ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.342.2019:38
sp. zn. 7 As 342/2019 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. K., zastoupený
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
30. 8. 2019, č. j. 72 A 21/2018 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 8. 1 2018, č. j. MUSP 1378/2018, Městský úřad Šumperk (dále též
„správní orgán I. stupně“), uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1
písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (dále též „zákon o silničním provozu“). Přestupku se žalobce dopustil
z nedbalosti tím, že dne 16. 8. 2017 v 10:26 hod. v obci Loučná nad Desnou, Rejhotice 27,
na silnici I/44 ve směru na obec Jeseník při řízení motorového vozidla překročil nejvyšší
dovolenou rychlost v obci, když mu byla silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI
naměřena rychlost 71 km/h, a po odečtení odchylky měřícího zařízení ve výši ±3 km/h mu byla
jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost 68 km/h. Tím žalobce porušil §18 odst. 4
zákona o silničním provozu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. Žalovaný
rozhodnutím ze dne 20. 3. 2018, č. j. KUOK 34057/2018, zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci (dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
Krajský soud neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů vykazovala vady zakládající jejich
nepřezkoumatelnost. Správní orgány nebyly s ohledem na pasivitu žalobce a okolnosti věci
povinny uvádět důvody, proč nepřistoupily k mimořádnému snížení sankce. Kritérii pro její
uložení se přitom správní orgán I. stupně zabýval dostatečně. Na zákonnost rozhodnutí nemělo
vliv, že při úvaze o sankci poukázal na okolnost, jež je znakem skutkové podstaty. Pokuta totiž
byla uložena v nejnižší možné míře. Ani výrok rozhodnutí netrpí žádnými nedostatky; jsou v něm
uvedena všechna relevantní ustanovení zákona o silničním provozu. Vadu rozhodnutí nezakládá
ani to, že se správní orgány nezabývaly polehčujícími okolnostmi jako je přehlednost úseku
či nulový provoz, neboť je žalobce namítal až v žalobě. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám
týkajícím se zjištěného skutkového stavu. V řízení totiž nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by
jakkoliv zpochybňovaly skutková zjištění policistů vycházející z provedeného měření rychlosti.
Měření proběhlo ověřeným a kalibrovaným přístrojem. Mezi rychloměrem a vozidlem žalobce
nebyla žádná překážka, vozidlo je na fotografii uprostřed snímku a viditelnost byla perfektní.
Pokud by došlo k nežádoucím nesrovnalostem při měření (k jeho zkreslení prostřednictvím
vnějších vlivů), rychloměr by vyhodnotil měření jako technicky nemožné a neprovedl by je,
jak potvrzuje odborné vyjádření poskytovatele služeb v oboru bezpečnosti silničního provozu
ve věci vedené pod sp. zn. 76 A 27/2011. Krajský soud odmítl rovněž námitky zpochybňující
oprávnění policie provádět měření a pořizovat z něj obrazové záznamy. Pokud se žalobce
domníval, že bylo měření provedeno nesprávně, neboť jel jinou rychlostí, není zřejmé, proč to
nenamítl bezprostředně poté, co byl zastaven. Pozdější uplatnění takové argumentace se může
jevit jako účelové. Tvrzení, že mohlo dojít k jevu slip effect, krajský soud shledal za hypotetické
a nepodložené. Vozidlo bylo měřeno v přímém směru, nikoliv z boku, a k jevu slip effect by proto
nemělo dojít. Navíc, pokud by se měřící bod posunoval, došlo by k hlášení chyby. Námitky v této
části jsou spíše účelové a spekulativní, bylo by tak nadbytečné nechat vypracovat znalecký
posudek navrhovaný žalobcem. Soud shledal nedůvodnými rovněž ostatní námitky žalobce.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost. Namítl, že krajský soud nesprávně vypořádal námitku, že v rozhodnutí správních
orgánů absentují ustanovení zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich
(dále též „zákon o přestupcích“), podle kterých byl uložen správní trest, jakož i ustanovení
obsahující zákonná kritéria k jeho uložení. Krajský soud odkázal na rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu, který řešil odlišnou právní otázku, a sice požadavky na právní
kvalifikaci skutku. Neplyne z něj ovšem, že by výrok nemusel obsahovat právní kvalifikaci
uložené sankce. Judikatura Nejvyššího správního soudu potvrzuje názor stěžovatele, že z výroku
musí být jednoznačně patrno, podle jakého ustanovení zákona mu byla stanovena sankce. I podle
§68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní
řád“) musí být ve výrokové části uvedena právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno.
Těmito ustanoveními jsou §§37, 38, 39, 40 či 46 zákona o přestupcích, které nebyly uvedeny
ve výroku ani v odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel má dále za to, že v žalobě uvedl dostatečné
skutkové důvody vyvolávající rozumnou pochybnost o bezvadnosti výsledku měření. Dle něj byly
dány ideální podmínky pro jev slip effect, neboť měření bylo prováděno manuálně, na větší
vzdálenost, z boku, a v úseku s nezanedbatelným převýšením. Krajský soud však odmítl vznik
uvedeného efektu, aniž by provedl navržené důkazy. Odkázal přitom na odborné vyjádření,
jež je mu známo z vlastní činnosti. Tím porušil procesní práva stěžovatele, který nedostal
příležitost se s tímto důkazem seznámit a vyjádřit se k němu. Navíc je toto vyjádření věcně
nesprávné, jak vyplývá z vyjádření Českého metrologického institutu ze dne 14. 8. 2018. Není
technicky proveditelné, aby byl laserový rychloměr schopen rozpoznat, že nedošlo k žádné vadě
při měření rychlosti. Tvrzení krajského soudu, že měření nemohlo být ovlivněno jevem slip effect,
nebylo prokázáno. Na tom nic nemění skutečnost, že byl rychloměr ověřen a jeho typ schválen.
Nepřezkoumatelná jsou rovněž tvrzení krajského soudu o fungování použitého rychloměru,
neboť není uveden zdroj informací a nejedná se o notorietu. Stěžovatel doplnil, že s naměřenou
rychlostí nesouhlasil od počátku, pročež odmítl blokové řízení. Nelze mu tudíž klást k tíži,
že nenamítal ovlivnění měření jevem slip effect. Nadto se neuplatní koncentrace řízení. Z rozsudku
není zřejmé, zda krajský soud tuto námitku považoval za účelovou. Ostatně tato námitka nemůže
být účelová, neboť stěžovatel pouze poukazoval na skutečnosti, které vyplývajíc ze spisu, nebo je
lze ověřit dokazováním. Při silniční kontrole si nadto nemusel být stěžovatel jevu slip effect vědom.
Nad rámec kasační stížnosti, tedy mimo kasační námitky, vyjádřil stěžovatel, respektive jeho
zástupce, nesouhlas s vyvěšováním jejich osobních údajů na internet Nejvyšším správním
soudem.
IV.
[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou vadou výroku rozhodnutí správního
orgánu I. stupně, kterou stěžovatel spatřuje v absenci uvedení ustanovení zákona o přestupcích,
podle kterých mu byl uložen správní trest pokuty a určen druh a výměra správní sankce (§§37
až 40 a §46 zákona o přestupcích).
[8] Správní orgán I. stupně ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel je uznán vinným
z přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. Následně podrobně
specifikoval, v čem přestupkové jednání spočívalo, a uvedl, že stěžovatel porušil §18 odst. 4
zákona o silničním provozu. Poté konstatoval, že za uvedený přestupek ukládá stěžovateli podle
§125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu správní trest pokuty ve výši 1 500 Kč
a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[9] Nejvyšší správní soud se již opakovaně zabýval obsahovými náležitostmi výrokové části
rozhodnutí. Z jeho judikatury vyplývá, že smyslem přesného vymezení skutku ve výroku
rozhodnutí, kterým je obviněný shledán vinným ze spáchání přestupku, je, aby nebylo jeho
jednání zaměnitelné s jiným jednáním, a aby byly řádně vymezeny rozhodné okolnosti z hlediska
posouzení překážky litispendence, dodržení zásady ne bis in idem, z hlediska vymezení okruhu
dokazování a pro zajištění práva na obhajobu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2015, č. j. 9 As 214/2014 - 48, či ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014 - 53). Otázce
vymezení skutku, jakož i obsahovým náležitostem výrokové části správního rozhodnutí
se věnoval rovněž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73, jakož i v usnesení ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46, na něž
odkazoval již krajský soud. Je pravdou, že usnesení rozšířeného senátu č. j. 4 As 165/2016 - 46
se týká uvedení právních norem odpovídajících skutkové podstatě správního deliktu, nikoliv
přímo ustanovení, podle nichž byl uložen správní trest (pokuta). Z uvedené judikatury však
vyplývají obecné požadavky na to, co musí být ve výrokové části rozhodnutí z hlediska právní
kvalifikace obsaženo. Ve vztahu k chybějícím právním ustanovením v rozhodnutích správních
orgánů shrnul tyto požadavky Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2020,
č. j. 5 As 247/2018 - 39, tak, že „je možné připustit, že podle §68 odst. 2 správního řádu je třeba,
aby správní orgán uvedl právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. To nicméně neznamená, že je nutno
uvádět veškerá ustanovení zákonných i podzákonných předpisů, která s věcí souvisí. Je třeba pouze uvést všechna
ustanovení, která v souhrnu tvoří právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu. Ustanovení,
jejichž absenci stěžovatel nyní namítá, se netýkají skutkové podstaty přestupku, ale podmínek ukládání sankce
(pokuty). Přestože je třeba při jejím ukládání uvést, o jaká ustanovení se správní orgán opírá, aby byla vyloučena
možnost libovůle a svévole a byly dodrženy další principy správního trestání, není nutno ve výroku rozhodnutí
uvádět veškerá ustanovení, která vytvářejí samotný rámec pro jejich ukládání v přestupkovém řízení.“ Správní
orgány jsou tedy povinny ve výroku rozhodnutí uvést pouze tu právní úpravu, která je pro danou
věc co nejspecifičtější (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2019,
č. j. 8 As 228/2018 - 53).
[10] Ustanovení §§37 až 40 zákona o přestupcích obsahují obecná pravidla, podle nichž
se postupuje při určení druhu a výměry správního trestu jako je povaha a závažnost přestupku,
či polehčující a přitěžující okolnosti. Ustanovení §46 zákona o přestupcích se pak obecně zabývá
ukládáním správního trestu pokuty a její splatností. Správním orgánem I. stupně odkazovaný
§125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu, pak konkrétně stanoví, že za přestupek
se uloží pokuta od 1 500 Kč do 2 500 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 1 a 4 a písm. k).
Citované ustanovení tedy dopadá právě na přestupek, z jehož spáchání byl stěžovatel uznán
vinným, přičemž stanovuje jednoznačně konkrétní druh správního trestu - pokutu, jakož i její
dolní a horní hranici pevně určenou částkou.
[11] Ve vztahu k právní kvalifikaci ukládané sankce tedy správní orgán I. stupně ve výroku
rozhodnutí uvedl ta ustanovení zabývající se uložením sankce, která byla specifická a relevantní
právě pro projednávanou věc. Obecná ustanovení o ukládání sankcí za spáchání přestupku tyto
limity nenaplňují, a proto není vadou, pokud ve výroku či v odůvodnění rozhodnutí nejsou
konkretizována. Nejvyšší správní soud se tak plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu,
že správní orgán I. stupně ve výroku uvedl veškerá relevantní ustanovení zákona o silničním
provozu a že tyto odkazy byly v posuzovaném případě zcela dostačující.
[12] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami zpochybňujícími skutkové závěry
správních orgánů a krajského soudu.
[13] Podle ustálené judikatury tohoto soudu je pro prokázání přestupku spočívajícího
v překročení nejvyšší dovolené rychlosti zpravidla dostačující vycházet z oznámení o přestupku,
záznamu o přestupku obsahujícího fotografii měřeného vozu a údaje o provedeném měření,
a ověřovacího listu silničního rychloměru (viz například rozsudky ze dne 14. 5. 2015,
č. j. 7 As 83/2015 - 56, či ze dne 19. 8. 2016, č. j. 6 As 144/2016 - 36). Ačkoliv vždy záleží
na okolnostech každého jednotlivého případu, uvedená kombinace podkladů obvykle poskytne
dostatečné množství informací pro to, aby správní orgán dostál požadavkům §3 správního řádu,
tedy aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
[14] V projednávaném případě správní orgány obstaraly výše popsanou sadu podkladů, z nichž
při posouzení věci vycházely. Tyto podklady přitom svědčí o tom, že stěžovatel vytýkané jednání
spáchal. Stěžovatel se v žalobě snažil zpochybnit jejich průkaznost námitkami vůči provedenému
měření. Tvrdil, že ač rychloměr naměřil určitou rychlost, tato neodpovídala skutečnosti, neboť
měření bylo prováděno manuálně (nikoliv ze stativu), na větší vzdálenost, z boku, a v úseku
s nezanedbatelným převýšením, a byly tak ideální podmínky pro vznik jevu slip effect (tj. posun
měřicího bodu způsobující změření vyšší než skutečné rychlosti).
[15] Krajský soud shledal s ohledem na okolnosti věci možnost vzniku jevu slip effect toliko
za hypotetickou a konkrétně nepodloženou. Poukázal zejména na to, že podle snímku
z rychloměru nebylo vozidlo měřeno z boku, jak tvrdí stěžovatel, ale přibližně v přímém směru.
Fotografie v záznamu o přestupku tedy jednoznačně vyvrací tvrzení stěžovatele, že nastala jedna
z ideálních okolností, z nichž by bylo možno usuzovat na existenci jevu slip effect. Nutno dodat,
že ze správního spisu neplyne ani to, že by nastala jakákoliv z dalších okolností, jež jsou podle
stěžovatele ideální pro vznik daného efektu. Nejedná se tak z jeho strany o víc než prosté a ničím
nepodložené spekulace. Jakkoliv je v záznamu o přestupku uvedeno, že měření bylo provedeno
přenosným radarem, resp. že proběhlo v manuálním režimu, neznamená to ještě, že měření
proběhlo bez stativu, jak dovozuje stěžovatel. Takové závěry ze správního spisu nevyplývají.
Z fotografie ze záznamu o přestupku ani z mapy založené ve správním spise pak nevyplývá,
že by bylo měřeno „v úseku s nezanedbatelným převýšením“ a „na větší vzdálenost“. Nadto by tyto
skutečnosti byly relevantní pouze tehdy, pokud by převýšení na místě či vzdálenost dosahovaly
hodnot rozporných s návodem k obsluze. Stěžovatel však v tomto ohledu žádné konkrétní
námitky neuplatnil. Nereflektují-li přitom stěžovatelem namítané skutečnosti ani konkrétní
okolnosti projednávané věci, dost dobře nemohou založit rozumné pochybnosti o výsledku
měření, a nebylo tudíž nezbytné se jimi blíže zabývat.
[16] Stěžovateli lze v obecné rovině přisvědčit, že shromážděné podklady nepředstavují
nezpochybnitelný důkaz a nevylučují, že může dojít k poruše na měřícím zařízení nebo
k chybnému měření v rozporu s návodem k obsluze. Pokud by nebyl při měření dodržen
stanovený postup, nemůže získaný výsledek pochopitelně obstát jako důkaz. K tomu je však
nezbytné, aby bylo dodržení postupu měření skutečně účinně zpochybněno (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 As 36/2019 - 33, či ze dne 20. 2. 2020,
č. j. 6 As 182/2019 - 38), což se stěžovateli v posuzované věci nepodařilo. Ke zpochybnění
výsledků měření totiž nepostačují prostá, žádnou konkrétní skutečností nepodložená tvrzení
stěžovatele, ani jeho úvahy, že by měření v nynější věci teoreticky mohlo být ovlivněno jevem
slip effect. Za této situace lze přisvědčit krajskému soudu, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně.
Krajský soud nijak kategoricky nevyloučil, že by měření nemohlo být ovlivněno tvrzeným jevem
slip effect (či jiným pochybením). Jeho rozsudek je založen na závěru, že takové skutkové verzi nic
nenasvědčuje. S tím se Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené ztotožňuje.
[17] Krajský soud podpořil svou argumentaci o absenci skutkových důvodů, které by
vyvolávaly rozumnou pochybnost o bezvadnosti měření rovněž konstatováním, že neproběhlo-li
by měření správně, rychloměr by měření neprovedl. K tomu odkázal na odborné vyjádření
poskytovatele služeb v oboru bezpečnosti silničního provozu, jež je mu známo z úřední činnosti
(věc vedená pod sp. zn. 76 A 27/2011), a podle něhož „v případě, že došlo ke změření rychlosti,
znamená to, že měření nebylo ovlivněno žádnými dalšími vnějšími vlivy a hodnota odpovídá skutečnosti.“
Ve vztahu k laserovému rychloměru MicroDigiCam LTI, který byl použit k měření rychlosti
i v nyní souzené věci, ostatně taktéž zdejší soud opakovaně vyslovil, že došlo-li by k chybě
při měření rychlosti, nemělo by to za následek nepřesný výsledek měření, ale ke změření rychlosti
by vůbec nedošlo a na displeji přístroje by se objevila zpráva o chybě měření (srov. rozsudky
ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 - 27, ze dne 21. 2. 2019, č. j. 1 As 304/2018 - 39, či ze dne
16. 7. 2020, č. j. 3 As 72/2018 - 34).
[18] Tím, že krajský soud zahrnul do svého rozhodnutí skutečnosti, které mu jsou známé
z úřední činnosti, došlo dle stěžovatele k porušení jeho procesních práv spočívající v tom,
že nedostal možnost se seznámit s důkazem, na nějž krajský soud odkázal, a vyjádřit se k němu.
[19] Jak má soud postupovat v případě, že hodlá zahrnout do svého rozhodnutí skutečnosti,
které jsou mu známé z jeho úřední činnosti (§121 o. s. ř.) se zabýval Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 - 129. Z uvedeného rozsudku plyne, že soud
musí v odůvodnění rozhodnutí uvést, ze které jeho konkrétní činnosti či postupu jsou mu
skutečnosti podle §121 o. s. ř. známé a jak se o nich dozvěděl. Jinak by nebylo možné
přezkoumat, zda se vskutku jedná o skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti ve smyslu
§121 o. s. ř., a tedy zda soud postupoval v souladu se zákonem, když z nich vycházel, ačkoliv
o nich nevedl dokazování. V posuzované věci krajský soud jednoznačně identifikoval zdroj,
z něhož čerpal své poznatky, o něž opřel závěr o správnosti provedeného měření (odborné
vyjádření poskytovatele služeb v oboru bezpečnosti silničního provozu ve věci vedené
pod sp. zn. 76 A 27/2011). Tomuto požadavku tedy krajský soud plně vyhověl. Dále z výše
uvedeného rozsudku č. j. 1 As 100/2009 - 129 plyne, že krajský soud je povinen seznámit
účastníky řízení se skutečnostmi, které jsou mu známé z jeho úřední činnosti, a poskytnout jim
dostatečný prostor k tomu, aby mohli prostřednictvím svých tvrzení učinit tyto skutečnosti
spornými a navrhnout za tím účelem provedení důkazů. To však pouze v případě, pokud
účastníci řízení nemohli s ohledem na okolnosti dané věci aplikaci takových skutečnosti rozumně
předpokládat. Takový postup by totiž byl v rozporu s ústavním zákazem překvapivých
rozhodnutí, resp. s ústavním požadavkem, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné (srov.
k těmto ústavněprávním požadavkům spravedlivého procesu, vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 věty
prvé Listiny základních práv a svobod, např. nález ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07).
Ve věci vedené pod sp. zn. 1 As 100/2009 se jednalo o žádost o osvobození od soudních
poplatků a Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že aplikace informací o dědickém řízení
po matce stěžovatelky, které byly soudu známy z úřední činnosti, byla pro stěžovatelku
překvapivou skutečností. Naproti tomu v nyní posuzované věci aplikoval krajský soud informace
o fungování rychloměru, které mu byly známé z úřední činnosti, v situaci, kdy stěžovatel
zpochybňoval výsledek měření z důvodu vzniku jevu slip effect. Skutečnost, že se krajský soud
zabýval fungováním tohoto rychloměru, tedy zcela zjevně není překvapivá a bylo ji možné
s ohledem na okolnosti dané věci rozumně předpokládat. Krajský soud nadto odkazem
na odborné vyjádření ve věci vedené pod sp. zn. 76 A 27/2011 pouze podpořil svůj závěr,
že stěžovatel rozporoval správnost záznamu pořízeného daným rychloměrem toliko
hypotetickými a spekulativními tvrzeními (které neměly oporu ve správním spise, viz výše).
S ohledem na výše uvedené tedy nedošlo k nepřípustnému omezení procesních práv stěžovatele.
[20] K polemice o účelovosti námitek stěžovatele zdejší soud uvádí, že je mu z úřední činnosti
známo, že zástupce stěžovatele používá typizované námitky, které uplatňuje opakovaně v mnoha
jiných obdobných případech (zejména změření nesprávného vozu, měření v rozporu s návodem
k obsluze rychloměru, ovlivnění správnosti měření jevem slip effect atp.). Užití takových námitek
jistě neznamená, že by jim soud neměl věnovat pozornost, nepochybně mohou být uplatňovány
důvodně, nicméně jejich věrohodnost je za uvedených okolností prima facie zpravidla nižší.
S ohledem na uvedené není vadou, pokud se krajský soud některými námitkami zabýval stručně,
reagoval na jejich celkovou podstatu, nikoliv na každý dílčí argument, případně v podrobnostech
odkázal na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů (viz obdobně rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 As 152/2017 - 30, či ze dne 5. 6. 2019,
č. j. 3 As 255/2017 - 28). Je však třeba se stěžovatelem souhlasit, že mu nelze vyčítat, a to ani
stran účelovosti námitek, že již bezprostředně po zastavení vozidla neuplatnil argumentaci
konkrétně možnosti vzniku jevu slip effect. Neuplatnil však ani žádné jiné relevantní námitky,
které by mohly ve výsledku vést k závěru, že takový jev nastal (a to ani později v řízení).
[21] K absenci provedení důkazů týkajících se jevu slip effect, např. znaleckého posudku, jenž by
opakoval testy provedené redaktory BBC, zdejší soud uvádí, že z napadeného rozsudku
jednoznačně vyplývá, proč krajský soud shledal provedení takových důkazu jako nadbytečné
a nezpůsobilé zpochybnit věrohodnost důkazů, z nichž vycházel (body 48 a 49 rozsudku).
S těmito se Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené plně ztotožňuje.
[22] Důvodem pro zrušení rozsudku není ani to, že krajský soud se vyjádřil ke skutečnostem,
které nemají přímou souvislost s posuzovanou věcí a nebyly ani namítány v žalobě (absence
reflexe a překážky mezi rychloměrem a vozidlem). Jelikož jde o nadbytečné úvahy, nemohou
způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Podstatu věci totiž krajský soud uchopil správně
a dostatečně zdůvodnil, proč nedošlo k relevantnímu zpochybnění důkazu ze záznamu
z rychloměru.
[23] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti.
[25] K nesouhlasu stěžovatele a jeho advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů na internet
vyjádřeném v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že se k němu již opakovaně
vyjadřoval – a to například přípisem Předsedy Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2019,
č. j. S 139/2019 - 7, či ve věcech vedených pod sp. zn. 2 As 383/2017, či 9 As 413/2018. Za této
situace již není nutné danou skutečnost podrobněji rozebírat, a zdejší soud odkazuje na relevantní
písemnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu