ECLI:CZ:NSS:2021:7.AFS.43.2021:29
sp. zn. 7 Afs 43/2021 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce:
TARHON - METAL s. r. o., se sídlem Stožická 1014, Vodňany, zastoupen Mgr. Pavlem
Jakimem, advokátem se sídlem Velké náměstí 116/7, Písek, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2021,
č. j. 51 Af 8/2020 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8574/20/5200-11433-711918, žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správce
daně“) ze dne 24. 10. 2018, č. j. 2120955/18/2211-50522-307417 a č. j. 2121020/18/2211-50522-
307417. Těmito platebními výměry správce daně doměřil žalobci daň z příjmů právnických osob
za zdaňovací období 2014 ve výši 463 790 Kč a současně vzniklou zákonnou povinnost uhradit
penále ve výši 92 758 Kč, a daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2015 ve výši
422 750 Kč a současně vzniklou zákonnou povinnost uhradit penále ve výši 84 550 Kč.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích, který ji zamítl rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 51 Af 8/2020 - 33.
[3] Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že s ohledem na specifikované pochybnosti
a zjevné nesrovnalosti ohledně žalobcem deklarovaných výdajů vynaložených na plnění
od dodavatele společnosti Avals s. r. o. (dále jen „Avals“) je beze vší pochybnosti zjevné,
že se žalobci nepodařilo prokázat splnění podmínek pro prokázání odůvodněných nákladů
ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o daních z příjmů“). K žalobní námitce týkající se tvrzeného nedostatečného
zohlednění průběhu a závěrů daňové kontroly na dani z přidané hodnoty (dále též „DPH“)
za měsíc leden 2015, krajský soud ve shodě s žalovaným konstatoval, že každé daňové řízení je
řízením samostatným a daňový subjekt musí v každém příslušném daňovém řízení předložit ty
důkazní prostředky, které budou prokazovat jím uváděná tvrzení. Krajský soud zdůraznil,
že v nyní projednávané věci je aplikován zákon o dani z příjmů, zatímco v řízení o dani z přidané
hodnoty, jehož závěry chce žalobce využít, byl aplikován zákon o dani z přidané hodnoty,
přičemž se jedná o zcela odlišné hmotněprávní předpisy vzájemně nesouvisející. Nelze
bez dalšího přejímat závěry učiněné v jednom daňovém řízení do jiného odlišného daňového
řízení. Jestliže žalobce v rámci předmětného daňového řízení tvrdil, že služby, za které platil
společnosti Avals, vykonávali zaměstnanci společnosti Avals, avšak tato skutečnost nebyla
žalobcem prokázána, nelze bez dalšího náklady za tyto služby učiněné považovat za daňově
uznatelné jen proto, že nárok na odpočet DPH u těchto zdanitelných plnění byl prokázán v řízení
k DPH, ovšem za jiných okolností, v jiné daňové kontrole provedené jiným správcem daně.
V rámci řízení k DPH se vycházelo ze skutečnosti, že práce pro poskytnutí služeb od společnosti
Avals vykonávalo družstvo STORIA, což však v nyní projednávané věci nebylo žalobcem
tvrzeno a práce měla být vykonávána jejich zaměstnanci. Krajský soud tudíž k uvedenému
uzavřel, že přejímání závěrů mezi různými daňovými řízeními je vyloučené a vždy je zapotřebí
vycházet z předložených důkazů, zjištěných skutečností a příslušných právních předpisů.
K žalobní námitce, kterou žalobce brojil proti neprovedení svědeckého výslechu pana I. R.,
krajský soud uvedl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí, konkrétně v bodech 65 až 68,
dostatečně zdůvodnil, proč neprovedl navrhovanou svědeckou výpověď. S důvody neprovedení
výslechu obeznámil žalovaný žalobce ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, a to přípisem
ze dne 17. 2. 2020. Krajský soud souhlasil se závěrem žalovaného, že výslech navrhovaného
svědka by nepřinesl nic nového do věci, neboť nebyly předloženy žádné relevantní důkazy o jeho
zapojení do projednávané věci. Žalobce ani v žalobě neuvedl, co konkrétně by měl navrhovaný
svědek vypovědět k projednávané věci, jak předpokládá §92 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).
III.
[4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[5] Stěžovatel poukázal na to, že v průběhu daňové kontroly k DPH za měsíc leden 2015
bylo prokázáno, že oprávněně uplatnil odpočet DPH z dokladů vystavených právě společností
Avals. V tehdejší daňové kontrole poskytl jednatel společnosti Avals požadovanou součinnost
a příslušný správce daně uskutečnění – přijetí zdanitelných plnění ověřil a nárok na odpočet DPH
uznal. Z toho stěžovatel dovozoval své oprávnění zahrnout předmětný náklad mezi náklady
daňově uznatelné. Stěžovatel proto považuje nynější nároky správce daně (na průkaznost přijetí
plnění resp. vynaložení daňově uznatelného nákladu) za nepřiměřené. Zdůraznil jednak,
že jednatel společnosti Avals v mezidobí zemřel, a jednak že správce daně nyní přihlíží
ke skutečnostem, které tehdejší správce daně věděl, resp. vědět mohl a stěžovateli naopak
nemohly být známy (že společnost Avals sídlí na virtuální adrese a nemá žádné hlášené
zaměstnance). Také není povinností stěžovatele zkoumat, zda dodavatel vykoná dohodnutou
činnost sám (vlastními zaměstnanci), či si někoho (třetího) zjedná. Skutečnost, že práce byly
provedeny vlastními zaměstnanci společnosti Avals, se stěžovatel pokusil prokázat svědecky,
a to výslechem pana I. R. Stran svého návrhu na jeho výslech se stěžovatel domnívá,
že byl bezvadný, neboť navrhnout bývalého zaměstnance nějaké společnosti, o které správce
daně tvrdí, že tato žádné zaměstnance nikdy neměla, obsahuje nutné údaje podle daňového řádu.
Závěrem stěžovatel uvedl, že bylo prokázáno vynaložení daňově relevantních nákladů v obou
letech, a to zejména daňovými doklady – fakturami a bankovními výpisy, přičemž kvalita
jednotlivých důkazů je pro posuzovanou dobu postačující. Z tohoto pohledu bylo vyloučení
nákladů nezákonné.
[6] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že trvá na správnosti posouzení věci
v daňovém řízení, a proto se zcela ztotožňuje s hodnocením věci krajským soudem. V rámci
daňové kontroly ani v průběhu odvolacího řízení stěžovatel neprokázal oprávněnost zahrnutí
výdajů (nákladů) za zdanitelná plnění přijatá od společnosti Avals do výdajů (nákladů) daňově
účinných podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. V posuzované věci vznikly správci daně
pochybnosti, v důsledku kterých nebylo možno stěžovatelem uvedené doklady považovat
za důkaz o faktickém uskutečnění sporných účetních případů, dalším dokazováním pak stěžovatel
tyto pochybnosti nevyvrátil. Žalovaný je s ohledem na uvedené přesvědčen o tom, že právní
otázky, jejichž posouzení stěžovatel rozporuje, byly krajským soudem posouzeny správně, a proto
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Před samotným věcným vypořádáním kasačních tvrzení Nejvyšší správní soud předesílá,
že kasační stížnost v nynější věci je poměrně kuse zdůvodněna. Řízení o kasační stížnosti je
ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah
a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak
předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není
povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být
nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78 a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014,
č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008,
č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60).
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti zejména namítal, že orgány finanční správy měly v nynější
věci přihlížet ke skutečnostem zjištěným v rámci daňové kontroly týkající se stěžovatelovy daňové
povinnosti na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce ledna roku 2015.
[12] Nejvyšší správní soud k uvedenému ze spisového materiálu zjistil, že Finanční úřad
pro hlavní město Prahu (tehdejší správce daně) vedl u stěžovatele postup k odstranění
pochybností a následně daňovou kontrolu týkající se daně z přidané hodnoty za zdaňovací
období měsíce ledna roku 2015 (tehdejší daňová kontrola). V rámci této daňové kontroly byla
prověřována mj. plnění poskytnutá stěžovateli společností Avals na základě faktury č. 215.
Tehdejší správce daně zaslal společnosti Avals výzvu k poskytnutí informací týkajících se prací
poskytnutých na základě této faktury. V odpovědi ze dne 29. 9. 2015 jednatel společnosti Avals
potvrdil, že předmětnou fakturu č. 215 vystavil (její kopii shodující se s fakturou předloženou
stěžovatelem přiložil ke svému podání). Uvedl, že předmětem daného daňového dokladu
byly práce spočívající v povrchové úpravě, svařování a broušení kovů provedené na základě
smlouvy o dílo ze dne 1. 6. 2014, jejíž kopii jednatel společnosti Avals tehdejšímu správci daně
rovněž poskytnul. Jednatel společnosti Avals poskytl i kopii objednávky na dané práce. Faktura
byla uhrazena ve dvou splátkách (tehdejšímu správci daně byl poskytnut výpis z bankovního účtu
společnosti Avals). Jednatel společnosti Avals dále sdělil, že plnění související s fakturou č. 215
nebyla uskutečněna vlastními silami společnosti Avals, nýbrž byla uskutečněna subdodavatelsky
dodavatelem STORIA, družstvo (tehdejšímu správci daně byla poskytnuta související faktura,
objednávka, předávací protokol, smlouva o dílo, pokladní doklad a výpis z bankovního účtu).
Tehdejší správce daně pak ověřil i to, že společnost Avals v dané době podávala daňová přiznání
a neměla daňové nedoplatky. Ve zprávě o daňové kontrole ze dne 29. 2. 2016,
č. j. 113880/16/2005-62562-108119 (založené ve správním spise, kterým se podle ustálené
judikatury nedokazuje), proto tehdejší správce daně uzavřel, že neshledal rozpory mezi podaným
daňovým přiznáním a ověřenými skutečnostmi a podaným vysvětlením. Ponechal proto daňovou
povinnost beze změny.
[13] V nynější daňové kontrole byla kontrolována stěžovatelova daň z příjmů za zdaňovací
období roku 2014 a 2015. Po provedené daňové kontrole a odvolacím řízení (ve kterém bylo
správci daně žalovaným nařízeno doplnění dokazování o výslechy stěžovatelem navržených
svědků) orgány finanční správy uzavřely, že stěžovatel nepředložil takové důkazní prostředky,
které by prokázaly oprávněnost zahrnutí výdajů (nákladů) uvedených v odst. 5 žalobou
napadeného rozhodnutí do výdajů (nákladů) daňově účinných podle §24 odst. 1 zákona o daních
z příjmů. Předmětné výdaje (náklady) proto byly vyloučeny, což vedlo k doměření daňové
povinnosti za předmětná zdaňovací období.
[14] Jak žalovaný, tak krajský soud byli názoru, že v nynější daňové kontrole nebylo možno
z poznatků tehdejší daňové kontroly vycházet. Kasační soud se s nimi ztotožnil.
[15] V rozsudku ze dne 29. 11. 2013, č. j. 5 Afs 11/2013 - 63, zdejší soud uvedl, že v daňovém
řízení nelze „vycházet bez dalšího ze skutečností z jiného, resp. jiných zdaňovacích období a tyto skutečnosti
,,promítat“ do dalšího či dalších zdaňovacích období. Tak jako nelze např. při opomenutí a pochybeních daňového
subjektu v jednom zdaňovacím období, bez řádného zjištění skutkového stavu, automaticky vyvozovat shodné
negativní závěry pro další zdaňovací období, nelze ani vycházet z faktu, že prokázal-li daňový subjekt relevantní
skutečnost rozhodnou pro stanovení daně v jednom zdaňovacím období, má se za to, že se svého důkazního
břemene pro další zdaňovací období zbavil.“
[16] Uvedené dopadá plně i na nyní projednávanou věc. Ze skutečnosti, že tehdejší správce
daně považoval důkazní standard v řízení o stěžovatelově DPH za zdaňovací období měsíce
ledna roku 2015 ve vztahu k plnění fakturovanému stěžovateli společností Avals za dodržený,
nelze automaticky dovozovat, že tento standard byl bez dalšího dodržen i v případě daně
z příjmů za jiná zdaňovací období. Důkazní situace týkající se různých zdaňovacích období
a různých daní (a různých plnění) nelze směšovat. Tyto je naopak nutno posuzovat v zásadě
samostatně. Nutno však dodat, že uvedené neznamená, že by zjištění učiněná pro jedno
zdaňovací období nebylo nikdy možno přenést do řízení za jiná zdaňovací období (z tohoto
důvodu ostatně zdejší soud použil v citované pasáži rozsudku č. j. 5 Afs 11/2013 - 63 formulaci
„bez dalšího“.). V některých případech bude takový postup možný a dokonce i nutný
(srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 11. 2016, č. j. 10 Afs 187/2016 - 41). Příkladem budiž
situace, kdy listinný důkaz obstaraný v daňovém řízení týkajícím se jednoho zdaňovacího období
bude obsahovat informace týkající se i dalších zdaňovacích období. Poznatky z tohoto důkazu
jistě bude možné a i potřebné přenést do daňových řízení týkajících se těchto dalších zdaňovacích
období. O takovou situaci se však v nyní projednávaném případě nejedná. Jakkoli nelze
přehlédnout, že v rámci obou daňových kontrol byly zkoumány mj. okolnosti týkající
se obchodní spolupráce mezi stěžovatelem a společností Avals na základě totožné smlouvy
o dílo, nebyly v tehdejší daňové kontrole zjištěny takové okolnosti, které by bylo lze přenést
do nynějšího daňového řízení. Zásadní skutečností pro prokázání uznatelnosti nároku na odpočet
daně v tehdejší daňové kontrole bylo vysvětlení podané jednatelem společnosti Avals. Toto
vysvětlení (a jeho přílohy) se však týkají výhradně plnění na základě faktury č. 215, tj. jednoho
konkrétního plnění uskutečněného v lednu roku 2015 (k tomu viz text daného vysvětlení). Nelze
z nich tedy dovozovat ničeho ve vztahu k dalším plněním uskutečněným v tomto či dalších
zdaňovacích obdobích. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že mezi výdaji, jejichž daňová
uznatelnost nebyla v nyní posuzované věci prokázána, nebyly zahrnuty výdaje za zdanitelná
plnění přijatá od společnosti Avals ve zdaňovacím období měsíce ledna roku 2015 (viz bod 63
žalobou napadeného rozhodnutí). Navzdory tvrzení stěžovatele tedy spornou otázkou nebylo
posouzení shodných transakcí z hlediska DPH a daně z příjmů právnických osob. Žalovaný
a krajský soud tedy nepochybili, dospěli-li k závěru, že skutečnosti zjištěné v tehdejší daňové
kontrole nemohou nic změnit na výsledku nyní provedené daňové kontroly. Nutno dodat,
že kasační argumentace stěžovatele týkající se relevance závěrů tehdejší daňové kontroly byla
poměrně obecného rázu. Stěžovatel netvrdil, jaké konkrétní závěry tehdejší daňové kontroly bylo
lze vztáhnout i na nynější daňovou kontrolu. Pouze povšechně rozporoval, že tehdejší správce
daně jeho nárok na odpočet daně na základě potvrzení jednatele společnosti Avals uznal,
avšak nynější správce tak neučinil.
[17] Kasační soud nesouhlasí se stěžovatelem ani v tom, že by nároky orgánů finanční správy
na prokazování v nynější věci byly nepřiměřené.
[18] Podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů se výdaje (náklady) vynaložené na dosažení,
zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané
poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Nejvyšší správní soud
k tomuto ustanovení v minulosti uvedl, že „dle jeho stabilní judikatury se o daňově účinný výdaj dle §24
odst. 1 zákona o daních z příjmů jedná pouze tehdy, jsou-li splněny čtyři podmínky: 1) výdaj byl skutečně
vynaložen, 2) výdaj byl vynaložen v souvislosti se získáním zdanitelných příjmů, 3) výdaj byl vynaložen v daném
zdaňovacím období, 4) zákon stanoví, že se jedná o daňově účinný výdaj. Daňový subjekt, který výdaj zanese
do účetnictví a následně daňového přiznání, je povinen v případě pochybností prokázat, že jej skutečně vynaložil,
„a to tím způsobem, jakým deklaroval na příslušném účetním dokladu“ (viz rozsudky NSS ze dne 12. 4. 2006,
čj. 5 Afs 40/2005-72, ze dne 31. 5. 2007, čj. 9 Afs 30/2007-73, ze dne 6. 12. 2007, čj. 1 Afs 80/2007-
60). Pravda je, že formální nedostatky na předloženém účetním dokladu nemohou automaticky vést k doměření
daně z příjmů. Je nutno rozlišovat dopady takovýchto nedostatků u daně z příjmů a u daně z přidané hodnoty.
Daňovému subjektu musí být dán prostor prokázat faktické vynaložení deklarovaného výdaje jinými prostředky.
Nelze tedy dospět k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno pouze na základě formálních nedostatků
předložených dokladů, popř. na základě nedostatků smluvních ujednání mezi jednotlivými subjekty
dodavatelského řetězce, „pokud je zároveň nepochybné, že tvrzené plnění bylo žalobci poskytnuto a byly
jednoznačně identifikovány subjekty, které se na jeho poskytnutí podílely“ (viz kasační stížností cit. rozsudek
ze dne 30. 4. 2015, čj. 8 Afs 144/2014-46, bod 27).“ (viz rozsudek ze dne 4. 5. 2017,
č. j. 10 Afs 235/2015 – 72).
[19] Otázkou rozložení důkazního břemene v daňovém řízení se zdejší soud opakovaně
zabýval. Odkázat lze například na rozsudek ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 Afs 21/2013 - 66, ve kterém
zdejší soud popsal rozložení důkazního břemene následovně: „Daňové řízení je postaveno na zásadě,
že daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení) a jednak povinnost toto své tvrzení
prokázat (břemeno důkazní). […] Svá tvrzení daňový subjekt prokazuje zejména svým účetnictvím a jinými
povinnými evidencemi a záznamy (srov. např. rozsudky NSS ze dne 26. 9. 2012, čj. 8 Afs 14/2012 - 65,
ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 16. 7. 2009,
čj. 1 Afs 57/2009 - 83, nebo ze dne 8. 7. 2010, čj. 1 Afs 39/2010 - 124). I když daňový subjekt předloží
formálně bezvadné účetní doklady, správce daně může ve smyslu §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní,
respektive §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, vyjádřit pochybnosti týkající se věrohodnosti, průkaznosti,
správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. V tomto ohledu správce daně tíží důkazní břemeno
ve vztahu k důvodnosti jeho pochyb. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu
jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu
se skutečností existují „vážné a důvodné pochyby“ (srov. cit. rozsudek čj. 2 Afs 24/2007 - 119). Správce daně je
proto povinen označit konkrétní skutečnosti, na jejichž základě hodnotí předložené evidence jako nevěrohodné,
neúplné, neprůkazné či nesprávné. Jen tak může unést své zákonné důkazní břemeno (rozsudek NSS ze dne
22. 10. 2008, čj. 9 Afs 30/2008 - 86). Pokud správce daně shora uvedené skutečnosti prokáže, důkazní
břemeno přechází zpět na daňový subjekt, který je povinen doložit pravdivost svých tvrzení a průkaznost,
věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu k danému obchodnímu případu, popř. svá tvrzení korigovat. Tyto
skutečnosti bude daňový subjekt prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím
(srov. cit. rozsudky NSS čj. 1 Afs 39/2010 - 124, či čj. 2 Afs 24/2007 - 119).“ K obdobným závěrům
dospěl Nejvyšší správní soud i např. v rozsudcích ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 193/2015 - 70,
ze dne 12. 2. 2015, č. j. 9 Afs 152/2013 - 49, ze dne 14. 12. 2016, č. j. 4 Afs 179/2016 - 60,
či ze dne 18. 1. 2012, č. j. 1 Afs 75/2011 - 62.
[20] Orgány finanční správy v nynější věci postupovaly v souladu s uvedeným. Zjistily zásadní
pochybnosti o pravdivosti a úplnosti údajů uvedených stěžovatelem v daňových přiznáních
k daním z příjmů právnických osob za kontrolovaná období (viz výzva správce daně ze dne
11. 9. 2017, č. j. 1911561/17/2211-60561-401404). Důkazní břemeno tedy vázlo na stěžovateli,
po kterém orgány finanční správy požadovaly prokázání toho, že dodání služeb, uvedených
na přijatých fakturách, bylo uskutečněno, a kdo uvedené práce skutečně provedl. Po stěžovateli
přitom nebylo požadováno prokázání okolností mimo jeho sféru. Stěžovatel měl prokázat jím
tvrzené skutečnosti spočívající v tom, že společnost Avals (a další dodavatelé) pro něj vykonala
tvrzené práce, v tvrzeném rozsahu, tvrzené ceně atd. V tomto rozsahu stěžovatel nese důkazní
břemeno a je na něm, jaké důkazní prostředky v tomto ohledu správci daně předloží.
Na uvedeném nic nemění, že jednatel společnosti Avals zemřel. Dostal-li se stěžovatel do situace,
kdy nebyl schopen prokázat rozhodné skutečnosti bez součinnosti jednatele společnosti Avals,
jde to pouze k jeho tíži. Zdejší soud již uvedl, že je v zájmu daňového subjektu, aby nad rámec svých
běžných obchodních potřeb shromažďoval důkazy, které mohou prokázat, že k uskutečnění předmětné služby
skutečně došlo, neboť důkazní břemeno ohledně faktické realizace služeb, náklady na něž chce daňově uplatnit, je
na jeho straně. (rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 5. 2007, č. j. 2 Afs 177/2006 - 61). Pokud
přitom stěžovatel orgánům finanční správy vytýkal, že mu dávaly k tíži, že společnost Avals sídlí
na virtuální adrese a neměla žádné hlášené zaměstnance, je nutno uvést, že danými okolnostmi
správce daně „pouze“ odůvodnil své pochybnosti o správnosti stěžovatelem předložených
účetních dokladů a evidencí. Nejednalo se přitom o pochybnosti jediné ani nikterak rozhodující
(viz body 37 a násl. rozhodnutí o odvolání).
[21] Ke stěžovatelově obecné námitce, že není jeho povinností zjišťovat, zda dodavatel
dohodnuté práce vykoná sám nebo prostřednictvím subdodavatelů, zdejší soud toliko uvádí,
že taková povinnost na něho nebyla kladena. Bylo ovšem na stěžovateli, aby prokázal,
že vynaložil výdaje (náklady) právě takovým způsobem, jak tvrdil prostřednictvím předložených
účetních dokladů. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel nebyl schopen prokázat účinnost
nákladů přímo ve vztahu ke společnosti Avals, představovalo prokazování subdodavatelského
zajištění prací toliko alternativní cestu k prokázání daňové účinnosti deklarovaných výdajů.
[22] Pokud jde o námitku, že žalovaný měl provést dokazování navrženým výslechem svědka
jménem I. R., k tomu lze uvést, že žalovaný se k důkaznímu návrhu na výslech uvedeného svědka
podrobně vyjádřil v bodech 66 až 68 žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný hodnotil
navržený důkaz jako nadbytečný, jelikož osoba uvedeného jména nebyla uvedena ani v seznamu
pracovníků, kteří měli podle stěžovatele plnění uvedená na sporných fakturách (daňových
dokladech) uskutečnit, ani v jiných dokladech a v průběhu daňového řízení se stěžovatel o této
osobě vůbec nezmínil, nebyla tudíž zřejmá jakákoliv souvislost důkazního návrhu s daňovým
řízením. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že krajský soud se s důvody neprovedení výslechu
uvedeného svědka ztotožnil, přičemž stěžovatel s argumentací krajského soudu nijak věcně
nepolemizuje.
[23] Stěžovatel v kasační stížnosti dále tvrdil, že daňovými doklady (fakturami a bankovními
výpisy) bylo prokázáno vynaložení daňově relevantních nákladů v obou letech. K uvedenému
tvrzení Nejvyšší správní soud uvádí, že daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým
účetnictvím a jinými povinnými záznamy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119), nicméně jeho důkazní povinnost se vztahuje i na faktickou
stránku plnění ovlivňujícího základ daně, tedy na prokázání jeho skutečné realizace (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Afs 18/2008 - 48). Daňový subjekt je
povinen prokázat nejen, že příslušné výdaje skutečně vynaložil, ale též to, že je vynaložil
za účelem dosažení, zajištění či udržení svých zdanitelných příjmů (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9 Afs 30/2007 - 73). Argument stěžovatele, že předložil
formálně bezvadné doklady (mimo jednoho případu, ve kterém stěžovatel nepředložil daňový
doklad, což stěžovatel ani nezpochybňuje), proto sám o sobě postrádá relevanci, není-li
prokázáno, že k plnění, v souvislosti s nímž mu vznikly sporné výdaje, skutečně došlo
v souvislosti s dosahováním, zajišťováním či udržováním zdanitelných příjmů (tedy v souvislosti
s jeho podnikatelskou činností). Cílil-li přitom danou námitkou stěžovatel na to, že splnil
materiální podmínky pro uplatnění daňově uznatelných nákladů, je nutno dodat, že jak orgány
finanční správy, tak krajský soud se danou otázkou podrobně zabývaly a stěžovatel jejich
hodnocení nikterak konkrétně nerozporuje. V takové situaci postačí odkázat na rozhodnutí
orgánů finanční správy a na rozsudek krajského soudu. Řízení o kasační stížnosti je ovládáno
zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu
následného soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen
nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu (viz shora označená
judikatura).
[24] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[25] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. června 2021
Mgr. David Hipšr
předseda senátu