ECLI:CZ:NSS:2022:5.AFS.1.2020:48
sp. zn. 5 Afs 1/2020 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: a) Střední škola
Sion High School, Hradec Králové, se sídlem Na Kotli 1201, Hradec Králové, b) Mateřská
škola Sion, Hradec Králové, se sídlem Na Kotli 1201, Hradec Králové, zast. advokátem
Mgr. Liborem, Zbořilem, se sídlem V jámě 699/1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2019,
č. j. 31 Af 32/2019 – 84,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2019,
č. j. 31 Af 32/2019 - 84, se r uší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2019, č. j. MSMT-20477/2019-4 a č. j. MSMT–
20469/2019-4, j s ou n ic ot n á .
III. Usnesení Krajského úřadu Královehradeckého kraje ze dne 23. 4. 2019, č. j. KUKHK–
6554/SM/2019-21, ze dne 25. 4. 2019, č. j. KUKHK-6669/SM/2019–21, ze dne
25. 4. 2019, č. j. KUKHK-5253/SM/2019–21, ze dne 25. 4. 2019, č. j. KUKHK-
6581/SM/2019–22, ze dne 25. 4. 2019 č. j. KUKHK-6664/SM/2019–22, a ze dne
25. 4. 2019, č. j. KUKHK–5239/SM/2019–22, j s ou n ic ot n á .
IV. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyním k rukám jejich advokáta Mgr. Libora
Zbořila náhradu nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti celkem ve výši
33 297 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zrušena rozhodnutí stěžovatele ze dne 4. 7. 2019,
č. j. MSMT-20477/2019-4 a č. j. MSMT-20469/2019-4, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
[2] Žalobci v průběhu ledna 2019 shodně podali u Krajského úřadu Královéhradeckého kraje
1) žádost o poskytnutí dotace dle zákona č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým
školám, předškolním a školským zařízením (dále jen „zákon o poskytování dotací soukromým
školám“), na období od 1. 1. 2019 do 31. 8. 2019, 2) žádost o zvýšení dotace dle zákona
o poskytování dotací soukromým školám na období od 1. 1. 2019 do 31. 8. 2019 a 3) žádost
o zvýšení dotace na období školního roku 2019/2020. Krajský úřad těmto žádostem nevyhověl.
Řízení o první a druhé žádosti usnesením zastavil z důvodu zjevné právní nepřípustnosti; třetí
žádost zamítl, neboť pro uzavření smlouvy o poskytnutí dotace nebyly splněny podmínky podle
§5 odst. 3 zákona o poskytování dotací soukromým školám. Žalovaný rozhodl o odvoláních
každého z žalobců společným rozhodnutím, kterým zamítl všechna odvolání a rozhodnutí
krajského úřadu potvrdil.
[3] Stěžovatel vycházel při rozhodování o prvních dvou žádostech žalobců ze skutečnosti,
že žádost o poskytnutí dotace a zvýšení dotace podle zákona o poskytování dotací soukromým
školám se podává na příští školní rok, a to ve lhůtě stanovené v §2 odst. 1 písm. a) nebo b)
uvedeného zákona. Žádost o poskytnutí dotace na školní rok 2018/2019 by tedy musela být
doručena krajskému úřadu nejpozději do 31. 1. 2018 [dle písm. a)], případně do 30 dnů
od doručení rozhodnutí o zápisu do školského rejstříku, i v tomto případě však nejpozději
do 31. 8. 2018 [dle písm. b)]. Žalobci ale doručili první a druhé žádosti až v průběhu ledna 2019,
tedy značně opožděně. Konstatoval dále, že podle §1 odst. 1 zákona o poskytování dotací
soukromým školám se dotace (a její zvýšení) poskytuje zde vyjmenovanému výčtu osob, přičemž
žalobci do tohoto výčtu spadají teprve od 1. 1. 2019, kdy se jejich zřizovatelem stal Sion, z.s., což
ale neznamená, že mohli žádat o dotaci a její zvýšení na zbývající část tehdy probíhajícího
školního roku 2018/2019, navíc v mimořádném termínu, neboť zákon o poskytování dotací
soukromým školám nic takového nepřipouští.
[4] Pokud jde o třetí žádosti žalobců (žádosti o zvýšení dotace na školní rok 2019/2020),
stěžovatel odkázal na §5 odst. 3 písm. a) zákona o poskytování dotací soukromým školám, podle
něhož podmínkou pro zvýšení dotace je, že žadatel dostává dotaci na školní rok probíhající
v době podání žádosti; dalším nezbytným předpokladem je také, že bude pobírat dotaci na příští
školní rok, jelikož se zvýšená dotace počítá právě z této dotace. V projednávané věci by tato
podmínka byla naplněna, kdyby žalobci dostávali dotaci dle zákona o poskytování dotací
soukromým školám ve školním roce 2018/2019 i ve školním roce 2019/2020. Jelikož dotace
na školní rok 2018/2019 žalobcům přiznána nebyla, nemají nárok ani na poskytnutí zvýšené
dotace ve školním roce 2019/2020.
[5] Stěžovatel přisvědčil žalobcům v tom, že v důsledku změny jejich zřizovatele se změnily
podmínky pro poskytování dotací ze státního rozpočtu na jejich činnost, odmítl však, že by mohl
v žalobcích jakkoliv vzbudit legitimní očekávání, že krajský úřad s nimi uzavře smlouvy
o poskytnutí a zvýšení dotace; pravidla, za kterých mohou být dotace ze státního rozpočtu
poskytnuty právnické osobě vykonávající činnost soukromé školy nebo školského zařízení,
stanoví závazně zákon o poskytování dotací soukromým školám. Školský zákon sice v §142
odst. 2 stanoví, že školy a školská zařízení mají nárok na přidělování finančních prostředků
ze státního rozpočtu, zároveň však dle §160 odst. 4 téhož zákona platí, že finanční prostředky
ze státního rozpočtu se poskytují v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním právním
předpisem, kterým je právě zákon o poskytování dotací soukromým školám. Žalovaný zároveň
podotkl, že žalobci mohou využívat dalších finančních zdrojů, zejména z vlastních příjmů,
z prostředků zřizovatele, popřípadě jiných osob.
[6] Žalobci napadli rozhodnutí stěžovatele u krajského soudu samostatnými žalobami
podanými podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Krajský soud spojil dle §39 odst. 1 s. ř. s. tyto žaloby ke společnému projednání.
[7] V žalobě žalobci mimo jiné namítali, že neposkytnutím finančních prostředků ze státního
rozpočtu, na které mají školy zapsané ve školském rejstříku nárok, se dostávají do situace,
kdy nemohou veřejnou službu řádně plnit, přestože se k tomu zavázali. V této souvislosti
odkázali na §142 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším
odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Poukázali na to, že nová soukromá škola může
na začátku své existence zvolit takový počet žáků, který je schopna zvládnout, ovšem již existující
škola počet žáků v průběhu vzdělávání redukovat nemůže; proto by na školy po změně
zřizovatele nemělo být nazíráno jako na nové. Nikoli vlastní vinou se ocitli v určitém legislativním
vakuu; změnou zřizovatele z registrované církve na zapsaný spolek se dostali do jiného systému
poskytování dotací školám. Zatímco dotace poskytované církevním školám jsou administrovány
přímo ministerstvem, a to v cyklu kalendářních let, dotace poskytované soukromým školám jsou
administrovány příslušnými krajskými úřady a jsou poskytovány v cyklu školních roků. Uvedli,
že při změně zřizovatele navíc postupovali na základě pokynů stěžovatele, který jim doporučil
provést změnu zřizovatele ke konci kalendářního roku a následně tento postup svým
rozhodnutím odsouhlasil. Žalobcům tak vzniklo legitimní očekávání ve správnost daného
postupu a byli v dobré víře, že práva na poskytování dotací jim zůstanou zachována i po této
přeměně; vycházeli ze zásady presumpce správnosti správního aktu, domnívali se, že postup
změny zřizovatele, jehož harmonogram jim doporučil a následně schválil žalovaný, je jediný
správný a jakožto takový obstojí i v dalších řízeních před orgány státní správy (a to včetně řízení
o žádosti o dotace).
[8] Krajský soud se nejprve zabýval tím, zda jsou podané žaloby přípustné. Konstatoval,
že žalobci napadli výše specifikovaná rozhodnutí žalovaného žalobami podle §65 a násl. s. ř. s.,
dotace podle zákona o poskytování dotací soukromým školám jsou ale poskytovány na základě
veřejnoprávní smlouvy dle §17 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně
některých souvisejících zákonů (dále jen „rozpočtová pravidla“), nikoli na základě rozhodnutí dle
§14 a násl. rozpočtových pravidel. Krajský soud poukázal na rozsudek NSS ze dne 25. 10. 2017,
č. j. 2 Afs 245/2016 – 43, z něhož vyplývá, že ochranu proti neuzavření smlouvy o poskytnutí
(zvýšení) dotace představuje žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo
donucením dle §82 a násl. s. ř. s. (rozhodnutí žalovaného, které bylo předmětem soudního
přezkumu v jím posuzované věci, prohlásil NSS za nicotná). Krajský soud nicméně neshledal
účelné žalobce vyzývat k překvalifikaci žaloby. Svůj postup odůvodnil přitom skutkovou
odlišností případu, konkr. tím, že ve věci posuzované Nejvyšším správním soudem pod sp. zn.
2 Afs 245/2016 byla žádost o zvýšení dotace podaná mateřskou školou vyřízena tím způsobem,
že správní orgán prvního stupně žadatelce přípisem sdělil, že jí zvýšení dotace nebude možné
poskytnout, neboť žádost nepředložila v zákonném termínu; Krajský soud v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci při následném soudním přezkumu považoval toto sdělení za rozhodnutí,
oproti tomu Nejvyšší správní soud jej posoudil jako úkon, který nemá povahu rozhodnutí
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. V nyní posuzovaných věcech však krajský úřad vedl o žádostech
podaných žalobci standardní správní řízení ukončená rozhodnutími, která mají všechny
náležitosti rozhodnutí podle §67 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu - obsahují
výrokovou část, odůvodnění a poučení o možnosti podání opravného prostředku, odvolání
k žalovanému, což žalobci také učinili. Žalovaný o podaných odvoláních také vydal řádná správní
rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že zákonná úprava nevylučuje, aby krajský úřad vedl
o žádosti o poskytnutí (zvýšení) dotace správní řízení a o případném neúspěchu podané žádosti
informoval žadatele formou správního rozhodnutí. Naopak taková forma informování žadatele
je pro něj příznivější, neboť mu poskytuje vyšší procesní standard ochrany jeho práv než
v případě, kdy se o neuzavření smlouvy dozví pouhým sdělením. Krajský soud rovněž poukázal
na rozsudek NSS ze dne 7. 12. 2017, č. j. 10 Afs 270/2017 – 48, v němž Nejvyšší správní soud
naopak věcně přezkoumal rozhodnutí o zamítnutí žádosti o poskytnutí dotace podané podle
zákona o poskytování dotací soukromým školám, aniž by je považoval za nicotná, resp. touto
otázkou se vůbec nezabýval. Krajský soud tedy posoudil žaloby jako přípustné a podrobil
je meritornímu přezkumu.
[9] Ve vztahu k prvním a druhým žádostem žalobců (žádosti o poskytnutí dotace na období
od 1. 1. 2019 do 31. 8. 2019 a žádosti o zvýšení dotace na totéž období) krajský soud konstatoval,
že žalobci podali uvedené žádosti v průběhu ledna 2019, tj. zjevně po uplynutí lhůty stanovené
v §2 odst. 1 zákona o poskytování dotací soukromým školám. Aby dostáli této lhůtě, museli
by své žádosti podat buď do 31. 1. 2018 [lhůta dle §2 odst. 1 písm. a)], případně do 30 dnů
od doručení rozhodnutí o zápisu do školského rejstříku, ale i v tomto případě před začátkem
školního roku 2018/2019, tj. do 31. 8. 2018 [lhůta dle §2 odst. 1 písm. b)].
[10] Pokud jde o třetí žádosti (žádosti o zvýšení dotace na školní rok 2019/2020), krajský soud
konstatoval, že z §5 odst. 3 zákona o poskytování dotací soukromým školám plyne,
že podmínkou pro zvýšení dotace je skutečnost, že žadatel již dostává dotaci na školní rok
probíhající v době podání žádosti, tj. na školní rok předcházející školnímu roku, na nějž zvýšenou
dotaci požaduje. Jelikož žalobcům nebyla přiznána dotace na školní rok 2018/2019, nemají – dle
tohoto ustanovení – nárok ani na poskytnutí zvýšené dotace ve školním roce 2019/2020. Krajský
soud tedy přisvědčil stěžovateli, že žalobci nesplnili podmínky pro poskytnutí dotací, o které
žádali stanovené v zákoně o poskytování dotací soukromým školám; konstatoval, že toliko
za pomoci standardních výkladových metod (metoda jazykového výkladu, metoda logického
výkladu, metoda systematického výkladu atd.), nelze z příslušných právních předpisů dovodit,
že by žalobcům měly být dotace poskytnuty. Podotkl, že opačný závěr nelze dovozovat ani
z §142 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném
a jiném vzdělávání (školský zákon), podle nichž „[ú]činností zápisu školy a školského zařízení
do rejstříku škol a školských zařízení vzniká právnické osobě, která vykonává činnost školy nebo školského
zařízení, nárok na přidělování finančních prostředků ze státního rozpočtu nebo z rozpočtu územního
samosprávného celku za podmínek stanovených tímto zákonem, a to v rozsahu tohoto zápisu.“ Byť lze dotace
poskytované školám považovat za nárokové dotace, nárok na přidělování finančních prostředků
ze státního rozpočtu nebo z rozpočtu územního samosprávného celku není v citovaném
ustanovení formulován jako nárok automatický, ale je vázán na splnění podmínek stanovených
školským zákonem, potažmo také (v souladu s §162 odst. 5 školského zákona) podmínek
stanovených v zákoně o poskytování dotací soukromým školám.
[11] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobců, podle níž jim vzniklo legitimní
očekávání, že dotace obdrží, v důsledku pokynů, které jim žalovaný adresoval při procesu
změny jejich zřizovatele. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012,
č. j. 1 Afs 15/2012 – 38, se příjemce dotace může úspěšně dovolat zásady legitimního očekávání
při splnění dvou podmínek: 1) příslušný orgán mu poskytl konkrétní ujištění, která u něj mohla
vzbudit legitimní očekávání; 2) tato ujištění jsou v souladu s použitelnými právními předpisy,
resp. postup podle těchto ujištění nepředstavuje „zjevné porušení platné právní úpravy“. V nyní
posuzovaném případě žalobci neprokázali, že by jim poskytovatel dotace poskytl konkrétní
ujištění, která by u nich mohla vzbudit legitimní očekávání v souladu s požadavky uvedenými
v citované judikatuře.
[12] Přes výše uvedené poté, co krajský soud neshledal postup stěžovatele v rozporu
se zákonem ani jiné vady přezkoumávaných rozhodnutí, nicméně dospěl k závěru, že je namístě
posuzovaným žalobám vyhovět. Konstatoval, že žalobci se v důsledku změny zřizovatele
z registrované církve na zapsaný spolek, k níž u nich došlo na přelomu let 2018 a 2019, ocitli
ve velmi specifické situaci. Zatímco dotace poskytované církevním školám jsou administrovány
v cyklu kalendářních let, dotace poskytované soukromým školám jsou administrovány v cyklu
školních roků. Tento nesoulad mezi systémem financování církevních škol a soukromých škol
je příčinou jejich potíží, neboť právní předpisy upravující poskytování dotací školám nijak
nepamatují na to, že může dojít ke změně školy z církevní na soukromou. Neobsahují tedy
žádnou úpravu, která by zajistila kontinuitu financování školy z veřejných zdrojů v takovém
případě.
[13] Krajský soud konstatoval, že žalobci se stali způsobilými příjemci dotací podle zákona
o poskytování dotací soukromým školám až k 1. 1. 2019, teprve od tohoto dne tedy mohli žádat
o poskytnutí dotací dle uvedeného zákona. Lhůta pro podání žádosti o poskytnutí dotace
na školní rok 2018/2019 stanovená v §2 odst. 1 zákona o poskytování dotací soukromým
školám však v tuto dobu už dávno uplynula. Pokud by žalobci chtěli tuto lhůtu dodržet, museli
by změnit svou formu z církevní na soukromou školu nejpozději do konce ledna 2018 [v úvahu
by v jejich případě patrně přicházela toliko lhůta dle §2 odst. 1 písm. a) zákona o poskytování
dotací soukromým školám]. Na dotace poskytované soukromým školám pro školní rok
2017/2018 by již ale stejně nedosáhli a zároveň by se tím připravili o dotace poskytované
církevním školám na téměř celý kalendářní rok 2018. Kontinuitu financování z veřejných zdrojů
tedy v daném případě nebylo možné žádným způsobem zachovat.
[14] Krajský soud dospěl k závěru, že výše popsanou situaci lze hodnotit jako existenci mezery
v zákoně a že je potřeba přistoupit k jejímu uzavření za pomocí objektivně teleologických
argumentů. Krajský soud vycházel z faktu, že dotace poskytované školám (a to i školám
soukromým) jsou dotacemi nárokovými, byť je jejich poskytování vázáno na splnění určitých
zákonem stanovených podmínek. Podotkl, že systém financování soukromých škol v ČR je totiž
založen na tom, že i tyto školy poskytují určitou veřejnou službu (z čehož jim také plyne celá řada
povinností, jak upozornili i žalobci). Krajský soud odkázal na důvodovou zprávu k zákonu
o poskytování dotací soukromým školám, dle které je vzdělání „služba, kterou poskytuje stát občanovi
v základním rozsahu stanoveném ústavou. Náklady s tím spojené hradí stát z prostředků státního rozpočtu.
Zařazením soukromých škol do sítě škol vzniká nárok na dotaci ze státního rozpočtu pro žáky studující v těchto
školách. Je nutno zdůraznit, že dotace je stanovena normativem na žáka, stát ji tedy poskytuje dítěti, resp. žáku
v určitém učebním nebo studijním oboru a její výše by neměla být tudíž omezována. Předkladatelé návrhu zákona
chtějí touto formou změnit dosavadní právní stav, který umožňuje řadu nesprávných a diskriminačních opatření
vůči žákům soukromých škol. Předkládaný návrh zákona je založen na těchto principech: předmětem státního
příspěvku je žák, nikoliv škola; stát může přidělovat dotace prostřednictvím vzdělávacího zařízení nebo přímo
vzdělávanému subjektu za předem jasně definovaných podmínek, které nebudou diskriminační ani vůči žádnému
žákovi nebo skupině žáků, ani vůči žádnému zřizovateli; státní příspěvek se poskytuje na žáky, kteří
se připravují na vzdělávacích programech, kterými poprvé dosahují vyššího vzdělávacího stupně (vyučení, maturita,
absolutorium na VOŠ) a v oboru vzdělávání schváleném MŠMT a zařazeném do seznamu schválených oborů
doložkou MŠMT; státní příspěvek pro žáka státní i nestátní školy je stejný. Navržená zákonná norma
o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením vytváří podmínky pro
zrovnoprávnění vzdělávání ve školách bez rozdílu zřizovatele. Zároveň umožňuje snižovat nebo úplně odstranit
školné ve školách poskytující vzdělávací standard a vyžadovat školné pouze za prokázané nadstandardní
podmínky vzdělávání. Z pohledu trhu vzdělávacích služeb umožňuje předložený návrh zákona volnou soutěž mezi
jednotlivými subjekty poskytující vzdělání.“
[15] Dle krajského soudu, kdyby byl zákonodárce důsledný vzhledem k takto vyjádřenému
„plánu zákonodárství”, musela by existovat i právní úprava, která by zamezila tomu, že se určitá
škola dostane do situace, do níž se dostali žalobci; tedy, že na určité období zcela přijde o dotace
z veřejných zdrojů (a na další období nemůže žádat o poskytnutí zvýšené dotace), a to jen z toho
důvodu, že prošla transformací z církevní na soukromou školu. Pro takové znevýhodnění
příslušné školy (a potažmo jejích žáků) oproti ostatním školám dle krajského soudu nelze nalézt
žádný rozumný důvod a je tedy v rozporu s principem bezrozpornosti právního řádu. Obecně
jistě platí, že je racionální stanovit lhůtu, v níž jsou soukromé školy povinny podat žádost
o poskytnutí dotace dle zákona o poskytování dotací soukromým školám; na zvláštní případy,
v nichž škola nemůže tuto lhůtu objektivně a z legitimních důvodů splnit, by však měl zákon
pamatovat speciální úpravou, která by umožnila dané škole podat žádost ve zvláštní lhůtě
a případně žádat pouze o dotaci na poměrnou část školního roku. V absenci takové úpravy
krajský soud spatřuje neplánovanou neúplnost zákona.
[16] Krajský soud dospěl k závěru, že je na místě použít kombinaci teleologické redukce
a analogie zákona. Při posuzování prvních a druhých žádostí podaných žalobci se tedy
(v důsledku užití teleologické redukce) dle krajského soudu neaplikuje lhůta stanovená v §2
odst. 1 zákona o poskytování dotací soukromým školám; jinak řečeno, tyto žádosti nelze posoudit
jako opožděné a při splnění dalších zákonných podmínek by žalobcům měly být přiznány dotace.
Krajský soud uložil správním orgánům, aby (za využití analogie zákona) rozhodly o poskytnutí
dotací na poměrnou část školního roku 2018/2019; za tím účelem budou muset nalézt vhodnou
právní úpravu (případně i v jiných právních předpisech), jejíž přiměřenou aplikací v nyní
posuzovaných věcech bude možné dosáhnout tohoto cíle. Ve vztahu k třetím žádostem podaným
žalobci krajský soud konstatoval, že pokud správní orgány vyhoví jejich prvním žádostem, bude
podmínka stanovená v §5 odst. 3 písm. a) zákona o poskytování dotací soukromým školám
splněna. Při splnění dalších zákonných podmínek pak bude namístě vyhovět i těmto (třetím)
žádostem. Krajský soud z výše uvedených důvodů zrušil napadená rozhodnutí stěžovatele a věci
mu vrátil k dalším řízením, současně konstatoval, že právním názorem, který soud vyslovil
ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán v dalších řízeních vázán
[17] V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvod dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel se předně neztotožňuje s tím, že §2 odst. 1 zákona o poskytování dotací soukromým
školám nelze v projednávaných věcech aplikovat, v důsledku čehož existuje mezera v zákoně.
Podle §2 odst. 1 uvedeného zákona totiž platí: „Žádost o poskytnutí dotace na příští školní rok
předkládá právnická osoba krajskému úřadu a) do 31. ledna, nebo b) do 30 dnů od doručení rozhodnutí
o zápisu do školského rejstříku.“ Jelikož zákon nestanoví na jiném místě jinak, je jednoznačné,
že právní normy obsažené v §2 odst. 1 zákona dopadají na všechny právnické osoby, kterým
může být dotace poskytnuta, tj. na právnické osoby vykonávají činnost škol a školských zařízení
zapsaných do školského rejstříku, které nejsou zřizovány státem, krajem, obcí či dobrovolným
svazkem obcí. Pravidla zakotvená v §2 odst. 1 zákona se neomezují na vybrané právnické osoby
nebo situace s tím, že by některé zůstaly opomenuty a bylo by nutné právní úpravu doplnit.
Je zjevné, že uvedené ustanovení dopadá i na projednávané případy. O mezeru v právu
by se jednalo až tehdy, pokud by (žádnou) právní normu s ohledem na její působnost nešlo
na příslušné věci použít. Krajský soud sice dospěl v projednávaných věcech k závěru, že ideální
zákonodárce by zavedl zvláštní lhůty pro podání žádosti pro ty právnické osoby, u nichž došlo
ke změně právní povahy zřizovatele, nicméně tím nelze dle stěžovatele vyloučit aplikaci
pozitivního práva a (uměle) vytvářet mezeru v právu.
[18] Stěžovatel namítá, že přístup krajského soudu, který ukládá správním orgánům
neaplikovat právní normu dopadající na projednávané věci z důvodu, že by měla místo
ní existovat právní norma jiná, je v rozporu s dělbou moci ve státě, je tudíž protiústavní. Správní
orgán nemůže neaplikovat právní normu jen proto, že si lze představit právní úpravu správnější
nebo spravedlivější. To platí s ohledem na čl. 2 odst. 3 Ústavy („Státní moc slouží všem občanům a lze
ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“) a čl. 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod („Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem,
který zákon stanoví.“). Stěžovatel dodává, že podle §142 odst. 2 školského zákona sice platí,
že „účinností zápisu školy a školského zařízení do rejstříku škol a školských zařízení vzniká právnické osobě
nárok na přidělování finančních prostředků ze státního rozpočtu“, nicméně dle §160 odst. 4 téhož zákona
se finanční prostředky ze státního rozpočtu poskytují v rozsahu a za podmínek stanovených
zvláštním právním předpisem, kterým je u „soukromé školy“ právě zákon o poskytování dotací.
Změna zřizovatele školy je přípustná (školy žalobců se v důsledku toho staly soukromými školami
namísto církevních), avšak žalobcům nebyla tato změna nijak nařízena, natož k určitému datu.
Žalobci mohou (mají) využívat i dalších finančních zdrojů, zejména z vlastních příjmů,
z prostředků zřizovatele, popřípadě jiných osob. Prokázání předpokladů pro řádnou činnost
každé školy po stránce personální, materiální a finanční je ostatně předpokladem samotného
zápisu školy do školského rejstříku [§148 odst. 3 písm. b) školského zákona]. Skutečnost,
že žalobci ztratili v důsledku změny zřizovatele nárok na finanční prostředky ze státního rozpočtu
poskytované „církevním školám“, aniž by byly tyto prostředky okamžitě a v téže výši nahrazeny
prostřednictvím veřejnoprávní smlouvy o poskytování dotace a zvýšení dotace uzavřené dle
zákona o poskytování dotací, proto nepředstavuje nepřípustný defekt zákona, který lze odůvodnit
požadavkem zachování kontinuity financování školy. Bezpodmínečná kontinuita financování
ze státního rozpočtu, jak ji chápe krajský soud, nemá v právních předpisech oporu, jelikož právě
zákon o poskytování dotací stanoví bližší podmínky, za kterých má právnická osoba na příslušné
dotace (na činnost „soukromé školy“) nárok.
[19] Dle stěžovatele za stávající právní úpravy nelze žalobce v kontextu zákona o poskytování
dotací soukromým školám zvýhodnit jen proto, že dosud pobírali finanční prostředky na činnost
škol dle jiné právní úpravy (jakožto „církevní školy“).
[20] Stěžovatel rovněž namítá, že rozsudek krajského soudu je poněkud nesrozumitelný,
protože dle soudu nelze žádosti žalobců vyhodnotit jako opožděné, přičemž je úkolem
stěžovatele nalézt vhodnou právní úpravu, podle níž to tak je (viz odst. 44 rozsudku). Stěžovatel
v tomto ohledu musí podotknout, že není možné učinit závěr o včasném podání žádostí ze strany
žalobců v duchu hesla „účel světí prostředky“ ještě před tím, než byla nalezena konkrétní pravidla
dopadající na věc, protože právě od nich se odvíjí výsledek, nikdy naopak. Dle stěžovatele krajský
soud posoudil projednávané věci nesprávně; právní úprava nemusí být nutně nejlepší nebo
nejrozumnější, aby bylo nutné podle ní postupovat. Závěry krajského soudu nejsou v právním
státě přípustné, poněvadž otevírají cestu libovůli. To samozřejmě nemůže změnit ani skutečnost,
že soudem zvolený přístup je výhodný pro žalobce jakožto adresáty veřejné správy. Základním
předpokladem zaplnění mezery v právu totiž je, že mezera v právu nepřípustně existuje.
V projednávaných věcech ovšem nic nebránilo vydání správních rozhodnutí (usnesení).
S ohledem na platnou a účinnou právní úpravu lze názory krajského soudu využít jen jako podnět
zákonodárci k případné změně zákona. Použití analogie aplikace práva v daných případech
možné není.
[21] Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že ze skutkového stavu řešených
případů je zřejmé, že žalobci se dostali právě do situace, kterou zákon neřeší a ve své úpravě
na ni nepamatuje. V rámci změny zřizovatele a procesů s ní spojených se žalobci dostali skutečně
do situace, kdy sami nemohli ovlivnit zachování (dodržení) lhůty dle §2 odst. 1 zákona
o poskytování dotací soukromým školám. Žalobci se domnívají, že názor žalovaného, že mezera
v právu v citovaném ustanovení neexistuje, je nesprávný. Zákon o poskytování dotací skutečně
nepamatuje na situaci, kdy škola jako žadatel o dotaci objektivně není schopna vyhovět
požadavkům uvedeným v citovaném ustanovení, tedy dodržet lhůtu dle §2 odst. 1 cit. zákona.
Žalobci trvají na právním názoru, že v dané věci existuje mezera v právu, která zapříčinila
objektivní nemožnost dodržení lhůty pro podání žádosti o dotaci. Žalobci jsou dále přesvědčeni,
že krajským soudem navržený postup použití analogie zákona ve spojení s teleologickou redukcí
ve prospěch žalobců je možný a není nezákonný, natož pak protiústavní. Dle jejich názoru
krajský soud přípustným způsobem zaplnil dotvářením práva mezeru v zákoně, kterážto reálně
existuje, a to v souladu se smyslem a účelem dané právní normy, jež si klade za cíl narovnat
prostředí trhu škol a jejich financování ze strany státu. Závěrem žalobci uvádějí, že i přes
skutečnost, že kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu nabyl právní moci a je pro
účastníky řízení závazný, včetně právního názoru v něm uvedeného, žalovaný tento rozsudek
nerespektuje, když v rámci rozhodnutí ze dne 3. 2. 2020 č. j. MSMT-20469/2019-13, i přes
skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně v dané věci zrušil, v odůvodnění tohoto
rozhodnutí uvádí důvody pro nemožnost postupu nastíněného krajský soudem v pravomocném
rozsudku. Žalobci jsou rovněž přesvědčeni, že v České republice existuje (a má existovat) systém
školství založený na rovné, svobodné a volné soutěži škol poskytujících různé stupně a formy
vzdělání, což by měl stát jakožto garant této veřejné služby podporovat. Zákon o poskytování
dotací v kontextu jeho důvodové zprávy tuto skutečnost potvrzuje, když důvodová zpráva
výslovně uvádí: „Z pohledu trhu vzdělávacích služeb umožňuje předložený návrh zákona volnou soutěž mezi
jednotlivými subjekty poskytující vzdělání.“ Za dané situace jsou žalobci přesvědčeni, že změnou
zřizovatele, která proběhla v důsledku likvidace původního zřizovatele, se dostali do situace, kdy
jejich postavení na trhu vzdělávacích služeb je nerovné s ostatními subjekty přítomnými na trhu.
K samotné otázce zvýhodnění žalobci poukazují na skutečnost, že pro tuto úvahu není v dané
věci prostor, když žalobci v období od 1. 1. 2019 do 31. 8. 2019 i nadále poskytovali vzdělávací
služby svým žákům jako všechny ostatní školy na trhu, nicméně žalobci tuto veřejnou službu
vykonávali bez finanční podpory státu, která vzhledem k předmětné a sporované situaci nebyla
poskytnuta. Tedy naopak žalobci jsou v současné situaci v nerovném postavení oproti ostatním
školám (jak soukromým, tak veřejným) když poskytují stejný typ a rozsah školských vzdělávacích
služeb, podle stejných právních předpisů a osnov, avšak bez finanční podpory státu, když jediným
důvodem pro tuto skutečnost je to, že v mezidobí došlo ke změně zřizovatele žalobců, kterážto
však na žalobce, a především jejich činnost neměla žádný vliv (logicky vyjma výpadku značné
části financování). Dle právního názoru žalobců je nepřípustné a diskriminační, aby za situace,
kdy žalobci splnili stejné podmínky jako ostatní školy na trhu, nebyl žalobcům nárok
na poskytnutí dotací přiznán, přičemž ostatním subjektům, za stejných podmínek přiznán byl.
[22] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů stěžovatelem uvedených, zkoumal rovněž, zda netrpí vadami, k nimž by byl Nejvyšší
správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Kasační stížnost
shledal důvodnou.
[23] Nejvyšší správní soud předesílá, že poté kdy napadený rozsudek krajského soudu byl
vydán, usnesením ze dne 19. 8. 2020, č. j. 4 As 65/2018 – 49, byla rozšířenému senátu NSS
předložena v judikatuře sporná otázka spočívající v tom, jakým způsobem má být poskytnuta
ochrana veřejným subjektivním právům žadatele o dotaci podle zákona o dotacích soukromým
školám, se kterým odmítne poskytovatel dotace uzavřít smlouvu o poskytnutí dotace. Jak již
poznamenal krajský soud ve svých úvahách, zatímco část judikatury se kloní k názoru, že ochrany
je třeba se domáhat v řízení o ochraně před nezákonným zásahem dle §82 s. ř. s., část judikatury
naopak vychází z toho, že je namístě žaloba dle §65 a násl. s. ř. s.
[24] O sporné otázce rozhodl rozšířený senát rozsudkem ze dne 23. 2. 2022,
č. j. 4 As 65/2018 – 85 (dost. na www.nssoud.cz). Závěry, které Nejvyšší správní soud
v uvedeném usnesení učinil, je senát nyní ve věci rozhodující vázán.
[25] V rozsudku, na jehož podrobné odůvodnění Nejvyšší správní soud odkazuje, zdejší soud
dospěl k následujícímu závěru: 1) Sporem z veřejnoprávní smlouvy, který řeší správní orgán
ve sporném řízení (§141 správního řádu), je i spor o uzavření veřejnoprávní smlouvy. 2) Spor
vzniklý mezi právnickou osobou a krajským úřadem o uzavření smlouvy o poskytnutí dotace
podle zákona č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským
zařízením, je příslušné řešit Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy [§169 odst. 1 písm. d)
správního řádu].
[26] Rozšířený senát předně poukázal na usnesení zvláštního senátu ze dne 21. 8. 2014,
č. j. Konf 62/2012 – 49, Palais Royal, v němž se zabýval povahou uzavírané smlouvy; mimo jiné
zde uvedl:„…ještě před uzavřením smlouvy o poskytnutí (zvýšení) dotace jsou povinnosti příjemce dotace
v podstatné míře určeny zákonem č. 306/1999 Sb. a při uzavírání smlouvy se již na nich v zásadě
nic (podstatného) nemůže změnit. Poskytovatel dotace může autoritativně rozhodovat o podmínkách poskytnutí
dotace, které jsou předmětem jednání mezi ním a příjemcem dotace. Záleží na příjemci dotace, zda tyto podmínky
akceptuje a smlouvu uzavře. Pro poskytování dotace je tedy charakteristická autoritativnost a jistá míra volnosti
v určování pravidel na straně poskytovatele dotace a dobrovolnost na straně jejího příjemce. […] Je totiž lhostejné,
zda dotace byla poskytnuta na základě uzavřené smlouvy či o ní bylo rozhodnuto individuálním správním aktem
(srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, čj. 2 Afs 58/2005 - 90, nebo rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2008, čj. 1 Afs 80/2008 - 104). Smlouva o poskytnutí (zvýšení)
dotace je tedy smlouvou upravující práva a povinnosti veřejného práva. […] Pro stanovení, o jaký konkrétní typ
veřejnoprávní smlouvy se v daném případě jedná, je dále nutné určení povahy smluvních stran. Protože ustanovení
§161 správního řádu hovoří pouze o dohodách mezi správním orgánem a osobou, která by byla účastníkem
podle §27 odst. 1 správního řádu, kdyby probíhalo řízení podle části druhé, mohlo by se zdát sporným,
zda je žalovaná osobou, která by byla účastníkem podle §27 odst. 1 správního řádu, když zákon nepočítá
s žádným správním řízením, které by bylo možné vést namísto uzavření smlouvy o zvýšení dotace. […] Zvláštní
senát s tímto názorem souhlasí, neboť má za to, že skutečnost, že aktuální právní úprava s vedením správního
řízení o těchto právech a povinnostech výslovně nepočítá, by neměla být důvodem pro vynětí takové smlouvy
z režimu správního řádu (a tím znemožnění domáhat se řešení sporů z takových smluv postupem podle §169
správního řádu). Ze všech výše uvedených důvodů lze uzavřít, že smlouva o poskytnutí (zvýšení) dotace uzavřená
podle zákona č. 306/1999 Sb. je veřejnoprávní smlouvou – dvoustranným právním úkonem, jenž ve smyslu
§159 odst. 1 správního řádu zakládá práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. Současně zvláštní senát sdílí
názor soudů vyslovený v této věci, že se v daném případě jedná o veřejnoprávní smlouvu subordinační ve smyslu
§161 správního řádu, neboť na straně jedné vystupuje subjekt veřejné správy (krajský úřad) a na straně druhé
adresát veřejné správy (právnická osoba, vůči níž výkon veřejné správy směřuje). […] Lze tedy uzavřít,
že předmětný spor mezi žalobcem a žalovanou o zaplacení částky 711 007 Kč je sporem z veřejnoprávní smlouvy,
k jehož řešení je povolán správní orgán, konkrétně Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [§169 odst. 1
písm. d) správního řádu].“ Zvláštní senát tedy jednoznačně kvalifikoval smlouvu podle zákona
o dotacích pro soukromé školy jako veřejnoprávní smlouvu subordinační podle §161 správního
řádu. Zdůraznil zejména myšlenku, že není podstatné, zda s vedením správního řízení a vydáním
správního rozhodnutí aktuální právní úprava (de lege lata) počítá; podstatné totiž je, zda se jí
zakládají práva a povinnosti v oblasti veřejného práva, a proto by o nich mohlo být rozhodováno
(de lege ferenda) rozhodnutím v oblasti veřejné správy. Ostatně závěr, že jsou smlouvy o poskytnutí
dotace veřejnoprávními smlouvami subordinačními, ať už jde o dotace podle rozpočtových
pravidel nebo územních rozpočtových pravidel či jiných předpisů, zastává dlouhodobě
i judikatura NSS (například rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2007, č. j. 2 Afs 173/2006 - 77, který
dovodil existenci veřejnoprávních smluv i před jejich výslovným zakotvením ve správním řádu,
nebo rozsudek ze dne 28. 11. 2013, č. j. 7 Afs 98/2013 - 22, který pod režim veřejnoprávních
smluv podřadil smlouvu o poskytnutí dotace krajem v době, kdy to nebylo výslovně stanoveno
v územních rozpočtových pravidlech).
[27] Rozšířený senát ve shora citovaném rozhodnutí konstatoval, že je nezbytné poskytnout
ochranu veřejným subjektivním právům zájemce o uzavření smlouvy, zejména v těch případech,
kdy má na uzavření veřejnoprávní smlouvy nárok, i pokud se podle obecné úpravy rozhodnutí
nevydává. Současně dodal, že tato ochrana však nemusí být poskytnuta bezprostředně v soudním
řízení správním; může být totiž poskytnuta v rámci veřejné správy samotné, a to v řízení, které
zohledňuje zvláštní povahu veřejnoprávních smluv [blíže viz bod 81. cit rozhodnutí]. Zdůraznil,
že rozhodnutí příslušného orgánu o sporu z veřejnoprávní smlouvy je rozhodnutím
přezkoumatelným v řízení o žalobě proti rozhodnutí podle §65 s. ř. s. ve správním soudnictví
(rozsudek NSS ze dne 7. 11. 2013, č. j. 9 Afs 38/2013 - 53, Sb. NSS 2984/2014, Hluboká
nad Vltavou, nebo rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2018, č. j. 10 As 213/2014 - 187, bod 30). Soudní
ochrana je tedy i v tomto případě zachována, pouze v souladu se zásadou subsidiarity správního
soudnictví nastupuje až poté, co je spor rozhodnut v rámci veřejné správy.
[28] Dle rozšířeného senátu, ačkoli právní úprava obsažená ve správním řádu hovoří
o sporech z veřejnoprávních smluv, což by naznačovalo, že jde výlučně o spory z již uzavřených
smluv, je třeba tato ustanovení vykládat šířeji; k tomu odkázal na usnesení zvláštního senátu
ze dne 25. 2. 2016, č. j. Konf 10/2015 - 11, a ze dne 19. 6. 2018, č. j. Konf 9/2018 - 8, z nichž
vyplývá, že pojem sporů z veřejnoprávních smluv je chápán široce, zahrnují se pod něj i nároky
vyplývající ze situace, že veřejnoprávní smlouva nebyla uzavřena, avšak s ohledem na povahu
a podstatu vztahu uzavřena být mohla (viz blíže bod 83, 84 usnesení rozšířeného senátu).
[29] Rozšířený senát konstatoval, že již zákonné zakotvení možnosti uzavření veřejnoprávní
smlouvy předpokládá vznik komplexního souboru vzájemných a navzájem provázaných práv
a povinností a z nich plynoucích nároků mezi těmito subjekty. Tomuto vymezení plně odpovídá
již samotný kontraktační proces, který může vyústit ve velké množství situací; stejně jako zvláštní
senát hovořil o nárocích z neuzavřené smlouvy, patří mezi takto provázaná práva a povinnosti
jistě i případný nárok na uzavření smlouvy, případně na učinění jiných úkonů v rámci
kontraktačního procesu.
[30] Podle závěrů rozšířeného senátu se tudíž o žádostech, které byly v nyní posuzované
věci předmětem rozhodování stěžovatele, nevede správní řízení a není vydáváno rozhodnutí;
v bodě [110] usnesení rozšířený senát konstatoval: „Nemá-li být správním orgánem vůbec vydáváno
správní rozhodnutí, pak správní orgán nemá pravomoc rozhodnutí vydat, bez ohledu na to, že má pravomoc
s věcí naložit jinak. S pravomocným správním rozhodnutím se pojí významné účinky, jako je například závaznost
pro účastníky a pro všechny správní orgány, případně i pro další osoby (§73 správního řádu). Bylo by proto
v rozporu s právní jistotou, pokud by bylo takové „rozhodnutí“ jen prostřednictvím výkladu považováno
za neformální úkon správního orgánu. Nedostatek pravomoci je judikaturou rozšířeného senátu
považován za důvod nicotnosti rozhodnutí správního orgánu (viz například usnesení ze dne 23. 10. 2007,
č. j. 9 Afs 86/2007 - 161, č. 1542/2008 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 13. 5. 2008,
čj. 8 Afs 78/2006 - 74, č. 1629/2008 Sb. NSS).
[31] Pokud je nicotné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nicotné je i rozhodnutí
správního orgánu druhého stupně, které s ním tvoří jeden celek. Jak k tomu uvedl rozšířený senát
v rozsudku č. j. 8 Afs 78/2006 - 74, „je totiž nutno vycházet z premisy, že nicotný akt, jako akt
nenapravitelný, nezhojitelný a díky tomu i neexistující, nelze měnit, a proto je nicotností automaticky stiženo
i rozhodnutí o odvolání či např. o rozkladu, které navazuje na nicotné rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně.“ Podle ustálené judikatury NSS jsou také rozhodnutí o odvolání tam, kde odvolání
nepřichází v úvahu, a není k nim tedy příslušný žádný správní orgán, považována za nicotná.
(rozsudky NSS ze dne 30. 10. 2003, č. j. 5 A 153/2002 - 33, č. 273/2004 Sb. NSS, ze dne
29. 7. 2009, č. j. 3 As 1/2009 - 171, č. 2475/2012 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 7. 6. 2017,
č. j. 6 Afs 274/2016 - 8, Tukový průmysl).
[32] K nicotnosti správního rozhodnutí je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet
i bez návrhu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal nicotnost rozhodnutí krajského
úřadu, potažmo nicotnost rozhodnutí vydaných stěžovatelem, nemohl se zabývat v kasační
stížnosti namítanými vadami rozsudku krajského soudu. Již krajský soud měl totiž prohlásit
nicotnost rozhodnutí (§76 odst. 2 s. ř. s.) a nezabývat se námitkami žalobců, neboť předmětem
věcného přezkumu nemůže být nicotné rozhodnutí.
[33] Nejvyšší správní soud v intencích závěrů rozšířeného senátu shledal rozsudek krajského
soudu nezákonným, neboť krajský soud měl v souladu s §76 odst. 2 s. ř. s. prohlásit nicotnost
napadených rozhodnutí stěžovatele, jakož i krajského úřadu. S ohledem na tyto závěry rozhodl
Nejvyšší správní soud nejen o zrušení rozsudku krajského soudu, ale v souladu s §110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §76 odst. 2 a §78 odst. 3 s. ř. s. i o nicotnosti rozhodnutí stěžovatele
a krajského úřadu. Ačkoliv §78 odst. 3 s. ř. s. hovoří o možnosti zrušení rozhodnutí správního
orgánu nižšího stupně, pokud je zrušeno rozhodnutí vyššího stupně, uvedené ustanovení se musí
z povahy věci použít tím spíše na nicotnost rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, neboť
jde o nejzávažnější vadu rozhodnutí. Je tak na místě, aby ohledně takového rozhodnutí byla
deklarována jeho nicotnost co nejdříve. Může-li soud u méně závažné vady odstranit rozhodnutí
správního orgánu nižšího stupně, tím spíše má pravomoc deklarovat i nicotnost rozhodnutí
správního orgánu nižšího stupně u nejtěžších vad.
[34] Vzhledem k tomu, že byla prohlášena za nicotná rozhodnutí stěžovatele i krajského
úřadu, věc se dostala do stavu, že krajský úřad dosud s žalobci neuzavřel smlouvu,
ani je nevyrozuměl o tom, z jakých důvodů s nimi smlouvu neuzavře. Jestliže setrvá na tom,
že s nimi nechce uzavřít smlouvu, pak je buď vyrozumí o tom, že s nimi smlouvu neuzavře,
nebo případně provede konverzi nicotného rozhodnutí podle §157 správního řádu. V takovém
případě budou žalobci oprávněni vyvolat spor z veřejnoprávní smlouvy. Při dalším postupu jim
nemůže jít jakkoliv k újmě, že doposud procesně postupovali v návaznosti na postup správních
orgánů.
[35] Nejvyšší správní soud pouze obiter dictum považuje za nutné upozornit, že i kdyby zde
neexistovalo rozhodnutí rozšířeného senátu, dle kterého nemůže napadený rozsudek bez dalšího
obstát, musel by jej zrušit z důvodu nepřezkoumatelnosti. Krajský soud uložil správním orgánům,
aby za využití (blíže nespecifikované) analogie zákona rozhodly o poskytnutí dotací na poměrnou
část školního roku 2018/2019; uvedl, že za tím účelem budou muset nalézt vhodnou právní
úpravu, jejíž přiměřenou aplikací v nyní posuzovaných věcech bude možné dosáhnout tohoto
cíle. Ve vztahu k třetím žádostem podaným žalobci krajský soud konstatoval, že pokud správní
orgány vyhoví jejich prvním žádostem, bude podmínka stanovená v §5 odst. 3 písm. a) zákona
o poskytování dotací soukromým školám splněna. Při splnění dalších zákonných podmínek pak
bude dle názoru krajského soudu namístě vyhovět i těmto (třetím) žádostem. Krajský soud tedy
na jednu stranu de facto učinil jakýsi závěr o včasném podání žádostí (a vyhovění žádosti o zvýšení
dotace), a to ještě před tím, než vůbec byla nalezena nějaká konkrétní pravidla dopadající na věc
tak, aby mohla být včasnost žádostí konstatována, aniž by však současně alespoň naznačil,
v jakých právních předpisech má žalovaný tato pravidla hledat. Krajský soud tak vyslal stěžovateli
zcela neurčitý a nesrozumitelný pokyn, jímž jej zavázal. Rozsudek, z něhož nelze jednoznačně
dovodit, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení svého rozhodnutí vázán a jak
má v dalším řádí postupovat, je nepřezkoumatelný (srov. např. rozsudek NSS ze dne 22. 9. 2010,
č. j. 3 Ads 80/2009 – 132).
[36] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského
soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem
vycházejícím z §60 s. ř. s. Úspěch ve věci se posuzuje dle výsledku řízení před správními soudy.
Výsledkem soudního přezkumu bylo prohlášení nicotnosti rozhodnutí správních orgánů.
[37] Stěžovatel, který nebyl ve věci úspěšný, je dle §60 odst. 1 s. ř. s. povinen nahradit
žalobcům náklady řízení před soudem. Náklady řízení za žalobu a kasační stížnost jsou tvořeny
odměnou a náhradou výdajů právního zastoupení.
[38] Náhradu nákladů řízení před krajským soudem činí zaplacené soudní poplatky ve výši
2 x 3000 Kč, žalobci byli v řízení před krajským soudem zastoupeni advokátem; náleží jim
náhrada nákladů právní služby za 4 úkony po 3100 Kč (2 x převzetí a příprava zastoupení,
2 x podání žaloby (řízení o samostatně podaných žalobách bylo následně usnesením krajského
soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 31 Af 32/2019 – 68, spojeno – pozn. NSS) a za 2 úkony
po 2480 Kč (účast na společném jednání před soudem), včetně paušální náhrady hotových výdajů
6 x 300 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a), d) a g), §12 odst. 4 a §13 odst. 4
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] – celkem 19 160 Kč; protože zástupce žalobců
je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani; celkem
činí náhrada nákladů řízení před krajským soudem 29 183 Kč.
[39] V řízení před Nejvyšším správním soudem přiznal soud žalobcům náklady ve výši
odměny advokáta, která činí 3.100 Kč za jeden úkon právní služby - spočívající ve vyjádření ke
kasační stížnosti [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]
a režijní paušál ve výši 300 Kč za úkon právní služby dle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Odměna
advokáta činí 3400 Kč, resp. 4114 Kč vč. DPH. Soud nepřiznal advokátovi požadovaný úkon –
převzetí zastoupení, neboť uvedený úkon byl již jednou přiznán v řízení před krajským soudem.
[40] Stěžovatel je povinen zaplatit žalobcům k rukám jejich zástupce náhradu nákladů řízení
v celkové výši 33 297 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Pokud náklady řízení
před krajským soudem již byly stěžovatelem uhrazeny, započte se tato částka na celkovou výši
náhrady nákladů.
Poučení: Proti touto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. března 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu