a závažně pronásledováni, že by tato skutečnost zakládala důvod
pro udělení mezinárodní ochrany“ (usnesení ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 - 46). Nejvyšší
správní soud v projednávaném případě neshledal žádnou specifickou okolnost, pro niž by se měl
od výše citované judikatury odchýlit; ta neplyne z tvrzení samotného stěžovatele ani zjištění
žalovaného. Stěžovatel nebyl v Turecku nikdy sám politicky aktivní jako člen konkrétní politické
strany, taktéž se neúčastnil ani neúspěšného pokusu o státní převrat. Jak sám uvedl, zúčastnil se
jako běžný účastník toliko jedné protivládní akce v roce 2013. Rovněž lze poukázat na to,
že stěžovatel před svým odchodem z Turecka pobýval v I., tedy nikoliv na problematickém území
v blízkosti hranice se Syrskou arabskou republikou.
[13] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že situace ohledně dodržování základních lidských
práv v Turecku je problematická. V této souvislosti však odkazuje na rozsudek ze dne
21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, kde uvedl: „Pokud žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému
pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, resp. nemá z takového pronásledování nebo
diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje
podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
a to i přes skutečnost, že pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem, který zásadním
způsobem diskriminuje a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající politicky odlišné názory.“ Dále lze poukázat
i na rozsudek ze dne 15. 2. 2006, č. j. 3 Azs 442/2004 - 61, ve kterém zdejší soud dovodil,
že: „Ojedinělý krok směřující k uplatňování politických práv (v daném případě jedna tvrzená účast
na demonstraci) nelze považovat za natolik intenzivní postoj, který by bylo možno považovat za uplatnění
zákonného důvodu pro udělení azylu spočívající v pronásledování za uplatňování politických práv a svobod. Stejně
tak tvrzenou skutečnost, že manžela v místě bydliště bez uvedení důvodu hledali policisté, rovněž nelze bez dalšího
považovat za skutečnost objektivně zakládající odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství stěžovatelka má, tak jak má na mysli §12 zákona o azylu.“
[14] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že reflektoval též aktuální
vývoj v Turecku ve vztahu ke kurdské menšině, který souvisí s tureckou operací „Pramen míru“
spočívající ve vpádu ozbrojených sil Turecka do severní Sýrie v oblasti Eufratu, která je
pod kontrolou kurdských milic. Konstatuje však, že tento ozbrojený konflikt je lokalizován
výhradně na konkrétním území (část hranice se Sýrií), které již žalovaný s krajským soudem dříve
hodnotili jako bezpečnostně problematické; nelze však bez dalšího říci, že se jedná o vnitřní
ozbrojený konflikt či válečný stav na celém území Turecka. Především však Nejvyšší správní soud
odkazuje na obecné pravidlo §75 odst. 1 s. ř. s., které zakazuje správnímu soudu přihlížet
ke skutkovým novotám, jež neexistovaly v době vydání rozhodnutí správního orgánu,
byť judikatura dovodila možnost prolomení tohoto pravidla v některých výjimečných případech.
Specificky pro oblast mezinárodní ochrany platí, že „soud bude povinen prolomit pravidlo stanovené
v §75 odst. 1 s. ř. s. a přihlédnout k novým skutkovým okolnostem z důvodu možného porušení čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) pouze ve výjimečných případech. A to tehdy,
pokud cizinec v řízení před soudem uvede skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního
orgánu nebo nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání správního orgánu, a zároveň se o těchto
skutečnostech lze domnívat, že by mohly být relevantní pro možné udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, a soud neshledá dostatečné záruky, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně
posouzeny v novém správním řízení“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2013,
č. j. 8 Azs 27/2012 - 65); dále upřesnil, že „v rámci soudního přezkumu správních rozhodnutí ve věcech
mezinárodní ochrany může nastat situace, kdy je třeba na základě čl. 10 Ústavy České republiky upřednostnit
před aplikací §75 odst. 1 s. ř. s. užití čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
publikované pod č. 209/1992 Sb., (dále jen „Úmluva“). Tato situace však nastává pouze tehdy, pokud by ve
smyslu uvedených ustanovení Úmluvy mohlo navrácením žadatele o mezinárodní ochranu dojít k porušení zásady
non-refoulement, respektive k ohrožení práva na život nebo k porušení zákazu mučení v důsledku zhoršení
situace, ke kterému v zemi žadatele o mezinárodní ochranu došlo až po vydání rozhodnutí správního orgánu“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2014, č. j. 4 Azs 119/2014 - 43). Dostatečné
záruky respektování zásady non-refoulement navíc poskytuje řízení o správním vyhoštění
(srov. §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů), v němž by aktuální politický a bezpečnostní
vývoj v zemi stěžovatelova původu musel být zohledněn.
[15] Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že nikterak nezlehčuje pozici stěžovatele a chápe
jeho obtížnou situaci. Prostřednictvím azylového řízení však nelze žádat o legalizaci pobytu
v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje,
konkrétně instituty podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 - 57). Stěžovatel si nemůže zvolit
využití institutů zákona o azylu namísto institutů zákona o pobytu cizinců, neboť mezinárodní
ochrana je specifický institut sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své vlasti pronásledováni
či ohroženi vážnou újmou, nikoli univerzálním nástrojem pro legalizaci pobytu. Právě instituty
právní úpravy pobytu cizinců na území České republiky jsou určeny pro případy tohoto druhu,
když stěžovatel ve správním řízení sám uvedl, že usiluje o legální pobyt v České republice. Pokud
má stěžovatel zájem setrvat v České republice a žít zde, je třeba, aby o to usiloval prostřednictvím
institutů zákona o pobytu cizinců.
[16] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[17] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[18] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby spočívající v doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5
advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 3 400 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu