ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.88.2019:65
sp. zn. 8 As 88/2019 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: Domácí péče Dačice, s. r. o., se sídlem
Svobodova 106, Dačice, zastoupená Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem
Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem
Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2017,
čj. JMK 113103/2017, sp. zn. S-JMK 111850/2017/OD/Př, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2019, čj. 33 A 44/2017-30,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2019, čj. 33 A 44/2017-30, se ruší .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 4. 8. 2017,
čj. JMK 113103/2017, sp. zn. S-JMK 111850/2017/OD/Př, a rozhodnutí Magistrátu
města Brna ze dne 15. 5. 2017, čj. ODSČ-36206/16-24, sp. zn. ODSČ-36206/16-FIL/V,
se ruší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti ve výši 24 456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího zástupce Mgr. Václava Voříška, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Brna (dále „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 15. 5. 2017,
čj. ODSČ-36206/16-24, sp. zn. ODSČ-36206/16-FIL/V, shledal, že se žalobkyně dopustila
správního deliktu provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích (dále „zákon o silničním provozu“). Jako provozovatel motorového
vozidla nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Podle rozhodnutí správního orgánu I. stupně
nezjištěný řidič neoprávněně zastavil dne 13. 3. 2015 ve 12:05 hod. vozidlo provozované
žalobkyní na ulici Zemědělská 26 v Brně, čímž porušil povinnosti podle §27 odst. 1 písm. n)
zákona o silničním provozu, přičemž toto jednání mělo znaky přestupku podle §125c odst. 1
písm. k) téhož zákona. Za to žalobkyni uložil pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit
náklady řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný v záhlaví
uvedeným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Krajského soudu v Brně. Namítala,
že vytýkaný správní delikt přestal existovat podle pozdější právní úpravy, k níž je třeba
ve prospěch žalobkyně přihlédnout, jakožto je třeba přihlédnout i k tomu, že podle pozdější
právní úpravy, která je pro žalobkyni výhodnější, mělo být jedním ze znaků přestupku
(do 30. 6. 2017 správního deliktu) provozovatele vozidla rovněž zavinění. Sankce navíc byla
uložena v rozporu se zákonem, neboť z rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo zřejmé,
zda mohla být po nabytí zákona č. 250/2016 Sb., o přestupcích (dále „zákon o odpovědnosti
za přestupky“), vůbec uložena. Správní orgány byly nadto povinny přihlédnout k možnosti
mimořádného snížení uložené sankce, kterou rovněž nová právní úprava zavedla. Podle
žalobkyně byl výrok správního rozhodnutí I. stupně nesrozumitelný, neboť nebylo zřejmé, jakou
povinnost porušila. Řízení nemělo být vůbec zahájeno, neboť žalobkyně správnímu orgánu
I. stupně sdělila údaje o totožnosti řidiče vozidla, což správní orgán zcela ignoroval. Závěrem
žalobkyně uvedla, že na základě vyjádření žalovaného k žalobě (ve vztahu k prokázání
informování správního orgánu I. stupně o totožnosti řidiče) „vyjádří svůj požadavek na konání
jednání, bude-li nutné, aby [žalobkyně dokazovala] doručení příslušného e-mailu“, v opačném případě
souhlasí s rozhodnutím bez jednání.
[3] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Přijetím zákona
o přestupcích byla pouze sjednocena terminologie a odstraněna dvojkolejnost přestupků
a správních deliktů. Z nové úpravy nijak neplyne, že by správní delikt vytýkaný žalobkyni zanikl.
Žalovaný tedy správně přezkoumával rozhodnutí správního orgánu I. stupně podle právní úpravy
platné a účinné v době jeho spáchání. Pozdější právní úprava nebyla v tomto směru pro
žalobkyni příznivější. Ani k datu spáchání deliktu (nyní přestupku), ani podle pozdější úpravy
nebylo znakem dané skutkové podstaty zavinění. Sankce byla uložena v souladu se zákonem,
a ačkoliv žalovaný mohl přihlédnout k jejímu mimořádnému snížení (podle pozdější právní
úpravy v době rozhodování o odvolání pro žalobkyni příznivější), nemělo takové pochybení vliv
na zákonnost jeho rozhodnutí. Pouhá absence přitěžujících okolností totiž tento postup
neodůvodňuje, není-li současně splněna ani jedna ze zákonných taxativních podmínek. Krajský
soud se neztotožnil ani s námitkou nedostatečné identifikace porušení právní povinnosti
ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně spočívající v tom, že výrok odkazoval pouze
na §10 zákona o silničním provozu bez uvedení konkrétního odstavce. Je nutné zohlednit,
že výrok výslovně obsahoval odkaz na ustanovení zakotvující skutkovou podstatu přestupku
a povinnost řidiče, která měla být neznámou osobou porušena, přičemž skutek samotný
byl v odůvodnění rozhodnutí dostatečně konkretizován. K námitce, podle níž nebyl skutek
ve výroku vymezen nezaměnitelným způsobem, soud uvedl, že výrok stanovil porušení zákazu
zastavení a zároveň obsahoval odkaz na §27 odst. 1 písm. n) zákona o silničním provozu. Z jeho
dikce vyplývá, že byla neznámým řidičem porušena povinnost plynoucí přímo ze zákona
a spočívající v zákazu stání vozidla před vjezdem z polní nebo lesní cesty nebo z místa ležícího
mimo pozemní komunikaci. Přestože by bylo jednoznačnější, pokud by výrok konkretizoval,
která z alternativně stanovených možností byla v projednávané věci naplněna, je skutek
identifikován nezaměnitelně s ohledem na uvedení přesného místa a času jeho spáchání. Tvrzená
absence zákazu zastavení na označeném místě je podle krajského soudu vyvrácena ve spojení
s pořízenými mapovými podklady a fotodokumentací, na které je vozidlo žalobkyně spolehlivě
zachyceno stojící před vjezdem z místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Co se týče námitky
označení totožnosti řidiče žalobkyní, soud uvedl, že ve správním spise není založena žádná listina,
ze které by vyplývalo jakékoliv jiné vyjádření žalobkyně v průběhu správního řízení než podání
odporu proti příkazu a podání blanketního odvolání. Žalobkyně tuto námitku ničím nepodložila
ani v soudním řízení, neboť krajskému soudu nepředložila a ani neoznačila žádné konkrétní
důkazní návrhy. Soud zdůraznil, že na tom nic nemění ani podmíněně vyjádřený souhlas
s rozhodnutím věci bez jednání, neboť žalobkyně byla po jeho vyslovení spolu se zasláním
vyjádření žalovaného k žalobě vyzvána, aby ve stanovené lhůtě sdělila, zda s projednáním věci
bez jednání souhlasí. Přestože byla řádně poučena o procesních důsledcích, nevyjádřila se.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu žalobkyně (dále „stěžovatelka“) brojí kasační stížností.
V ní zopakovala, že vytýkané protiprávní jednání nebylo ve výroku rozhodnutí správního orgánu
I. stupně vymezeno dostatečně určitě, pokud správní orgán pouze uvedl, že spočívalo
v „neoprávněném zastavení“. Z takového vymezení nelze přezkoumat, zda byla zvolená právní
kvalifikace správná. Na daném místě totiž není zastavení ani stání zakázáno. Přestože výrok
daného rozhodnutí obsahuje odkaz na §27 odst. 1 písm. n) zákona o silničním provozu, neuvádí,
v čem konkrétně skutek spočíval, tedy zda vozidlo stálo před vjezdem z polní cesty, z lesní cesty
či z místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Z toho důvodu výrok rozhodnutí neobsahuje
takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno přezkoumat správnost provedené subsumpce
vytýkaného jednání pod skutkovou podstatu jednání majícího znaky přestupku, tedy
resp. vytýkaného správního deliktu. Ani odkaz krajského soudu na přesné vymezená místa skutku
(Zemědělská 26, Brno) neumožňuje učinit jednoznačný závěr o tom, že by vozidlo stálo
na vjezdu z polní cesty, lesní cesty anebo místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Z prostého
odkazu na místo přestupku se nepodává protiprávnost jednání, neboť na dané adrese není
protiprávnost zastavení („neoprávněného zastavení“) bez bližší konkretizace zřejmá. Krajský
soud se v napadeném rozsudku odklonil od vlastní judikatury, zejména rozsudku ze dne
26. 9 2018, čj. 29 A 169/2016-37. Podle stěžovatelky tedy nesprávně posoudil výše uvedené
právní otázky, případně aproboval rozhodnutí, jehož výrok není přezkoumatelný.
[5] Podle stěžovatelky dále nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu
odpovědnosti provozovatele vozidla, neboť správní orgán I. stupně vůbec nereagoval
na informaci o totožnosti řidiče. V žalobě stěžovatelka označila konkrétní podání, z nějž
vyplývalo, že správnímu orgánu sdělila totožnost řidiče, který vozidlo řídil. Krajský soud jí přesto
vytkl, že na podporu svých tvrzení neoznačila žádný důkaz. Stěžovatelka skutečně danou žalobní
námitku neprokázala, avšak krajský soud nedostál své povinnosti vyzvat ji k předložení důkazu
na podporu svého tvrzení dle §118a odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka navíc v žalobě uvedla,
že s projednáním věci bez jednání souhlasí jedině tehdy, pokud žalovaný učiní tuto žalobní
námitku nespornou. Z toho lze dovodit, že pokud žalovaný tvrzení o identifikaci řidiče
rozporoval, bylo namístě jednání ve věci nařídit, byť se stěžovatelka v tomto směru k výzvě
soudu nevyjádřila. Ve věci totiž bylo třeba uplatnit zásadu materiální pravdy a posuzovat smysl
a účel konání jednání, neboť ve věci byla vznesena dvě tvrzení stojící ve vzájemném rozporu,
přičemž danou skutečnost nebylo možno prokazovat jinak než při jednání. Stěžovatelka přiložila
ke kasační stížnosti obrazovou kopii e-mailu, kterým totožnost řidiče označila, přičemž dodala,
že je chybou správního orgánu I. stupně, pokud tento e-mail do správního spisu nezařadil.
[6] Stěžovatelka následně kasační stížnost doplnila. S odkazem na nález Ústavního soudu
ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19 (č. 54/2020 Sb.), který zrušil část §112 odst. 2 zákona
o přestupcích, a dále s odkazem na nález ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/2020
(č. 325/2020 Sb.), který zrušil celý §112 odst. 2 zákona o přestupcích, stěžovatelka dovozuje
prekluzi správního deliktu. Skutek totiž měl být spáchán 13. 3. 2015, avšak řízení o správním
deliktu bylo zahájeno teprve doručením příkazu ze dne 16. 9. 2016. K prekluzi tedy došlo rok
a den od spáchání údajného jednání majícího znaky přestupku (správního deliktu provozovatele
vozidla), konkrétně 14. 3. 2016. Žalovanému se tedy nepodařilo zahájit řízení do jednoho roku
ode dne, kdy mělo ke správnímu deliktu dojít, čímž došlo (podle pozdější úpravy) k prekluzi ještě
před zahájením předmětného správního řízení. Přestože tuto prekluzivní lhůtu stanovil až zákon
o odpovědnosti za přestupky účinný od 1. 7. 2017, tedy po dni spáchání vytýkaného skutku,
je nutno jej na projednávanou věc v tomto rozsahu aplikovat, neboť je pro stěžovatelku
výhodnější (podle právní úpravy účinné ke dni skutku by jednání prekludováno nebylo).
[7] Žalovaný ke kasační stížnosti pouze uvedl, že ji považuje za nedůvodnou a navrhl
ji zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti
a v ní uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Nejprve se kasační soud zabýval tím, zda krajský soud mohl ve věci rozhodovat
bez nařízení jednání. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud shledal v postupu krajského soudu
takovou vadu řízení, která mohla ovlivnit rozhodnutí soudu ve věci samé, odrazilo
by se to i v možnosti kasačního soudu zabývat se dalšími kasačními námitkami. Stěžovatelka
v žalobě uvedla, že v návaznosti na vyjádření žalovaného k podané žalobě (zejména ohledně
otázky doručení e-mailu s identifikačními údaji řidiče, který se přestupkového jednání dopustil)
„vyjádří svůj požadavek na konání jednání“. Z této formulace není bez dalšího zřejmé,
že s projednáním věci bez jednání nesouhlasila, neboť se jedná pouze o předestření možného
dalšího procesního postupu. Ten však již neuskutečnila, neboť se k výslovné výzvě soudu,
zda souhlasí s projednáním věci bez jednání, nijak nevyjádřila (lze dodat, že k úkonu účastníka,
který je vázán na splnění podmínky nebo doložení času, nelze přihlížet, viz §41a odst. 2 o. s. ř.).
Zmiňovaná výzva jí byla doručena společně s vyjádřením žalovaného k žalobě, z níž stěžovatelka
mohla seznat, že se žalovaný s jejími žalobními námitkami neztotožňuje, a tedy mohla navrhnout,
aby soud ve věci nařídil jednání, jak sama v žalobě avizovala. Jelikož tak neučinila, přestože byla
soudem řádně poučena o následcích nevyjádření se k této výzvě, nelze krajskému soudu vyčítat,
že k nařízení jednání nepřistoupil. Odkaz stěžovatelky na §118 o. s. ř., podle něhož byl krajský
soud povinen ji vyzvat k navržení důkazů prokazujících její tvrzení, není pro nyní projednávanou
věc přiléhavý. Řízení u krajského soudu bylo vedeno podle soudního řádu správního, které pro
předmětné otázky (tedy zejména průběh jednání a dokazování) obsahuje vlastní právní úpravu.
Pakliže je tato úprava odlišná od znění občanského soudního řádu, neznamená to nutně,
že se jedná o mezery, které je třeba prostřednictvím §64 s. ř. s. doplnit o znění z občanského
soudního řádu. Tento postup je totiž namístě v situacích, kdy soudní řád správní neobsahuje
vlastní úpravu pro určité situace, které mohou v průběhu soudního řízení nastat. Nadto je třeba
dodat, že §118 o. s. ř. ani nestanoví soudům obecnou povinnost vyzvat účastníka řízení
k prokázání jakéhokoliv tvrzení, které nepodložil důkazním návrhem, nýbrž k tomu soud
přistoupí jedině tehdy, je-li to třeba. Účastníci řízení jsou naopak povinni na podporu svých
tvrzení označovat důkazní návrhy sami, přičemž žalobce (v této věci stěžovatelka) nese nejen
břemeno tvrzení, ale i břemeno důkazní. Pokud tedy stěžovatelka svá tvrzení o sdělení
identifikace řidiče vozidla nijak neprokázala (a ani neoznačila konkrétní důkaz, z nějž
by prokázání této skutečnosti mělo plynout), zcela očividně v tomto směru důkazní břemeno
neunesla. Krajský soud tedy zcela správně vycházel z obsahu správního spisu, z nějž je zřejmé,
že na danou výzvu stěžovatelka ve správním řízení nereagovala, a z toho důvodu bylo zahájeno
řízení o správním deliktu odpovědnosti provozovatele vozidla. Tato kasační námitka tedy
nemůže být důvodná a na tomto závěru nemůže nic změnit ani obrazová kopie e-mailu, kterou
stěžovatelka společně s kasační stížností zdejšímu soudu předložila a která má prokazovat,
že správnímu orgánu I. stupně sdělila, kdo vozidlo v době spáchání skutku řídil. Tento důkazní
návrh totiž nepředložila v řízení u krajského soudu, přestože tak učinit zjevně mohla.
[11] Co se týče kasační námitky o nepřezkoumatelnosti výroku rozhodnutí správního orgánu
I. stupně, stěžovatelka tuto argumentaci uplatnila již v žalobě. Krajský soud se s ní v nyní
napadeném rozsudku bezezbytku vypořádal a Nejvyšší správní soud se s jeho závěry v tomto
směru plně ztotožňuje. Výrok daného správního rozhodnutí obsahující popis skutku jakožto
„neoprávněné zastavení“ v přesně určeném místě a čase společně s odkazem na §27 odst. 1
písm. n) zákona o silničním provozu stanovící zákaz zastavení a stání „před vjezdem na pozemní
komunikaci z polní nebo lesní cesty nebo z místa ležícího mimo pozemní komunikaci“ je přezkoumatelný,
neboť je z něj patrné, v čem správní orgán I. stupně pochybení spatřoval. Výrok tohoto
rozhodnutí je navíc třeba chápat ve spojitosti s odůvodněním rozhodnutí o správním deliktu
a s obsahem správního spisu, v němž je založena fotodokumentace z místa zachycující
zaparkované vozidlo provozované stěžovatelkou před vjezdem na pozemní komunikaci.
Stěžovatelka v tomto směru tvrzenou nepřezkoumatelnost shledává v tom, že správní orgán
I. stupně neupřesnil, zda se jednalo o vjezd na pozemní komunikaci z polní cesty, z lesní cesty
anebo z místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Lze souhlasit s krajským soudem, že by bylo
bezpochyby vhodnější, aby správní orgán I. stupně vytýkanou skutečnost konkretizoval přímo
ve výroku rozhodnutí. Pokud tak však neučinil, nejedná se o pochybení způsobující nezákonnost
daného rozhodnutí, neboť se nejedná o různé skutkové podstaty, které by bylo třeba přímo
ve výroku rozlišit. Ve spojení s odůvodněním rozhodnutí je totiž správnost subsumpce
projednávaného jednání pod zvolenou skutkovou podstatu podle §27 odst. 1 písm. n) zákona
o silničním provozu zřejmá. Pro posouzení věci není podstatné, zdali k porušení došlo v místě
vjezdu na pozemní komunikaci z lesní, polní anebo jiné cesty, neboť podstatné je, že pro řidiče
platí ve všech případech tatáž povinnost dodržovat zákaz zastavení a stání v těchto místech.
Vozidlo podle správního orgánu I. stupně dne 13. 3. 2015 ve 12:05 hod. neoprávněně zastavilo
na ulici Zemědělská 26, Brno, a to v rozporu s §27 odst. 1 písm. n) zákona o silničním provozu.
[12] Z mapových podkladů a fotodokumentace z místa samého je evidentní, že vozidlo
zastavilo před vjezdem z místa ležícího mimo pozemní komunikace (jak již uvedl krajský soud,
je irelevantní, zdali se jednalo o garáž či stavbu s jiným účelovým využitím). Jelikož ve výroku
rozhodnutí správního orgánu I. stupně odkazovaný §27 odst. 1 písm. n) zákona o silničním
provozu zakazuje zastavení a stání před vjezdem z místa ležícího mimo pozemní komunikace,
je provedená právní kvalifikace projednávaného jednání správná. Tento skutek není ani
zaměnitelný s žádným jiným skutkem, neboť je určen dostatečně specificky. Judikatura správních
soudů, na níž stěžovatelka odkazovala, není pro projednávanou věc přiléhavá, neboť se týká §39
odst. 5 zákona o silničním provozu, které přímo neobsahuje zákaz zastavení nebo stání, a proto
pro právní kvalifikaci nepostačuje pouhá subsumpce. Tomu tak v nyní projednávané věci není.
Se stěžovatelkou nelze dále souhlasit ani v tom směru, že v daném místě nebylo zastavení
zakázáno, neboť tento zákaz plynul přímo z již citovaného §27 odst. 1 písm. n) zákona
o silničním provozu. Správní orgán I. stupně stěžovatelce nevytýkal pouhou skutečnost,
že zastavila na pozemní komunikaci (ulice Zemědělská), což samozřejmě obecně zakázané není.
Vytýkal jí s odkazem §27 odst. 1 písm. n) zákona o silničním provoz skutečnost, že zastavila
na místě, které slouží jako vjezd na tuto pozemní komunikaci. To už podle daného ustanovení
zakázané je a z přesně určeného místa a ve správním spise založené fotodokumentace
a mapových podkladů je zřejmé, že stěžovatelkou provozované vozidlo na vjezdu na pozemní
komunikaci skutečně neoprávněně zastavilo. Tato kasační námitka tedy není důvodná.
[13] Jde-li o otázku zániku odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt, kterou
do daného řízení vnesla stěžovatelka v doplněních kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud
se jí zabýval již např. v rozsudcích ze dne 2. 7. 2020, čj. 1 As 239/2018-45, ze dne 16. 7. 2020,
čj. 1 As 148/2018-49, ze dne 20. 8. 2020, čj. 7 As 450/2018-48, a ze dne 13. 10. 2020,
čj. 8 As 196/2018-47, ve kterých zohlednil závěry vyslovené Ústavním soudem ve shora
označeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/20. V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal
důvody pro odchýlení se od výše uvedených rozhodnutí.
[14] Stěžovatelka se dle správního orgánu I. stupně dopustila správního deliktu, neboť jako
provozovatelka vozidla nezajistila, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu.
Porušení pravidel silničního provozu spočívalo v neoprávněném zastavení a stání v rozporu
s §27 odst. 1 písm. n) zákona o silničním provozu zjištěném dne 13. 3. 2015. Příkaz byl
stěžovatelce doručen dne 16. 9. 2016.
[15] Dle §125e odst. 3 zákona o silničním provozu ve znění účinném do 30. 6. 2017 platilo,
že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let
ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Dne 1. 7. 2017 nabyl
účinnosti zákon o odpovědnosti za přestupky, který sjednotil prekluzivní dobu pro všechny
přestupky (správní delikty a přestupky dle předchozí právní úpravy). Podle §30 písm. a) zákona
o odpovědnosti za přestupky platí, že promlčecí doba činí a) 1 rok, nebo b) 3 roky, jde-li o přestupek,
za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč. Za přestupek spáchaný
stěžovatelkou je dle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu možné uložit pokutu až do výše
10 000 Kč. Dle §31 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky dále platí, že promlčecí doba počíná
běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku, přičemž §32 odst. 2 písm. b) téhož zákona stanoví,
že promlčecí doba se přerušuje vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným.
[16] Dle §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky platí, že na přestupky a dosavadní jiné
správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako
na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou
disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele
příznivější. Při izolovaném posouzení se jeví úprava zániku odpovědnosti za uvedený správní delikt
(přestupek) příznivější dle zákona o odpovědnosti za přestupky. Uvedené ustanovení však není
možné chápat izolovaně, ale je nutné je chápat v kontextu celého zákona. Dle §112 odst. 2
zákona o odpovědnosti za přestupky ve znění účinném do 25. 2. 2020 platilo, že ustanovení
dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení
pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní
delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní
delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu
odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Dle této právní úpravy tak odpovědnost
za správní delikt stěžovatelky nemohla zaniknout dříve, než by zanikla dle zákona o silničním
provozu ve znění účinném do 30. 6. 2017. Úprava dle zákona o odpovědnosti za přestupky tak
pro stěžovatelku nemohla být příznivější právní úpravou.
[17] Ústavní soud nicméně výše zmíněným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/19 zrušil větu první
§112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky. V uvedeném nálezu konstatoval, že trestností
činu trestněprávní nauka a judikatura rozumí možnost, že pachatel určitého trestného činu bude
uznán vinným a bude mu uložen trest či vyvozena trestní odpovědnost. Pod takto vymezený
pojem trestnosti činu tedy spadají otázky jejího vzniku, trvání i zániku. Ve světle těchto závěrů je dle
Ústavního soudu nutno pod pojem trestnost zahrnout rovněž úpravu prekluzivních lhůt vedoucích
k zániku odpovědnosti za delikt, který způsobuje jednou provždy zánik práva státu na potrestání
pachatele. Je proto nutné posoudit, zda je úprava zániku odpovědnosti dle zákona
o odpovědnosti za přestupky pro stěžovatelku příznivější.
[18] Zrušení první věty §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky samo o sobě
nemělo přímý dopad do práv stěžovatelky, neboť nadále platilo, že odpovědnost za přestupek
a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud
k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (jde o lhůty pro
projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůty pro uložení pokuty za přestupek nebo
jiný správní delikt a lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt;
srov. bod 71 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19).
[19] Již zmíněným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/20 však Ústavní soud zrušil pro rozpor s čl. 40
odst. 6 Listiny základních práv a svobod i citovanou zbývající část §112 odst. 2 zákona
o odpovědnosti za přestupky, a to s následujícím odůvodněním (body 21-24, důraz přidán):
„V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19, kterým bylo zrušeno ustanovení §112 odst. 2 věta první zákona
o odpovědnosti za přestupky, se Ústavní soud zabýval výkladem pojmu „trestnost“ v čl. 40 odst. 6 větě první
Listiny. Dospěl zde k závěru, že v základu institutu promlčení trestní odpovědnosti
či odpovědnosti za přestupek leží myšlenka, že uplynutím času slábne, až docela zanikne
potřeba trestněprávní reakce na čin jak z hlediska generální prevence, tak z hlediska
individuální. Nová právní úprava, která může způsobit, že k promlčení dojde až po delším čase v porovnání
s úpravou předchozí, v sobě nutně nese náhled, že zákonodárce nově pojímá spáchaný čin závažněji, stanovil-li
úpravu, která umožní zánik trestnosti uplynutím delšího časového úseku v porovnání s předchozí úpravou.
Ústavní předpisy obecně nekladou překážku zpřísnění trestnosti, jde-li stále o úpravu trestu přiměřenou
spáchanému činu. Může se tak dít jen pro činy spáchané po účinnosti úpravy, jež přinesla zpřísnění trestnosti,
nikoli pro činy spáchané před její účinností. Ustanovení čl. 40 odst. 6 věta první Listiny dopadá
na každou úpravu, která přináší prostřednictvím úpravy promlčení trestní odpovědnosti
či odpovědnosti za přestupek zpřísnění trestnosti. V uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 tak
byl vyjádřen právní názor, podle kterého §112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky přikazuje
užít úpravu promlčení odpovědnosti za přestupky podle zákona o odpovědnosti za přestupky i na činy spáchané
před účinností tohoto zákona, neboť úprava promlčení odpovědnosti za přestupek tvoří součást
vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny , s nímž byla v tehdejší věci napadená zákonná
úprava v rozporu, jelikož vede k užití pozdější úpravy trestnosti, která je v neprospěch obviněného. Z tohoto
důvodu Ústavní soud §112 odst. 2 větu první zákona o odpovědnosti za přestupky zrušil pro jeho rozpor s čl. 40
odst. 6 větou první Listiny. S tímto zrušeným ustanovením úzce související nyní napadené ustanovení §112
odst. 2 věty druhé zákona o odpovědnosti za přestupky Ústavní soud posoudit z hlediska jeho ústavní konformity
nemohl, neboť byl vázán petitem tehdejšího návrhu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/19.
Již v minulosti Ústavní soud též dovodil [srov. např. nález ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 158/2000
(N 12/21 SbNU 91)], že podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona
účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo
pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při
aplikaci toho či o noho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným
okolnostem konkrétního případu. Použití nového právního předpisu je tedy pro pachatele příznivější
tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější.
Je zřejmé, že v nyní posuzované věci, a v typově obdobných věcech, týkajících se (nejen) zániku odpovědnosti
za správní delikt podle zákona o silničním provozu ve vazbě na novou právní úpravu v zákoně o odpovědnosti
za přestupky, může nastat situace, že odpovědnost za správní delikt by podle nové právní úpravy
zanikla ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, tedy že správní delikt by tak za užití
nové právní úpravy byl již promlčen. V uvedeném případě je tedy nová právní úprava
upravená v zákoně o odpovědnosti za přestupky posuzovaná jako celek, nesporně pro
žalobce příznivější než předchozí právní úprava upravená v zákoně o silničním provozu
(srov. též sub 5 až 7). Přechodné ustanovení §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky ve znění nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 však výslovně ukládá, aby byla aplikována pro pachatele méně příznivá
právní úprava. Proto bude třeba vždy v každém konkrétním případě srovnat právní úpravu přestupkového práva
účinnou do 30. 6. 2017, a to nejen podle §29 a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky, nýbrž i úpravy
speciálních promlčecích dob ve zvláštních zákonech (viz zejména tzv. změnový zákon č. 183/2017 Sb.) a podle
obecných pravidel §2 odst. 1 a §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky určit, která úprava je pro
pachatele (nyní) přestupku spáchaného do 30. 6. 2017 příznivější.
Z výše uvedeného plyne, že dospěl-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 k právnímu názoru, podle
kterého je úprava zániku přestupkové odpovědnosti součástí ‘trestnosti‘ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny
(v podrobnostech srov. právní závěry uvedené v citovaném nálezu), nelze mít z důvodů výše uvedených pochyb
o tom, že aplikace §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky (ve znění uvedeného nálezu) může vést
rovněž ke zhoršení postavení pachatele. Jinak řečeno, k porušení čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny
dojde i tehdy, když by pachatel byl potrestán za spáchání p řestupku přesto,
že by odpovědnost za přestupek podle nové právní úpravy zanikla ještě před vy dáním
rozhodnutí o přestupku, tedy že přestupek by tak za užití nové právní úpravy byl již
promlčen. Ústavní soud proto uzavírá, že §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je v rozporu
s čl. 40 odst. 6 větou druhou Listiny. Nutno podotknout, že za této situace není v incidenčním případě (viz sub 3
až 7) možný ústavně konformní výklad §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky a lze vystačit s oporou
jeho §2 odst. 1 a §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.“
[20] Závěry citovaného nálezu Ústavního soudu plně dopadají i na nyní posuzovanou věc. Dle
usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, čj. 5 As 104/2013-46, č. 3528/2017 Sb. NSS,
platí, že „rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým
bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci
správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6
Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která
nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější“. Uplynutí prekluzivní
doby je vadou, pro kterou soud zruší rozhodnutí správních orgánů z moci úřední (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, čj. 3 As 57/2004-39, č. 845/2006 Sb. NSS).
[21] Za této situace je pro stěžovatelku úprava zániku odpovědnosti za správní delikt dle
zákona o odpovědnosti za přestupky příznivější právní úpravou. Podle §125e odst. 3 zákona
o silničním provozu ve znění účinném do 30. 6. 2017 (tedy ke dni spáchání skutku)
by odpovědnost stěžovatelky za správní delikt zanikla, jestliže by o něm správní orgán nezahájil
řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán.
Stěžovatelka se protiprávního jednání dopustila dne 13. 3. 2015. Správní orgán I. stupně
se o správním deliktu dozvěděl 25. 5. 2015 z oznámení o přestupku. Správní řízení
se stěžovatelkou bylo zahájeno dne 16. 9. 2016 doručením příkazu, tedy v rámci dvouleté
subjektivní i čtyřleté objektivní lhůty ve smyslu §125e odst. 3 zákona o silničním provozu.
Při aplikaci této právní úpravy by k zániku odpovědnosti stěžovatelky za správní delikt nedošlo.
Dle §30 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky činí promlčecí doba v případě správního
deliktu stěžovatelky 1 rok a podle §31 odst. 1 téhož zákona počne běžet dnem následujícím
po dni jeho spáchání, tj. v nyní projednávané věci 14. 3. 2015. K zániku odpovědnosti
stěžovatelky za spáchaný správní delikt tak podle novější právní úpravy (zákona o odpovědnosti
za přestupky) došlo již 15. 3. 2016. Je tak třeba na posuzovaný případ použít pro stěžovatelku
příznivější právní úpravu obsaženou v zákoně o odpovědnosti za přestupky. Ustanovení §112
odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky nemůže na uvedeném závěru ničeho změnit, neboť
již není s ohledem na výše citovanou rozhodovací činnost Ústavního soudu součástí právního
řádu. V daném případě nenastala ani žádná skutečnost či událost dle §32 zákona o odpovědnosti
za přestupky, která by uvedenou lhůtu přerušovala nebo stavěla. První takovou skutečností
byl až příkaz o spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla, který bylo stěžovatelce
doručen 16. 9. 2016.
[22] Lze dodat, že k uplynutí prekluzivní doby je soud povinen přihlížet dle §109 odst. 4
s. ř. s. z moci úřední (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1416/07,
ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2010, čj. 7 As 61/2010-89). Shledal-li tedy soud,
že k prekluzi odpovědnosti za spáchaný správní delikt (přestupek) došlo, nezbývá mu,
než rozsudek krajského soudu a rozhodnutí správních orgánů zrušit.
[23] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že si je vědom závěrů rozsudku ze dne
15. 5. 2020, čj. 9 As 142/2018-52, podle nějž uplyne-li lhůta pro zánik odpovědnosti za správní
delikt „… ještě před účinností nové právní úpravy, která délku takové lhůty mění, nelze z povahy věci do již
uplynulé lhůty jakkoli zpětně zasahovat. Snaha „přenést“ novou (pro pachatele deliktu příznivější) lhůtu z nové
úpravy zpět v čase a navázat ji na okamžik, kde počala běžet lhůta původní, již daleko překračuje rámec zásady
užití příznivější úpravy, neboť - jak vyloženo výše - tato úprava se týká změny společenského náhledu
na hodnocení trestnosti určitého jednání. Nemůže však vést k tomu, že rozhodnutí vydané v dané době zcela
v rámci zákonné prekluzivní lhůty bude zpětně a po uplynutí téže lhůty jinak hodnoceno. V takové situaci
by těžko bylo možné zpětně dovozovat „nezákonnost“ správního rozhodnutí. … Právě (a pouze) v případech,
kdy při zavedení nových prekluzivních lhůt pro projednání přestupků dosud nedoběhly lhůty dříve stanovené
(přičemž správní řízení o těchto skutcích nebylo dosud skončeno, případně ani zahájeno), může být nastolena
otázka, jaká lhůta má být na daný případ aplikována z pohledu její příznivosti pro obviněného.“ K těmto
odlišnostem v judikatuře Nejvyšší správní soud uvádí, že jsou způsobeny rozdílnou právní
úpravou, která byla účinná v době vydání jednotlivých rozhodnutí. Zatímco v době vydání
citovaného rozsudku čj. 9 As 142/2018-52 Ústavní soud dosud nezrušil §112 odst. 2 větu
druhou zákona o odpovědnosti za přestupky, v době vydání rozsudků čj. 1 As 239/2018-45,
čj. 1 As 148/2018-49, čj. 7 As 450/2018-48 a čj. 8 As 196/2018-47 již rozhodl o zrušení celého
ustanovení. Jelikož v projednávaném případě Nejvyšší správní soud rozhoduje za stejné situace,
jako v těchto ostatních rozsudcích tohoto soudu, a dospěl k totožnému závěru, tedy že došlo
k zániku odpovědnosti za projednávaný správní delikt, není důvodné věc předkládat rozšířenému
senátu. Jak navíc konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 1 As 148/2018-49, závěry
vyjádřené v rozsudku čj. 9 As 142/2018-52 lze s ohledem na právní názory vyjádřené v nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/20 považovat za překonané.
[24] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvodnost kasační stížnosti shledal pouze
s ohledem na prekluzi vytýkaného správního deliktu, k níž došlo zpětně z důvodu nutnosti užití
pozdější právní úpravy, která je pro stěžovatelku výhodnější, a to na základě nálezu Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/20. Proto je nutno zrušit nejen rozsudek krajského soudu, ale rovněž
rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přestože ostatní uplatněné
kasační námitky důvodné nejsou.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Zruší-li
Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem
byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám
podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2
písm. a) s. ř. s.] Vzhledem k tomu, že v dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem neměl jinou možnost než zrušit napadené rozhodnutí žalovaného
a případně i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. tak, že sám rozhodnutí žalovaného
a rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm
budou správní orgány postupovat podle právního názoru vysloveného v tomto rozsudku.
[26] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského
soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází soudní
řád správní z celkového úspěchu ve věci (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
[27] Jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně rozhodnout,
že se účastníku náhrada nákladů nepřiznává (§60 odst. 7 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud, jak činí
v obdobných věcech, i zde posoudil, zda s ohledem na okolnosti projednávaného případu nejsou
dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal, přestože měla ve věci úspěch Jak totiž plyne z existující praxe zdejšího soudu, takové
důvody budou dány mimo jiné tehdy, pokud jediným důvodem pro zrušení napadených
rozhodnutí je zánik odpovědnosti žalobkyně (stěžovatelky) za přestupek/správní delikt z důvodu
přijetí pozdější příznivější právní úpravy, která nabyla účinnosti až po právní moci rozhodnutí
správního orgánu (srov. výše již citovaný rozsudek čj. 8 As 196/2018-47). V nynější věci
je nicméně situace odlišná, neboť zde ke změně právní úpravy došlo již v průběhu řízení před
správními orgány, které tak danou úpravu (nebýt výše citovaných protiústavních ustanovení)
již mohly aplikovat. Za těchto okolností tak nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele,
pro které by bylo na místě ve věci úspěšné stěžovatelce náhradu nákladů řízení nepřiznat.
[28] Stěžovatelka tak má právo na náhradu nákladů v plné výši. Pokud jde o náklady řízení
o žalobě, ty spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3 000 Kč a v odměně advokáta.
Odměna advokáta zahrnuje dva úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení
a sepsání žaloby [§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a činí v dané věci
2 x 3 100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši
300 Kč za každý úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy 2 x 300 Kč. Odměna
advokáta v řízení před krajským soudem tak činí 6 800 Kč. Jelikož zástupce stěžovatelky
je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna a náhrada hotových výdajů o 21% sazbu
této daně, tj. o 1 428 Kč. Náklady řízení před krajským soudem tedy celkově představovaly
11 228 Kč.
[29] Náklady řízení o kasační stížnosti spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši
5 000 Kč a odměně advokáta, která zahrnuje odměnu za dva úkony právní služby, a to dle §11
odst. 1 písm. d) advokátního tarifu v podobě sepsání kasační stížnosti a doplnění kasační stížnosti
(stěžovatelka doplnila kasační stížnost celkem třikrát, nicméně první doplnění představovalo
pouze odstranění vady původní neodůvodněné kasační stížnosti na výzvu soudu a další dvě
doplnění jsou svou povahou úkonem obdobným). Odměna tedy činí 6 200 Kč [§7, §9 odst. 4
písm. d) advokátního tarifu] a paušální částka je ve výši 300 Kč za každý úkon (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Jelikož zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se i zde odměna a náhrada hotových výdajů o 21% sazbu této daně, tj. o 1428 Kč. Celkově tedy
náklady řízení před Nejvyšším správním soudem představovaly 13 228 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. ledna 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu