ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.369.2019:23
sp. zn. 7 Azs 369/2019 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: D. V. C., zastoupen
Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem
nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 1. 10. 2019, č. j. 59 A 90/2018 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán I. stupně“), ze dne 1. 11. 2016, č. j. OAM-37944-40/DP-2015, bylo vysloveno, že se zamítá
žádost žalobce o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, a dále
vysloveno, že povolení k dlouhodobému pobytu se žalobci dle §46 odst. 1 ve spojení s §56
odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“) neuděluje,
neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobce na území České republiky (neplnění
účelu dříve povoleného dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny).
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně se žalobce odvolal. Rozhodnutím žalovaného
ze dne 26. 9. 2018, č. j. MV-13815-4/SO-2017, bylo odvolání zamítnuto a prvostupňové
rozhodnutí potvrzeno.
II.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce správní žalobou, o které rozhodl krajský soud shora
označeným rozsudkem, jímž rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění zejména uvedl, že jiná závažná překážka pobytu cizince na území je neurčitý
právní pojem. Nejvyšší správní soud se k němu v rozsudku ze dne 19. 1. 2012,
č. j. 9 As 80/2011 - 69, vyjádřil tak, že uvedený neurčitý pojem jsou správní orgány povinny
vymezit ve svém rozhodnutí a patřičně odůvodnit právní kvalifikaci jednání cizince. Dále
konstatoval, že „použití neurčitých pojmů v právních předpisech vychází z požadavku na obecnost právní
normy, jejíž obsah má za úkol konkretizovat aplikační praxi, která si vyžaduje pružně reagovat na nastalé
situace. Právní normou nelze postihnout celou šíři možných překážek, které mohou v praxi nastat, a nelze proto
kasuisticky specifikovat jednotlivé skutkové podstaty. Výklad neurčitého právního pojmu správním orgánem je
následně podroben soudnímu přezkumu. Při svém rozhodování správní soud řeší otázku, zda určitý jev reálného
života byl správním orgánem správně podřazen pod neurčitý právní pojem.“ V citovaném rozhodnutí
Nejvyšší správní soud potvrdil závěry správního orgánu v rozhodnutí o neprodloužení
dlouhodobého pobytu, kdy správní orgán aplikaci tohoto neurčitého pojmu odůvodnil
a specifikoval tak, že závažnou překážku spatřuje v neplnění účelu pobytu. Krajský soud dále
uvedl, že pobyt cizince na území České republiky není samoúčelný. Zákon o pobytu cizinců stojí
na principu, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, např. dlouhodobým
zaměstnáním, podnikáním, studiem, a tyto činnosti musí být skutečně na území České
republiky vykonávány (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014,
č. j. 5 Azs 119/2014 - 20). Judikatura Nejvyššího správního soudu dále opakovaně potvrdila,
že neplněním účelu dlouhodobého pobytu dochází k naplnění pojmu závažné překážky pobytu
cizince na území. Z judikatury správních soudů však současně vyplývá, že správní orgány mají
povinnost posuzovat okolnosti konkrétního případu, resp. délku neplnění účelu pobytu. Teprve
neplnění účelu po převážnou část doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu přitom
představuje závažnou překážku pobytu cizince. K tomu poukázal mj. na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 8. 2012, č. j. 3 As 15/2012 - 29, ze dne 19. 1. 2012,
č. j. 9 As 80/2011 - 69, a ze dne 6. 11. 2014, č. j. 9 Azs 219/2014 - 39. Krajský soud dospěl
k závěru, že v posuzovaném případě není jinou závažnou překážkou pobytu cizince na území
neplnění účelu pobytu po dobu 7 měsíců z naposledy povolených 24 měsíců, neboť
po převážnou část povoleného pobytu žalobce účel pobytu plnil. Sankcionovat pozdější podání
žádosti neudělením dlouhodobého pobytu považuje krajský soud v daném případě
za nepřiměřeně přísné. Pro úplnost krajský soud dodal, že z evidence cizinců zjistil, že žalobci byl
pobyt na území České republiky za účelem společného soužití rodiny povolen již od 9. 7. 2012.
Vzhledem k tomu, že krajský soud shledal jako důvodnou již první námitku, nezabýval
se námitkou nesprávného posouzení zásahu do soukromého a rodinného života. V obecné rovině
pouze dodal, že s ohledem na stávající judikaturu nesdílí názor žalovaného, že posuzování
přiměřenosti dopadu rozhodnutí je omezeno pouze na ta rozhodnutí, u kterých to zákon
o pobytu cizinců výslovně stanoví (podpůrně poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 - 30, a ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017 - 29).
III.
[4] Proti rekapitulovanému rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“)
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele nebyly splněny
podmínky pro zrušení jeho rozhodnutí. Stěžovatel je s poukazem na judikaturu Nejvyššího
správního soudu názoru, že pokud cizinec získal povolení k pobytu na území České republiky
k určitému účelu, je povinen povolení k tomuto účelu náležitě využívat. Pokud cizinec účel,
pro který mu bylo povolení k pobytu uděleno, nenaplňuje, je namístě mu toto povolení
neprodloužit. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že neplnění účelu pobytu
po dobu 7 měsíců z naposledy povolených 24 měsíců nepředstavuje jinou závažnou překážku
pobytu cizince na území, neboť po převážnou část povoleného pobytu účastník řízení účel
pobytu plnil. Stěžovatel má za to, že v neplnění účelu dlouhodobého pobytu po uvedenou dobu
lze shledat existenci jiné závažné překážky pobytu cizince na území. Stěžovatel tedy setrvává
na svém závěru, že správní orgán I. stupně postupoval v daném případě v souladu se zákonem,
pokud sedmiměsíční neplnění účelu pobytu považoval za jinou závažnou překážku pobytu
žalobce na území a jeho žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
podnikání zamítl. Stěžovatel dále polemizoval s dílčími závěry krajského soudu. Zejména uvedl,
že nepřípadný je poukaz krajského soudu na skutečnost, že žalobci byl pobyt za účelem
společného soužití rodiny povolen již od 9. 7. 2012. Nepřípadná je i argumentace krajského
soudu v tom smyslu, že nesdílí názor žalovaného (stěžovatele), že posuzování přiměřenosti
dopadu rozhodnutí je omezeno pouze na ta rozhodnutí, u kterých to zákon o pobytu cizinců
výslovně stanoví. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stížním důvodem ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by
současně napadené rozhodnutí skutečně nepřezkoumatelné.
[7] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý
proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví
podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález
ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření
závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě
a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval např.
v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud
ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“ Výše uvedené požadavky dopadají
i na rozhodnutí správních orgánů. I jejich povinností je řádně a srozumitelně vypořádat námitky
účastníků řízení. (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne 28. 3. 2013,
č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013 - 25).
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek
je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Z rozsudku krajského soudu jednoznačně vyplývají
důvody, které krajský soud vedly ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Nesouhlas
stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho
nepřezkoumatelnost (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163). Stěžovatel ostatně proti
výkladu podanému krajským soudem v kasační stížnosti obsáhle brojí a na mnoha místech s ním
polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné. Nejvyšší správní soud
připomíná, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele
o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu
soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 - 35).
[10] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval jádrem souzené věci, tj. otázkou, zda krajský
soud pochybil, pokud zrušil rozhodnutí žalovaného (stěžovatele). Stěžovatel je názoru, že nebyly
splněny podmínky pro zrušení jeho rozhodnutí.
[11] Dle §45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců: Cizinec, který hodlá na území pobývat za jiným účelem,
než který mu byl povolen, je povinen požádat ministerstvo o udělení nového povolení k dlouhodobému pobytu. Nové
povolení k dlouhodobému pobytu nelze udělit v případech uvedených v §33 odst. 1 nebo 3 s výjimkou případů
uvedených v §42 odst. 2. Cizinec, který hodlá na území pobývat za účelem podnikání, může o takovou změnu
požádat, pokud je držitelem platného povolení k dlouhodobému pobytu a na území pobývá po dobu delší
než 2 roky.
[12] Dle §46 odst. 1 citovaného zákona: Pro povolení k dlouhodobému pobytu platí obdobně §31
odst. 1, §33, 34, 37, 38, §55 odst. 1, §56, §58 odst. 3 a §62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum.
[13] Podle §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců: Dlouhodobé vízum, s výjimkou víza
k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle §33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí,
jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu
cizince na území.
[14] Výkladem uvedených ustanovení se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval. Z jeho
judikatury předně vyplývá, že neplnění účelu povoleného pobytu lze v obecné rovině považovat
za jinou závažnou překážku ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2016, č. j. 3 Azs 171/2015 - 144). Jak však správně
akcentoval již krajský soud, vždy je třeba posuzovat okolnosti konkrétního případu, resp. délku
neplnění účelu pobytu. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 8. 8. 2012,
č. j. 3 As 15/2012 - 29, uvedl, že městský soud se měl zabývat tím, „zda žalobce svým jednáním
skutečně účel předchozího uděleného pobytu nenaplnil a zda toto jednání představovalo závažnou překážku
pro prodloužení jeho pobytu na území České republiky (…). Městský soud v Praze byl přitom povinen vzít
v úvahu konkrétní okolnosti daného případu, tedy především to, po jak dlouhou dobu žalobce samostatně
výdělečnou činnost nevykonával a z jakých důvodů.“ Obdobně v rozsudku ze dne 19. 1. 2012,
č. j. 9 As 80/2011 - 69, Nejvyšší správní soud uvedl, že „aby mohlo být konstatováno plnění účelu,
pro který byl stěžovateli pobyt povolen, tj. podnikatelská činnost, musela být v předmětném období
alespoň převážně vykonávána, což není naplněno pouhým případným úsilím o její provozování.“ V rozsudku
ze dne 6. 11. 2014, č. j. 9 Azs 219/2014 - 39, Nejvyšší správní soud konstatoval, že nelze hovořit
o „jakémkoliv neplnění, ale o převážném neplnění účelu, pro který byl pobyt povolen“. Dále lze zmínit
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2015, č. j. 8 Azs 145/2014 - 97, podle něhož
„nikoliv každé neplnění účelu pobytu automaticky představuje závažnou překážku pro prodloužení pobytu cizince
na území.“ V rozsudku ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 Azs 322/2015 - 43, pak Nejvyšší správní soud
uvedl, že: „Účelem pobytu není pobyt samotný, nýbrž účel, pro který byl pobyt povolen. Ostatně samotný zákon
o pobytu cizinců výslovně vždy příslušný druh povolení k dlouhodobému pobytu označuje jako povolení za určitým
účelem (např. „za účelem společného soužití rodiny na území“). Právě plněním tohoto účelu se měly správní orgány
zabývat (jak se stalo například ve věcech, o nichž rozhodoval Nejvyšší správní soud ve výše zmíněných rozsudcích
ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 - 81, ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 - 69, ze dne
28. 5. 2014, č. j. 4 As 165/2013 - 50, a ze dne 8. 8. 2012, č. j. 3 As 15/2012 - 29). Pobyt na území
České republiky během dvouletého období v celkové délce toliko 63 dnů není sám o sobě jiným závažným důvodem
ve smyslu ust. §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, a tudíž důvodem pro neprodloužení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu. Protože byla správní rozhodnutí založena právě na tomto závěru, měl krajský
soud přistoupit ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.“
[15] Obdobně vyznívají i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017,
č. j. 10 Azs 262/2016 - 41, a ze dne 4. 9. 2019, č. j. 6 Azs 11/2019 - 36. V posledně uvedeném
rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že: „Závažnou překážkou pobytu cizince na území je neplnění
účelu předchozího pobytu po převážnou část doby, na kterou bylo cizinci uděleno vízum (nebo povolení) k pobytu
za účelem podnikání (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, č. j. 9 A 66/2010 - 50).
Jak správně poukázal krajský soud v nyní posuzované věci, z hlediska posouzení, zda cizinec porušil podmínku
plnění účelu pobytu, je potřeba hodnotit zejména rozsah období, po které nebyl účel pobytu plněn, závažnou
překážkou prodloužení pobytu je pak neplnění účelu po „většinu doby“ povoleného pobytu.“ (důraz přidán).
[16] V nedávném rozsudku ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 166/2019 - 27, pak Nejvyšší správní
soud uvedl, že: „Dojde-li správní orgán k závěru, že žadatel o povolení k dlouhodobému pobytu účel dříve
povoleného pobytu neplnil, nelze toto neplnění účelu automaticky považovat za jinou závažnou překážku pobytu
cizince na území a jeho žádost tak automaticky zamítnout. Neplní-li cizinec – žadatel o povolení
k dlouhodobému pobytu účel dříve povoleného pobytu, správní orgán podle §37 odst. 1 písm. b) ve spojení s §46
odst. 1 zákona o pobytu cizinců zruší platnost uděleného povolení. Zákonodárce v §37 odst. 1 písm. b) výslovně
uvádí jako důvod pro zrušení uděleného povolení právě neplnění účelu. Oproti tomu v situaci, kdy cizinec, který
hodlá na území pobývat za jiným účelem, než který mu byl povolen, požádá o udělení nového povolení
k dlouhodobému pobytu, správní orgán toto povolení neudělí, jestliže je zjištěna jiná závažná překážka pobytu
cizince na území [§56 odst. 1 písm. j) ve spojení s §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců]. Toto ustanovení však
výslovně neplnění účelu jako důvod pro neudělení nového povolení k dlouhodobému pobytu neuvádí. (…) Nejvyšší
správní soud přitom dříve ve svých rozhodnutích shledal neplnění účelu pobytu jako existenci jiné závažné
překážky pobytu cizince na území např. v situaci, kdy tento účel nebyl plněn po „většinu doby“ povoleného pobytu.
(…) Závěr o nenaplňování účelu, pro který bylo cizinci povolení k dlouhodobému pobytu uděleno, však
automaticky nesvědčí o existenci jiné závažné překážky pobytu cizince na území. Jinak řečeno – skutečnost,
že cizinec neplní účel povoleného pobytu, neznamená povinnost správního orgánu povolení k dlouhodobému pobytu
neudělit. S ohledem na nezbytnost posuzování všech skutkových okolností případu je nutné zohlednit,
zda konkrétní jednání cizince spočívající v neplnění účelu povoleného pobytu skutečně představuje jinou závažnou
překážku pobytu cizince na území. Již ze samotné dikce zákona je pak zřejmé, že zákonodárce neměl na mysli
jakékoliv pochybení či jednání, které je v rozporu s právním řádem České republiky, ale pouze takové, které
představuje „závažnou překážku.“ Musí jít tedy o jednání natolik závažné, že další prodloužení či vydání nového
povolení k dlouhodobému pobytu neumožňuje.“ (důraz přidán). Obdobně viz i rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 11. 2019, č. j. 10 Azs 98/2019 - 32, ve kterém se s poukazem
na dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu rovněž akcentuje, že za závažnou překážku
prodloužení pobytu cizince je pak třeba považovat situaci, kdy „účel pobytu nebyl plněn po „většinu
doby“ povoleného pobytu.“
[17] Z uvedených judikaturních východisek vyšel i krajský soud, který akcentoval konkrétní
skutkové okolnosti, resp. délku neplnění účelu pobytu, a na základě toho dovodil nepřiměřenost
předmětného rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není jinou
závažnou překážou pobytu cizince na území neplnění účelu pobytu po dobu více než 7 měsíců
z naposledy povolených 24 měsíců, neboť po převážnou část povoleného pobytu žalobce účel
pobytu plnil. Pohledem uvedené judikatury nelze krajskému soudu jeho závěr vytknout. Uvedený
závěr konvenuje shora označené judikatuře Nejvyššího správního soudu, podle které je závažnou
překážkou prodloužení pobytu neplnění účelu po „většinu doby“ povoleného pobytu. Z důvodu,
že krajský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, nezbylo Nejvyššímu správnímu
soudu než aprobovat nosný závěr krajského soudu, pro který zrušil rozhodnutí žalovaného.
V důsledku toho nebylo lze shledat případnou ani polemiku stěžovatele s dílčí argumentací
krajského soudu v tomto směru.
[18] Soud dodává, že z judikatury Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, jak má
správní orgán postupovat při výkladu pojmu jiná závažná překážka. Viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2003, č. j. 1 As 10/2003 - 53, či ze dne 19. 1. 2012,
č. j. 9 As 80/2011 - 69, podle něhož: „se jedná o neurčitý pojem, který jsou správní orgány povinny vymezit
ve svém rozhodnutí a patřičně právní kvalifikaci jednání stěžovatele odůvodnit“. Výkladem uvedeného pojmu
se soud zabýval i v rozsudku ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 166/2019 - 27, kde mj. uvedl,
že: „Pojem jiná závažná překážka pobytu cizince na území představuje neurčitý právní pojem, jehož obsah
a rozsah nelze obecně zcela přesně definovat. Při jeho aplikaci jsou správní orgány povinny patřičně odůvodnit,
v jakém jednání žadatele o povolení k dlouhodobému pobytu tuto překážku spatřují. Nejvyšší správní soud přitom
opakovaně uvádí, že při aplikaci neurčitých právních pojmů dává zákonodárce správnímu orgánu prostor
ke zhodnocení, zda je možné konkrétní případ pod daný pojem podřadit či nikoliv. Nejprve je tedy nezbytné
vymezit rozsah pojmu jiná závažná překážka pobytu cizince na území – tj. vymezit, jaký význam tento pojem
skutečně má. Následně je správní orgán povinen vyhodnotit, zda lze skutkové okolnosti projednávané věci zařadit
do rámce vytvořeného jeho rozsahem – tj. jaké skutečnosti konkrétního případu lze pod daný pojem podřadit (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 - 69).“
[19] Ani stěžovatelem akcentovaná argumentace krajského soudu obsažená v bodě 20
rozsudku („Pro úplnost soud dodává, že z evidence cizinců zjistil, že žalobci byl pobyt na území České
republiky za účelem společného soužití rodiny povolen již od 9. 7. 2012.“) nevyvolává nutnost kasace
rozhodnutí krajského soudu. Uvedenou větu krajský soud uvedl pouze nad rámec shora
uvedeného, kde se podrobně vyjádřil k tomu, z jakého důvodu nelze neplnění účelu pobytu
žalobce považovat v daném konkrétním případě za závažnou překážku. Jinak řečeno, krajský
soud se primárně zabýval otázkou plnění účelu dlouhodobého pobytu během platnosti
posledního povolení k pobytu (tj. od 23. 12. 2013 do 22. 12. 2015) a teprve nad rámec výše
uvedeného (pro úplnost) poukázal i na celkovou délku pobytu žalobce na území České republiky.
[20] Krajskému soudu nelze vytýkat ani jeho navazující závěr, že „s ohledem na stávající judikaturu
nesdílí názor žalovaného, že posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí je omezeno pouze na ta rozhodnutí,
u kterých to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 - 30, či žalobcem citovaný rozsudek téhož soudu ze dne 14. 3. 2018,
č. j. 6 Azs 422/2017 - 29).“ Ačkoliv je pravdou, že oba uvedené rozsudky se nezabývaly
identickou skutkovou a právní situací, jaká panovala v nyní posuzované věci, vyplývá z nich
obecný závěr, že posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí není omezeno pouze
na ta rozhodnutí, u kterých to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví. K tomu viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017 - 29: „Stěžovatelka
se dále domáhá posouzení dopadů rozhodnutí žalované do svého soukromého a rodinného života. Krajský soud,
stejně jako před ním žalovaná, vycházel z toho, že zákon o pobytu cizinců s posuzováním přiměřenosti dopadů
rozhodnutí vydaného podle §77 odst. 1 nepočítá, a tudíž je není třeba provádět. S tím však Nejvyšší správní soud
nesouhlasí. Skutečnost, že zákon o pobytu cizinců výslovně nepředepisuje posoudit přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle §77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců do rodinného a soukromého života, na rozdíl od jiných rozhodnutí
vydaných podle tohoto zákona, znamená pouze tolik, že zákonodárce typově vyhodnotil dopady takových
rozhodnutí do soukromého a rodinného života jako nízké, až zanedbatelné. Nelze však současně ztrácet
ze zřetele, že Česká republika je mimo jiné smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, jejíž článek 8 zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého
jednotlivce. Povinnost zvážit přiměřenost dopadu každého rozhodnutí do těchto práv tak vyplývá přímo z Úmluvy
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 - 30).“ Obdobně
viz i pozdější judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 20. 9. 2018,
č. j. 10 Azs 127/2018 - 30, podle něhož: „Stěžovatelka nezpochybňuje, že správní orgány vůbec nehodnotily
přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Namítá však, že takový postup byl
správný, neboť při zamítnutí žádosti o přechodný pobyt pro nesplnění podmínky podle §15a zákona o pobytu
cizinců se přiměřenost dopadu neposuzuje. Takový názor NSS nesdílí. NSS konstantně judikuje, že posuzování
přiměřenosti dopadu rozhodnutí není omezeno pouze na ta rozhodnutí, u kterých to zákon o pobytu cizinců
výslovně stanoví (srov. např. rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2015, čj. 6 Azs 96/2015 - 30). Krajský soud
v napadeném rozsudku správně odkázal na rozsudek NSS čj. 5 Azs 83/2015 - 31 a citoval z něj závěr,
že v případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu, je třeba přiměřenost dopadu
rozhodnutí posuzovat. Tato povinnost vyplývá přímo z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
který Českou republiku zavazuje k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce.“
[21] Z uvedených důvodů proto nelze souhlasit se stěžovatelem, že jsou dány důvody
ke zrušení rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud žádný takový důvod na podkladě
kasační stížnosti a skutečností, k nimž je povinen přihlížet ex offo, neshledal. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl
bez jednání, protože mu takový postup umožňuje §109 odst. 2 s. ř. s.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel (žalovaný) v řízení úspěch neměl a žalobce žádné náklady nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 20. února 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu