ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.127.2021:29
sp. zn. 1 As 127/2021 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: M. M., zastoupen
Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti žalované:
Vláda České republiky, sídlem Nábřeží Edvarda Beneše 4, Praha 1, o žalobě na ochranu před
nezákonným zásahem žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 29. 3. 2021, č. j. 9 A 19/2021 – 96,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Žalobce ne m á p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce brojil u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobou proti
nezákonnému zásahu žalované. Nezákonný zásah měl na žalobce dopadat od 1. 3. 2021
do 21. 3. 2021 a měl spočívat v zákazu opustit území okresu, v němž má žalobce trvalý pobyt
nebo bydliště a zákazu vstupu, pohybu a pobytu na území okresu nebo hlavního města Prahy,
kde žalobce nemá místo trvalého pobytu nebo bydliště. Tohoto zásahu se měla žalovaná dopustit
v důsledku přijetí krizového opatření usnesením č. 216 z 26. 2. 2021, kterým ode dne 1. 3. 2021
do 21. 3. 2021 zakázala 1. všem osobám opustit území okresu nebo hlavního města Prahy,
na jehož území mají trvalý pobyt nebo bydliště, a 2. vstup, pohyb a pobyt na území okresu nebo
hlavního města Prahy všem osobám, které nemají na jejich území místo trvalého pobytu nebo
bydliště (dále jen „krizové opatření“).
[2] Žalobce v žalobě upřesnil, že je soukromým zemědělcem, na jaře má práci na polích
a mezi okresy se chce pohybovat svobodně. Obtěžuje jej psát prohlášení a někomu se stále
zpovídat a ani neví, jak má v terénu zjišťovat, kudy vede hranice katastrů. Přípustnost zásahové
žaloby dovodil z usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 1/21, podle něhož
se lze proti konkrétním důsledkům krizového opatření vlády bránit právě zásahovou žalobou.
Přípustnost zásahové žaloby pak podle žalobce dovodil také městský soud v rozsudku ze dne
11. 11. 2020, č. j. 14 A 45/2020-141, podle něhož účinky jiného (podzákonného) právního
předpisu mohou představovat nezákonný zásah ve smyslu §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Městský soud žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s tím, že žalobou vymezený
zásah nemůže představovat nezákonný zásah podle §82 s. ř. s. Konstatoval, že krizové opatření,
s jehož dopady žalobce spojuje nezákonný zásah, je dle judikatury Ústavního soudu (usnesení
ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20 nebo ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 111/20) jiným
právním předpisem ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Judikatura Ústavního
soudu i Nejvyššího správního soudu je pak ustálena v závěru, že obecné působení právních
předpisů není individuálním zásahem, proti němuž by bylo možné směřovat zásahovou žalobu
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2020, č. j. 5 As 138/202-80, č. 4033/2020
Sb. NSS). Jestliže zásahovou žalobou pak nelze brojit proti důsledkům opatření obecné povahy
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2020, č. j. 8 As 34/2020-100), tím spíše
se jí nelze bránit proti důsledkům právního předpisu. Absenci pravomoci k přezkumu jiného
právního předpisu nelze obcházet konstrukcí, podle které by bylo možné v řízení o zásahové
žalobě konstatovat nezákonnost účinků právního předpisu ve sféře jednotlivce.
[4] Městský soud současně konstatoval, že si je vědom odlišného názoru, který plyne
z rozsudku téhož soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 14 A 45/2020-141, s nímž se však neztotožňuje.
Rozlišení mezi krizovým opatřením jako právním předpisem, jehož zákonnost nemůže správní
soud abstraktně přezkoumat, a důsledky krizového opatření na individuálního žalobce, není
případné. V případě vyhovění takové zásahové žalobě by to totiž znamenalo, že krizové opatření
by nemohlo být na jednoho konkrétního adresáta vůbec aplikováno. Takové vyjímání osob
z působnosti právního předpisu však správním soudům nepřísluší. I kdyby městský soud
akceptoval závěry odkazovaného rozsudku, pak v tomto případě postrádá úzkou vazbu mezi
krizovým opatřením a situací žalobce, tedy že by žalobce náležel ke konkrétní skupině osob
vymezené krizovým opatřením, a současně by jej krizové opatření stavělo do specifické situace.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení městského soudu kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Usnesení o odmítnutí žaloby považuje
za nepřezkoumatelné a nezákonné a namítá, že řízení před městským soudem je stiženo vadou,
která má vliv na zákonnost usnesení.
[6] Závěr městského soudu o nedostatku podmínek řízení je nesprávný, neboť tím soud
stěžovatele zbavil jakékoliv soudní ochrany. Přitom stěžovatel poukazoval na rozsudek
městského soudu č. j. 14 A 45/2020-141, podle něhož mohou účinky jiného právního předpisu
představovat zásah ve smyslu §82 s. ř. s., a rovněž na usnesení Ústavního soudu sp. zn.
Pl. ÚS 1/21. Tímto usnesením se Ústavní soud přihlásil k citovanému rozsudku městského soudu
a výslovně uvedl, že za určitých mimořádných okolností je možné se zásahovou žalobou bránit
před konkrétními důsledky, které vyvolává krizové opatření s povahou právního předpisu.
Městský soud však tuto judikaturu nenásleduje a jeho rozhodnutí tak odporuje zásadě lex posterior.
[7] Nepřezkoumatelnost napadeného usnesení stěžovatel spatřuje v tom, že městský soud
nereagoval na jeho argumentaci a ve vztahu k předchozímu rozsudku městského soudu pouze
uvedl, že se s jeho závěry neztotožňuje. Nevysvětlil, proč by v této věci neměl být dán úzký vztah
k předmětu regulace, jako tomu bylo v odkazovaném předchozím rozsudku městského soudu,
v němž soud tento vztah nalezl u přeshraničních pracovníků (tzv. pendlerů). Přitom samotná
žalovaná ve vyjádření k žalobě připustila, že zákazem vycestování z okresu významně zasáhla
do základních práv a svobod jednotlivců.
[8] Stěžovatel se dále domnívá, že krizové opatření není jiným právním předpisem,
ale ve skutečnosti je namístě je považovat za opatření obecné povahy a přezkoumávat
ve správním soudnictví. Žádný právní předpis totiž pozitivně nestanovuje definiční znaky
opatření obecné povahy, toliko správní řád vymezuje negativně, že jde o opatření, které není
právním předpisem ani rozhodnutím. Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně
některých zákonů (krizový zákon), definuje krizové opatření v §2 písm. c) tak, že se jedná
o organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích
následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob. Navíc jak podle judikatury
Ústavního soudu, tak Nejvyššího správního soudu je třeba k opatřením obecné povahy
přistupovat materiálně, tj. zkoumat, zda příslušný akt naplňuje znaky opatření obecné povahy.
Krizová opatření vlády jsou charakterizována stanovenými zákazy a příkazy (konkrétnost
předmětu) společně s neurčitým okruhem subjektů. Podle stěžovatele tak jsou naplněny
materiální znaky opatření obecné povahy. Soud si tak bude muset dát skutečně dobrou práci
s odůvodněním, ze kterého bude seznatelné, jaký je rozdíl mezi krizovým a mimořádným
opařením, jinak bude argumentace soudu opět pouze účelová s cílem krýt vládu a bránit občanům
v ochraně svých práv. Podle stěžovatele to může vést pouze k eskalaci společenského napětí
a aktivaci práva na odpor podle čl. 23 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel tak klade
otázku, zda bude mít soud odvahu konstatovat, že je aktivováno právo na odpor, neboť lidem
je znemožněno účinné použití zákonných prostředků, nebo zda se raději rozhodne ve prospěch
přezkumu krizových opatření.
[9] Konečně stěžovatel namítá, že městský soud se dopustil vady v řízení, neboť vyjádření
vlády k žalobě mu neposlal k další reakci, rovnou rozhodl o odmítnutí žaloby a vyjádření mu
zaslal teprve poté, co rozhodl „ve věci samé“. Takový postup soudu je porušením principu
rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení, jak byly vymezeny judikaturou Evropského soudu
pro lidská práva (stěžovatel odkázal na rozsudek Mareš proti ČR ze dne 26. 10. 2006, stížnost
č. 1414/03). Rovněž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2007, č. j.
2 Afs 91/2007-90, vyplývá, že nedoručení vyjádření druhému účastníkovi řízení za situace,
kdy je soudem rozhodováno bez jednání a za situace, kdy soud z tohoto rozhodnutí ve svém
rozsudku vycházel, je vadou řízení. Stěžovatel si je vědom, že nikoliv každé nedoručení vyjádření
či repliky bude představovat takovou vadu řízení, která povede ke zrušení napadeného
rozhodnutí, v tomto případě byl však dán zájem na tom, aby měl žalobce možnost procesně
reagovat.
[10] S ohledem na vše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení městského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, případně aby soud zavázal
tím, že má žalobu posuzovat jako návrh na zrušení opatření obecné povahy.
[11] Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry napadeného usnesení.
Podle žalované městský soud napadeným usnesením nijak nevybočil z judikaturní linie, naopak
to byl rozsudek městského soudu č. j. 14 A 45/2020-141, který představoval ojedinělé vybočení
z převládajícího názoru městského soudu, s nímž se i další senáty tohoto soudu
neztotožnily (usnesení ze dne 19. 1. 2021, č. j. 8 A 134/2020-57, nebo ze dne 10. 2. 2021, č. j.
18 A 87/202-191). Se závěry rozsudku čtrnáctého senátu městského soudu ostatně nesouhlasil
ani Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 2. 2021, č. j. 9 As 296/2020-69. Jiný názor
pak neplyne ani z usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 1/21, v němž
Ústavní soud pouze vyzval správní soudy, aby vyložily, zda a za jakých podmínek se lze bránit
zásahovou žalobou proti konkrétním důsledkům krizového opatření. To pak následně učinil
Nejvyšší správní soud v již odkazovaném rozsudku č. j. 9 As 296/2020-69, který přezkoumal
i Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/21.
[12] Argumentace změnou judikatury Ústavního soudu je tak spíše dezinterpretací jeho úvah
v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/21, a kasační námitka je proto nedůvodná, stejně jako námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení. Městský soud se otázkou přípustnosti zásahové
žaloby v projednávaném případě zabýval podrobně a pouze skutečnost, že výslovně neuvedl
usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/21, nemůže sama o sobě založit nepřezkoumatelnost.
[13] K námitce stěžovatele, že krizová opatření je třeba považovat za opatření obecné povahy,
žalovaná uvedla, že obsahově (materiálně) i formálně jde o jiné právní předpisy, a to i ve smyslu
judikatury Ústavního soudu (usnesení ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20, a ze dne 5. 5. 2020,
sp. zn. Pl. ÚS 10/20). Tento názor žalovaná podrobně zdůvodnila již ve svém vyjádření k žalobě
ze dne 29. 3. 2021. Regulace obsažená v krizových opatřeních má obecný normativní charakter,
směřuje vůči obecné množině adresátů a věcně se rovněž jedná o abstraktně vymezené předměty
a taktéž jde o regulaci celostátní. Pokud jde o formální hledisko, krizová opatření jsou
publikována ve Sbírce zákonů. Městský soud tak neměl důvodu, aby se v napadeném usnesení
zabýval otázkou, zda napadená krizová opatření mají či nemají povahu opatření obecné povahy.
K povaze krizových opatření se ostatně vyjádřil Ústavní soud i v pozdějším usnesení ze dne
16. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 15/21, v němž uvedl, že krizové opatření, proti němuž navrhovatel
brojí, je právním předpisem, neboť představuje obecnou regulaci vztahující se na celé území ČR
a na druhově vymezený počet subjektů.
[14] Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a oprávněnou osobou. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Po takto provedeném
řízení dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti vznesl dvě stěžejní otázky. První z nich je to, zda se městský
soud dopustil nezákonnosti, pokud zásahovou žalobu odmítl, neboť shledal, že účinky (důsledky)
krizového opatření, které zakázalo všem osobám opustit území okresu, v němž mají trvalý pobyt
či bydliště, nemohou být vůči stěžovateli nezákonným zásahem. Druhou pak to, zda krizové
opatření, v jehož účincích na svou osobu stěžovatel spatřoval nezákonný zásah, není opatřením
obecné povahy, pročež měl být městským soudem poučen a vyzván ke změně typu žaloby.
[17] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
usnesení, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí může být předmětem věcného přezkumu.
Z dosavadní judikatury plyne, že nepřezkoumatelná jsou taková rozhodnutí, z nichž není zřejmé,
jakými úvahami se soud při hodnocení skutkových a právních otázek řídil (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003–52), nebo v nichž soud opřel
své závěry o skutečnosti v řízení nezjišťované či zjištěné v rozporu se zákonem (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003–75). Nepřezkoumatelné
je i takové rozhodnutí, jehož odůvodnění si vnitřně odporuje (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008–76). A konečně nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů je též rozhodnutí, ve kterém soud opomene vypořádat část žalobního návrhu (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2013, č. j. 8 As 27/2013–93).
[18] Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného usnesení v tom, že městský
soud nereagoval na jeho žalobní argumentaci a ve vztahu k předchozímu rozsudku č. j.
14 A 45/2020-141 pouze uvedl, že se s ním neztotožňuje. Nejvyšší správní soud však v minulosti
opakovaně uvedl, že povinností správního soudu není reagovat na každý dílčí argument
uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace
a vypořádat se s ní (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, sp. zn. I. ÚS 729/2000,
sp. zn. I. ÚS 116/05, sp. zn. IV. ÚS 787/06, sp. zn. ÚS 989/08, sp. zn. III. ÚS 961/09
a sp. zn. IV. ÚS 919/14). Např. v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, Ústavní soud
výslovně uvedl, že: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry
na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený
argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama
o sobě dostatečná.“ Jinak řečeno, soud nemusí reagovat na všechny námitky žalobce, pokud proti
nim uvede argumentaci, v jejíž konkurenci tyto námitky jako celek neobstojí (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013-33, a ze dne 3. 4. 2014, č. j.
7 As 126/2013-19 a mnoho dalších).
[19] Těmto požadavkům městský soud bezesporu dostál. Odůvodnění napadeného usnesení
je vystavěno na závěru, že obecné působení právního předpisu ani jeho důsledky (účinky)
nesplňují požadavek dostatečné individualizace zásahu v podobě přímého zkrácení na právech
stěžovatele. Odůvodnění přitom městský soud opřel o existující judikaturu, přičemž se vymezil
i vůči opačnému názoru, na němž je založen předchozí rozsudek městského soudu ve věci sp. zn.
14 A 45/2020. K němu neuvedl pouze to, že se s ním neztotožňuje, ale stručně vysvětlil, proč
nepovažuje rozlišení obecného působení právního předpisu a důsledky, které předpis vyvolává
v právní sféře individuálního žalobce, za případné. Skutečnost, že městský soud výslovně
neodkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/21 nezakládá nepřezkoumatelnost
napadeného usnesení, neboť sám Ústavní soud v tomto usnesení toliko odkázal na uváděný
rozsudek městského soudu. Úvahy městského soudu jsou proto dostatečné pro závěr,
že žalovaný zásah nemůže být z povahy věci nezákonným zásahem, odůvodnění je srozumitelné
a přezkoumatelné.
[20] Pokud jde o samotné otázky, zda se lze účinkům krizového opatření bránit zásahovou
žalobou a zda krizové opatření, s jehož účinky stěžovatel spojoval nezákonný zásah, není
opatřením obecné povahy, musí rozhodující senát Nejvyššího správního soudu při jejich
hodnocení vyjít z rozsudku rozšířeného senátu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 9 As 264/2020-51.
Rozšířený senát v tomto rozsudku zodpověděl všechny aspekty, které jsou pro rozhodnutí této
věci podstatné, a jeho závěry je tento senát vázán.
[21] Rozšířený senát především dospěl ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (usnesení
ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 7/20, ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20 a další) k závěru,
že krizová opatření vlády nejsou opatřením obecné povahy a že mohou být jiným právním
předpisem sui generis (část III.2.A. odkazovaného rozsudku rozšířeného senátu). Reguluje-li
krizové opatření obecně chování neurčitého množství subjektů, navíc s celostátní působností,
pak není pochyb o tom, že se ve smyslu judikatury Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu
ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 10/20, nebo ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 23/21) jedná o jiný
právní předpis. V daném případě stěžovatel napadal žalobou účinky krizového opatření přijatého
usnesením vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 216 (vyhl. pod č. 113/2021 Sb.), které mimo jiné
zakazovalo všem osobám opustit území okresu, v němž mají trvalý pobyt či bydliště, a vstoupit
na území jiného okresu. Je nepochybné, že se jedná o obecnou právní úpravu, tedy o jiný právní
předpis, a za něj přímo toto krizové opatření již označil také Ústavní soud v usneseních ze dne
16. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 15/21, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 19/21.
[22] Povaha krizového opatření jako jiného právního předpisu pak předurčuje způsob jeho
přezkumu správními soudy. Nelze je samo o sobě napadnout žádnou z žalob dle soudního řádu
správního a jeho přezkumu lze dosáhnout pouze v souvislosti s jeho použitím v individuální věci
(incidenčně) a v rámci jiných typů řízení před správními soudy.
[23] S ohledem na to městský soud nepochybil, pokud stěžovatele nepoučil o tom, že krizové
opatření je opatřením obecné povahy, a nedal mu procesní prostor ke změně žaloby. Tato
námitka stěžovatele je proto nedůvodná.
[24] Rozšířený senát se v odkazovaném rozsudku také komplexně vyjádřil k možnostem
soudní ochrany proti účinkům krizového opatření, které je jiným právním předpisem. Uvedl,
že normotvornou činnost ani samotné důsledky obecně formulované právní normy nelze
považovat za zásah; to nelze obcházet ani tím, že by se za zásah označil nikoliv sporný právní
předpis nebo jeho jednotlivé ustanovení, ale dopady (důsledky) takové normy na jednotlivce (bod
66 rozsudku rozšířeného senátu). Výslovně tak odmítl závěry rozsudku městského soudu č. j.
14 A 45/2020-141, s tím, že pojmovým znakem zásahové žaloby je konkrétní a dostatečně
individualizované zkrácení na právech žalobce. Závěry městského soudu v odkazovaném
rozsudku by byly pouze variacemi na abstraktní přezkum právních předpisů správními soudy
v řízení o zásahové žalobě, čímž by se z této žaloby stala actio popularis. Rozšířený senát proto
uzavřel, že důsledky či účinky přímo plynoucí z právního předpisu nemohou představovat přímé
zkrácení na právech jednotlivce ve smyslu §82 s. ř. s. (body 67–75 rozsudku).
[25] V nyní projednávané věci se úvahy městského soudu s těmito závěry rozšířeného senátu
zcela shodují, a kasační soud proto dospěl k závěru, že ani v nich nelze spatřovat nezákonnost
napadeného usnesení. Městský soud proto postupoval správně a v souladu se zákonem, pokud
žalobu odmítl, neboť povaha žalovaných důsledků krizového opatření nemůže naplnit podstatu
nezákonného zásahu.
[26] K námitce stěžovatele, že odmítnutí jeho žaloby znamená odepření soudní ochrany
a že napadené usnesení porušilo jeho právo na účinné prostředky ochrany, kasační soud uvádí,
že si je ve shodě s rozšířeným senátem vědom, že zvolené řešení nepřispívá k ochraně
individuálních práv v době pandemie nemoci Covid-19. Na druhou stranu však nepředstavuje
úplné odepření práva na soudní ochranu a účinné prostředky ochrany, neboť nevylučuje ochranu
v případě, kdy se aplikace krizových opatření orgány veřejné správy skutečně negativně projeví v
právech konkrétního jednotlivce, ať už v podobě aktu aplikace práva (správního rozhodnutí)
nebo zásahu, pokynu či donucení orgánu vůči konkrétnímu jednotlivci. Nejvyšší správní soud
má za to, že tento výklad se pohybuje v mezích práva na soudní ochranu a účinné prostředky
nápravy. Úvahu stěžovatele o aktivaci práva na odpor dle čl. 23 Listiny základních práv a svobod
tak považuje za nepřípadnou, neboť toto právo je vyhrazeno pro situace zcela mimořádného
rozvratu demokratického právního státu a jeho ústavních institucí.
[27] Konečně poslední námitka stěžovatele směřovala proti procesní vadě řízení před
městským soudem, který rozhodl, aniž by stěžovateli zaslal vyjádření žalované k případné replice.
Tuto námitku shledal kasační soud důvodnou. V kontradiktorním schématu řízení má soud
povinnost doručit žalobu žalovanému a rovněž opačně vyjádření žalovaného žalobci. Pakliže
soud této povinnosti nedostojí, rozhodne o žalobě bez jednání a z obsahu vyjádření žalovaného
ve svém rozhodnutí vychází, zatíží řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 208/2014-39). Soud
je povinen doručit žalobci vyjádření žalovaného i tehdy, když má v úmyslu žalobu odmítnout,
pakliže obsahem vyjádření žalovaného je i okolnost, pro kterou má být žaloba odmítnuta
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 5/2012-31). Městský soud
proto pochybil, pokud vyjádření žalované nezaslal stěžovateli k případné replice.
[28] Současně však, jak známo, nikoliv každé procesní pochybení soudu má potenciál
se odrazit v nezákonnosti jeho rozhodnutí a musí být důvodem pro jeho zrušení. Také Ústavní
soud ve své judikatuře uvádí, že samotné porušení objektivních procesních pravidel ještě nemusí
samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces; tento účinek má teprve takové
jejich porušení, jež by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním
procesním právu konat úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci
samé (viz například nálezy ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 566/07, nebo ze dne 18. 10. 2011
sp. zn. IV. ÚS 1796/11). V daném případě by s ohledem na výše uvedené závěry týkající
se „věcné“ správnosti a zákonnosti napadeného usnesení městského soudu jeho zrušení
pro uvedenou procesní vadu nemohlo výsledek řízení o žalobě jakkoliv zvrátit a bylo by pouze
v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
[29] Pro úplnost kasační soud uvádí, že v řízení o kasační stížnosti rovněž neposlal vyjádření
žalované stěžovateli k replice. Žalovaná v něm totiž v podstatě zopakovala obsah vyjádření
k žalobě, které měl stěžovatel, jak sám uvedl v kasační stížnosti, při jejím sepisu již k dispozici,
a na uvedené argumenty žalované v ní reagoval. Opakované vyvracení této argumentace
by rovněž nemohlo mít vliv na výsledek řízení o kasační stížnosti.
[30] Lze tedy shrnout, že Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro zrušení napadeného
usnesení z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti, nezákonnosti či pro vadu řízení, která by měla vliv
na zákonnost závěru soudu o neodstranitelném nedostatku podmínek řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl, Nejvyšší správní soud ani nezjistil žádný jiný
důvod pro zrušení napadeného usnesení z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), a zamítl tedy
kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120
téhož zákona. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalované, které by jinak jako úspěšnému účastníku právo na náhradu nákladů
řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rozsah její úřední činnosti
nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že se jí náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2021
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu