ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.110.2019:32
sp. zn. 5 As 110/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: MUDr. J. K., zastoupený
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému:
Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
25. 4. 2019, č. j. 58 A 7/2018 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 4. 2019, č. j. 58 A 7/2018 - 23, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného, Krajského úřadu Libereckého kraje, ze dne 12. 2. 2018,
č. j. OD 128/18-2/67.1/18022/St, ve věci dopravního přestupku žalobce, který měl být spáchán
dne 21. 4. 2016.
[2] Příkazem Městského úřadu Železný Brod, odboru dopravy ze dne 23. 5. 2016,
sp. zn. OD-837/2016, č. j. OD-5655/2016-HUSR, byla žalobci uložena pokuta za spáchání
dopravního přestupku, proti tomuto příkazu žalobce včas podal odpor. Rozhodnutím správního
orgánu I. stupně ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 837/2016, č. j. OD-3599/2017-HUSR (dále též
„první rozhodnutí o přestupku“), byl žalobce opět uznán vinným z daného přestupku.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 6. 2017, č. j. OD 571/17-4/67.1/17158/St, bylo první
rozhodnutí o přestupku zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání správnímu orgánu
I. stupně.
[3] Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 837/2016,
č. j. OD-14841/2017-HUSR (dále též „druhé rozhodnutí o přestupku“), byl žalobce opětovně
uznán vinným ze spáchání dopravního přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), v relevantním znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl
z vědomé nedbalosti dopustit dne 21. 4. 2016 ve 14:19 hod. při řízení osobního automobilu
Subaru Impreza WRX STI G3, RZ X, na silnici č. I/10 v obci Líšný, u domu č. 101, ve směru
jízdy na Turnov, když v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/h mu byla naměřena
rychloměrem RAMER 10 C rychlost 62 km/h, po odečtení odchylky měřicího zařízení
(před odečtením 65 km/h). Žalobce v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla
překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h, čímž porušil §18 odst. 4
zákona o silničním provozu. Žalobci byla podle §125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním
provozu ve spojení s §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v relevantním
znění (dále jen „zákon o přestupcích“), uložena pokuta ve výši 2000 Kč a povinnost uhradit
paušální náklady řízení ve výši 1000 Kč.
[4] Výše zmíněným rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 2. 2018, č. j. OD
128/18-2/67.1/18022/St, bylo dle §90 odst. 5 správního řádu zamítnuto další, tentokrát
blanketní, odvolání žalobce a druhé rozhodnutí o přestupku bylo potvrzeno.
[5] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci. Krajský soud žalobu shora uvedeným rozsudkem zamítl.
Krajský soud se nejprve zabýval tvrzeným zánikem odpovědnosti žalobce za přestupek,
především novelizací §20 zákona o přestupcích zákonem č. 204/2015 Sb., kterým se mění
zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb.,
o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon
č. 204/2015 Sb.“). I po této novelizaci byla zachována lhůta k projednání přestupku v délce 1
roku od jeho spáchání, avšak nově bylo stanoveno, že v některých případech se tato lhůta
přerušuje a počíná běžet znovu, přičemž přestupek nelze projednat, jestliže od jeho spáchání
uplynuly dva roky. Krajský soud dále odkázal na čl. XXVI ve spojení s čl. I bodem 6 zákona
č. 204/2015 Sb. a dospěl k závěru, že tato právní úprava nabyla účinnosti dne 1. 10. 2015,
tedy uplatní se i na projednávanou věc. Dle krajského soudu na tom nic nemění ani skutečnost,
že přechodné ustanovení čl. II bodu 3 zákona č. 204/2015 Sb. nabylo účinnosti až ke dni
1. 10. 2016.
[6] Dle krajského soudu je tak v projednávané věci třeba aplikovat §20 zákona o přestupcích,
ve znění účinném od 1. 10. 2015, přičemž přestupku se měl žalobce dopustit po tomto datu,
konkrétně dne 21. 4. 2016. Lhůta 1 roku pro projednání přestupku byla v souladu s §20 odst. 2
zákona o přestupcích přerušena dne 6. 6. 2016, kdy byl žalobci doručen příkaz ze dne 23. 5. 2016.
Běh nové lhůty započal dne 7. 6. 2016 a lhůta by uplynula dne 7. 6. 2017. Její běh byl však znovu
přerušen vydáním prvního rozhodnutí o přestupku dne 28. 3. 2017 a znovu vydáním druhého
rozhodnutí o přestupku dne 20. 12. 2017. Na přerušení běhu lhůty k projednání přestupku
vydáním prvního rozhodnutí o přestupku dle krajského soudu nic nemění ani jeho následné
zrušení žalovaným. Podle §20 odst. 2 zákona o přestupcích se totiž běh lhůty pro projednání
přestupku podle odstavce 1 přerušoval vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný
z přestupku uznán vinným. Nejzazší lhůta 2 let ve smyslu §20 odst. 3 zákona o přestupcích byla
zachována, neboť k přestupku mělo dojít dne 21. 4. 2016 a žalobou napadené rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 2. 2018 nabylo právní moci dne 16. 2. 2018.
[7] K žalobnímu bodu, v němž žalobce brojil proti způsobu, kterým byla vyřízena jeho
námitka podjatosti, krajský soud uvedl, že námitku systémové podjatosti v podstatě všech
úředních osob správního orgánu I. stupně, kterou naznačil zmocněnec žalobce až dne 6. 6. 2017
v doplnění odvolání proti prvnímu rozhodnutí o přestupku, tedy s odstupem téměř 10 měsíců
od prvního ústního jednání ve věci dne 15. 8. 2016, považuje za součást obstrukční taktiky
zmocněnce žalobce, která měla zejména oddálit vydání rozhodnutí o přestupku. Vzhledem
k tomu, že žalobce od zahájení přestupkového řízení dne 6. 6. 2016 a jeho zmocněnec
od převzetí zastoupení museli vědět, jaký správní orgán přestupek projednává, a musely jim být
zřejmé i skutečnosti, které v námitce podjatosti ve vztahu k úředním osobám uváděli, nepochybil
žalovaný, pokud námitku podjatosti vyhodnotil jako opožděnou, uplatněnou nikoli
bez zbytečného odkladu a nerozhodoval o ní ve smyslu §14 odst. 2 (nyní odst. 3) správního řádu,
ale vyřídil ji sdělením ze dne 8. 9. 2017. Byť je obsah tohoto sdělení stručný, jeho smysl je jasný
a ze sdělení je patrné, proč považoval žalovaný námitku za opožděně uplatněnou. Tvrzené
důvody podjatosti všech úředních oprávněných osob žalovaný prověřil, neshledal
je opodstatněnými, a tudíž ani nemohou být důvodem pro postup podle §14 odst. 4 (nyní
odst. 5) či §131 odst. 4 správního řádu. S tímto posouzením se soud plně ztotožnil, neboť
důvody, pro které měly být všechny úřední osoby správního orgánu I. stupně podle žalobce
vyloučeny, považoval soud za spekulativní, tedy takové, které nezakládají podjatost všech
úředních osob určitého správního orgánu a které nelze za důvody podjatosti ve smyslu
§14 odst. 1 či 5 (nyní odst. 6) správního řádu považovat. Zájem všech úředních osob správního
orgánu I. stupně na výsledku řízení, který žalobce obecně a domněle odvozoval od odměňování
z obecního rozpočtu podle výkonnosti a výše uložených pokut, a nikoliv od objektivního poměru
k věci či k němu samému nebo jeho zmocněnci v konkrétním případě, dle krajského soudu
zásadně není důvodem, který by mohl založit pochybnosti o nepodjatosti všech úředních osob
správního orgánu. Žalovaný proto nepochybil, pokud se blíže nevěnoval žalobcovým
požadavkům ohledně způsobu odměňování úředních osob. Soud tedy uzavřel, že rozhodnutí
nebylo vydáno v rozporu s §14 správního řádu podjatou úřední osobou a žalobce nebyl nijak
zkrácen postupem, kterým se žalovaný s uplatněnou námitkou podjatosti vypořádal.
[8] Dále krajský soud posuzoval námitky vznesené vůči tomu, zda bylo měření prováděno
v obci. Dle krajského soudu správní orgán I. stupně dostatečně odůvodnil, že k měření došlo
v obci, a ve správním řízení nevznikly pochybnosti o tom, jaký rychlostní limit platil v měřeném
úseku, přičemž tento limit byl uveden již v oznámení o přestupku a na záznamu o přestupku.
Žalobce nenamítal, že by se mělo jednat o jiný typ komunikace, a námitku uplatnil pouze
v obecné rovině. Z uvedeného důvodu bylo možné tyto podklady považovat za dostačující.
Správní orgány současně dospěly k závěru, že žalobce naplnil materiální stránku přestupku,
neboť nerespektoval značku „Obec“ označující začátek území, kde platí rychlostní limit, obcí
projížděl nedovolenou rychlostí a mohl tak na zdraví i životě ohrozit pohybující se chodce
při krajnici vozovky nebo na přechodu pro chodce. Dle krajského soudu tak lze konstatovat,
že se správní orgány materiální stránkou přestupku zabývaly dostatečně. Překročení nejvyšší
povolené rychlosti v obci (50 km/h) o 12 km/h (po odečtení možné odchylky měření rychlosti
o 3 km/h při naměřené rychlosti 65 km/h dle zažité správní praxe) nelze bez dalšího označit
za zcela marginální, jež by mohlo vyloučit nebezpečnost žalobcova skutku.
[9] Krajský soud neshledal důvodnými ani námitky žalobce proti měření rychlosti skrytým
způsobem, nesprávnému měření rychlosti z důvodu nesprávného nastavení rychloměru
či nezákonnosti ověřovacího listu.
[10] Vytýkal-li žalobce správnímu orgánu I. stupně nedostatečné odůvodnění formy zavinění,
krajský soud zdůraznil, že ke spáchání přestupku ve formě vědomé nedbalosti se vyjádřil také
žalovaný, a poukázal na jednotu řízení před správními orgány. Vzhledem k tomu, že žalobce
nepoukázal na nic, co by mohlo naplnění znaků skutkové podstaty zpochybnit, neuváděl žádné
podrobnosti, ze kterých by bylo možné blíže zhodnotit jeho vůli či vědomí o tom, jakou rychlostí
jede, na jaké pozemní komunikaci a jaká je zde maximální povolená rychlost, dle krajského soudu
správní orgány na naplnění složky vědomí usoudily z okolností, za nichž k protiprávnímu jednání
došlo a které vyplynuly z dokazování. Z něho naopak nevyvstaly žádné okolnosti, ze kterých
by bylo možné usoudit, že zde byly takové důvody, pro které by se žalobce mohl spolehnout
na to, že zájem chráněný zákonem (tj. zájem na zajištění bezpečnosti silničního provozu)
neporuší, takže nelze správním orgánům vytýkat, že odůvodnění zavinění protiprávního jednání
ve formě vědomé nedbalosti nebylo podrobnější.
[11] Pokud jde o výši sankce, dle krajského soudu z rozpětí pokuty v §125c odst. 5 písm. g)
zákona o silničním provozu vyplývá, že jde o pokutu nízkou, kdy zákon nedával správním
orgánům široký prostor pro správní uvážení, tj. zohlednění demonstrativně uvedených kritérií
pro uložení pokuty dle §12 odst. 1 zákona o přestupcích. Krajský soud dospěl k závěru,
že odůvodnění výše pokuty, byť nijak podrobné, nezavdává žádné pochybnosti o zákonnosti
a přiměřenosti pokuty uložené ve výši 2 000 Kč. Žalobce dle krajského soudu toliko v obecné
rovině namítal, že nebyla zohledněna veškerá kritéria pro stanovení výměry sankce, ale již
neuvedl, jaké konkrétní okolnosti v souvislosti s přestupkem či jeho zaviněním měl správní orgán
I. stupně v jeho případu zohlednit. Z ničeho neplyne, že by správní orgány aplikovaly další,
zákonem zapovězená kritéria. Žalobce ani v přestupkovém řízení nepoukázal na jiné skutkově
obdobné případy, v nichž by byly přestupcům za daný přestupek uloženy jiné pokuty, nebylo
tedy na místě, aby se správní orgány blíže k zastávané praxi vyjadřovaly. Délka přestupkového
řízení pak dle krajského soudu není sama o sobě skutečností, která by musela být vždy
zohledněna při ukládání pokuty, přičemž žalobce nekonkretizoval, proč délku řízení nepovažuje
za standardní a jaký vliv by měla mít na nebezpečnost jeho protiprávního jednání. Při uložení
sankce pak nejsou správní orgány povinny zohlednit výši nákladů řízení. Záznam bodů v registru
řidičů není na místě zohledňovat v rámci úvah o výši současně ukládané pokuty, avšak poukaz
na předchozích 10 záznamů o spáchání přestupků lze podřadit pod zákonné kritérium hodnocení
osoby pachatele. Výše sankce, kterou správní orgán I. stupně stanovil přesně v polovině zákonem
stanovené sazby, dle krajského soudu odpovídá závažnosti daného protiprávního jednání, jelikož
žalobce přesáhl povolenou rychlost v obci o 12 km/hod, čímž nepochybně ohrozil bezpečnost
silničního provozu. Krajský soud proto uzavřel, že v projednávané věci nebyly překročeny
zákonné meze správního uvážení a pokuta 2 000 Kč byla žalobci stanovena v přiměřené výši.
[12] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, podle níž měly správní orgány aplikovat
zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, neboť krajský soud
neshledal, že by se jednalo o právní úpravu, která by byla pro žalobce příznivější.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[13] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž především
namítal, že nebylo možné na jeho věc aplikovat zákon č. 204/2015 Sb. a k zániku odpovědnosti
za přestupek tak dle jeho názoru došlo již dne 21. 4. 2016 (pozn. NSS: stěžovatel patrně míní
datum 21. 4. 2017). Svůj názor stěžovatel založil na tvrzení, že čl. II odst. 3 zákona
č. 204/2015 Sb. je lex specialis k čl. XXVI tohoto zákona, a proto nová právní úprava zániku
odpovědnosti nabyla účinnosti až dne 1. 10. 2016. Uvedení právní úpravy zániku odpovědnosti
v čl. XXVI zákona č. 204/2015 Sb. pokládá stěžovatel za pochybení zákonodárce, které nelze
vykládat v neprospěch dotčených osob.
[14] Stěžovatel se dále ohradil proti závěru krajského soudu, že jeho námitka podjatosti měla
obstrukční povahu. Krajský soud netvrdil, že by se jednalo o zneužití práva, pouze dovodil, že jde
o obstrukci, která však dle stěžovatele neopravňuje správní orgány k rezignaci na zákonné
vyřízení této námitky. Dle stěžovatele nebylo možné námitku podjatosti považovat
za opožděnou, neboť se o skutečnostech v ní uváděných dozvěděl od svého zmocněnce
bezprostředně před jejím podáním, přičemž má za to, že systém odměňování úředníků vzbuzuje
pochybnosti o jejich nepodjatosti. Správní orgány tak dle jeho názoru nesprávně vyřídily řádně
a včas podanou námitku podjatosti, která měla pochopitelné důvody.
[15] Stěžovatel dále namítal nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek
důvodů, neboť se krajský soud vůbec nevyjádřil k námitce stěžovatele, že správní orgány
nevypořádaly jeho námitky k výměře pokuty, ani polehčující okolnosti, které namítal.
[16] Stěžovatel zopakoval svou námitku, podle níž správní orgány řádně neodůvodnily způsob
vyměření sankce. Byť se jedná o nízkou pokutu, dle stěžovatele to neznamená, že by správní
orgán nemusel řádně posuzovat všechna zákonná kritéria. Stěžovatel si dle svého vyjádření nebyl
vědom toho, že musí uvádět konkrétní okolnosti, které nebyly zohledněny, doplnil proto,
že správní orgány dle jeho názoru nehodnotily zavinění, resp. to, zda se jedná o polehčující,
či přitěžující okolnost, způsob a průběh spáchání přestupku ani jeho okolnosti, např. to,
že k překročení rychlosti došlo v úseku, který nevypadá jako běžná obec, neboť zde absentuje
zástavba.
[17] Stěžovatel také projevil nesouhlas se závěrem krajského soudu, podle něhož správní
orgány neaplikovaly zákonem zapovězená kritéria. Dle stěžovatele byla skutková podstata
naplněna zhruba v polovině, neboť rychlostní limit byl překročen o 12 km/h. Došlo
tak k „nejtypičtějšímu“ naplnění dané skutkové podstaty, a proto se nejedná o přitěžující
okolnost, která by závažnost konkrétního přestupku zvyšovala oproti „obecnému“ naplnění dané
skutkové podstaty, nýbrž o okolnost „neutrální“. K uložení pokuty nad spodní hranicí sazby
přitom může dle stěžovatele dojít pouze tehdy, existují-li přitěžující okolnosti. Pokud existují
pouze okolnosti polehčující či neutrální, nelze pokutu nad spodní hranicí uložit, neboť tato
hranice odpovídá obecné závažnosti daného přestupku.
[18] Dle stěžovatele se krajský soud dopustil nesprávného právního posouzení, jestliže uvedl,
že délka přestupkového řízení není sama o sobě skutečností, která by musela být zohledněna
při ukládání sankce. Byť stěžovatel uznává, že se nejedná o polehčující okolnost dle výslovného
znění zákona, vyplývá to již z povahy věci, neboť je nesporné, že plynutím času klesá závažnost
přestupku a průtahy v řízení dochází k neoprávněným majetkovým újmám. Stěžovatel nesouhlasí
s krajským soudem, že by jeho námitka týkající se délky řízení byla příliš obecná, neboť
poukazoval na to, že výše pokuty stanovená v příkazu k zaplacení pokuty byla stejná jako
v případě druhého rozhodnutí o přestupku, přičemž zde byla zvýšena o náklady řízení.
[19] Stěžovatel také zopakoval svou námitku, že nebyl respektován institut zahlazení
odsouzení, jestliže jeho předchozí záznamy o spáchaných přestupcích byly posuzovány v rámci
hodnocení osoby pachatele. Podle jeho názoru se jedná pouze o „slovíčkaření“ a obcházení
institutu zahlazení.
[20] Závěrem stěžovatel a především jeho zástupce vyjádřili svůj nesouhlas s vyvěšením jejich
osobních údajů na webových stránkách Nejvyššího správního soudu a trvali na anonymizaci
rozhodnutí v této věci.
[21] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na své rozhodnutí
a ztotožnil se se závěry krajského soudu.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozsudku krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[23] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích
rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí
krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud nejdříve posuzoval námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, která měla spočívat v nepřihlédnutí k námitkám stěžovatele k výměře pokuty ze strany
správních orgánů. Obsahem pojmu nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
například v rozsudku ze dne 3. 12. 2019, č. j. 4 Azs 406/2019 - 28, v němž odkázal na svou
ustálenou judikaturu, konkrétně na rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245 (všechna zde
zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudů jsou dostupná též na www.nssoud.cz),
a shrnul, že „rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého
důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky za liché, mylné
nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat některou ze včas uplatněných
žalobních námitek. Nesrozumitelné je pak rozhodnutí krajského soudu především tehdy, pokud z něho není
zřejmé, jak soud rozhodl, v jaké věci, pokud výrok neodpovídá odůvodnění, případně pokud jsou v rozhodnutí
krajského soudu jiné vnitřní rozpory. Dle judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 686/02) je jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli
při rozhodování, i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví srov. ustanovení §54
odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění tak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné
záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces“ (důraz doplněn dodatečně). Nejvyšší správní soud však v případě napadeného
rozsudku takové vady neshledal. Jednotlivými aspekty odůvodnění výše pokuty, včetně jeho
přezkoumatelnosti, se krajský soud zabýval v bodě 42 a násl. rozsudku, přičemž s ohledem
na obecnost žalobní námitky lze dle Nejvyššího správního soudu považovat rozsudek krajského
soudu za přezkoumatelný. Uvedená žalobní námitka stěžovatele se nadto jeví jako nesmyslná
s ohledem na skutečnost, že podal blanketní odvolání, které ani po výzvě nedoplnil.
[25] Nejvyšší správní soud se dále zabýval dalšími námitkami stěžovatele. Stěžovatel předně
vznesl námitku zániku odpovědnosti za daný přestupek, přičemž svou úvahu zakládá na výkladu
přechodných ustanovení zákona č. 204/2015 Sb. K výkladu těchto ustanovení se vyjádřil
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 87/2018 - 34, publ.
pod č. 3792/2018 Sb. NSS. V nyní projednávané věci stěžovatel nevznesl žádné námitky,
na jejichž základě by bylo možné se od uvedeného výkladu odchýlit. Ve zmíněném rozsudku
Nejvyšší správní soud konstatoval:
„Pro rozhodnutí, zda v posuzované věci již došlo k prekluzi přestupku, je nutné posoudit, v jakém znění
§20 aplikovat. Čl. XXVI upravuje účinnost novely tak, že tato nabývá účinnosti prvním dnem čtrnáctého
kalendářního měsíce následujícího po jejím vyhlášení (1. 10. 2016). Výjimkou je mj. čl. I bod 6, na jehož
základě došlo ke změně §20 a který nabývá účinnosti již prvním dnem druhého kalendářního měsíce
následujícího po vyhlášení novely (1. 10. 2015). Přechodné ustanovení, upravené v čl. II bod 3 novely pak stanoví,
že [u]stanovení §20 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona,
o přerušení běhu lhůty zahájením řízení se použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona.
Dle stěžovatele z čl. XXVI ve spojení s čl. II bodem 3 novely vyplývá, že §20 ve znění novely bude
aplikován až na přestupky spáchané ode dne nabytí účinnosti celé novely, tedy ode dne 1. 10. 2016. Tento závěr
stěžovatel opírá o skutečnost, že přechodné ustanovení hovoří o nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. zákona jako
celku. Stejnou formulaci (nabytí účinnosti tohoto zákona) pak používá i důvodová zpráva ve vztahu k úpravě
přerušení prekluze přestupku.
Nejvyšší správní soud se k otázce účinnosti §20 zákona o přestupcích ve znění novely již vyjádřil
v rozsudku ze dne 21. 12. 2017, č. j. 3 As 278/2016 - 39, kde uvedl následující: ‚Z části první článku II.
bodu 3 přechodných ustanovení zákona č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon o přestupcích a o Rejstříku
trestů, totiž vyplývá, že ustanovení §20 zákona o přestupcích, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona (tj. od 1. 10. 2015) o přerušení běhu lhůty zahájením řízení, se použije pouze u přestupků spáchaných
ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.‘ Třetí senát tedy dospěl k závěru, že novelizované znění §20 zákona
o přestupcích se použije již ode dne 1. 10. 2015, nikoliv teprve 1. 10. 2016, jak dovozuje stěžovatel. Nejvyšší
správní soud posoudil argumenty stěžovatele, avšak neshledal důvod se od závěrů citovaného rozsudku odchýlit.“
[26] Nejvyšší správní soud se dále zabýval výtkou stěžovatele, že jeho námitka systémové
podjatosti zaměstnanců správního orgánu I. stupně nebyla řádně vyřízena. Z obsahu správního
spisu vyplývá, že stěžovatel podal dne 18. 4. 2017 blanketní odvolání proti prvnímu rozhodnutí
o přestupku. V doplnění odvolání ze dne 6. 6. 2017 uvedl stěžovatel domněnku, že správní orgán
I. stupně nelze považovat za nestranný. Z uvedeného důvodu byl vyzván, aby svou námitku
podjatosti specifikoval, neboť není zřejmé, proti komu a v jakém rozsahu je námitka uplatněna.
Stěžovatel uvedl, že neví, jak to na „zdejším úřadu chodí“, kdo musí poslouchat a kdo fakticky
rozhoduje. Vyjádřil však pochybnost o nezaujatosti zaměstnanců a podezření jejich možné
systémové podjatosti. Zejména se mělo jednat o finanční motivaci úředníků rozhodovat
v neprospěch obviněných, což by přineslo peníze do obecního rozpočtu. Stěžovatel předeslal,
že může existovat systém odměn za počet vydaných odsuzujících rozhodnutí. K tomuto tvrzení
stěžovatel navrhl provedení dokazování.
[27] Z uplatněné námitky podjatosti přitom nevyplývalo, jakým způsobem se stěžovatel
o obsahu těchto svých tvrzení dozvěděl. Až v žalobě uvedl, že se tak stalo bezprostředně
před tím, než byla námitka podjatosti podána. Obdobnými námitkami podjatosti se Nejvyšší
správní soud zabýval opakovaně. V rozsudku ze dne 22. 9. 2020, č. j. 10 As 94/2020 - 36, k tomu
poznamenal:
„Stěžovatelem uplatněná námitka byla přitom zcela obecná. Stěžovatel nijak nerozvedl, za jakých
okolností se o tomto systému odměňování dozvěděl, proč se to dozvěděl právě až v den doplnění odvolání,
ani částečně neupřesnil, z čeho dovozoval, že jsou zaměstnanci žalovaného tímto způsobem finančně motivováni.
(…)
Na [opožděnosti námitky podjatosti] nic nemění ani argument stěžovatele, že pro posouzení včasnosti
námitky je rozhodující vědomost (o důvodech podjatosti) nikoliv účastníka řízení, ale jeho zmocněnce. V případě
stěžovatelem podané obecné námitky a bez dostatečného odůvodnění okolností jejího podání by tento přístup
umožnil obcházet požadavek §14 odst. 2 správního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2018, nyní §14 odst. 3
správního řádu), aby účastník řízení uplatnil námitku bez zbytečného odkladu poté, co se o důvodech podjatosti
dozví. Vedl by též k nutnosti o takové námitce rozhodovat vždy samostatným usnesením, což by bylo v rozporu
s dikcí správního řádu.
Stěžovatel se také mýlí, tvrdí-li, že žalovaný měl za dané situace vydat o námitce samostatné usnesení.
Dle §14 odst. 2 správního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2018) se k námitce podjatosti nepřihlédne, pokud
účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil.
Z judikatury NSS plyne, že v takovém případě nemá správní orgán povinnost o námitce rozhodnout usnesením.“
[28] Z uvedeného tedy vyplývá, že nezáleží na tom, zda si byl skutečností zpochybňujících
nepodjatost úředních osob vědom stěžovatel, nebo jeho zmocněnec Ing. M. J., neboť v obou
případech jde k jejich tíži, jestliže neuvedou, z jakých důvodů nemohli danou námitku uplatnit
dříve, byť o tom, jaký správní orgán věc projednává a který jeho zaměstnanec věc vyřizuje, již
věděli dostatečně dlouho. Zásadní je proto včasnost námitky podjatosti, kterou v tomto případě
nelze konstatovat. Nejvyšší správní soud si je ze své úřední činnosti vědom skutečnosti,
že zmocněnec stěžovatele ve správním řízení využívá „nejrůznějších procesních obstrukcí (nepodepsaná
plná moc, zcela paušální a judikaturou mnohokráte vyvrácená námitka podjatosti proti všem úředníkům
správního orgánu, opakované omluvy zmocněnce z jednání, nejrůznější ‚chyby‘ v podání odvolání apod.). Ostatně
již samotný Ing. M. J. je správním orgánům i správním soudům dobře znám pro nejrůznější obstrukční taktiky.
Zmocněnec Ing. J. v přestupkových věcech spojených např. s tzv. Motoristickou vzájemnou pojišťovnou, Ochranou
řidičů, o. s., a nejrůznějšími dalšími subjekty vystupuje opakovaně (srov. k tzv. pojišťovně rozsudek rozšířeného
senátu ze dne 18. 12. 2018, čj. 4 As 113/2018 - 39, č. 3836/2019 Sb. NSS, bod 37, jen desátému senátu
jsou nejrůznější obstrukční praktiky Ing. M. J. známy např. z věcí řešených rozsudky ze dne 25. 4. 2019,
čj. 10 As 328/2018 - 32, ze dne 6. 2. 2019, čj. 10 As 214/2018 - 47, ze dne 28. 6. 2017,
čj. 10 As 13/2016 - 71, bod 24, a mnohými dalšími)“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 10. 2020, č. j. 10 As 259/2020 - 27).
[29] Současně nelze pominout, že „[o]důvodnění námitky systémové podjatosti přitom bylo zcela obecné,
bez vazby na konkrétní reálie správního orgánu I. stupně. To je zjevné zejména z ničím nepodložených tvrzení,
že obec rozpočtuje příjmy z pokut za porušení pravidel silničního provozu a podporuje podjatost interními
mechanismy, která nejsou dle vyjádření správního orgánu I. stupně pravdivá. Žádné jiné skutečnosti, které
by vzbuzovaly podezření na systémovou podjatost, stěžovatel neuvedl. Taková námitka má zjevně pouze
obstrukční charakter, a není bez dalšího způsobilá vyvolat podezření na systémovou podjatost správního orgánu I.
stupně. Neobsahuje totiž relevantní plausibilní tvrzení, z něhož by vyplývalo, jak by uvedená přestupková věc
mohla být významná pro správní orgán I. stupně jako celek (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010 - 119)“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 8. 2020, č. j. 7 As 51/2019 - 38). U takto obecných tvrzení, v jejichž rámci sám stěžovatel
přiznal, že nemá povědomí o fungování správního orgánu I. stupně, nelze předpokládat,
že by jeho zmocněnec, který mu velmi obecná tvrzení o systému odměňování úředních osob
sdělil, jimi nedisponoval již před podáním doplnění odvolání. Důvody podjatosti nesouvisely
se skutečnostmi, které by vyplynuly až z rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebo z vedení
odvolacího řízení. Nejvyšší správní soud také přihlédl ke skutečnosti, že první námitku systémové
podjatosti stěžovatel uvodil tím, že není zřejmé, zda správní orgán I. stupně nepodsouval
informace vyslýchaným policistům. Výslechy policistů přitom proběhly již u ústního jednání dne
12. 12. 2016 a 6. 3. 2017 a v obou případech by u toho přítomen zmocněnec stěžovatele. Možná
podjatost zaměstnanců správního orgánu I. stupně však byla poprvé zmíněna až v doplnění
odvolání ze dne 6. 6. 2017.
[30] O opožděně podané, zřejmě obstrukční námitce podjatosti, která neobsahovala žádná
plausibilní tvrzení, tedy nebylo nutné rozhodovat samostatným usnesením. Tuto námitku proto
Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou.
[31] Pokud jde o námitky stěžovatele proti stanovení výše sankce, Nejvyšší správní soud
podotýká, že stěžovateli nic nebránilo uplatnit tyto námitky v konkrétní formě již v žalobě.
Současně, pokud nevyšly ve správním řízení najevo žádné zvláštní okolnosti, přitěžující
či polehčující, a žádné takové neuvedl ani stěžovatel, nebylo povinností správních orgánů,
aby takové potenciální okolnosti vyhledávaly se závěrem, že žádné další neshledaly. V případě,
kdy v řízení nevyjdou najevo žádné zvláštní skutečnosti k některým z příkladmo uvedených
zákonných kritérií, nemělo by žádný smysl, aby správní orgán u každého takového kritéria vždy
zvlášť výslovně uváděl, že jeho naplnění v daném případě nezjistil a že zde nejsou žádné další
přitěžující či polehčující okolnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 8. 2019, č. j. 4 As 228/2019 - 30). Nejinak věc posoudil i krajský soud v napadeném rozsudku.
S ohledem na skutečnost, že stěžovatele zastupuje právní profesionál, který se specializuje
na zastupování v oblasti dopravních přestupků, lze jeho zdůvodnění, že netušil, že má uvést,
které aspekty konkrétně nebyly posouzeny a zda se mělo jednat o polehčující, či přitěžující
okolnosti, označit za málo věrohodné.
[32] Zároveň je také nutné podotknout, že do výše sankce se promítají všechny zohledněné
přitěžující a polehčující okolnosti, přičemž, jak uvedl již krajský soud, rozpětí pokuty od 1500 Kč
do 2500 Kč za předmětný přestupek neposkytuje správnímu orgánu široký prostor pro správní
uvážení. Stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 2000 Kč, což je polovina stanoveného rozpětí.
Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že by správní orgán I. stupně svou úvahu založil pouze
na polehčujících okolnostech, natož na okolnostech „neutrálních“, které zákonná právní úprava
nezná a jejichž koncept vychází pouze z domněnek stěžovatele.
[33] Správní orgán I. stupně uvedl, že za jedinou polehčující okolnost považuje skutečnost,
že stěžovatel svým protiprávním jednáním nezpůsobil majetkovou či nemajetkovou újmu.
Za přitěžující okolnosti označil správní orgán I. stupně výši překročení rychlosti
a nedisciplinovanost stěžovatele při provozu na pozemních komunikacích, která vyplývá z jeho
záznamů v kartě řidiče. Stěžovatel namítal, že překročení rychlosti v obci o 12 km/h musí být
posuzováno jako „neutrální“ okolnost z hlediska skutkové podstaty přestupku, u něhož horní
hranice překročení rychlosti je 20 km/h. Nejvyšší správní soud však jeho tvrzením nemůže
přisvědčit. Nelze totiž souhlasit se stěžovatelem, že by existovaly „neutrální“ okolnosti, které
by byl správní orgán povinen zohlednit. Současně nelze tvrdit, že překročení rychlosti o 12 km/h
je nejtypičtějším naplněním skutkové podstaty. Vytýkané překročení rychlosti se nachází v horní
polovině zákonného rozmezí. Nejvyšší správní soud proto nevidí důvod, pro který by nemohla
být výše překročení rychlosti v tomto případě považována za přitěžující okolnost.
[34] Ačkoliv měl být institut trestního práva v podobě zahlazení odsouzení používán
na základě analogie rovněž při ukládání sankcí podle zákona o přestupcích (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, č. j. 8 As 82/2010 - 55, publ. pod č.
2291/2011 Sb. NSS), ze zákona o přestupcích neplyne, že by k přestupkům spáchaným
v minulosti nebylo možné přihlédnout při hodnocení osoby pachatele, pokud jde o jeho sklony
opakovaně porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně o způsob, jakým
se tohoto porušování dopouští. Tento postup judikatura opakovaně aprobovala (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 - 52, nebo ze dne 27. 9. 2017,
č. j. 1 As 252/2016 - 48). Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, neboť správní orgán I. stupně
akcentoval skutečnost, že stěžovatel měl již 10 záznamů a i jeho poslední záznam se týkal
nedodržení rychlosti v obci.
[35] Pokud jde o námitku stěžovatele, že se forma zavinění měla promítnout do hodnocení
výše sankce, Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 29. 11. 2018,
č. j. 4 As 287/2018 - 30: „Nejvyšší správní soud doplňuje, že otázka, zda stěžovatel spáchal přestupek
ve vědomé či nevědomé nedbalosti, má skutečně svůj význam z hlediska výše sankce. Na tuto skutečnost poukázal
i sám zástupce stěžovatele, kdy v kasační stížnosti citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 2. 2017, č. j. 6 As 303/2016 - 37, ze kterého vyplývá, že hodnocení, zda byl spáchán přestupek ve vědomé
či nevědomé nedbalosti, se má projevit ve výši sankce i úvahách o ní. V daném kontextu je však potřebné
zdůraznit, že pokud by správní orgány zjistily, že se ve stěžovatelově případě jednalo o nedbalost vědomou,
tedy o závažnější míru zavinění, pravděpodobně by to vedlo k uložení vyšší pokuty.“ V nyní projednávané
věci správní orgán v rozhodnutí o přestupku uvedl, že vycházel z vědomé nedbalosti. S ohledem
na další přitěžující a polehčující okolnosti lze dospět k závěru, že i tato okolnost byla považována
za přitěžující, a tedy i z tohoto důvodu byla stanovena sankce v polovině zákonné sazby.
[36] Stěžovatel dále namítal, že nebyl zohledněn způsob a průběh spáchání přestupku
ani okolnosti jeho spáchání. Přestože odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně jistě
mohlo být podrobnější, je zjevné, že se správní orgán I. stupně vyjádřil k závažnosti přestupku,
uvedl způsob jeho spáchání a naznačil i jeho možné následky. Vzal v potaz též osobu pachatele,
stejně jako míru jeho zavinění. Jeho závěry následně žalovaný potvrdil v napadeném rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud považuje takové posouzení nejen za dostatečně individualizované, ale též
zohledňující všechna zmíněná kritéria plynoucí z §12 odst. 1 zákona o přestupcích. Stěžovatel
neupřesnil, v jakém smyslu bylo dle jeho názoru nutné hodnotit způsob a průběh spáchání
přestupku a jakým způsobem se to mělo promítnout do výše ukládané sankce. Jako jedinou
konkrétní kasační námitku uvedl, že měla být jako polehčující okolnost posouzena skutečnost,
že místo spáchání přestupku nevypadalo jako obec, přičemž tento argument považuje Nejvyšší
správní soud za subjektivní názor stěžovatele. Taková skutečnost, i kdyby mohla být
objektivizována (co vše lze zahrnout pod vzhled „běžné obce“), stěžovatele nezbavuje povinnosti
dodržovat §18 odst. 4 zákona o silničním provozu.
[37] Stěžovatel nesouhlasil ani s tím, že správní orgány nezohlednily délku správního řízení
při úvahách o výši uložené sankce. Nejvyšší správní soud se ani s touto námitkou neztotožňuje.
Shodnou námitkou se kasační soud zabýval již v rozsudku ze dne 16. 5. 2019,
č. j. 9 As 56/2019 - 28, v němž uzavřel, že „tato forma ,kompenzace‘ porušení práva na přiměřenou délku
řízení by musela být založena přímo na rozhodnutí zákonodárce, což učinil výslovně toliko pro ukládání trestů
v trestním řízení“. Naproti tomu závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 11. 2011, č. j. 11 Kse 21/2009 - 84, na které odkazoval stěžovatel a jež se týkají kárného řízení
ve věcech soudních exekutorů, nepovažuje Nejvyšší správní soud pro nynější věc za použitelné
(srov. též již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2020,
č. j. 9 As 246/2019 - 58). Nelze ani přehlédnout, že k žádným tvrzeným průtahům ve správním
řízení v posuzované věci nedošlo, jak kasační soud ověřil z obsahu správního spisu.
[38] K nesouhlasu stěžovatele a jeho zástupce s vyvěšením osobních údajů na internet
Nejvyšší správní soud uvádí, že se k němu v případě téhož zástupce již opakovaně vyjadřoval, viz
např. přípis předsedy Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2019, č. j. S 139/2019 – 7.
Nejvyšší správní soud připomíná, že se nejedná o kasační námitku. Způsob, jakým Nejvyšší
správní soud standardně zveřejňuje anonymizované verze rozhodnutí na svých webových
stránkách, neporušuje právo na ochranu osobních údajů či soukromí stěžovatele ani jeho
zástupce. Jak již zdejší soud mnohokráte uvedl, pokud „se Mgr. Václav Voříšek cítí být poškozen, je-li
spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností,
že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li
v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení“ (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 3. 2019, č. j. 2 As 383/2017 - 46, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 As 321/2017 - 38, atp.). Za této
situace již není nutné danou skutečnost podrobněji rozebírat, zdejší soud odkazuje na výše
uvedené písemnosti.
IV.
Závěr a náklady řízení
[39] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[40] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči stěžovateli právo
na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Žalovanému však v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. října 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu