ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.255.2017:28
sp. zn. 3 As 255/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: M. Š., zastoupen Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 31. 8. 2017, č. j. 36 A 2/2016 – 74,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 8. 2017,
č. j. 36 A 2/2016 – 74 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Městský úřad Hlinsko, odbor dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím
ze dne 22. 2. 2016, č. j. HI-3924/2016/ODP, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“), pro porušení §18 odst. 4 téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta ve výši
1 500 Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Přestupek měl spočívat v tom, že žalobce dne 13. 11. 2015 v 13.54 hod. v obci Hlinsko,
místní části Srní, na silnici III/3437 v uzavřené části obce na úrovni domu čp. 63 ve směru jízdy
na obec Včelákov, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/h, řídil osobní motorové vozidlo
tovární značky Mitsubishi, registrační značky X, rychlostí 58 km/h po odečtení odchylky měření
(-3 km/h). Při rozhodování o přestupku vycházel správní orgán I. stupně z úředního záznamu
příslušníků městské policie ze dne 13. 11. 2015, oznámení přestupku (včetně fotodokumentace
měřeného vozidla a dopravního značení), vyjádření Policie ČR k určení měřených úseků,
osvědčení o proškolení měřícího příslušníka Městské policie, ověřovacího listu měřícího zařízení
vydaného českým metrologickým institutem (dále jen „ČMI“) a z plánku situace. Žalobce se
bezprostředně po spáchání přestupku k věci nevyjádřil a oznámení o přestupku nepodepsal.
Ústního jednání u správního orgánu I. stupně se žalobce ani jeho zmocněnec nezúčastnili
a omluvili se. Zmocněnec žalobce Ing. M. J. pouze nahlédl do správního spisu a nechal si
zhotovit jeho kopii, přičemž v průběhu prvostupňového řízení se žalobce ani jeho zástupce k věci
nijak nevyjádřili.
[3] Teprve dne 26. 2. 2016, tj. po vydání prvostupňového rozhodnutí, zaslal zmocněnec
žalobce správnímu orgánu I. stupně „Vyjádření k podkladům rozhodnutí“. V něm namítal příliš
dlouhou vzdálenost měření, špatnou polohu záměrného kříže (odkázal na vyjádření ČMI, které
přiložil) a možnost vzniku tzv. „slip effectu“ (k němu navrhl provedení důkazu dokumentem BBC
umístěným na internetu). Zpochybňoval také řádné označení rychloměru úředními značkami,
jeho ztotožnění s rychloměrem, k němuž byl vystaven ověřovací list založený ve spisu, místo
měření a pravost pořízené fotodokumentace. Dále namítal špatné provedení měření a poruchu
rychloměru, kterou odvozoval od chybného výpočtu vzdálenosti vozidla od rychloměru. Podle
žalobce rovněž nebyly splněny podmínky pro zákonnost měření rychlosti.
[4] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně následně (dne 21. 3. 2016) podal zmocněnec
žalobce blanketní odvolání, jehož vady neodstranil ani přes výzvu správního orgánu.
[5] Odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 25. 7. 2016, č. j. 54709/2016/ODSH/8, žalovaný
zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný
konstatoval, že správní orgán I. stupně opatřil dostatek podkladů o tom, že právě žalobce naplnil
skutkovou podstatu přestupku, který je mu kladen za vinu. Dále se vypořádal námitkami
vznesenými žalobcem ve „Vyjádření k podkladům rozhodnutí“, kterými se správní orgán I. stupně,
vzhledem k procesnímu postupu žalobce, nemohl zabývat.
[6] V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce zejména namítal, že napadené rozhodnutí
bylo vydáno v rozporu s právními předpisy a je nedostatečně odůvodněno. Žalovaný se podle
jeho názoru dostatečně nevypořádal s námitkou nesprávného měření z důvodu částečného
umístění záměrného kříže mimo měřené vozidlo, když pouze konstatoval, že námitka žalobce
je nesprávná, aniž by to podložil důkazy. Současně žalovaný nedostatečně odůvodnil neprovedení
navrženého důkazu (spisová dokumentace z případu posuzovaného ČMI za účelem zjištění
relevance žalobcem doloženého vyjádření ČMI). Žalobce také zpochybňoval totožnost měřeného
vozidla s vozidlem zachyceným na fotografiích a vytýkal žalovanému, že neprovedl navrhovaný
důkaz videozáznamem z měření. Dále rozporoval i místo měření [jiná vzdálenost vozidla
od rychloměru, nebylo měřeno v obci, dopravní značka IS 12a (začátek obce) nebyla ve směru
jízdy osazena, z fotografií není patrné, kdy, kde, kým a za jakých okolností byly pořízeny].
Žalovaný se s těmito skutečnostmi dostatečně nevypořádal; mohli je potvrdit pouze zasahující
strážníci, kteří však nebyli vyslechnuti. Podle žalobce nebylo prokázáno ani splnění podmínek
měření rychlosti (tj., že měření bylo provedeno v součinnosti s Policií ČR a zvyšovalo bezpečnost
provozu), splnění požadavku, aby bylo měření prováděno 100 metrů od dopravní značky
IS 12a a ani to, zda bylo měření provedeno na úseku schváleném Policií ČR.
[7] Žalobu zamítl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský
soud“) rozsudkem specifikovaným v záhlaví. Krajský soud označil procesní strategii žalobce
za účelovou a obstrukční a námitky polohy zaměřovacího kříže, neurčitosti místa měření, chyb
měření a „nesmyslně odůvodněnou“ záměnu měřeného vozidla za spekulativní a typizované, tj. příliš
obecné a mechanicky se opakující napříč četnými řízeními, v nichž Ing. J. a jeho spolupracovníci
zastupují další přestupce. S odkazem na kritéria dostatečnosti soudního přezkumu ve správním
soudnictví uvedená v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 10. 2015, č.
4037/10, ve věci Fazia Ali v. Spojení království, krajský soud uvedl, že podmínky pro naplnění
spravedlivého správního řízení byly splněny. Žalobce měl dostatek možností k tomu, aby se
seznámil se správním spisem a zúčastnil jednání. Skutkový stav byl podle soudu zjištěn
dostatečně a svědčil o vině žalobce; nevyvstala žádná pochybnost, kterou by bylo nutno objasnit
prováděním dalšího dokazování. Soud proto k dalšímu dokazování nepřistoupil, přičemž znovu
zdůraznil, že „rozpory tvrzené žalobcem jsou pouze jeho účelovými tvrzeními bez opory ve zjištěné skutečnosti“.
Následně krajský soud vyhodnotil jednotlivé žalobní body, přičemž předně odmítl námitky
nepřezkoumatelnosti a nesprávného postupu správních orgánů, které podle jeho názoru až
nepřípadně obsáhle odůvodňovaly svá rozhodnutí, proti kterým přestupce přednesl svoji
polemiku až po vydání prvostupňového rozhodnutí, případně až v podané žalobě.
[8] Pokud jde o kvalitu měření a umístění záměrného kříže, krajský soud odkázal
na odůvodnění napadeného rozhodnutí, a uvedl, že nemá potřebu s ním polemizovat.
Z fotodokumentace je podle něj patrné, že záměrný kříž byl v souladu s návodem umístěn
na přijíždějící vozidlo nedaleko od umístění SPZ, přístroj rychlost vozidla zaznamenal, údaje
z měřícího zařízení na fotodokumentaci jsou čitelné a svědčí o tom, že v uvedenou dobu bylo
měřeno skutečně vozidlo řízené žalobcem. K přiloženému vyjádření ČMI uvedl, že z něj nelze
ani seznat, k jakému konkrétnímu přestupku se vyjádření vztahuje a také, že ČMI není oprávněn
nahrazovat funkci správních orgánů a soudů a hodnotit fotodokumentaci, kterou ani nemohl
disponovat. Z úřední činnosti je navíc soudu známo, že ČMI se k uvedené praxi zmocněnce
žalobce vyjádřil tak, že jeho vyjádření v jiné věci s jinými přestupky nijak nesouvisí a mohlo
by se jednat o jeho zneužití. Spekulace žalobce o vzniku slip effectu soud nepovažoval za reálné
zpochybnění provedených důkazů; žalobcem zmíněné video je mu z úřední činnosti známo
a jedná se především o poukaz na možný vznik chyby při měření za určitých specifických situací.
Tyto situace jsou vyloučeny tím, že příslušník policie je k měření proškolen a měří dle návodu,
což bylo v projednávané věci splněno a kontrolováno automatickou funkcí.
[9] K ničím nepodložené výhradě žalobce, že bylo měřeno jiné vozidlo, odkázal krajský soud
na obsah vyjádření strážníků založeného ve spise, v němž je uvedeno, že vozidlo po celou dobu
měření sledovali. Jiné vozidlo se na pořízených fotografiích nenachází. Jednalo se o focení
tzv. trojsnímkem, kdy prvním snímkem je změřeno a zachyceno vozidlo a další fotografie slouží
pouze pro potvrzení jeho identifikace. Soud taktéž odkázal na podle něj dostatečné odůvodnění
v napadeném rozhodnutí a uvedl, že se nebude „pouštět do nic nevysvětlující polemiky s žalobcem“.
[10] Řádné místo měření je pak podle krajského soudu zřejmé ze správního spisu. Stal-li
se přestupek o jeden či deset metrů jinde, není bez dalšího rozhodné; z měření ve formě
tzv. trojsnímku plyne, že pokud radar vozidlo snímá delší dobu, umístění vozidla se mění. Krajský
soud také zdůraznil, že povinnost správního orgánu zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, automaticky neznamená, že správní orgán a posléze i soud budou vyvracet jakékoliv
pochybnosti či prověřovat verze účelové obrany uplatněné účastníkem řízení. Žalobce zůstal jen
v rovině těchto účelových zpochybnění, které nemohly v dané věci vzbudit důvodné pochybnosti
o přestupkovém jednání; to bylo naopak podloženo dostatečnými podklady.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[11] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
V ní uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[12] Konkrétně namítá, že závěry krajského soudu o kvalitě měření a umístění záměrného
kříže jsou nepřezkoumatelné, z toho důvodu, že soud se nemůže pouze ztotožnit s odůvodněním
napadeného rozhodnutí a také proto, že návod k obsluze měřícího zařízení, na který krajský soud
odkazoval, nebyl proveden jako důkaz soudem ani správními orgány. Stěžovatel dále souhlasí,
že jím předložené vyjádření ČMI není důkazem o tom, že měření bylo provedeno neplatně,
nicméně je toho názoru, že vyjádření je způsobilé vyvolat o platnosti měření pochybnosti, které
se správním orgánům nepodařilo nijak vyvrátit; bylo proto na místě provést další dokazování,
tzn. zejména zjistit relevanci tohoto vyjádření, nebo ještě lépe, nechat odborníkem posoudit
provedené měření rychlosti. Za nepřezkoumatelný považuje taktéž neurčitý odkaz na úřední
činnost, neboť pokud je krajskému soudu z úřední činnosti znám názor ČMI k předmětnému
vyjádření, jednalo se o podklad rozhodnutí, který měl být obsažen ve spise a proveden jako
důkaz; soud měl také uvést, z jakého konkrétního řízení jsou mu tyto skutečnosti známy. Navíc
toto údajné sdělení ČMI podle stěžovatele potvrzuje autentičnost jím předloženého vyjádření;
dosud přitom nebylo zjištěno ani to, jaký typ rychloměru byl užit v případě řešeném ČMI.
[13] Stejným způsobem krajský soud pochybil, když vycházel z dokumentu o slip effectu, který
nebyl proveden jako důkaz jím ani správními orgány. Stěžovatel pak souhlasí s tím, že dokument
není důkazem o tom, že slip effect vznikl, nicméně opět vnáší pochybnost do provedeného měření;
bylo proto na místě dalším dokazováním tyto pochybnosti odstranit. Zcela absurdní je podle
stěžovatele úvaha, že vznik slip effectu byl vyloučen, neboť měření prováděl proškolený strážník,
když k jeho vzniku dochází z povahy rychloměru i při dodržování manuálu, nadto proškolení
obsluhy nezaručuje, že postupovala s proškolením v souladu. Zcela nepodložený je také závěr
krajského soudu, že měření bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze měřícího zařízení,
neboť toto nebylo nijak prokázáno. Nepřezkoumatelné jsou též úvahy krajského soudu
o podmínkách pro měření rychlosti zaručujících, že nedojde ke vzniku slip effectu, protože krajský
soud neuvádí, z čeho tyto podmínky dovozuje, ani v tomto směru neprovedl žádný důkaz.
Obdobné platí i o závěru, že správnost měření byla ověřena automatickou funkcí rychloměru,
jelikož taková funkce rychloměru nebyla v řízení prokázána.
[14] Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud nevypořádal s veškerými žalobními námitkami
(nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a opomenuté důkazy). K tomu, že určité námitky
jsou namítány zmocněncem žalobce i v jiných řízeních, uvedl, že je zcela legitimní, pokud jsou
tyto námitky uplatněny v každém řízení, kde mohou být relevantní. Krajský soud se také podle
něj pouze ztotožnil s úvahami uvedenými v napadeném rozhodnutí týkajícími se toho, že nebylo
prokázáno, jaké vozidlo bylo změřeno, když na snímku se záměrným křížem není čitelná
registrační značka, argumenty uvedené v žalobě pak zcela pomíjí. Soud rovněž nepodloženě
dovodil, jak rychloměr pořizuje snímky a že je zcela nesporné, jaké vozidlo bylo změřeno, neboť
se snímky nelze manipulovat, apod. Pochybil podle stěžovatele i v tom, že vycházel z „vyjádření
strážníků“, že vozidlo žalobce celou dobu sledovali, neboť se jedná o dokument povahy úředního
záznamu, který není sám o sobě důkazem. Bez povšimnutí krajského soudu zůstaly i námitky
zpochybňující fotodokumentaci dopravního značení. Krajský soud podle stěžovatele
sice opakovaně avizuje, že se všemi námitkami zabývat nebude, a označuje je za účelové, avšak
to jej nezbavuje povinnosti svůj rozsudek řádně odůvodnit. Krajský soud nadto ani neuvádí
žádné legitimní důvody k závěru o účelovosti uplatnění těchto námitek; z formulací obsažených
v odůvodnění napadeného rozsudku lze spíše usuzovat na to, že krajský soud je vůči zmocněnci
stěžovatele zaujatý.
[15] Obdobně nebylo podle stěžovatele nijak prokázáno, že by měření rychlosti skutečně
proběhlo na úseku určeném Policií ČR k měření rychlosti; když krajský soud k této žalobní
námitce pouze konstatoval opak, bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění. Závěrem stěžovatel
namítá, že správní orgány i krajský soud pochybily v tom, že se nezabývaly možností postupu
podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, tedy možností aplikovat na případ
stěžovatele novější právní úpravu, která nabyla účinnosti po spáchání údajného přestupku,
a to ačkoliv v mezidobí nabyl účinnosti zákon č. 250/2016 Sb., který mj. zakotvuje možnost
uložit sankci pod spodní hranicí sazby (jedná se tak o úpravu příznivější).
[16] Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[17] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry
vyslovenými v rozsudku krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.), dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
[19] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Tu spatřuje zejména ve skutečnosti, že krajský soud se nevypořádal
se všemi žalobními námitkami, bez dalšího se ztotožňoval s odůvodněním napadeného správního
rozhodnutí, vycházel z dokumentů, které nebyly v řízení provedeny jako důkaz a neurčitě
odkazoval na svoji úřední činnost.
[20] K uvedeným stížnostním námitkám je nezbytné nejprve připomenout, že úkolem soudu
je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace, nikoliv odpovědět na každou
dílčí žalobní námitku (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, či ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007
Sb. NSS). Z tohoto hlediska lze obecně uvést, že důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí
žaloby, jsou z odůvodnění napadeného rozsudku seznatelné; krajský soud vylíčil konkrétní
skutkové okolnosti, o něž své rozhodnutí opřel, uvedl úvahy, kterými se řídil při posouzení
důvodnosti žaloby, a popsal závěry, ke kterým na základě těchto úvah dospěl (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005
Sb. NSS).
[21] Stěžovatel ostatně v kasační stížnosti uvádí, v čem spatřuje nesprávnost posouzení věci
provedeného krajským soudem, což by jistě nebylo možné, pokud by byl napadený rozsudek
v tomto ohledu nepřezkoumatelný. Nesouhlas stěžovatele se závěry napadeného rozsudku
pak nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163, nebo
ze dne 6. 12. 2016, č. j. 7 As 179/2016 - 37).
[22] Konkrétní námitku stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal s žalobními
námitkami týkajícími se nepřezkoumatelnosti napadeného správního rozhodnutí, opomenutých
důkazů a rozporů ve fotodokumentaci, pak shledal Nejvyšší správní soud
nedůvodnou. K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného se krajský soud výslovně vyjádřil
na straně 7 napadeného rozsudku, kde uvedl, že ji odmítá, neboť správní orgány svá rozhodnutí
odůvodnily, a to až nepřípadně obsáhle. Podrobně se pak k odůvodnění obou správních
rozhodnutí krajský soud vyjádřil v čl. IV. napadeného rozsudku (str. 3 a 4), kde mj. poukazoval
na nadstandardní odůvodnění napadených rozhodnutí, a to zejména za situace, kdy stěžovatel
do vydání prvostupňového správního rozhodnutí nic nenamítal a následně podal blanketní
odvolání. Pokud jde o žalobní námitku týkající se opomenutých důkazů, k té se krajský soud
výslovně vyjádřil mimo jiné na straně 7 napadeného rozsudku, kde uvedl, že skutkový stav byl
zjištěn dostatečně a další dokazování nebylo třeba provádět. Krajský soud se pak vyjádřil
i k namítaným rozporům ve fotodokumentaci (změření jiného vozidla, místo měření),
a to v čl. VIII. rozsudku (str. 7 až 9).
[23] Lze sice dát za pravdu stěžovateli, že se krajský soud výslovně nevyjádřil k námitkám
zpochybňujícím fotodokumentaci dopravního značení, nicméně skutkový stav považoval krajský
soud za dostatečně prokázaný a námitky týkající se fotodokumentace označil za nepodložené,
typizované a účelové. Tento svůj postup přitom krajský soud dostatečně a opakovaně zdůvodnil
a Nejvyšší správní soud se s jeho názorem ztotožňuje. Stejně jako krajskému soudu, je totiž
i zdejšímu soudu z úřední činnosti známo, že stěžovatel používá typizované námitky (nedodržení
návodu k obsluze radaru, nekonkrétní tvrzení ohledně absence či naopak existence zvláštního
dopravního značení v místě měření rychlosti apod.), které jeho zástupce opakovaně užívá
v mnoha jiných obdobných případech (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 3. 2018, č. j. 4 As 152/2017 - 30, bod 15, a tam citovaná další judikatura). Za těchto okolností
je možno pouze poukázat na jejich nevěrohodnost.
[24] Krajskému soudu také nelze vytýkat, že k některým žalobním námitkám (kvalita měření
a umístění záměrného kříže, nečitelná registrační značka měřeného vozidla) v odůvodnění
odkázal na obsah rozhodnutí žalovaného, s nímž se ztotožnil. Smyslem soudního přezkumu není
stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto v případech shody názoru soudu
a odůvodnění napadeného rozhodnutí může krajský soud odkazovat právě na toto odůvodnění
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130,
ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 – 86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47). Nadto
je nutno podotknout, že tak krajský soud ani v jednom z uvedených případů neučinil bez dalšího,
ale vždy uvedl i skutečnosti, které plynou ze správního spisu, a na základě kterých k učiněnému
závěru dospěl.
[25] Nelze pak přisvědčit ani námitkám stěžovatele, že krajský soud neoprávněně vycházel
z „vyjádření strážníků“ obsaženém v úředním záznamu o přestupku a že nebylo prokázáno,
že měření rychlosti proběhlo na úseku určeném Policií ČR. Pokud jde o první uvedenou námitku,
lze obecně souhlasit se stěžovatelem, že dokazování konkrétní skutečnosti nemůže spočívat
pouze na úředním záznamu (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 1 As 96/2008 - 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS). Nicméně tak tomu v nyní
posuzovaném případě nebylo, neboť předmětnou skutečnost, tj. že bylo změřeno vozidlo
stěžovatele, opřel krajský soud také o pořízené fotografie a způsob měření a námitku stěžovatele
nadto označil za účelovou. Druhá uvedená námitka je taktéž nedůvodná. Jak uvedl krajský soud,
místo měření vyhovovalo pokynu Policie ČR pro Městskou policii Hlinsko, přičemž tento pokyn
je založen ve správním spise (dokument č. 3) a vycházely z něj i správní orgány při rozhodování
ve věci.
[26] Krajskému soudu je však nutno vytknout, že v odůvodnění napadeného
rozsudku opakovaně odkazoval na skutečnosti, které jsou mu známy z jeho úřední činnosti
(názor ČMI na vyjádření předložené stěžovatelem, dokument o slip effectu navrhovaný
stěžovatelem k důkazu), avšak neuvedl, ze které jeho konkrétní činnosti jsou mu prezentované
skutečnosti známé, či jak se o nich dozvěděl.
[27] Již v rozsudku ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 – 129, publ pod č. 2038/2010 Sb.
NSS, vyslovil Nejvyšší správní soud tyto závěry (právní věty):
„I. Pokud soud hodlá zahrnout do svého rozhodnutí skutečnosti, které jsou mu známé z jeho úřední činnosti
(§121 o. s. ř.), aniž by účastníci řízení mohli s ohledem na okolnosti dané věci aplikaci takovýchto skutečností
rozumně předpokládat, musí s těmito skutečnostmi nejprve seznámit účastníky řízení a poskytnout jim dostatečný
prostor k tomu, aby mohli prostřednictvím svých tvrzení učinit tyto skutečnosti spornými a navrhnout
za tím účelem provedení důkazů.
II. Soud musí v odůvodnění rozhodnutí uvést, ze které jeho konkrétní činnosti či postupu jsou mu skutečnosti
podle §121 o. s. ř. známé a jak se o nich dozvěděl. Jinak by nebylo možné přezkoumat, zda se vskutku jedná
o skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti ve smyslu §121 o. s. ř., a tedy zda soud postupoval v souladu
se zákonem, když z nich vycházel, ačkoliv o nich nevedl dokazování.“
[28] Jestliže tedy krajský soud neoznačil, ze které jeho konkrétní činnosti (typicky ze kterých
jeho řízení) jsou mu prezentované skutečnosti známé a jak se o nich dozvěděl, není možné
následně přezkoumat, zda se opravdu jedná o skutečnosti mu známé z úřední činnosti ve smyslu
§121 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. Krajský soud tak zatížil své rozhodnutí vadou řízení, která
mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3 s. ř. s.). Na tomto závěru
nemůže nic změnit ani fakt, že krajský soud považoval uvedené žalobní námitky za typizované,
či účelové, když tyto jejich rysy dovozoval mimo jiné právě i z uvedených skutečností mu
známých z úřední činnosti.
[29] Stejně tak je třeba krajskému soudu vytknout, že při svém rozhodování vycházel
z manuálu (návodu k obsluze) měřícího zařízení, který však nebyl proveden jako důkaz v řízení
před soudem ani před správními orgány. Správní spis obsahuje pouze „Výpis z manuálu
LTI 20/20 TruCAM“ o dvou listech, ze kterého mj. vycházel správní orgán I. stupně
při rozhodování ve věci (viz str. 4 prvostupňového správního rozhodnutí) a provedl jej jako
důkaz. V něm však nejsou obsaženy všechny informace podávané soudem v napadeném
rozsudku. Krajský soud například uvedl, že „záměrný kříž měřícího zařízení byl správně při měření
rychlosti umístěn na přijíždějící vozidlo nedaleko umístění rzv. (SPZ) jak předpokládá návod“, či že se jednalo
„o měření a focení tzv. vícenásobným snímkem“; tyto informace však uvedený výpis z manuálu
použitého měřícího zařízení neobsahuje. Jediná informace, která je z uvedeného výpisu
ověřitelná, je soudem zmiňovaná kontrola měření automatickou funkcí (viz str. 23 a 53 výpisu
z manuálu na dokumentu poř. č. 6 spisu správního orgánu I. stupně). Odkazovaný návod
je pak sice součástí spisu krajského soudu, neboť jej žalovaný soudu zaslal spolu se svým
vyjádřením k žalobě (viz č. l. 37 až 66 spisu krajského soudu), nicméně to neoprošťuje krajský
soud od povinnosti jej provést jako důkaz za situace, kdy nejde o součást správního spisu
a v odůvodnění napadeného rozsudku argumentuje skutečnostmi v něm obsaženými, či uvádí,
že určitá skutečnost „odpovídá též návodu k měřícímu zařízení“. Pokud pak krajský soud uvedené
informace nečerpal přímo z návodu k obsluze měřícího zařízení, ale byly mu známy z úřední
činnosti, pak měl (obdobně jako v případech výše popsaných) uvést, ze které jeho konkrétní
činnosti jsou mu prezentované skutečnosti známé. Krajský soud tedy i tímto postupem zatížil
své rozhodnutí vadou řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
(§109 odst. 3 s. ř. s.).
[30] Pro úplnost se Nejvyšší správní soud vyjádří také k závěrečné námitce stěžovatele,
že správní orgány i krajský soud pochybily v tom, že se nezabývaly možností postupu podle
čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, tedy možností aplikovat na případ stěžovatele
novější právní úpravu.
[31] Stěžovateli lze obecně přisvědčit, že, na základě judikatury rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu, povinností soudů i správních orgánů je dostát ústavnímu požadavku
obsaženému v čl. 40 odst. 6 Listiny a i bez řádně uplatněné námitky vždy zkoumat, zda úprava,
která nabyla účinnosti až po spáchání přestupku, není pro pachatele příznivější, a není ji proto
třeba aplikovat. To ostatně vyplývá i přímo z §7 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
resp. z §2 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, účinného
od 1. 7. 2017. K uvedené problematice se však Nejvyšší správní soud již vyjádřil v rozsudku
ze dne 7. 6. 2018, č. j. 1 As 347/2017 – 32, v němž uvedl, že k posouzení této skutečnosti
dochází vždy ex offo, což také mimo jiné znamená, že pokud pozdější příznivější právní úpravu
nelze uplatnit, taková úvaha (s negativním závěrem) nemusí mít odraz v konečném rozhodnutí.
Kasační soud se nemá důvod v právě posuzované věci od uvedeného závěru odchýlit. Uzavírá
proto, že správní orgány ani krajský soud nepochybily, když úvahu o tom, zda pozdější právní
úprava nebyla pro stěžovatele příznivější, výslovně nepromítly do svých rozhodnutí.
[32] Stěžovatel se porušením §18 odst. 4 zákona o silničním provozu dopustil přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 téhož zákona, za který mu byla uložena sankce podle
§125c odst. 4 písm. f) tohoto zákona. V obsahu těchto ustanovení silničního zákona přitom
k žádné změně nedošlo, resp. došlo pouze k tomu, že od 20. 2. 2016 je §125c odst. 4 písm. f)
zákona o silničním provozu označen jako §125c odst. 5 písm. g). Ve vztahu k předmětným
ustanovením zákona o silničním provozu proto nepřipadá aplikace zásady použití pozdější
příznivější právní úpravy zakotvené v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod v úvahu.
[33] Pokud jde o úvahy o možném použití zákona o odpovědnosti za přestupky, který nabyl
účinnosti dne 1. 7. 2017 (po právní moci napadeného rozhodnutí, avšak předtím, než o věci samé
rozhodl krajský soud), stěžovatel pouze obecně namítá (a to poprvé až v kasační stížnosti), že měl
být v jeho případě použit, neboť obsahuje nová kritéria pro výměru sankce, jakož i novou
možnost jít při výměře sankce pod spodní sankční sazbu. Závěr o tom, že pozdější právní úprava
není pro stěžovatele příznivější, sice napadený rozsudek výslovně neobsahuje, jak již ale uvedeno
výše, neshledal-li krajský soud důvody novou právní úpravu aplikovat, není třeba tuto úvahu
v rozsudku rozvádět.
[34] K použití zákona o odpovědnosti za přestupky v nynější věci Nejvyšší správní soud
v té míře obecnosti, jež odpovídá obecnosti stěžovatelem uplatněné kasační námitky, konstatuje,
že za změnu ve prospěch stěžovatele nelze považovat přepracování ustanovení o určení
druhu a výměry sankce (nově „správního trestu“, upravené v §37 nového zákona
o odpovědnosti za přestupky), ani podrobnější vymezení kritérií pro uložení pokuty vyplývající
z §38 až §40 téhož zákona (viz shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2018,
č. j. 4 As 96/2018 - 45).
[35] Jak také kasační soud vyslovil v rozsudku ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018 - 49,
„zásada použití pozdější příznivější právní úpravy zakotvená v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod
a provedená §7 odst. 1 zákona o přestupcích, resp. §2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky neznamená,
že správní orgán, či soud je povinen vypracovat rozsáhlý traktát na téma srovnání právní úpravy účinné v době
spáchání deliktu a právní úpravy účinné v době rozhodování správních orgánů. Výhodnost právní úpravy
pro pachatele je sice třeba posoudit komplexně, (…), avšak zároveň s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem
případu a námitkám pachatele, tedy nikoli hypoteticky a teoreticky s ohledem na všechny možné i nemožné
okolnosti (…). Uvedené platí beze zbytku i v nynější věci.
[36] Ke stěžovatelem naznačené možnosti uložit sankci pod spodní hranicí zákonem
stanovené sazby vyplývající z §44 zákona o odpovědnosti za přestupky tak kasační soud
jen ve stručnosti doplňuje, že jeho použití by přicházelo v úvahu pouze tehdy, pokud
by na konkrétní případ alespoň potenciálně mohlo toto ustanovení dopadat; takto tomu však
v souzené věci není. K ryze obecné stěžovatelově výtce Nejvyšší správní soud uvádí, že v řízení
před soudem se použití citované právní úpravy vůbec nedomáhal. Vzhledem ke skutečnosti,
že stěžovatel vůbec netvrdil kterýkoliv z důvodů pro mimořádně snížení sankce vyplývající
z daného ustanovení a současně mu správní orgán prvního stupně uložil sankci na spodní hranici
zákonné sazby, nelze dovodit naplnění kteréhokoliv z důvodů, vyplývajících z §44 odst. 1 zákona
o odpovědnosti za přestupky, tedy ani důvodu uvedeného pod písm. c) uvedeného ustanovení.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že námitky podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. shledal
důvodnými. V souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[38] V dalším řízení je krajský soud ve smyslu §110 odst. 4 s. ř. s. vázán výše vyslovenými
právními názory Nejvyššího správního soudu, týkajícími se postupu soudu při odkazování
na skutečnosti mu známé z jeho úřední činnosti a na informace plynoucí z dokumentů, které
nebyly v řízení provedeny jako důkazy.
[39] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. též o náhradě
nákladů řízení o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně dne 5. června 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu