ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.290.2021:25
sp. zn. 7 Azs 290/2021 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: V. T. O., zastoupena
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2021, č. j. 77 A 29/2021 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
4 114 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně
Mgr. Petra Václavka, advokáta.
Odůvodnění:
I.
[1] Krajský soud v Plzni (dále též „krajský soud“) uložil žalovanému shora označeným
rozsudkem, aby ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku vydal rozhodnutí v řízení
o žádosti žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty vedeném u žalovaného
pod č. j. OAM-63461/ZM-2019. Shledal totiž, že se žalovaný v řízení dopustil nečinnosti
ve smyslu §79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „s. ř. s.“). Poukázal na to, že Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců přijala
dne 28. 1. 2021 opatření proti nečinnosti. K tomuto dni tak byla pro posouzení krajského soudu
v souladu s judikaturou závazně presumována nečinnost žalovaného, jakož i uplynutí lhůty
pro vydání rozhodnutí. Presumovanou nečinnost měl žalovaný odstranit vydáním rozhodnutí,
což do doby vydání rozsudku krajského soudu neučinil. Důvody, pro které nedošlo k vydání
rozhodnutí, přitom neležely na straně žalobkyně. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna
dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
II.
[2] Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Je názoru, že s ohledem na konkrétní
okolnosti dané věci nečinný nebyl. Je pravdou, že Komise pro rozhodování ve věcech pobytu
cizinců usnesením ze dne 27. 1. 2021, č. j. MV-6230-3/SO-2021 (dále též „opatření
proti nečinnosti“), rozhodla o tom, že stěžovatel je nečinný, a uložila mu, že má do 30 dnů
od doručení opatření proti nečinnosti o žádosti rozhodnout. Tím určila rámec, ve kterém
se následně krajský soud mohl pohybovat při zjištění nečinnosti stěžovatele. Ve lhůtě stanovené
opatřením proti nečinnosti však stěžovatel o žádosti rozhodl, resp. dne 18. 2. 2021 rozhodl,
že zaměstnanecká karta má být žalobkyni vydána a dne 22. 2. 2021 dal zastupitelskému úřadu
pokyn k udělení dlouhodobého víza za účelem převzetí zaměstnanecké karty dle §30 odst. 2
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). S ohledem na to, že stěžovatel žádosti žalobkyně vyhověl,
se přitom jednalo o jediné kroky, které bylo možné ve lhůtě určené opatřením proti nečinnosti
reálně provést. Nebylo totiž v moci stěžovatele dokončit řízení a vydat kladné rozhodnutí, jímž
se rozumí převzetí průkazu o povolení k pobytu cizincem. K výrobě průkazu a jeho předání je
zapotřebí mnohem více času než 12 dnů, jakož i součinnost žadatele, pro jejíž poskytnutí zákon
stanoví poměrně dlouhé lhůty. Uloženou povinnost rozhodnout o žádosti je tedy třeba
s ohledem na specifika zákonné úpravy pokládat za splněnou již vyhotovením tzv. předkládací
zprávy a vydáním pokynu k udělení víza. Tímto byly splněny veškeré kroky k tomu, aby mohla
být žalobkyni zaměstnanecká karta vydána. Stěžovatel proto označil za nesprávný závěr krajského
soudu, že není rozhodné, kdy vyhotovil předkládací zprávu, resp. vydal zastupitelskému úřadu
v Hanoji pokyn k udělení dlouhodobého víza. Je pravdou, že v případě žalobkyně zastupitelský
úřad skutečně nejednal, tedy nevyzval ji k tomu, aby se dostavila k převzetí dlouhodobého víza
za účelem převzetí zaměstnanecké karty. Zastupitelský úřad však nemohl postupovat s ohledem
na ochranná opatření Ministerstva zdravotnictví. Tato dle stěžovatele zapovídala zastupitelskému
úřadu v Hanoji, aby žalobkyni vyznačil do cestovního dokladu dlouhodobé vízum, pročež
žalobkyně nemohla přicestovat na území ČR, kde by mohl být za její součinnosti vyroben
a následně předán průkaz o povolení k pobytu. Krajský soud v tomto ohledu provedl nesprávný
výklad povinností vyplývajících z opatření Ministerstva zdravotnictví. Podle stěžovatele tudíž
nelze v jeho jednání spatřovat nečinnost, neboť mu v dokončení řízení o žádosti žalobkyně
bránila až do 29. 9. 2021 objektivní překážka v podobě ochranných opatření Ministerstva
zdravotnictví, jimž svědčí presumpce správnosti. Dodal, že krajským soudem stanovená lhůta
pro vydání rozhodnutí je příliš krátká a krajský soud nadto neodůvodnil, proč takovou lhůtu
uložil. Tuto lhůtu stěžovatel nemůže prakticky splnit. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
III.
[3] Žalobkyně podala ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se plně ztotožnila s rozsudkem
krajského soudu. Stěžovatel podle ní účelově ignoruje základní podstatu celého sporu, a sice
že byl prokazatelně nečinný. Na tom nic nemění jeho pocit o nespravedlivé délce lhůt
stanovených k rozhodnutí. Pro jeho vydání měl až 4 roky, k čemuž žalobkyně rekapitulovala
průběh řízení. Zdůraznila, že se stěžovatelem po celou dobu řízení řádně kooperovala, ten byl
však opakovaně nečinný a vydával nezákonná rozhodnutí. Nečinným přitom zůstává nadále. Jeho
názor, že se za vydání rozhodnutí považuje již vydání předkládací zprávy je v příkrém rozporu
s textem zákona i judikaturou. Stěžovatel ani nedoložil, že by takový postoj zastávala Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Žalobkyně rovněž upozornila na to, že právní úprava
reflektuje nutnost kooperace žadatele se zastupitelským orgánem a staví lhůtu pro vydání
rozhodnutí ode dne odeslání výzvy zastupitelskému úřadu k vylepení tzv. DV-R víza.
To však pouze za předpokladu, že k odeslání výzvy dojde před marným uplynutím lhůty
pro vydání rozhodnutí. Jelikož tato již marně uplynula, nemůže se stěžovatel dovolávat
objektivních skutečností, které je pro vydání zaměstnanecké karty třeba učinit. Žalobkyně rovněž
poukázala na to, že předkládací zpráva byla vydána dne 27. 4. 2021 zpětně ke dni 18. 2. 2021.
Dále se žalobkyně vymezila proti interpretaci ochranných opatření Ministerstva zdravotnictví
ze strany stěžovatele. Dle jejího názoru ochranná opatření zcela jasně až do 1. 6. 2021 nijak
nezamezovala vydání vstupního víza. Účelový výklad ze strany stěžovatele žalobkyni zkracuje
na jejích právech, neboť nadále maří její faktický úspěch ve věci. Z uvedených důvodů navrhla,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Nejvyšší správní soud neshledal namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
krajského soudu. Rozsudek splňuje kritéria přezkoumatelnosti vyplývající z konstantní judikatury
Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76). Z jeho odůvodnění je
zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud
veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Krajský soud náležitě odůvodnil i výrok
o povinnosti stěžovatele vydat rozhodnutí ve lhůtě 15 dnů. Případný nesouhlas stěžovatele
s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku přitom nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne
29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163 atd.). Stěžovatel ostatně proti výkladu podanému krajským
soudem v kasační stížnosti obsáhle brojí a na mnoha místech s ním polemizuje, což by v případě
nepřezkoumatelnosti nebylo možné. Nejvyšší správní soud připomíná, že nepřezkoumatelnost
není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být
rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat
napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 - 35).
[7] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani tomu, že by byl v řízení nedostatečně zjištěn
skutečný stav věci. Skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Odpovídá obsahu správního a soudního
spisu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 - 41,
ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013 - 25, ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012 - 41, ze dne
8. 2. 2018, č. j. 1 Azs 408/2017 - 24, ze dne 12. 4. 2013, č. j. 5 Ans 4/2012 - 20, ze dne
22. 7. 2020, č. j. 1 Azs 200/2020 - 31, ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012 - 41). Případná
existence ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví jakožto právní překážky pro další
postup v řízení ze strany stěžovatele, není otázkou, kterou by měl správní soud zjišťovat z moci
úřední (viz dále).
[8] Stěžovatel dále brojil proti závěru krajského soudu, který shledal, že došlo k nečinnosti
ve smyslu §79 s. ř. s. Nejvyšší správní soud předesílá, že skutkově obdobnou věcí se již zabýval
v rozsudku ze dne 7. 10. 2021, č. j. 7 Azs 179/2021 - 25, přičemž neshledal důvod se od tam
vyslovených závěrů jakkoliv odchýlit. I v tomto případě se tedy Nejvyšší správní soud ztotožnil
s rozsudkem krajského soudu, že v řízení došlo k nečinnosti. Na tomto nosném závěru nemůže
nic změnit ani argumentace uvedená v kasační stížnosti.
[9] Podle §79 s. ř. s.: Ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení
u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud
uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní
zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.
[10] Podle §71 odst. 5 správního řádu se nedodržení lhůt nemůže dovolávat ten účastník,
který je způsobil.
[11] Podle §80 odst. 4 písm. a) správního řádu může nadřízený správní orgán přikázat
nečinnému správnímu orgánu, aby ve stanovené lhůtě vydal rozhodnutí.
[12] Nejvyšší správní soud z předložených spisů zjistil, že již dne 16. 9. 2019 podala žalobkyně
žádost o zaměstnaneckou kartu. Stěžovatel o předmětné žádosti rozhodoval opakovaně, neboť
jeho rozhodnutí ze dne 19. 12. 2019 a ze dne 17. 7. 2020 byla zrušena nadřízeným správním
orgánem. V obou případech byla rozhodnutí zrušena pro nepřezkoumatelnost, neboť stěžovatel
dovodil, že pobyt žalobkyně na území není v zájmu ČR, pouze na základě usnesení vlády č. 474
ze dne 18. 7. 2018, aniž by se zabýval individuální situací žalobkyně. Žalobkyně následně uplatnila
opatření proti nečinnosti. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců shledala,
že stěžovatel byl nečinný (nedodržel lhůty uvedené v zákoně o pobytu cizinců), a proto vydala
dne 28. 1. 2021 opatření proti nečinnosti, jímž přikázala stěžovateli, aby vydal rozhodnutí
do 30 dnů od doručení opatření, tj. do 27. 2. 2021.
[13] Sám nadřízený orgán tedy shledal, že stěžovatel byl nečinný. Jak přitom vyplývá
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012 - 41: „Přijme-li
nadřízený správní orgán opatření proti nečinnosti (§80 odst. 4 správního řádu z roku 2004), je tím presumován
fakt, že správní orgán byl nečinný, a nejde tedy o případ, na který pamatuje §71 odst. 5 citovaného zákona.
Správní soud již není oprávněn tento závěr přehodnocovat a procesním chováním účastníka řízení (žalobce) se,
z pohledu §71 odst. 5 téhož zákona, může zabývat jen od okamžiku přijetí tohoto opatření proti nečinnosti.“
Nelze přitom dospět k závěru, že by se žalobkyně po konstatování nečinnosti nadřízeným
orgánem jakkoliv podílela na nečinnosti, resp. že by neposkytovala potřebnou součinnost.
Ze spisu nevyplývá, že by byla žalobkyně vyzvána k poskytnutí součinnosti a tomuto požadavku
nevyhověla. Krajský soud přitom správně zohlednil i specifika procesu vydávání zaměstnanecké
karty, jakož i specifika lhůt k vydání rozhodnutí ve věci žádosti o vydání zaměstnanecké karty.
Jeho argumentace odpovídá právní úpravě a navazující judikatuře. S krajským soudem lze
souhlasit i v tom, že k tíži žadatele o zaměstnaneckou kartu nemůže jít vadný postup dalších
orgánů veřejné správy, jakož i v tom, že za odstranění nečinnosti nelze považovat vydání
předkládací zprávy, resp. udělení interního pokynu k udělení víza. Jak uvedl Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 8. 2. 2018, č. j. 1 Azs 408/2017 - 24: „Vydáním rozhodnutí o žalobcově žádosti
nelze rozumět vydání předkládací zprávy, ani interního pokynu k udělení víza (…) Odkazuje-li stěžovatel
na laxní přístup zastupitelského úřadu, který váhal s učiněním výzvy k dostavení se k vyznačení víza k pobytu
nad 90 dnů podle §30 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, může jít skutečně o vadný postup, který stěžovatel
nemůže ovlivnit; na druhou stranu jde o vadný postup orgánu státní správy, který nemůže jít k tíži žadatele,
o jehož žádosti není v důsledku tohoto postupu rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě. Stěžovatel je podle §12
odst. 1 písm. h) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České
republiky, ústředním orgánem státní správy pro povolování pobytu cizinců. Právě k jeho tíži tedy musí jít případný
vadný postup orgánu státní správy v této oblasti; je také jeho odpovědností podle §24 téhož zákona pečovat
„o náležitou právní úpravu“ záležitostí spadajících do jeho věcné působnosti, a tedy také o to, aby zákonná
pravidla a postupy související s povolováním pobytu cizincům, byla nastavena způsobem umožňujícím vydávat
rozhodnutí bez průtahů. (…) Současně je třeba zopakovat odkaz krajského soudu na §169 odst. 12 písm. a) –
pokud by zastupitelský úřad před uplynutím lhůty pro vydání rozhodnutí stanovené v §169 odst. 1 písm. h)
zákona o pobytu cizinců vyzval žalobce, aby se dostavil k vyznačení víza k pobytu nad 90 dnů podle §30 odst. 2
téhož zákona za účelem převzetí zaměstnanecké karty do jeho cestovního dokladu, lhůta pro vydání rozhodnutí
by se daným okamžikem stěžovateli stavěla a on by nemohl být považován za nečinného. Vzhledem
ke skutečnosti, že sám stěžovatel nevydal pokyn k udělení víza k pobytu nad 90 dnů dle uvedeného ustanovení
v rámci zákonné šedesátidenní lhůty (která uplynula dne 21. 8. 2017), nemohlo dojít ke stavení běhu lhůty
pro vydání rozhodnutí a k rozšíření časového prostoru pro vydání rozhodnutí. Ani okamžitá reakce
zastupitelského úřadu, který by žalobce vyzval k převzetí víza k pobytu nad 90 dnů, by tedy nemohla zhojit
skutečnost, že stěžovatel je nečinný, tím, že by došlo ke stavění lhůty pro vydání rozhodnutí.“ Podpůrně
viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2017, č. j. 9 Azs 128/2017 - 32.
[14] S krajským soudem lze souhlasit i v navazujících závěrech včetně toho, že lhůtu, která již
uběhla, nelze stavět (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2017,
č. j. 48 A 122/2017 - 18, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2018,
č. j. 1 Azs 408/2017 - 24, ze dne 12. 4. 2013, č. j. 5 Ans 4/2012 - 20 atp.). Pro danou věc je
přitom nepřípadná polemika stěžovatele s opatřením proti nečinnosti vydaným jeho nadřízeným
orgánem. Účelem řízení před správními soudy není chránit správní orgány před rozhodnutími
vydanými jejich nadřízenými orgány, ale poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům
žalobců (viz §2 s. ř. s., podpůrně pak Nejvyššího správního soudu usnesení ze dne 15. 4. 2003,
č. j. 7 A 32/2002 - 23).
[15] Nutno rovněž připomenout, že bylo povinností stěžovatele, aby v řízení před krajským
soudem tvrdil a prokázal, jaké individuální okolnosti mu bránily ve vydání rozhodnutí ve věci
žalobkyně. Není povinností soudu dohledávat za účastníka argumenty jdoucí v jeho prospěch
(srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, publ.
pod č. 2162/2011 Sb. NSS a navazující judikaturu). Stěžovatel přitom ve vyjádření k žalobě
popřel, že by byl nečinný toliko s poukazem na to, že dne 18. 2. 2021 vydal předkládací zprávu,
kterou byla žádost žalobkyně povolena. Dále obecně uvedl, že je z časového sledu provedených
úkonů zcela zřejmé, že řízení o žádosti žalobkyně probíhalo řádně a bez časové prodlevy. Žádné
jiné vyjádření stěžovatel k žalobě neposkytl a jednání před krajským soudem se nezúčastnil. Není
tedy pravdou, že by stěžovatel ve svém vyjádření krajský soud upozorňoval na ochranná opatření
Ministerstva zdravotnictví. Krajský soud tedy neměl důvod zabývat se případným vlivem
ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví na nečinnost stěžovatele (a ani tak nečinil,
přestože stěžovatel tvrdí opak). Teprve v kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu
stěžovatel přednesl obsáhlou argumentaci, v níž dovozuje, že zastupitelský úřad v Hanoji nemohl
žalobkyni vyzvat, aby se dostavila k vyznačení dlouhodobého víza za účelem převzetí
zaměstnanecké karty s ohledem na ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne
14. 2. 2021 a na něj navazující ochranná opatření.
[16] Ani poukaz na ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 14. 2. 2021,
č. j. MZDR 20599/2020-56/MIN/KAN, které platilo v rozhodné době od 15. 2. 2021
do 28. 2. 2021, v níž měl stěžovatel podle vydaného opatření proti nečinnosti vydat rozhodnutí
ve věci (do 27. 2. 2021), však nemůže na nečinnosti stěžovatele v projednávané věci nic změnit.
Zde soud předně souhlasí s tím, že na celkové délce řízení se podepsala rozhodnutí stěžovatele,
která byla, nadto ze stejného důvodu, opakovaně rušena (a nikoliv postup žalobkyně). Žalobkyně
podala předmětnou žádost již v roce 2019, o té však nebylo do konce roku 2020 pravomocně
rozhodnuto. Nejvyšší správní soud přitom nezpochybňuje existenci pandemie a z toho plynoucí
důsledky. Ani ty však nelze klást v posuzované věci k tíži žalobkyně. Kasační soud se totiž plně
ztotožňuje s výkladem ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 14. 2. 2021, jak jej
provedl krajský soud v rozsudku ze dne 2. 6. 2021, č. j. 77 A 46/2021 - 157. Zde krajský soud
správně konstatoval, že ochranné opatření obsahovalo výjimku, která výslovně stanovila, že zákaz
přijímání žádostí o víza neplatí pro žádosti o vydání dlouhodobého víza za účelem převzetí
povolení k pobytu. Konkrétně se jednalo o bod I.12 v části I. uvedeného ochranného opatření,
kterým bylo s účinností ode dne 15. 2. 2021 od 00:00 hod. nařízeno vyznačit na zastupitelských
úřadech České republiky ve třetích zemích do cestovního dokladu vízum pouze v případě žádostí, které lze
podle bodu I.10 přijmout (…); to platí i pro žádosti přijaté přede dnem účinnosti tohoto opatření. Podle I.10
písm. k) přitom bylo nařízeno nepřijímat žádosti o víza a přechodné a trvalé pobyty na zastupitelských
úřadech České republiky ve třetích zemích, s výjimkou žádostí o vydání dlouhodobého víza za účelem převzetí
povolení k pobytu na území České republiky (důraz přidán). Existenci této výjimky stěžovatel
nezpochybňuje. Dle jeho názoru se však neuplatní na vydání dlouhodobého víza za účelem
převzetí příslušného oprávnění k pobytu na území podle §30 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
Má za to, že se toto vízum vydává z moci úřední, nikoliv na žádost. Takto však postup podle §30
odst. 2 zákona o pobytu cizinců chápat nelze. Stěžovatel totiž přehlíží, že v tomto případě
nezahajuje žádné nové samostatné řízení z moci úřední, ale že se jedná o nedílnou součást řízení
o žádosti o vydání zaměstnanecké karty, které je nepochybně zahajováno na žádost konkrétního
cizince. Podáním žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu se zahajuje jediné řízení, a to řízení
o této žádosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2017,
č. j. 9 Azs 128/2017 - 32). Touto optikou je třeba nahlížet na citovanou výjimku stanovenou
v ochranném opatření. Zákon o pobytu cizinců ostatně žádné řízení o vydání dlouhodobého víza
za účelem převzetí povolení k pobytu, které by bylo zahajováno z moci úřední, ani nezná.
Rozhodně proto nelze souhlasit s velmi úzkým výkladem stěžovatele, podle něhož by se výjimka
uvedená v ochranném opatření vztahovala pouze na situaci, kterou zákon o pobytu cizinců
výslovně ani neupravuje a stěžovatel v takové situaci aplikuje §30 odst. 2 pouze analogicky. I sám
stěžovatel v kasační stížnosti připouští, že výjimka byla formulována nejednoznačně (a proto
se v ochranných opatřeních Ministerstva zdravotnictví po datu 1. 6. 2021 již neobjevuje). Nelze
rovněž přehlédnout, že ani sám nadřízený orgán stěžovatele ve svém opatření proti nečinnosti
nezmínil, že by nebylo lze rozhodnout s ohledem na opatření Ministerstva zdravotnictví. Nutno
dodat, že teprve dne 27. 4. 2021 stěžovatel žalobkyni sdělil, že řízení o její žádosti nelze dokončit,
neboť podle jeho názoru jí zastupitelský úřad nemůže udělit dlouhodobé vízum za účelem
převzetí zaměstnanecké karty s ohledem na ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví.
[17] Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňuje, že žádost podala žalobkyně v roce 2019,
přičemž o ní nebylo rozhodnuto ani v návaznosti na opatření proti nečinnosti vydané nadřízeným
orgánem stěžovatele. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s posouzením krajského soudu,
že v posuzované věci byla naplněna formální i materiální podmínka důvodnosti žaloby, tj. v době
rozhodnutí krajského soudu byl stěžovatel povinen vydat rozhodnutí o žádosti žalobkyně,
přičemž tuto povinnost ve stanovené lhůtě (nejpozději do 27. 2. 2021) nesplnil a současně nelze
marné uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí přičítat žalobkyni. Současně stěžovatel krajskému
soudu nesdělil žádnou relevantní objektivní skutečnost, která by mu bránila v dokončení řízení
o žádosti žalobkyně. Setrval na tom, že dne 18. 2. 2021 vydal předkládací zprávu, kterou byla
žádost žalobkyně povolena, z čehož dovozoval, že řízení o žádosti žalobkyně probíhá řádně
a bez časové prodlevy. Žádná taková skutečnost neplynula ani ze správního spisu: v přípisu
ze dne 27. 4. 2021 stěžovatel poukázal na ochranné opatření ze dne 3. 4. 2021, které
však obsahovalo identickou výjimku jako výše rozebrané ochranné opatření ze dne 14. 2. 2021.
Dalšímu postupu v řízení tedy nebránilo, jak plyne z výše uvedeného. Překážka pro další postup
v řízení, jíž se stěžovatel rovněž dovolává v kasační stížnosti (ochranné opatření Ministerstva
zdravotnictví ze dne 30. 7. 2021, které bylo platné ke dni rozhodnutí krajského soudu), přitom
neplynula z obecně závazného právního předpisu (ze zákona), ale z opatření obecné povahy. Bylo
plně na stěžovateli, aby na její existenci krajský soud upozornil. Teprve poté by mohl krajský
soud hodnotit vliv této skutečnosti na nečinnost stěžovatele, resp. na možnosti jeho dalšího
postupu v řízení. Jinými slovy, s ohledem na popsané okolnosti nemohl krajský soud v řízení
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dospět k jinému závěru, než že stěžovatel byl
ve správním řízení k datu jeho rozhodnutí nadále nečinný. V souladu s §81 odst. 2 s. ř. s. mu
proto správně uložil povinnost vydat rozhodnutí a stanovil mu k tomu přiměřenou lhůtu, která
nesmí být delší než lhůta, kterou určuje (zvláštní) zákon. Vzhledem k zákonem stanovené lhůtě
(šedesátidenní lhůta k vydání rozhodnutí stanovená zákonem o pobytu cizinců) a skutečnostem
vyplývajícím ze spisu (dlouhodobá nečinnost stěžovatele, a to i poté, kdy mu bylo uloženo vydat
rozhodnutí ze strany nadřízeného orgánu) tedy nelze krajskému soudu vytýkat, že stěžovateli
stanovil lhůtu pro vydání rozhodnutí v délce 15 dnů. Tato lhůta je kratší než lhůta určená
(zvláštním) zákonem a odpovídá i okolnostem dané věci (viz výše). Nejvyšší správní soud
nepovažuje takto stanovenou lhůtu za nepřiměřenou s ohledem na stěžovatelem uváděná
specifika řízení o vydání zaměstnanecké karty podané na zastupitelském úřadě. Je však nutno
dodat, že takto stanovenou lhůtu nelze chápat absolutně, jak činí stěžovatel. Jak vyplývá
z rozsudku tohoto soudu ze dne 26. 11. 2021, č. j. 1 Azs 221/2021 - 32, za situace, když již
nemůže dojít pro marné uplynutí lhůty k jejímu stavění ve smyslu §169t odst. 9 zákona o pobytu
cizinců, je nutné do lhůty stanovené krajským soudem k vydání rozhodnutí započítat pouze ty
dny, kdy je procesní aktivita vyžadována od stěžovatele, resp. zastupitelského úřadu. K tvrzení
stěžovatele o nemožnosti vydat rozhodnutí z důvodu existence objektivní překážky, Nejvyšší
správní soud dodává, že vyskytne-li se v řízení překážka, jež by stěžovateli bránila v dalším
postupu v řízení (např. zákaz vyznačit na zastupitelském úřadu České republiky ve Vietnamu
do cestovního dokladu žalobkyně vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem převzetí příslušného
oprávnění k pobytu na území vyplývající z mimořádného opatření), pak bude v řízení dle pokynu
krajského soudu přirozeně pokračovat poté, co tato překážka odpadne. S ohledem na procesní
pasivitu stěžovatele však nemohl krajský soud při svém rozhodnutí jakkoliv reflektovat eventuální
překážky postupu v řízení (např. určením jiného okamžiku počátku lhůty pro vydání rozhodnutí).
[18] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine). Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání.
[19] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Zamítnutí kasační stížnosti je procesním úspěchem žalobkyně,
jíž proto svědčí právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložila,
proti stěžovateli, který řízení o kasační stížnosti vyvolal, avšak neměl v něm procesní úspěch
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 1 As 228/2019 - 66). Tyto náklady
se skládají z odměny zástupce žalobkyně (advokáta), za jeden úkon právní služby (vyjádření
ke kasační stížnosti) v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 ve spojení s §12 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v částce 3 100 Kč, z výdajů zástupce žalobkyně
nahrazovaných paušálně v souladu s §13 odst. 4 advokátního tarifu v částce 300 Kč za tento
úkon právní služby a z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, neboť zástupce
žalobkyně doložil, že je plátcem DPH. Celkem tedy odměna činí 4 114 Kč. Uvedenou částku
uhradí stěžovatel žalobkyni do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího
zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu