ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.141.2019:22
sp. zn. 5 As 141/2019 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. H., zast. Mgr. Josefem
Berkou, advokátem se sídlem Bří Lužů 114, Uherský Brod, proti žalovanému: Krajský úřad
Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
16. 5. 2019, č. j. 52 A 109/2018 – 32,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
16. 5. 2019, č. j. 52 A 109/2018 – 32, se ruší.
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 12. 6. 2018,
č. j. 42540/2018/ODSH/8, a rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko ze dne 6. 2. 2018,
č. j. Hl 7230/2018/ODP, se ruší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 200 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce Mgr. Josefa
Berky, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobce se podanou kasační stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje (žalovaného) ze dne 12. 6. 2018,
č. j. 42540/2018/ODSH/8. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko ze dne 6. 2. 2018, č. j. Hl 7230/2018/ODP, jímž byl
žalobce uznán vinným ze správního deliktu (nyní přestupku) podle §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), v relevantním znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl
dopustit tím, že jako provozovatel vozidla s registrační značkou X v rozporu s §10 odst. 3
zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto
zákonem, neboť dne 8. 11. 2016 v 13:21 hodin na silnici č. II/343, v ulici Rváčovská na úrovni
čp. 293, v obci Hlinsko nezjištěný řidič uvedeným vozidlem překročil nejvyšší dovolenou
rychlost. Automatickým zařízením byla vozidlu v úseku s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/h
naměřena rychlost (po odečtu odchylky 3 km/h) 58 km/h. Popsaným jednáním se nezjištěný
řidič vozidla dopustil přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu.
Za tento správní delikt byla žalobci dle §125f odst. 3 ve spojení s §125c odst. 5 písm. g) zákona
o silničním provozu uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit paušální částku
nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, v níž především namítal, že nebyly
naplněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť ačkoliv
sdělil správnímu orgánu I. stupně totožnost řidiče vozidla, správní orgán I. stupně neučinil
nezbytné kroky za účelem zjištění pachatele přestupku. Dále žalobce namítal, že mu nebylo
umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a že správní orgány dostatečně
neodůvodnily výši uložené pokuty.
[3] Krajský soud konstatoval, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci
a žalovaný se řádně vypořádal s odvolacími námitkami. K námitce, podle níž správní orgán
I. stupně neučinil nezbytné kroky za účelem zjištění totožnosti pachatele přestupku, krajský soud
uvedl, že se ztotožňuje se závěry žalovaného. Žalobce jako provozovatel vozidla na výzvu
správního orgánu I. stupně označil za řidiče patrně občana Rumunska s bydlištěm v Rumunsku,
neuvedl však jeho datum narození, které by umožnilo jeho jednoznačnou identifikaci, a to přesto,
že byl ke sdělení tohoto údaje opakovaně vyzván. Za dané situace správní orgán I. stupně nemohl
ověřit totožnost řidiče, neboť nebylo vyloučeno, že se na sdělené adrese v cizině může nacházet
více osob téhož jména. Soud se v dané souvislosti pozastavil nad postupem žalobce, který
v žalobě uvedl, že řidiče vozidla dlouhodobě zná, přičemž však nezná datum jeho narození
a nemá možnost ho zjistit ani sdělit adresu přechodného pobytu řidiče na území České republiky.
Krajský soud připustil, že žalobce není povinen znát data narození třetích osob, s odkazem
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21, a ze dne
22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou
dostupná na www.nssoud.cz), však konstatoval, že postup žalobce, který ani po opakované výzvě
nedoplnil údaje o řidiči vozidla, u kterého správní orgán nebyl schopen dohledat konkrétní údaje
potvrzující jeho existenci, mohl být veden účelovou snahou vyhnout se postihu v přestupkovém
řízení. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že v daném případě byly naplněny podmínky pro
zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla.
[4] K námitce, podle níž nebylo žalobci umožněno seznámit se s podklady pro rozhodnutí,
krajský soud uvedl, že mu není zřejmé, kam žalobce danou námitkou směřoval. Žalobce měl
dostatečný časový prostor pro seznámení se s obsahem spisu. Žalobce správnímu orgánu
I. stupně zaslal žádost o nařízení ústního jednání, které však není povinné a žalobce jeho
nenařízení žalobou nenapadá. Dalším podáním se žalobce omluvil z účasti na provedení důkazů
mimo ústní jednání, které proběhlo dne 6. 12. 2017, aniž by však požádal o změnu data jeho
konání; poté měl žalobce do vydání prvostupňového rozhodnutí dva měsíce na to, aby
se seznámil s obsahem spisu, což však neučinil.
[5] Pokud se jedná o odůvodnění výše sankce, uvedl krajský soud, že pokuta byla uložena
na samé dolní hranici zákonného rozmezí. Odůvodnění výše pokuty v prvostupňovém
rozhodnutí se sice nese v obecném rázu, to však vyplývá z okolností případu, neboť se jedná
o správní delikt provozovatele vozidla, o kterém měl správní orgán minimum informací, trvat
na detailním odůvodnění výše sankce by tedy nedávalo smysl, a to i s ohledem na uložení pokuty
na spodní hranici zákonné sazby.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž nejprve
shrnul, že ho správní orgán I. stupně po zjištění přestupku vyzval ke sdělení totožnosti osoby,
která v daný čas řídila vozidlo, což stěžovatel učinil. Správní orgán I. stupně však sdělení
stěžovatele neakceptoval a zaslal mu výzvu k odstranění vad podání, v níž uvedl, že podání
stěžovatele neobsahovalo náležitosti dle §37 odst. 2 správního řádu, neboť stěžovatel neuvedl
datum narození označeného řidiče. Správní orgán I. stupně v daném případě nesprávně aplikoval
§37 odst. 2 správního řádu, neboť zaměnil povinné náležitosti osoby, která činí podání,
za obsahové náležitosti podání. Stěžovatel v reakci na danou výzvu opět sdělil správnímu orgánu
I. stupně veškeré jemu známé údaje o řidiči vozidla, tedy jméno, příjmení a doručovací adresu.
Správní orgán I. stupně následně opět v rozporu se zákonem poučil stěžovatele o tom,
že je povinen uvést datum narození řidiče vozidla, což není pravda. Stěžovatel opět sdělil jemu
známé údaje o řidiči vozidla, přičemž správní orgán následně zastavil řízení o přestupku a zahájil
řízení o správním deliktu provozovatele vozidla.
[7] Dále se stěžovatel vymezuje vůči konkrétním závěrům krajského soudu, přičemž zejména
nesouhlasí s tím, že správní orgán I. stupně vyvinul dostatečnou aktivitu ke ztotožnění
a kontaktování pachatele přestupku. V této souvislosti stěžovatel s odkazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 135/2016 – 17, uvádí, že správní orgán
I. stupně měl využít jemu dostupné prostředky a pokusit se přestupce kontaktovat na základě
informací poskytnutých stěžovatelem, nikoliv pouze trvat na sdělení data jeho narození.
Stěžovatel sice přestupce dlouhodobě znal, od doby spáchání přestupku se s ním však již nestýká
a není tedy schopen zjistit datum jeho narození.
[8] Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015,
č. j. 8 As 110/2015 – 46, není dle stěžovatele přiléhavý, neboť v posuzovaném případě se správní
orgán I. stupně nepokusil řidiče kontaktovat ani jej dohledat, tím spíše se tedy řízení nedostalo
do fáze, kdy by řidič odmítl podat vysvětlení. Správní orgán měl rovněž možnost předvolat
stěžovatele k podání vysvětlení, aby mohl poskytnout další doprovodné informace, které
by umožnily zjištění řidiče. Stěžovatel má tedy za to, že správní orgán I. stupně nevyvinul
dostatek úsilí ke zjištění pachatele přestupku.
[9] Stěžovatel rovněž trvá na tom, že správní orgány dostatečně neodůvodnily výši uložené
sankce. Pouhý odkaz na skutečnost, že pokuta byla uložena na samé spodní hranici zákonné
sazby, dle stěžovatele nepředstavuje dostatečné odůvodnění. Rozhodnutí žalovaného je v daném
rozsahu nepřezkoumatelné a závěr krajského soudu je v rozporu s judikaturou, v níž Nejvyšší
správní soud formuloval požadavky na odůvodnění výše ukládané sankce.
[10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze ztotožnil se závěry krajského soudu
a odkázal na své vyjádření k žalobě.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[12] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační
stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[13] Stěžovatel uplatnil mimo jiné rovněž námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
a rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud se tedy nejprve zabýval posouzením této otázky,
neboť pouze v případě, že je rozhodnutí přezkoumatelné, je na místě posuzovat jeho zákonnost.
Stěžovatel v dané souvislosti obecně uvedl, že krajský soud bez hlubší argumentace převzal
závěry žalovaného, konkrétně pak formuloval námitku nepřezkoumatelnosti úvah o výši uložené
sankce.
[14] Obsahem pojmu nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například
v rozsudku ze dne 3. 12. 2019, č. j. 4 Azs 406/2019 – 28, v němž odkázal na svou ustálenou
judikaturu, konkrétně na rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs
24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo
ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, a shrnul, že „rozhodnutí je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval
skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy
soud opomněl přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek. Nesrozumitelné je pak rozhodnutí
krajského soudu především tehdy, pokud z něho není zřejmé, jak soud rozhodl, v jaké věci, pokud výrok
neodpovídá odůvodnění, případně pokud jsou v rozhodnutí krajského soudu jiné vnitřní rozpory. Dle
judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02) je jedním z principů představujících
součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování, i povinnost soudů své rozsudky řádně
odůvodnit (ve správním soudnictví srov. ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění tak musí vyplývat vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem
porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces“. Nejvyšší správní soud však v případě
napadeného rozsudku takové vady neshledal. Krajský soud svůj rozsudek odůvodnil dostatečně,
neboť v něm uvedl, z jakých podkladů při rozhodování vyšel a jakým způsobem o nich uvážil.
Soud rovněž stručně, ale dostatečně reagoval na všechny žalobní námitky; není pravdou,
že by se bez bližšího odůvodnění ztotožnil se závěry žalovaného. Soud dospěl ke stejným
závěrům jako žalovaný, své úvahy však zcela jasně odůvodnil zejména na str. 4 až 6 rozsudku,
kde se vyjádřil k jednotlivým žalobním námitkám. Podobnost jeho argumentace a odůvodnění
napadeného rozhodnutí je pochopitelná, neboť žalobní námitky svým obsahem do značné míry
kopírují námitky uplatněné v odvolání. Nelze tedy než uzavřít, že se krajský soud s žalobní
argumentací vypořádal přezkoumatelným způsobem; otázkou věcné správnosti daných závěrů
se Nejvyšší správní soud bude zabývat dále v tomto rozsudku.
[15] Pokud se jedná o námitku nepřezkoumatelnosti úvah o výši uložené pokuty, je třeba
zdůraznit, že stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč, tedy na samé spodní hranici
zákonné sazby dle §125f odst. 3 zákona o silničním provozu ve spojení s §125c odst. 1 písm. f)
bodem 4 téhož zákona. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že se správní orgány v odůvodnění
svých rozhodnutí podrobně nezabývaly konkrétními okolnostmi posuzovanému případu, správní
orgán I. stupně v podstatě pouze konstatoval, že uložení pokuty na spodní hranici zákonné sazby
odpovídá naměřené rychlosti jízdy a povaze daného deliktu, kdy je vůči stěžovateli uplatněna
objektivní odpovědnost provozovatele vozidla. Takto povšechné odůvodnění by skutečně
za jiných okolností nemohlo obstát, v posuzovaném případě však lze přisvědčit krajskému soudu
v tom, že nedostatečné odůvodnění výše sankce nemohlo jít k tíži stěžovatele, neboť ani
zohlednění dalších polehčujících okolností (vedle toho, že naměřená rychlost po odečtení
odchylky překročila zákonný limit „pouze“ o 8 km/h) by nemohlo vést k uložení nižší pokuty.
Ačkoliv konkrétní odůvodnění výše uložené sankce může mít ve vztahu k pachateli nepochybně
rovněž výchovný efekt, jeho primárním smyslem je umožnit ochranu hmotných práv účastníka
řízení prostřednictvím přezkumu daného rozhodnutí odvolacím správním orgánem a následně
soudem. Ani stěžovatel sám neuvádí, jakým způsobem nedostatečné odůvodnění výše sankce
v posuzovaném případě zasáhlo do jeho hmotných práv. Rušit rozhodnutí správních orgánů
pouze za účelem doplnění odůvodnění výše uložené pokuty se v tomto případě jeví jako
formalistické a odporující principu hospodárnosti řízení.
[16] Nejvyšší správní soud se dále zabýval další kasační argumentací, jejíž podstatou
je nesouhlas stěžovatele se závěrem krajského soudu o tom, že v posuzovaném případě byly
splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť správní
orgán I. stupně učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu §125f odst. 4
zákona o silničním provozu.
[17] Dle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, v relevantním znění, se právnická
nebo fyzická osoba dopustila správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu
s §10 nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.
[18] Dle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu, v relevantním znění, obecní úřad obce
s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projednal, pouze pokud učinil nezbytné
kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože
nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku
zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.
[19] Výkladem pojmu „nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku“ obsaženého v citovaném
ustanovení se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval, své závěry přitom
výstižně shrnul např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, č. j. 2 As 303/2020 – 24:
„Z §125f zákona o silničním provozu plyne, že odpovědnost provozovatele vozidla je objektivní,
za pouze výslovně vymezené správní delikty a je subsidiární vůči odpovědnosti řidiče za přestupek (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 – 45). Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, při výkladu a aplikaci §125f zákona
o silničním provozu „nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým
bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného
pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování správní orgány často jednoznačně zjistily
spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným
provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu
blízkou (§60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů),
správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních
přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu
provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění
totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla (zdůraznění provedeno nyní Nejvyšším správním soudem),
kterému byla §10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké
sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6. 9. 2011, dostupný
na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm). […] Bylo by však „proti smyslu
úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení
totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem
vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení
a usvědčení pachatele přestupku (zdůraznění provedeno nyní Nejvyšším správním soudem). Budou-li mít správní
orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností)
reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit“.
V praxi se vyskytují rovněž situace, v nichž je „pátrací“ povinnost správních orgánů ve vztahu k zjištění
skutečného řidiče oslabena či vůbec neplatí. Jedná se o případy, ve kterých provozovatel vozidla označil osobu
údajného řidiče z důvodu učinění pouhé procesní obstrukce bez reálného obsahu, konkrétně když neuvedl
(a) dostatečné množství osobních údajů konkrétní osoby, aby ji bylo možné identifikovat a kontaktovat, popřípadě
uvedl údaje smyšlené či falešné, nebo (b) šlo o provozovatele, respektive jejich zástupce, kteří opakovaně jednali
v podobných věcech obstrukčním způsobem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019,
č. j. 2 As 346/2018 – 22). Ve věcech, v nichž se jedná o odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt
podle §125f zákona o silničním provozu, je třeba výše uvedené obecné závěry judikatury aplikovat individuálně
podle konkrétních skutkových okolností (viz rozsudek č. j. 2 As 293/2018 – 25).“
[20] V rozsudku ze dne 9. 10. 2019, č. j. 2 As 346/2018 – 22, Nejvyšší správní soud zdůraznil
nezbytnost zohlednění konkrétních okolností posuzovaného případu: „Především je třeba velmi
důsledně odlišovat případy, které prokazatelně naplňují znaky obstrukčního jednání ze strany provozovatele
vozidla, resp. jeho opakovaně takto jednajících zástupců (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 - 40, ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 As 249/2016 – 39, ze dne 13. 4. 2017,
č. j. 10 As 324/2016 – 46, či ze dne 24. 7. 2018, č. j. 5 As 41/2016 – 47), od těch případů, v nichž
ke zneužití práva zjevně nedochází.“ Nejvyšší správní soud tímto navázal na závěry prezentované
např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 3 As 61/2016 – 44:
„Z ustanovení §125f odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu i s přihlédnutím k ustálené judikatuře, která
jej vykládá, totiž lze dovodit, že skutečnost, že nekontaktnost, oprávněné odepření výpovědi apod. na straně
označené osoby zabrání zjištění skutečností odůvodňujících zahájení přestupkového řízení proti konkrétní osobě,
jde k tíži provozovatele vozidla. Tomu samozřejmě musí předcházet reálná snaha správního orgánu o ztotožnění
osoby podezřelé z přestupku, má-li k tomu správní orgán nezbytné indicie. Nicméně tato „pátrací“ povinnost
neplatí (respektive je oslabena) tam, kde se ukáže, že krok provozovatele, spočívající v označení osoby údajného
řidiče, je pouhou procesní obstrukcí bez reálného obsahu. V tomto směru jsou přitom velmi významným
ukazatelem zkušenosti správních orgánů z jejich správní činnosti s postupem konkrétního provozovatele vozidla,
popřípadě jím zvoleného zmocněnce v jiných řízeních, přičemž samozřejmě musí být zvážena jejich relevance
s ohledem na konkrétní průběh řízení v té které věci.“ (pozn. důraz doplněn Nejvyšším správním
soudem)
[21] Z citované judikatury tedy vyplývá, že pro posouzení toho, zda správní orgán učinil
tzv. „nezbytné kroky“, je zapotřebí přihlédnout ke konkrétním okolnostem posuzovaného
případu. V rámci nezbytných kroků nelze od správního orgánu požadovat rozsáhlé úkony
směřující k určení totožnosti přestupce, nemá-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné
označení řidiče provozovatelem vozidla zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení
pachatele přestupku. Současně však nelze akceptovat, pokud správní orgán na snahu dohledat
skutečného pachatele přestupku bez dalšího rezignuje a přistoupí k zahájení řízení o správním
deliktu (nyní přestupku) provozovatele vozidla, aniž by se řidiče jakožto přestupce pokusil
vyhledat (např. za pomoci jemu dostupných databází) či kontaktovat přímo na základě informací
sdělených provozovatelem vozidla (srov. rovněž recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 11. 2021, č. j. 5 As 353/2020 – 26).
[22] Ze spisové dokumentace vyplývá, že správní orgán I. stupně na základě oznámení
Městské policie Hlinsko o podezření ze spáchání přestupku vyzval stěžovatele k uhrazení částky
určené dle §125h zákona o silničním provozu, nebo ke sdělení totožnosti řidiče vozidla v době
spáchání přestupku. Stěžovatel žalovanému sdělil, že řidičem vozidla byl v dané době L. A.,
s doručovací adresou S. C. R. N. 15, R. S., R.. Správní orgán I. stupně následně vyzval stěžovatele
s odkazem na §37 odst. 3 správního řádu k odstranění vad daného podání, neboť podle jeho
názoru neobsahovalo náležitosti stanovené v odst. 2 téhož ustanovení, konkrétně správní orgán
správní orgán I. stupně uvedl, že v podání chybí datum narození, adresa trvalého pobytu a
popřípadě korespondenční adresa označeného řidiče. Stěžovatel v reakci na uvedenou výzvu
zaslal obsahově obdobné podání, v němž pouze doplnil své datum narození a adresu. Správní
orgán I. stupně následně stěžovatele opět s odkazem na §37 správního řádu upozornil, že jeho
podání trpí vadami, a vyzval jej k jednoznačné identifikaci řidiče vozidla. Stěžovatel na výzvu
reagoval podáním stejného obsahu, jako bylo jeho předcházející podání. Správní orgán I. stupně
poté přestupkovou věc odložil s odůvodněním, že provedl nezbytné kroky ke zjištění totožnosti
řidiče, nicméně nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení vůči určité osobě. Následně
vydal příkaz, jímž stěžovateli uložil pokutu ve výši 1 500 Kč za spáchání správního deliktu dle §
125f zákona o silničním provozu a proti němuž podal stěžovatel odpor. Správní orgán I. stupně
ho poté vyrozuměl o provedení důkazu mimo ústní jednání a následně vydal výše uvedené
rozhodnutí ze dne 6. 2. 2018, č. j. Hl 7230/2018/ODP, jímž stěžovatele shledal vinným ze
správního deliktu. Stěžovatel má za to, že správní orgán I. stupně uvedeným postupem nesplnil
podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť neučinil nezbytné
kroky ke zjištění pachatele přestupku.
[23] Především je zapotřebí přisvědčit stěžovateli v tom, že měl-li správní orgán I. stupně
za to, že mu stěžovatel neposkytl dostatek údajů o přestupci, nebylo na místě stěžovatele vyzývat
k odstranění vad podání s odkazem na §37 správního řádu, neboť toto ustanovení míří na zcela
jinou situaci. Ustanovení §37 odst. 2 správního řádu stanoví mj. údaje, jimiž se má identifikovat
osoba, která činí podání; tyto údaje přitom stěžovatel doplnil již v reakci na první výzvu. Výčet
údajů, jimiž je zapotřebí identifikovat osobu označenou v určitém podání, zákon výslovně
neupravuje [odkaz správního orgánu I. stupně na úpravu obsahových náležitostí průkazu
totožnosti obsaženou v §36 odst. 4 (resp. nyní odst. 5) správního řádu či na náležitosti protokolu
dle §55 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), je v tomto směru
nepřípadný]. Z výše citované judikatury je však patrné, že je provozovatel vozidla povinen sdělit
správnímu orgánu údaje, na jejichž základě má správní orgán možnost bez provádění dalších
rozsáhlých úkonů označeného řidiče vyhledat nebo ho přímo kontaktovat; neznalost takových
údajů či nekontaktnost označené osoby jde zásadně k tíži provozovatele vozidla.
[24] V posuzovaném případě sdělil stěžovatel správnímu orgánu I. stupně toliko jméno,
příjmení a adresu pobytu řidiče v zahraničí. Ačkoliv označení osoby pobývající v zahraničí
za pachatele přestupku jistě patří mezi hojně využívané obstrukční postupy, jak připomněl
i krajský soud, nelze bez dalšího každý případ, kdy provozovatel označí za pachatele přestupku
osobu pobývající v zahraničí, považovat za obstrukci. Ani v tomto případě nelze pouze
na základě toho, že stěžovatel neposkytl datum narození označeného cizince, resp. tvrdil, že toto
datum nezná a nemá již možnost ho zjistit, usuzovat, že se muselo nutně jednat o obstrukční
praktiku, ostatně ani z rozhodnutí správních orgánů nevyplývá, že by považovaly daný postup
stěžovatele za obstrukční, uvádějí pouze, že na základě sdělených informací nebylo možné
označeného řidiče vozidla jednoznačně identifikovat. Za dané situace tedy byl správní orgán
I. stupně povinen učinit alespoň základní úkony směřující k identifikaci označené osoby
a k jejímu kontaktování, mezi takové úkony obvykle patří dohledání údajů o dané osobě
v dostupných databázích, je-li to možné, a rovněž pokus o kontaktování řidiče za použití údajů,
které poskytl provozovatel vozidla.
[25] Nelze souhlasit s tím, že by správní orgán své povinnosti dostál již tím, že stěžovatele
opakovaně vyzval ke sdělení data narození přestupce. Na základě poskytnutých údajů skutečně
nebylo možné provést vyhledávání v dostupných databázích, neboť k tomu je obvykle zapotřebí
kromě jména a příjemní osoby rovněž její datum narození nebo rodné číslo, popřípadě číslo
některého dokladu. Nelze však opomenout, že stěžovatel sdělil správnímu orgánu I. stupně nejen
jméno a příjmení, ale i kontaktní adresu tvrzeného řidiče vozidla. Skutečnost, že se tato adresa
nachází v Rumunsku, sama o sobě nic nemění na tom, že správní orgán I. stupně nepochybně
měl možnost pokusit se přestupce kontaktovat, což však neučinil, a nelze tedy uzavřít, že vyvinul
dostatečné úsilí ke zjištění pachatele přestupku.
[26] Uvádí-li krajský soud v dané souvislosti, že sdělenou adresu nebylo možné ověřit
v evidenci, nelze než uzavřít, že to ještě nevylučuje možnost pokusit se na tuto adresu řidiči
doručovat, ostatně korespondenční adresa nemusí nutně souhlasit s adresou pobytu evidovanou
v databázi. Úvaha krajského soudu o tom, že není vyloučeno, že se na dané adrese nachází více
osob téhož jména, je pak pouhou spekulací. Nepochybně lze souhlasit s tím, že by provozovatel
vozidla měl vědět, komu své vozidlo svěřuje, to však nemůže správní orgán zcela zprostit
povinnosti vyvinout alespoň elementární úsilí za účelem zjištění a potrestání skutečného
pachatele přestupku. Rovněž lze upozornit na to, že ze spisové dokumentace vyplývá,
že se správní orgán I. stupně zaměřil v podstatě výhradně na zjištění data narození přestupce
(dle přípisů zaslaných stěžovateli sice jejich přílohou byl tiskopis pro podání vysvětlení, ten však
není ve spise přiložen a soud tedy může vycházet toliko ze samotných přípisů, v nichž správní
orgán I. stupně výslovně požaduje především sdělení data narození řidiče a adresy jeho trvalého
pobytu či popřípadě korespondenční adresy, kterou mu však stěžovatel sdělil). Znalost data
narození přestupce však nelze považovat za nutnou podmínku pro to, aby správní orgán mohl
přistoupit k pokusu zjistit další údaje o pachateli přestupku či aby se jej pokusil kontaktovat.
Například v rozsudku ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 As 445/2017 – 21, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že správní orgán pochybil, pokud se nepokusil ztotožnit osobu označenou
provozovatelem vozidla za pachatele přestupku v situaci, kdy mu provozovatel vozidla sdělil
toliko jméno, příjmení a údaj o zaměstnavateli dané osoby. Sdělení data narození řidiče
nepochybně je vhodné, neboť umožňuje správnímu orgánu využít jemu přístupné databáze, jeho
případné nesdělení však správní orgán nezprošťuje povinnosti pokusit se řidiče ztotožnit
a kontaktovat na základě dalších poskytnutých informací. Jak Nejvyšší správní soud uvedl v již
zmiňovaném rozsudku ze dne 5. 11. 2021, č. j. 5 As 353/2020 – 26, „[k] potrestání provozovatele
vozidla na základě objektivní odpovědnosti však nelze přistupovat automaticky, při první obtíži spojené
s kontaktováním (pravděpodobného) řidiče daného vozidla, nejde-li o obstrukční jednání samotného
provozovatele.“
[27] Vzhledem k tomu, že správní orgán I. stupně nevyvinul dostatečné úsilí za účelem
nalezení skutečného pachatele přestupku, a tedy neučinil nezbytné kroky k jeho zjištění ve smyslu
§125f odst. 4 zákona o silničním provozu, v tehdejším znění, nelze než uzavřít, že nebyly
naplněny předpoklady pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Závěry
krajského soudu i žalovaného jsou tedy v tomto směru nesprávné.
IV.
Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou, a proto v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí
krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody,
současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout
o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci
se nezákonnost, pro niž je rozsudek krajského soudu rušen, týkala již rozhodnutí žalovaného
i správního orgánu I. stupně, neboť, jak je uvedeno výše, nebyly naplněny podmínky pro zahájení
řízení ve věci správního deliktu provozovatele vozidla. Nejvyšší správní soud proto v souladu
s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 6. 2018, č. j. 42540/2018/ODSH/8, i rozhodnutí správního orgánu
I. stupně ze dne 6. 2. 2018, č. j. Hl 7230/2018/ODP, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení, v němž bude dle §78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto zrušujícím rozsudku.
[29] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného správního orgánu, o nákladech řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch,
podle §60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu
důvodně vynaložených nákladů řízení.
[30] Stěžovatel v řízení před krajským soudem uhradil soudní poplatek ve výši 3000 Kč,
v řízení před kasačním soudem ve výši 5000 Kč.
[31] Stěžovatel dále vynaložil náklady na své zastoupení. V řízení před krajským soudem i před
Nejvyšším správním soudem byl stěžovatel zastoupen advokátem Mgr. Josefem Berkou, proto
mu náleží náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením; pro určení její výše se použije
v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“).
[32] Náklady stěžovatele na řízení o žalobě spočívají v částce odpovídající odměně advokátovi
ve výši 2 x 3100 Kč za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby
[§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu], a dále v paušální
náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 2 x 300 Kč za dva úkony právní služby (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Celkem tedy náklady vynaložené stěžovatelem na jeho zastoupení v řízení
před krajským soudem činí 6 800 Kč.
[33] Dále stěžovateli přísluší náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším
správním soudem, které spočívají v částce odpovídající odměně advokátovi ve výši 3100 Kč
za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d)
a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], a dále v paušální náhradě hotových výdajů advokáta
ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Náklady
vynaložené stěžovatelem na jeho zastoupení v řízení před Nejvyšším správním soudem tak
činí 3400 Kč.
[34] Celkem tedy přísluší stěžovateli náhrada nákladů zastoupení ve výši 10 200 Kč a společně
s náhradou zaplacených soudních poplatků tedy výsledná částka činí 18 200 Kč. K její úhradě
stanovil Nejvyšší správní soud žalovanému přiměřenou lhůtu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. listopadu 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu