ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.176.2021:33
sp. zn. 4 As 176/2021 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Mgr. P. V.,
zast. JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem, se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1,
proti žalovanému: policejní prezident, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2020, č. j. PPR-6070-43/ČJ-2016-990131, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci
ze dne 11. 5. 2021, č. j. 65 Ad 8/2020 - 75,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta
JUDr. Jana Bureše, Ph.D.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Rozhodnutím ředitele Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého
kraje ze dne 19. 1. 2016, č. j. KRPM-150179-11/ČJ-2015-1400KR, byl žalobce uznán vinným
ze spáchání kázeňského přestupku podle §50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o služebním poměru“), jehož se dopustil opakovaným dosahováním neuspokojivých
výsledků ve výkonu služby uvedeným v závěrech služebních hodnocení ze dne 26. 11. 2012
a ze dne 20. 11. 2015. Za tento kázeňský přestupek byl žalobci podle §51 odst. 1 písm. d) zákona
o služebním poměru uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 6. 2020, č. j. PPR-6070-43/ČJ-2016-990131, podle §190
odst. 8 zákona o služebním poměru výrok uvedeného prvoinstančního rozhodnutí
jen formulačně upravil, nicméně i po této změně byl žalobce uznán vinným ze spáchání stejného
kázeňského přestupku a byl mu uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti.
[3] Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 5. 2021,
č. j. 65 Ad 8/2020 - 75, zrušil toto rozhodnutí žalovaného o odvolání a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, neboť žalobci byl kázeňský trest uložen po uplynutí prekluzívní lhůty stanovené zákonem
o služebním poměru. Podle krajského soudu je totiž ustanovení §186 odst. 9 zákona o služebním
poměru, ve znění účinném do 30. 9. 2016, nutné vykládat tak, že rozhodnutí služebního
funkcionáře musí nabýt právní moci v objektivní prekluzívní lhůtě jednoho roku ode dne,
kdy došlo ke spáchání kárného přestupku. V dané věci přitom od dokonání kázeňského
přestupku do doručení rozhodnutí žalovaného o odvolání uplynula i při zohlednění stavění lhůty
pro zánik odpovědnosti za kázeňský přestupek po dobu trvání předchozích řízení před krajským
soudem a Nejvyšším správním soudem doba 398 dnů, která převyšuje jednoroční objektivní
prekluzívní lhůtu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou
blanketní kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V jejím
doplnění, které učinil v měsíční lhůtě stanovené ve výzvě soudu, uvedl, že právní posouzení věci
krajským soudem považuje za nesprávné, zmatečné, překvapivé a rozporné s judikaturou
Nejvyššího správního soudu, jakož i se zrušujícím rozsudkem vydaným v předchozím řízení
o kasační stížnosti.
[5] Stěžovatel konkrétně namítl, že subjektivní i objektivní lhůta stanovená v §186 odst. 9
zákona o služebním poměru, ve znění účinném do 30. 9. 2016, je ohraničena stejným okamžikem,
respektive totožnou právní skutečností, a to uložením kázeňského trestu. Zákon o služebním
poměru nevyžaduje doručení rozhodnutí, jímž je ukládán kázeňský trest, natož nabytí právní
moci. Postačuje tak, pokud je v subjektivní i objektivní lhůtě kázeňský trest uložen,
k čemuž dochází vydáním prvoinstančního rozhodnutí. Kdyby zákonodárce vyžadoval,
aby rozhodnutí v objektivní lhůtě nabylo právní moci, musel by tak výslovně stanovit v zákoně.
Především by však definoval konec subjektivní a objektivní lhůty různě, a nikoli totožně.
[6] Stěžovatel v této souvislosti poukázal na judikaturu představovanou rozsudky
ze dne 29. 4. 2010, č. j. 4 Ads 166/2009 - 76, ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Ads 50/2010 - 68,
ze dne 24. 9. 2019, č. j. 2 As 337/2018 - 30, a ze dne 1. 4. 2020, č. j. 1 As 453/2018 - 27, ze které
vyplývá, že Nejvyšší správní soud při výkladu dotčeného ustanovení zákona o služebním poměru
nerozlišoval různé právní skutečnosti, které by měly být relevantní pro běh subjektivní
a objektivní lhůty, tedy vydání prvoinstančního rozhodnutí a nabytí právní moci rozhodnutí.
Naopak obě prekluzívní lhůty považoval za dodržené, pokud v nich bylo vydáno prvoinstanční
rozhodnutí.
[7] Stěžovatel dále namítl, že ačkoli krajský soud v napadeném rozsudku odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, tak při formulaci vlastního právního názoru na věc některé
její stěžejní závěry ignoroval. Konkrétně nereflektoval opakovaně judikovaný právní názor,
že dřívější právní úprava (§106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb.) stanovila prekluzívní lhůtu
prakticky totožně jako ta současná, a to pouze s tím rozdílem, že v uvedených lhůtách muselo
být rozhodnutí doručeno příslušníkovi bezpečnostního sboru, a pokud tuto povinnost zákon
o služebním poměru nepřevzal, postačí pro zachování lhůty vydání prvostupňového rozhodnutí.
Rovněž krajský soud v napadeném rozsudku ignoroval opakovaně vyřčený právní názor
Nejvyššího správního soudu, že rozhodnutí odvolacích služebních funkcionářů nerozhodují
o propuštění (či o kázeňském trestu atd.), nýbrž o podaném odvolání. Rozsudek krajského soudu
tedy navozuje dojem, že je respektována citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu,
avšak fakticky tomu tak není.
[8] Podle stěžovatele rovněž neobstojí právní názor krajského soudu, podle nějž by vázání
prekluzívních lhůt k povinnosti vydat prvoinstanční rozhodnutí znamenalo, že odvolací služební
funkcionář by měl na své rozhodnutí v zásadě neomezenou lhůtu. Na promptní rozhodování
odvolacích služebních funkcionářů totiž myslel zákonodárce při formulaci lhůty pro rozhodnutí
o odvolání v ustanovení §190 odst. 8 zákona o služebním poměru, podle něhož je odvolací
orgán povinen rozhodnout o odvolání bez zbytečného odkladu, nejpozději do 90 dnů
ode dne podání odvolání. Při nesplnění této zákonné lhůty jsou pak účastníkům řízení poskytnuty
prostředky na ochranu před nečinností.
[9] Co se týče závěru krajského soudu, že jednoroční objektivní lhůta je dostatečně dlouhá
na to, aby služební funkcionáři v nalézací i odvolací fázi řízení rozhodli o kázeňském přestupku
pravomocně, stěžovatel namítá, že kázeňský přestupek zpravidla nebývá zjištěn dnem, kdy
k jeho spáchání došlo; jednoroční prekluzívní lhůta přitom počíná plynout dnem spáchání
kázeňského přestupku. Z uvedeného důvodu služební funkcionáři nemají k dispozici vždy
celou dobu jednoho roku. Pakliže by bylo vyžadováno, aby rozhodnutí ve věcech
kázeňských bylo ve lhůtě jednoho roku od spáchání kázeňského přestupku v právní moci,
byla by taková prekluzívní lhůta neadekvátně krátká.
[10] Stěžovatel dále namítl rozpor napadeného rozsudku s předchozím zrušujícím rozsudkem,
jímž byl stěžovatel vázán. Stěžovatel má za to, že právě proto, že krajský soud v předchozím
rozsudku posuzoval zachování objektivní prekluzívní lhůty s odkazem na vydání či doručení
prvoinstančního rozhodnutí a k otázce nabytí právní moci rozhodnutí o kázeňském přestupku
se nevyjádřil, lze rozumně tvrdit, že tento okamžik nebyl pro krajský soud v předcházejícím
soudním přezkumu relevantní.
[11] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Žalobce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu
a navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Podle žalobce představovala relevantní úprava v zákoně
o služebním poměru zvláštní úpravu i vůči soudnímu řádu správnímu, a ke stavění prekluzívní
lhůty tak nedocházelo ani v případě vedení soudního řízení správního. Žalobce se dále ztotožnil
s názorem, že výklad zastávaný stěžovatelem by v podstatě znamenal, že odvolací služební orgán
by měl na rozhodnutí o odvolání směřující proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu v zásadě
neomezenou lhůtu, ve které by mohl vykonávat svou pravomoc. Tento stav jistě není
z ústavněprávního hlediska slučitelný s významem prekluzívních lhůt upravujících z časového
hlediska omezený výkon pravomoci správního orgánu. Užití nástrojů proti nečinnosti v případě,
kdy je příslušníkovi ukládán kázeňský trest, si přitom lze v praxi jen obtížně představit.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti odkázal na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s. Podle písm. a) tohoto ustanovení kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle písm. d) stejného
ustanovení kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[14] Klíčovou otázkou v nyní projednávané věci je způsob počítání roční objektivní prekluzívní
lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci kázeňských přestupků příslušníků bezpečnostních sborů,
respektive to, zda pro zachování této lhůty postačuje vydání prvoinstančního rozhodnutí,
či zda v této lhůtě musí rozhodnutí nabýt právní moci, a tedy musí být v této lhůtě skončeno
i odvolací řízení.
[15] Ze správního spisu a soudních spisů Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce byl služebním
hodnocením ze dne 26. 11. 2012 (hodnocené období od 1/2012 do 12/2012) a služebním
hodnocením ze dne 20. 11. 2015 (hodnocené období od 1/2013 do 11/2015) posouzen
tak, že dosahuje neuspokojivých výsledků ve výkonu služby. Služební funkcionář prvního stupně
zahájil dne 31. 12. 2015 s žalobcem řízení ve věci služebního poměru pro kázeňský přestupek
podle §50 odst. 1 zákona o služebním poměru, přičemž rozhodnutím ze dne 19. 1. 2016,
č. j. KRPM-150179-11/ČJ-2015-1400KR, jej uznal vinným ze spáchání kázeňského přestupku
a uložil mu kázeňský trest odnětí služební hodnosti. Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí
odvoláním, které žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 7. 2016, č. j. PPR-6070-8/ČJ-2016-990131,
jen formulačně upravil v jeho výrokové části, nicméně i po této změně byl žalobce uznán vinným
za spáchání stejného kázeňského přestupku a byl mu uložen kázeňský trest odnětí služební
hodnosti. Toto rozhodnutí o odvolání následně zrušil Krajský soud v Ostravě - pobočka
v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 8. 2018, č. j. 65 Ad 4/2016 - 49. Tento rozsudek
byl však pro nepřezkoumatelnost zrušen rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 8 As 326/2018 - 48,
kterým Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud, aby se vypořádal s možností
brojit proti obsahu služebního hodnocení v řízení o kázeňském přestupku. Krajský soud
v Ostravě - pobočka v Olomouci následně rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 65 Ad 4/2016 - 94,
opětovně zrušil uvedené rozhodnutí žalovaného. Ten pak již zmíněným rozhodnutím
ze dne 11. 6. 2020, č. j. PPR-6070-43/ČJ-2016-990131, znovu jen formulačně upravil výrok
rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně, takže i po této změně byl žalobce uznán vinným
ze spáchání kázeňského přestupku spočívajícího v opakovaném dosahování neuspokojivých
výsledků ve výkonu služby uvedeným v závěrech platných služebních hodnocení, za který
mu byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti.
[16] Podle §50 odst. 1 zákona o služebním poměru kázeňským přestupkem je zaviněné jednání, které
porušuje služební povinnost, ale nejde o trestný čin nebo o jednání, které má znaky přestupku. Za takové jednání
se považuje i dosahování neuspokojivých výsledků ve výkonu služby uvedené v závěru služebního hodnocení.
[17] Podle §186 odst. 9 zákona o služebním poměru, ve znění účinném do 30. 9. 2016, platilo,
že kázeňský trest za kázeňský přestupek lze uložit nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy se služební funkcionář
dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského přestupku, a nejpozději do 1 roku ode dne, kdy ke spáchání
kázeňského přestupku došlo. Kázeňský trest za jednání, které má znaky přestupku, lze uložit nejpozději
do 1 roku ode dne, kdy došlo ke spáchání přestupku. Do běhu těchto lhůt se nezapočítává doba, po kterou
se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení. S účinností od 1. 7. 2017 bylo do poslední věty
tohoto ustanovení doplněno, že do běhu těchto lhůt se nezapočítává rovněž doba, po kterou
se vedlo soudní řízení správní nebo řízení o přestupku.
[18] Podle §41 s. ř. s. stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných
správních deliktů (dále jen "správní delikt") lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí,
tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží.
[19] V dané věci byl kázeňský přestupek dokonaný dnem 20. 11. 2015, kdy bylo vyhotoveno
druhé služební hodnocení obsahující závěr o dosažení neuspokojivých výsledků žalobce
ve výkonu služby. Prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno před uplynutím dvouměsíční
subjektivní prekluzívní lhůty dne 19. 1. 2016 a rozhodnutí o odvolání dne 4. 7. 2016. Proti němu
byla podána první žaloba ke krajskému soudu dne 9. 9. 2016, ve kterém došlo ke stavění
objektivní prekluzívní lhůty, z níž do té doby uplynulo 293 dnů. První zrušující rozsudek
krajského soudu nabyl právní moci dne 2. 10. 2018. Prekluzívní lhůta tedy opětovně počala
plynout dne 3. 10. 2018 a znovu se stavěla dne 12. 10. 2018, kdy byla žalovaným podána kasační
stížnost (z prekluzívní lhůty tedy uplynulo dalších 10 dnů). Následně počala prekluzívní lhůta
plynout až dne 14. 3. 2020, jelikož k předchozímu dni bylo po vydání zrušujícího rozsudku
Nejvyššího správního soudu opětovně krajským soudem pravomocně zrušeno rozhodnutí
žalovaného. Nyní žalobou napadené rozhodnutí ze dne 11. 6. 2020 bylo žalobci doručeno
dne 17. 6. 2020 (po dalších 95 dnech). Od spáchání kázeňského přestupku do právní moci
rozhodnutí o uložení kázeňského trestu za kázeňský přestupek tak uplynula doba 398 dnů, která
převyšovala dobu jednoho roku, jak správně uvádí krajský soud.
[20] Žalobci přitom nelze přisvědčit, že vedením řízení před správními soudy nedocházelo v dané
věci ke stavění prekluzívní lhůty, neboť tento institut byl do zákona o služebním poměru vložen
až zákonem č. 183/2017 Sb. s účinností ode dne 1. 7. 2017. Tato novela totiž pouze rozšířila
okruh případů stavení běhu prekluzívní lhůty pro uložení kázeňského trestu, do níž se kromě
doby vedení trestního řízení pro tentýž skutek nově nezapočítávají ani doby vedení soudního
řízení správního a řízení o přestupku. Nicméně lhůta pro zánik odpovědnosti žalobce za kázeňský
přestupek podle zákona o služebním poměru do uvedené novely neběžela po dobu řízení
před správními soudy podle výslovného znění §41 s. ř. s. I přes výše popsané stavění lhůty
je však nepochybné, že žalobou napadené rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci
až po uplynutí jednoho roku od spáchání kázeňského přestupku. Nejvyšší správní soud
proto musel posoudit správnost závěru krajského soudu, že za této situace došlo k uplynutí
objektivní prekluzívní lhůty pro zánik žalobcovy disciplinární odpovědnosti.
[21] Nelze se přitom ztotožnit s námitkou stěžovatele, že tento právní názor krajského soudu
je v rozporu s jeho předchozím rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 65 Ad 4/2016 - 94.
V něm totiž krajský soud vůbec neposuzoval otázku běhu objektivní prekluzívní lhůty z hlediska
právní moci rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, nýbrž jenom bez bližšího zdůvodnění
konstatoval dodržení objektivní prekluzívní lhůty v návaznosti na vydání prvoinstančního
rozhodnutí ze dne 19. 1. 2016 a dále se podrobně zabýval zachováním subjektivní dvouměsíční
prekluzívní lhůty. I přes úsudek o dodržení také objektivní prekluzívní lhůty se tedy krajský soud
v předchozím rozsudku nezabýval touto problematikou ve všech jejích podstatných aspektech,
takže v novém žalobním řízení mohl dospět k opačnému závěru, pokud z hlediska dodržení
objektivní prekluzívní lhůty považoval za nezbytné pravomocné uložení kázeňského trestu
ve lhůtě jednoho roku od spáchání kázeňského přestupku. Proto lze konstatovat, že řízení
před krajským soudem nebylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
tedy nebyl naplněn.
[22] Se stěžovatelem však lze souhlasit, že subjektivní i objektivní lhůta stanovená v §186 odst. 9
zákona o služebním poměru, ve znění účinném do 30. 9. 2016, jsou ohraničeny stejnou právní
skutečností spočívající v uložení kázeňského trestu, takže jejich konec připadá na stejný okamžik.
Jestliže tedy Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 29. 4. 2010, č. j. 4 Ads 166/2009 - 76,
ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Ads 50/2010 - 6, ze dne 24. 6. 2010, č. j. 4 Ads 51/2010 - 77,
ze dne 26. 8. 2010, č. j. 4 Ads 76/2010 - 126, ze dne 21. 12. 2010, č. j. 9 As 89/2010 - 91,
ze dne 3. 11. 2016, č. j. 9 As 92/2016 - 77, a ze dne 24. 9. 2019, č. j. 2 As 337/2018 - 30, na které
odkázal krajský soud v napadeném rozsudku a na některé z nich i stěžovatel v kasační stížnosti,
setrvale judikoval, že uložením kázeňského trestu ve smyslu uvedeného ustanovení zákona
o služebním poměru se rozumí vydání rozhodnutí služebního funkcionáře prvního stupně,
a nikoliv až jeho právní moc, pak z hlediska jednoty a bezrozpornosti této právní úpravy
je zapotřebí tento závěr aplikovat i ve vztahu k objektivní prekluzívní lhůtě, byť se kasační soud
v těchto rozhodnutích vždy zabýval jen subjektivní prekluzívní lhůtou. V tomto směru
totiž nelze vycházet z judikatury vztahující se k zániku odpovědnosti za přestupek či správní
delikt, v níž byl učiněn závěr o nutnosti nabytí právní moci rozhodnutí v objektivní prekluzívní
lhůtě za situace, kdy příslušná právní úprava buď vůbec neobsahovala subjektivní prekluzívní
lhůtu, nebo kdy její konec byl stanoven v odlišný okamžik než u lhůty objektivní, a to zahájením
řízení před správním orgánem (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 61/2010 - 89, ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 337/2016 - 45,
ze dne 27. 10. 2020, č. j. 8 As 86/2020 - 46, ze dne 26. 9. 2018, č. j. 2 Afs 10/2018 - 45,
a ze dne 22. 12. 2021, č. j. 4 As 298/2019 - 45).
[23] S ohledem na uvedenou provázanost subjektivní a objektivní prekluzívní lhůty pro uložení
kázeňského trestu příslušníkovi bezpečnostního sboru za kázeňský přestupek jejich stejným
koncem, která činí právní úpravu obsaženou v §186 odst. 9 zákona o služebním poměru,
ve znění účinném do 30. 9. 2016, odlišnou od úpravy prekluzívních lhůt u dalších správních
deliktů, je tedy nutné i v nyní posuzované věci vycházet z dosavadní judikatury a učinit závěr,
že také z hlediska dodržení objektivní roční lhůty zakotvené v citovaném ustanovení postačí,
pokud je před jejím uplynutím vydáno prvoinstanční rozhodnutí služebního funkcionáře.
Není totiž možné, aby totožný právní pojem „uložení kázeňského trestu“ obsažený v úpravě
prekluzívních lhůt byl vykládán naprosto rozdílně ve vztahu ke každé z nich. Proto je nutné
při jeho interpretaci především zohlednit faktickou nemožnost provedení odvolacího řízení
v dvouměsíční subjektivní prekluzívní lhůtě, jak činí dosavadní judikatura, s níž se lze ztotožnit
i pro účely nyní posuzované věci, a učinit závěr, že k dodržení obou prekluzívních lhůt postačí,
pokud před jejich uplynutím dojde k vydání rozhodnutí služebního funkcionáře prvního stupně.
[24] Nelze tedy souhlasit se závěrem krajského soudu o marném uplynutí objektivní prekluzívní
lhůty stanovené v §186 odst. 9 zákona o služebním poměru, ve znění účinném do 30. 9. 2016,
v důsledku nabytí právní moci rozhodnutí o uložení kázeňského trestu žalobci až po uplynutí
jednoho roku od spáchání kázeňského přestupku.
[25] Nicméně již v době vydání druhého rozhodnutí stěžovatele, které je nyní předmětem
soudního přezkumu, byla účinná nová právní úprava prekluze odpovědnosti příslušníků
bezpečnostních sborů za kázeňský přestupek. Podle §186 odst. 10 zákona o služebním poměru,
ve znění účinném od 1. 7. 2017, totiž kázeňský trest za kázeňský přestupek lze uložit nejpozději do 1 roku
ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo. Do běhu této lhůty se nezapočítává doba, po kterou
se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení, soudní řízení správní nebo řízení o přestupku.
[26] Ode dne 1. 7. 2017 tedy zákon o služebním poměru neobsahuje subjektivní prekluzívní lhůtu
pro uložení kázeňského trestu za kázeňský přestupek, nýbrž pouze roční objektivní lhůtu.
Za této situace již lze vycházet ze shora uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu
o nutnosti nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku či správním deliktu v objektivní
prekluzívní lhůtě, k níž příslušná právní úprava nestanoví subjektivní prekluzívní lhůtu
nebo její konec stanoví v jiný okamžik. V tomto směru lze citovat z rozsudku ze dne 30. 9. 2010,
č. j. 7 As 61/2010 - 89, v němž se uvádí, že „ust. §20 odst. 1 zákona o přestupcích stanoví, že přestupek
nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2005,
č. j. 3 As 57/2004 - 39, publikovaný pod č. 845/2006 Sb. NSS, interpretoval toto ustanovení
tak, že rozhodnutí o přestupku musí ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku nabýt právní moci
(srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2007, č. j. 6 As 56/2004 - 68,
ze dne 23. 4. 2010, č. j. 5 As 10/2010 - 75, a ze dne 19. 8. 2010, č. j. 7 As 41/2010 - 66, dostupné
na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud i v dané věci dospěl k závěru, že ust. §20 odst. 1 zákona o přestupcích
je třeba vyložit tak, že přestupek musí být v zákonné lhůtě projednán pravomocně. Pokud totiž právo správního
orgánu projednat přestupek po uplynutí prekluzívní lhůty zaniká, je nutné, aby do této doby bylo rozhodnutí
o přestupku perfektní, tzn. splňovalo všechny znaky zásadně nezměnitelného individuálního správního aktu.
Není rozhodující, zda správní akt nabude právní moci marným uplynutím lhůty k odvolání, oznámením
rozhodnutí o podaném odvolání či případně jiným zákonem stanoveným způsobem. Z procesního hlediska
jde o konečný výsledek určitého postupu správního orgánu. Nelze připustit, aby rozhodnutí o přestupku nabylo
právní moci až po uplynutí prekluzívní lhůty. Pod pojem „projednat“ je totiž třeba zahrnout i konečný výsledek
postupu správního orgánu, tedy nabytí právní moci, s níž jsou spojeny významné právní následky. Teprve
v okamžiku nabytí právní moci je rozhodnutí o přestupku úplné a neměnné (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Afs 42/2004 - 61, publikovaný pod č. 954/2006 Sb. NSS).“
[27] Jestliže tedy podle uvedené judikatury muselo být projednání přestupku či správního deliktu
pravomocně skončeno do uplynutí objektivní prekluzívní lhůty, pak tím spíše je zapotřebí podle
současné právní úpravy postupovat shodně ve vztahu ke kázeňským přestupkům příslušníků
bezpečnostních sborů, neboť ustanovení §186 odst. 10 zákona o služebním poměru, ve znění
účinném od 1. 7. 2017, vyžaduje přímo uložení kázeňského trestu v rámci objektivní prekluzívní
lhůty, nikoliv jen projednání kázeňského přestupku. Tato jednoroční lhůta přitom není natolik
krátká, aby bylo evidentní, že v jejím rámci obvykle nebude možné skončit odvolací řízení
o disciplinárním deliktu, jako tomu bylo podle předchozí právní úpravy v případě dvouměsíční
subjektivní prekluzívní lhůty. Podle nové právní úpravy již přitom objektivní prekluzívní lhůta
není propojena s lhůtou subjektivní jejich totožným koncem, a proto může být interpretována
jinak než ustanovení §186 odst. 9 zákona o služebním poměru, ve znění účinném do 30. 9. 2016.
[28] Lze tedy konstatovat, že podle §186 odst. 10 zákona o služebním poměru, ve znění účinném
od 1. 7. 2017, musí být příslušníkům bezpečnostních sborů před uplynutím roční prekluzívní
lhůty od spáchání kázeňského přestupku uložen kázeňský trest pravomocným rozhodnutím.
[29] Při aplikaci této nové právní úpravy by v nyní posuzované věci došlo k marnému uplynutí
roční objektivní prekluzívní lhůty, neboť i po zohlednění jejího stavění po dobu řízení
před správními soudy by od spáchání kázeňského přestupku do právní moci rozhodnutí
o uložení kázeňského trestu uplynula doba 398 dnů, jak již bylo zmíněno.
[30] Podle judikatury Ústavního soudu představované kupříkladu nálezy ze dne 6. 5. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1419/09, ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1463/07, ze dne 21. 4. 2009,
sp. zn. II. ÚS 1464/2007, ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 1138/08, a ze dne 31. 3. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1417/07, je povinností správních soudů stejně jako jakéhokoli jiného orgánu veřejné
moci přihlížet z úřední povinnosti k prekluzi jako základní skutečnosti významné z hlediska
hmotného práva, čemuž nebrání přezkumná povaha řízení ve správním soudnictví ani v nich
zakotvená koncentrační zásada pro vymezení rozsahu soudního přezkumu. I když tedy v řízení
před správními soudy žalobce neargumentoval uvedenou novou právní úpravou prekluze, musel
k ní Nejvyšší správní soud ex officio přihlédnout za použití čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv
a svobod, neboť je nepochybné, že kvůli ní jsou z hlediska celkového výsledku pro žalobce
příznivější současná pravidla pro ukládání kázeňských trestů za disciplinární delikty obsažená
v §186 zákona o služebním poměru než pravidla předchozí (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, podle něhož je trestním obviněním ve smyslu čl. 6
odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech také řízení o sankcích ukládaných v disciplinárním
řízení policistům). Za současného právního stavu je totiž posuzovaný disciplinární delikt
prekludován a nemůže být nadále projednáván. Jak již bylo zmíněno, tato nová právní úprava
byla účinná také v době vydání rozhodnutí o odvolání ze dne 11. 6. 2020,
č. j. PPR-6070-43/ČJ-2016-990131, a proto stěžovatel pochybil, když v dané věci neaplikoval
ustanovení §186 odst. 10 zákona o služebním poměru, ve znění účinném od 1. 7. 2017,
a na základě něho neučinil závěr o marném uplynutí roční objektivní lhůty pro uložení
kázeňského trestu žalobci.
[31] Nicméně krajský soud k právnímu závěru o marném uplynutí objektivní prekluzívní lhůty
dospěl, byť na základě odlišné právní argumentace, kterou Nejvyšší správní soud uvedeným
způsobem korigoval. Za této situace lze konstatovat, že důvody pro zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí v podstatné míře v řízení o kasační stížnosti uspěly, takže rozsudek krajského soudu
lze považovat za zákonný. Ani důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
tak nebyl naplněn.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žalobce
má vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, neboť měl ve věci
plný úspěch (§60 odst. 1 věta první za použití §120 s. ř. s.).
[34] Důvodně vynaložené náklady řízení o kasační stížnosti tvoří odměna za zastupování
advokátem, která byla určena podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „advokátní tarif“), a to za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč (vyjádření ke kasační
stížnosti). Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle §13 odst. 4 advokátního tarifu
300 Kč za tento jeden úkon právní služby. Jelikož je zástupce žalobce plátcem daně z přidané
hodnoty, musí být tato odměna a náhrada hotových výdajů podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvýšena
o částku 714 Kč odpovídající této dani v sazbě 21 %. Advokátem uplatněnou odměnu za další
úkony právní služby však Nejvyšší správní soud nepřiznal, neboť jejich uskutečnění nebylo ničím
doloženo. Celkové důvodně vynaložené náklady žalobce v řízení o kasační stížnosti tak dosahují
výše 4.114 Kč. Proto Nejvyšší správní soud uložil procesně neúspěšnému stěžovateli povinnost
zaplatit tuto částku úspěšnému žalobci rukám jeho zástupce. Ke splnění této povinnosti stanovil
Nejvyšší správní soud přiměřenou lhůtu třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2022
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu