ECLI:CZ:NSS:2021:4.ADS.301.2021:29
sp. zn. 4 Ads 301/2021 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. J. S., zast. JUDr. Václavem
Sedlářem, advokátem, se sídlem Údolní 222/5, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, pracoviště Brno, se sídlem Veveří 7, Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 16.
4. 2020, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
27. 7. 2021, č. j. 31 Ad 7/2020 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Uherské Hradiště ze dne 24. 2. 2020, č. j. X,
sp. zn. OSVC/PR/1/20, kterým podle §104a zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, zamítla žádost žalobce o vrácení přeplatku na pojistném za rok 2019
ve výši 9.540 Kč.
[2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu. Uvedl, že ke dni 31. 8. 1998
byla na jeho konto plátce pojistného připsána předpisy PR 5 a PR 6 částka celkem 22.505.429 Kč
a dne 31. 10. 1997 byla z konta plátce pojistného Vojenský opravárenský podnik 014 s. p. (dále
též „VOP“) odepsána předpisem PR 5 a PR 6 částka celkem 20.554.432 Kč. Na základě výše
uvedeného byly vydány pro žalobce výkazy nedoplatků ze dne 20. 10. 1998, č. j. 4696/98,
na částku 19.044.937,92 Kč, ze dne 22. 2. 1999, č. j. 1494/99, na částku 1.215.446 Kč, ze dne
20. 2. 2001, č. j. 2545/01, na částku 4.705.952 Kč a ze dne 21. 5. 2011, č. j. 3528/01, na částku
226.486,92 Kč. Kupní smlouvou ze dne 1. 10. 1997 žalobce nabyl od tehdejšího Fondu
národního majetku VOP, avšak tato smlouva nemůže zakládat povinnost žalobce hradit pojistné
předepsané tomuto podniku. Žalobce tak ve vztahu k dlužnému pojistnému není právním
nástupcem VOP. Dluh na pojistném tedy nebyl dluhem žalobce, ale dluhem VOP. Okresní
správa sociálního zabezpečení však bez jakéhokoli rozhodnutí zaevidovala na účet žalobce
nedoplatky VOP. Žalobce dále upozornil, že Okresní správa sociálního zabezpečení zapsala
na konto žalobce rozdílnou částku, než odepsala z účtu dlužníka. Tím, že žalobci nevystavila
platební výměry, ale ihned vydala výkazy nedoplatků (exekuční tituly) odebrala žalobci možnost
soudní ochrany a porušila čl. 2 odst. 2, 4 odst. 1, 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
[3] Závěrem žalobce namítl, že podle §18 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, se právo vymáhat pojistné promlčuje
ve lhůtě 10-ti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Promlčecí doba neběží
po dobu řízení u soudu. Zápisy na kontě plátce pojistného, zapsané bez jeho vědomí a bez vydání
platebního výměru, tak jsou promlčeny. Vzhledem k tomu, že předpisy PR 5 a PR 6
byly na konto plátce pojistného zapsány 31. 8. 1998 bez platebního výměru, nemohlo
být nikdy vedeno o jejich oprávněnosti žádné správní ani soudní řízení, tedy promlčecí doba
nebyla žádným soudním řízením stavěna.
[4] Krajský soud v Brně nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Námitku žalobce,
že na něj nemohla přejít povinnost hradit pojistné předepsané VOP, krajský soud vyhodnotil
jako nedůvodnou s tím, že touto otázkou se již zabýval v rozsudku sp. zn. 30 Ca 302/2000,
v němž konstatoval, že do souhrnu závazků podniku, které jsou součástí jeho majetku,
nepochybně patří povinnosti plynoucí ze sociálního pojištění. Ústavní stížnost proti tomuto
rozsudku byla odmítnuta usnesením ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 164/01, v němž Ústavní
soud mimo jiné konstatoval, že v §12 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. je výslovně upraven
zákonný přechod povinnosti platit pojistné na právního nástupce organizace nebo malé
organizace.
[5] Krajský soud nevyhověl ani námitce žalobce, že Okresní správa sociálního zabezpečení
bez jakéhokoli rozhodnutí zaevidovala na účet žalobce nedoplatky VOP. Poukázal v této
souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2402/2005,
a konstatoval, že na žalobce přešla povinnost platit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek
na státní politiku zaměstnanosti. Zmínil rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2019,
č. j. 5 Ads 188/2018 - 18, podle něhož žalobci byly ve smyslu §104g odst. 1
zákona č. 582/1991 Sb. jednotlivé dlužné částky předepsány předchozími čtyřmi výkazy
nedoplatků a rozsudek téhož soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. 3 Ads 7/2011 - 48, v němž judikoval,
že úkonem, kterým byla vyměřena výše dlužného pojistného v daném právním režimu, může
být pouze platební výměr nebo výkaz nedoplatků. Následně krajský soud uzavřel, že žalobci
byly jednotlivé dlužné částky předepsány předchozími čtyřmi výkazy nedoplatků.
[6] Otázka namítané neplatnosti výkazů nedoplatků pro chybějící zákonné náležitosti
byla již předmětem soudního přezkumu v rozsudku sp. zn. 62 Ad 3/2016 následně
přezkoumaného rozsudkem NSS ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Ads 188/2018 - 18. V těchto
rozhodnutích soudy aprobovaly, že výkaz nedoplatků obsahuje veškeré zákonem předepsané
náležitosti a celková výše nedoplatku vycházela z částek předepsaných žalobci dříve vydanými
výkazy nedoplatků. Krajský soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit a upozornil,
že v posuzované věci žalobce nebrojí proti rozhodnutí o námitkách proti výkazu nedoplatků
podle §104g odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., ale proti zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku
na pojistném za rok 2019.
[7] K žalobcem namítanému promlčení práva vymáhat pojistné podle §18 zákona
č. 589/1992 Sb., krajský soud poukázal na závěry uvedené v rozsudku NSS
č. j. 5 Ads 188/2018 - 18, poté popsal dosavadní průběh soudních řízení a konstatoval,
že promlčecí doba byla stavěna z důvodu vymáhání pohledávky a z důvodu soudních řízení
po dobu minimálně 16 let. Nemohlo tak dojít k promlčení nezaplaceného dluhu na pojistném
ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[8] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) kasační
stížnost. Uvedl, že podle §18 zákona č. 589/1992 Sb. se právo vymáhat pojistné promlčuje
ve lhůtě deseti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Výkazy nedoplatků
by tedy měly být prekludovány v desetileté prekluzivní lhůtě. Promlčení stěžovatel dovozoval
z toho, že promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu a předpisy byly na konto plátce
pojistného zapsány dne 31. 8. 1998 bez jeho vědomí a platebního výměru. Nemohlo
být tedy nikdy vedeno o jejich oprávněnosti či neoprávněnosti správní ani soudní řízení,
tedy promlčecí doba nebyla žádným soudním řízením stavěna. Ve skutkově i právně obdobném
případu stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2014,
č. j. 8 Ad 23/2010 - 38, že nedoplatky pojistného na zdravotní pojištění jsou promlčeny, resp.
prekludovány. Jednalo se také o nedoplatky na pojistném po VOP, předepsané stěžovateli
platebním výměrem ze dne 1. 7. 1998, jenž nabyl právní moci dne 29. 7. 1998. Znění §16
zákona č. 592/1992 Sb. a §18 zákona č. 589/1992 Sb. bylo až na stanovenou délku promlčecí
lhůty zcela totožné. Podle stěžovatele není žádný důvod k rozdílnému přístupu k otázce
promlčení, resp. prekluze ve vztahu k pojistnému na zdravotní pojištění a pojistnému na sociální
zabezpečení.
[9] Stejně jako již v žalobě stěžovatel namítl, že kupní smlouva, na základě níž od tehdejšího
Fondu národního majetku nabyl VOP, nemůže zakládat povinnost stěžovatele hradit pojistné
předepsané tomuto podniku. Vyjádřil přesvědčení, že ve vztahu k dlužnému pojistnému není
právním nástupcem VOP. Podle stěžovatele je placení pojistného na sociální zabezpečení
veřejnoprávní povinností, která nemůže být s ohledem na charakter této povinnosti převáděna
z povinného subjektu na jinou osobu. Smlouvou o prodeji podniku tak mohou být převedena
pouze soukromoprávní práva a povinnosti, ale nikoli již veřejnoprávní povinnosti, např. daňová
povinnost, nebo povinnost zaplatit pojistné na sociální zabezpečení. Z tohoto důvodu nemohly
být ani z účtu VOP převedeny nedoplatky na účet stěžovatele. Dluh na pojistném na sociální
zabezpečení tedy nebyl dluhem stěžovatele, ale dluhem VOP. Okresní správa sociálního
zabezpečení bez jakéhokoli rozhodnutí zaevidovala na účet stěžovatele nedoplatky VOP.
Proti tomu se stěžovatel nemohl nijak bránit, protože zákon proti tomuto postupu nepřiznává
stěžovateli žádný opravný prostředek. V této souvislosti stěžovatel poukázal na judikaturu
Ústavního soudu, dle které nezbytnou podmínkou úhrady daňového nedoplatku původního
vlastníka novým majitelem nemovitosti je povinnost správce daně vydat novému majiteli
rozhodnutí, jímž se stanoví, jaké peněžité plnění se mu ukládá (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 469/98,
I. ÚS 313/99, IV. ÚS 311/99) V těchto rozhodnutích se sice Ústavní soud zabýval daňovou
povinností, podle názoru stěžovatele se však jedná o stejný druh veřejnoprávní povinnosti, která
je ovládaná stejnými principy, a proto jsou závěry použitelné i na pojistné na sociální zabezpečení.
[10] Stěžovatel dále upozornil, že již v podané žalobě namítal, že pokud Okresní správa
sociálního zabezpečení převedla dlužné pojistné, resp. penále z konta v. s. 81010090 na konto
v. s. 81520898, mohla tak učinit výhradně platebními výměry, což se doposud nestalo.
Navíc rozdíl mezi odepsanou a připsanou částkou činí 1.950.997 Kč a nebyl ničím odůvodněn.
Touto skutečností, přestože byla v průběhu řízení i v žalobě namítána, se krajský soud vůbec
nezabýval.
[11] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnila se závěry krajského soudu.
Uvedla, že předmět řízení je po právní stránce zcela totožný s předmětem řízení, o kterém
bylo již za stejných právních předpokladů rozhodováno, a to o vrácení přeplatku na pojistném
za rok 2014. V minulosti již bylo několikrát správními orgány a soudy posouzeno, že postup
OSSZ Uherské Hradiště při převodu pohledávky za VOP byl správný. Pravomocně ukončená
řízení se rovněž vyrovnala se způsobem předepsání nedoplatků na pojistném a penále formou
výkazu nedoplatků, bylo vysvětleno přidělování variabilních symbolů pro plátce pojistného
a převody jednotlivých dlužných částek mezi těmito konty a byla objasněna i otázka promlčení
a prekluze.
III. Posouzení kasační stížnosti
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Podle §12 odst. 1 zákona č. 589/1992, na právního nástupce zaměstnavatele přechází povinnost
platit pojistné za dobu nejvýše 10 roků nazpět ode dne, kdy se stal právním nástupcem. Příslušná okresní správa
sociálního zabezpečení je povinna na žádost takového právního nástupce vykázat evidovanou výši dlužného
pojistného.
[14] Podle §17 odst. 1 věty první a druhé téhož zákona, přeplatek na pojistném se vrací plátci
pojistného nebo jeho právnímu nástupci do pěti let po uplynutí kalendářního roku, v němž vznikl, pokud
není jiného splatného závazku vůči okresní správě sociálního zabezpečení nebo České správě sociálního
zabezpečení. Je-li takový závazek, použije se přeplatku na pojistném k jeho úhradě.
[15] Podle §18 odst. 1 zákona č. 589/1992, právo předepsat dlužné pojistné se promlčuje za 10 let
ode dne splatnosti. Byl-li proveden úkon ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření, plyne nová promlčecí lhůta
ode dne, kdy se o tom plátce pojistného dozvěděl.
[16] Podle odst. 2 téhož ustanovení, právo vymáhat pojistné se promlčuje za 10 let od právní moci
platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu a po dobu provádění
exekuce na peněžitá plnění exekučním správním orgánem.
[17] Podle §104g odst. 1, věty první zákona č. 582/1991 Sb., dlužné částky na pojistném a penále
může okresní správa sociálního zabezpečení předepsat k úhradě též výkazem nedoplatků.
[18] Podle §16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění, právo
předepsat dlužné pojistné se promlčuje za 10 let ode dne splatnosti. Byl-li proveden úkon ke zjištění výše pojistného
nebo jeho vyměření, plyne nová promlčecí lhůta ode dne, kdy se o tom plátce pojistného dozvěděl.
[19] Podle odst. 2 téhož ustanovení, právo vymáhat pojistné se promlčuje ve lhůtě 10 let od právní moci
platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu.
[20] K argumentaci stěžovatele, že předpisy byly na konto plátce pojistného zapsány
dne 31. 8. 1998 bez jeho vědomí a platebního výměru a nemohlo být nikdy vedeno o jejich
oprávněnosti či neoprávněnosti správní ani soudní řízení, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že v této věci se jedná o posouzení, zda žalovaná postupovala správně, když zamítla žádost
stěžovatele o vrácení přeplatku na pojistném za rok 2019. Nejedná se tudíž o posouzení
zákonnosti postupu žalované při předepsání dlužné částky na pojistném výkazem nedoplatků
podle §104g zákona č. 582/1991 Sb., připsání/odepsání předpisu na konto stěžovatele/VOP
a vědomosti stěžovatele o tomto postupu. Krajský soud tuto podstatu věci vystihl v bodu 27
kasační stížností napadeného rozsudku a řádně, přesvědčivě, úplně a srozumitelně se vypořádal
s veškerou podstatnou žalobní argumentací stěžovatele, včetně té týkající se neplatnosti výkazů
nedoplatků pro chybějící zákonné náležitosti. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje
za pochybení krajského soudu, že se výslovně nezabýval poukazem stěžovatele na rozdíl
mezi částkou odepsanou VOP a připsanou stěžovateli ve výši 1.950.997 Kč. Pro posouzení věci
to totiž nemělo význam.
[21] Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že soudy nemají povinnost reagovat
na každou dílčí námitku a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem
žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné
je, aby se soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami žalobce, což může
v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek
(rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33). Nejvyšší správní soud dále
již v rozsudku ze dne 23. 11. 2017, č.j. 1 As 299/2016 - 59, vyslovil, že „rozsah reakce soudu
na konkrétní námitky by měl být co do šíře odůvodnění přiměřený. Soudy proto nemusejí odpovědět na každou
jednotlivou dílčí argumentaci, zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13).“ Ústavní
soud v bodě 68 nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, pak výstižně uvádí, že „[n]ení
porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře
(a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“
[22] V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že v rozsudku
ze dne 28. 6. 2011, č. j. 3 Ads 7/2011 - 48 vyslovil, že „podle §104g zákona č. 582/1991 Sb. lze výši
dlužného pojistného stanovit nejen platebním výměrem, ale i výkazem nedoplatků, který je podle §104h
zákona č. 589/1992 Sb. titulem pro soudní nebo správní výkon rozhodnutí. Lze-li tedy podle citovaných
ustanovení předepsat k úhradě dlužné pojistné výkazem nedoplatků, je nezbytné na výkaz nedoplatků nahlížet
pro účely plynutí promlčecí lhůty podle §18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. shodně jako na platební výměr,
tj. aby i od okamžiku vydání výkazu nedoplatků plynula promlčecí lhůta práva vymáhat předepsané pojistné.
Opačný přístup by totiž nedůvodně znemožňoval uplatnit plátci pojistného námitku promlčení a takový výklad
by nemohl být ani pro stěžovatele příznivý. Není totiž žádného důvodu, aby v tomto směru bylo na výkaz
nedoplatků nahlíženo jinak než na platební výměr. Tento závěr ostatně zaujal již Nejvyšší soud ve svém
rozhodnutí ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/1999, kde k této otázce uvedl, že „platebním výměrem“
ve smyslu §18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. je nejen rozhodnutí podle §104c zákona č. 582/1991 Sb.,
ale také výkaz nedoplatků, neboť jím lze rovněž vyměřit platební povinnost u dlužného [pojistného] a penále
(§104g zákona č. 582/1991 Sb.).“ Pro posuzovanou věc tak je podstatné, že žalovaná nepochybila,
jestliže na základě výkazů nedoplatků, na které je třeba z hlediska výkonu rozhodnutí nahlížet
stejně jako na platební výměr, žalobci předepsala dlužnou částku na pojistném.
[23] Žalovaná v posuzované věci vycházela z toho, že přeplatek na pojistném za rok 2019
ve výši 9.540 Kč vznikl (tato skutečnost je tak mezi účastníky nesporná), avšak OSSZ Uherské
Hradiště eviduje u žalobce splatný nepromlčený závazek ve výši 23.394.702 Kč. Nejvyšší správní
soud se proto dále zabýval argumentací stěžovatele, že předmětné výkazy nedoplatků
byly prekludovány, tj. tím zda došlo k promlčení lhůty, v níž lze vymáhat pojistné podle §18
odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. Vycházel přitom z rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 4. 2019,
č. j. 5 Ads 188/2018 - 88, který se v jiné věci stěžovatele těmito otázkami zabýval. K charakteru
lhůty podle §18 odst. 2 zákona č. 589/1992 v bodě 17 cit. rozsudku uvedl, že „pro posouzení
charakteru této zákonné lhůty není podstatná změna právní úpravy ke dni 1. 1. 2009, jelikož soudní
praxe jednoznačně například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2016,
č. j. 10 Ads 74/2016 – 28, konstatovala: ‚Tím, že zákonodárce s účinností od 1. 1. 2009 do §18 odst. 2
zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nakonec vložil pravidlo,
že promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu, pouze z legislativního hlediska odstranil dosavadní nejasnost
ohledně promlčení pohledávky podle tohoto ustanovení. Ve vztahu k témuž zákonu ve znění účinném
do 31. 12. 2008 tuto nejasnost odstranila judikatura.’ […] [P]podrobnější úprava institutu promlčení musí
být v tomto případě posuzována pomocí analogie legis podle obecné úpravy promlčení obsažené v občanském
zákoníku. Taktéž je judikatura Nejvyššího správního soudu jednotná v tom, že lhůta stanovená v §18 odst. 2
zákona č. 589/1992 Sb. jak do 31. 12. 2008, tak po 1. 1. 2009 byla a je promlčecí lhůtou. Nejvyšší správní
soud k tvrzení stěžovatele, že lhůta obsažená v §18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném
do 31. 12. 2008 byla prekluzivní, zdůrazňuje, že speciální právní předpis, v tomto případě
zákon č. 589/1992 Sb. nestanovil, že by právo na vymáhání pohledávky uplynutím stanovené doby zaniklo;
tudíž lhůta zde uvedená je toliko lhůtou promlčecí. Dále Nejvyšší správní soud poznamenává, že promlčení
i prekluze práva mají ve své podstatě pro dlužníka ty samé následky, když uplynutím zákonem stanovené doby
nebude věřitel úspěšný při vymáhání prekludované či promlčené dlužné částky; přitom v případě prekluze je soud
sám povinen přihlédnout k uplynutí této lhůty a v případě promlčení musí tuto námitku vznést dlužník.“
[24] V bodě 19 následně k běhu promlčecí lhůty dále konstatoval, že „co se týče promlčecích lhůt
stanovených v §18 zákona č. 589/1992 Sb., v prvém odstavci je uvedena desetiletá promlčecí lhůta, po kterou
lze dlužné právo předepsat a v druhém odstavci je stanovena rovněž desetiletá promlčecí lhůta, po kterou lze dlužné
právo následně vymáhat. V nyní posuzované věci bylo nejstarší nárokované dlužné pojistné za období
od 26. 12. 1994 do 20. 10. 1998 stěžovateli předepsáno výkazem nedoplatků č. j. 4696/98 ze dne
20. 10. 1998; došlo tak k jeho předepsání v rámci desetileté promlčecí lhůty dle §18 odst. 1
zákona č. 589/1992 Sb. Okamžik, od kterého se odvíjí běh promlčecí lhůty pro vymáhání dluhu, je doba, kdy
byly výkazy nedoplatků doručeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2011,
č. j. 3 Ads 7/2011 – 48). Výkaz nedoplatků č. j. 4696/98 ze dne 20. 10. 1998 byl stěžovateli doručen
dne 29. 10. 1998, což je zároveň datum, od kdy běží desetiletá promlčecí lhůta stanovená pro jeho vymáhání
dle §18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. S ohledem na vedení soudního řízení před Okresním soudem
v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1E 2391/2001, a poté i řízení vedené soudním exekutorem z Exekutorského
úřadu Uherské Hradiště pod sp. zn. 23 EX 34/13 ve věci návrhu na výkon rozhodnutí prodejem nemovitých
věcí stěžovatele na základě uvedených výkazů nedoplatků, došlo ke stavení této promlčecí doby ode dne
27. 11. 2001 do dne 9. 8. 2013, tj. ode dne doručení návrhu na výkon rozhodnutí soudu do dne právní moci
usnesení, jímž byla exekuce zastavena. V dané věci tak k promlčení nezaplaceného dluhu na pojistném ke dni
vydání výkazu nedoplatků ze dne 7. 12. 2015 ani v ostatních třech případech později vydaných výkazů
nedoplatků nedošlo.“
[25] S přihlédnutím k výše uvedenému Nejvyšší správní soud konstatuje, že ke dni 16. 4. 2020,
kdy bylo vydáno rozhodnutí žalované, promlčecí lhůta pro vymáhání dluhu podle §18 odst. 2
zákona č. 589/1992 Sb. neuplynula, neboť v případě výkazu „nejstaršího“ výkazu nedoplatků
č. j. 4696/98 ze dne 20. 10. 1998, který byl stěžovateli doručen dne 29. 10. 1998, došlo ke stavění
promlčecí lhůty od 27. 11. 2001 do dne 9. 8. 2013, tj. i bez zohlednění soudních řízení zmíněných
krajským soudem v bodě 34 kasační stížností napadeného rozsudku by promlčecí lhůta běžela
od 29. 10. 1998 do 26. 11. 2001, tj. téměř 3 roky a 1 měsíc a od 9. 8. 2013 do 16. 4. 2020,
tj. necelých 6 let a 9 měsíců, celkem tedy z promlčecí doby neuplynulo ani 9 let a 10 měsíců.
Desetiletá promlčecí lhůta podle §18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., tedy ke dni vydání
rozhodnutí žalované neuplynula.
[26] K poukazu stěžovatele na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014,
č. j. 8 Ad 23/2010 - 38, v němž v jiném případu stěžovatele rozhodl, že nedoplatky pojistného
na zdravotní pojištění jsou promlčeny, resp. prekludovány, zdejší soud konstatuje, že v tomto
rozsudku se městský zabýval charakterem a během lhůty obsažené v §16 odst. 2 zákona
č. 592/1992 Sb. Mimo jiné uvedl, že „ustanovení §16 odst. 2 věty druhé zákona č. 592/1992 Sb.,
podle kterého promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu, bylo do zákona vloženo až s účinností od 1. 1. 2008,
na prekluzivní lhůtu běžící od 29. 7. 1998 se vztahovat nemůže a jinou odbodnou úpravu zákon neobsahoval.
Tato lhůta tudíž běžela i po dobu řízení o návrhu na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, zahájeného
dne 20. 11. 1998, její poslední den připadl na 20. 11. 2003, a tímto dnem právo vymáhat vyměřené pojistné
zaniklo.“
[27] Správností tohoto závěru městského soudu se zdejší soud nezabýval, jelikož řízení
o kasační stížnosti proti tomuto rozsudku bylo zastaveno usnesením Nejvyšší správního soudu
ze dne 11. 3. 2015, č. j. 1 Ads 223/2014 - 19, z důvodu zpětvzetí kasační stížnosti žalovanou.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovateli lze sice přisvědčit v tom, že ustanovení §18
zákona č. 589/1992 Sb., a ustanovení §16 zákona č. 592/1992 Sb., je v podstatě totožné.
I ve vztahu k běhu lhůty podle §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. proto lze vycházet z výše
uvedených závěrů obsažených v rozsudku zdejšího soudu č. j. 5 Ads 188/2018 - 88,
tj. že promlčecí doba práva vymáhat pojistné neběží po dobu vykonávacího řízení u soudu,
přičemž tento závěr platí i pro znění §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění účinném
do 31. 12. 2007. Z výše uvedeného tak je zřejmé, že městský soud nesprávně vycházel
z předpokladu, že jelikož do §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 byla věta druhá, podle které
promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu, vložena až s účinností od 1. 1. 2008, nedošlo
po dobu řízení o návrhu na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí ke stavění promlčecí
lhůty. Z rozsudku městského soudu č.j. 8 Ad 23/2010 - 23 tudíž nelze pro posuzovanou věc
dovozovat, že uplynula promlčecí lhůta podle §18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb.
[28] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatele, že na něj při nabytí VOP
nepřešla povinnost hradit pojistné předepsané tomuto podniku. Zdejší soud má totiž stejně
jako krajský soud za to, že povinnost právního nástupce zaměstnavatele uhradit dlužné pojistné
svého předchůdce přímo vyplývá z §12 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. Přiléhavý je v této
souvislosti odkaz krajského na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006,
sp. zn. 20 Cdo 2402/2005, v němž poukázal na §12 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb.,
a konstatoval, že „podle citovaného ustanovení samotného zákona má totiž právní nástupce zaměstnavatele
povinnost uhradit dlužné pojistné svého předchůdce. Právní nástupnictví, které má povahu universální sukcese
v postavení zaměstnavatele, má za následek, že na právního nástupce přecházejí všechna práva a povinnosti
předchůdce v této jeho roli. A o takové právní nástupnictví se v dané věci nepochybně jedná, jak plyne z čl. III.
Smlouvy č. 255/97, dle nějž na kupujícího přecházejí práva a povinnosti podniku z pracovněprávních vztahů
k zaměstnancům pracujícím v organizační složce, jíž se privatizace týká.“
[29] Stěžovatelem zmíněná judikatura Ústavního soudu, dle které nezbytnou podmínkou
úhrady daňového nedoplatku původního vlastníka novým majitelem nemovitosti je povinnost
správce daně vydat novému majiteli rozhodnutí, jímž se stanoví, jaké peněžité plnění
se mu ukládá, není pro posouzení věci relevantní, neboť v posuzované věci se nejedná
o daňovou věc, ale o zcela odlišný případ vrácení přeplatku na pojistném stěžovateli. Ostatně
Ústavní soud v obdobné věci, v níž rovněž nebylo vyhověno žádosti žalobce ze dne 3. 6. 1999
o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti v usnesení ze dne sp. zn. 12. 10. 2001 sp. zn. IV. ÚS 164/01 vyslovil, že „se nejedná
o placení daní či poplatků, nýbrž o placení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti ("pojistné"), které je upraveno samostatně zákonem č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a zákonem č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů. Citované předpisy ustanovení analogické §45 zák.č. 337/1992 Sb. (zákaz převodu daňové
povinnosti) neobsahují. Naopak v ust. §12 odst. 1 cit. zák.č. 589/1992 Sb. je výslovně upraven zákonný
přechod povinnosti platit pojistné na právního nástupce organizace nebo malé organizace.“
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[30] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[31] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšné žalované pak nevznikly v řízení náklady přesahující
rámec nákladů její běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu