ECLI:CZ:NSS:2022:6.AZS.285.2020:38
sp. zn. 6 Azs 285/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: V. S., zastoupeného
advokátem JUDr. Matějem Šedivým, sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 11. 2018, č. j. MV-111909-4/SO-2018, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2020,
č. j. 57 A 183/2018 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n e má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Dne 20. 8. 2018 zamítlo Ministerstvo vnitra (správní orgán prvního stupně) podle §44a
odst. 3 ve spojení s §46 odst. 7 a dále ve spojení s §35 odst. 3 a §37 odst. 2 písm. b) s odkazem
na §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 14. 8. 2017 (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), žalobcovu žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území
České republiky za účelem podnikání – OSVČ, neboť žalobce ve stanovené lhůtě nepředložil
doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti. Žalobcovo odvolání žalovaná zamítla
a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.
[2] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce u Krajského soudu v Plzni. Krajský soud žalobu
neshledal důvodnou a zamítl ji.
[3] Krajský soud usoudil, že správní orgány se dostatečně zabývaly otázkou přiměřenosti
dopadu rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života, k čemuž citoval z jejich
rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně vzal v úvahu i skutečnosti, které mu byly známy
z úřední činnosti. Žalobce nemůže oprávněně namítat, že se správní orgány nevypořádaly
s tvrzeními, které uvedl až v žalobě (počet vyživovaných dětí, smrt manželky, ekonomická
aktivita). Žalobce v průběhu správního řízení netvrdil a ani správní orgány neměly k dispozici
skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že situace žalobce je pro svoji mimořádnost odlišná
od okolností jiných obdobných případů. Ztrátu pobytového oprávnění žalobce zapříčinil pouze
vlastní nesoučinností se správními orgány.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
[5] Stěžovatel namítá, že správní orgány dostatečně neposoudily přiměřenost dopadu
rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Právní úprava účinná v době podání
stěžovatelovy žádosti trvala na širokém posouzení přiměřenosti, správní orgány se však otázkou
zabývaly povrchně a v rozporu s §174a zákona o pobytu cizinců.
[6] Stěžovatel namítá, že je vdovcem a samoživitelem sedmi dětí. Není podstatné, že žádné
z těchto dětí nemá na území ČR legálně upraven pobyt. Stěžovatel v ČR podniká a pro výživu
rodiny je jeho příjem zcela zásadní. Jakékoliv ohrožení tohoto příjmu tvrdě zasahuje
do rodinného života stěžovatele.
[7] Stěžovatel již od počátku svého pobytu na území České republiky sděloval správnímu
orgánu své rodinné poměry, a tudíž by měly vyplývat z cizinecké evidence. Správní orgán je však
v meritorním rozhodnutí nijak nezohlednil ani nezmínil. Stěžovatel tak správní rozhodnutí
pokládá za nepřiměřeně tvrdá a odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovatelova námitka není důvodná
a krajský soud se s ní vypořádal. Ke stěžovatelem nově uváděným skutečnostem odkazuje na §75
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[10] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti stejně jako v žalobě namítá, že správní orgány nedostatečně
posoudily zásah rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života; měly přitom vzít v úvahu
skutečnosti jim známé z úřední činnosti.
[12] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců: Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[13] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře k posuzování přiměřenosti zásahu rozhodnutí do
soukromého a rodinného života cizince konstantně judikuje, že správní orgán nemusí výslovně
hodnotit všechna kritéria uvedená v §174a zákona o pobytu cizinců, ale je třeba, aby výslovně
zohlednil ty důvody, které jsou v daném případě specifické a vyplývají z průběhu řízení (viz
rozsudek ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 - 34, ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 72/2019 - 37,
nebo ze dne 14. 3. 2019, č. j. 7 Azs 554/2018 - 36). Míra a intenzita poměřování je pak přímo
odvislá od množství a kvality informací, které má správní orgán k dispozici. V této souvislosti
ovšem také platí, že břemeno tvrzení tíží primárně žadatele o konkrétní pobytové oprávnění - je
to totiž sám žadatel, kdo disponuje relevantními informacemi ze svého soukromého a rodinného
života a kdo nejlépe může vylíčit specifika svého soukromého a rodinného života do té míry, aby
mohla být položena „na misku vah“ proti veřejným zájmům, které případně naopak brání udělení
či prodloužení pobytového oprávnění. To platí tím spíše v nyní posuzovaném řízení, které bylo
zahájeno na základě žádosti samotného stěžovatele. Důkazní břemeno v řízení vedeném na
základě žádosti leží primárně na žadateli, nikoliv na správním orgánu (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 11. 2017, č. j. 8 Azs 111/2017 - 36, ze dne 18. 3. 2015,
č. j. 6 As 7/2015 - 26, ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015 - 38, ze dne 14. 3. 2019,
č. j. 7 Azs 554/2018 - 31, či ze dne 17. 8. 2020, č. j. 1 Azs 260/2020 - 27). Ostatně sám
zákonodárce toto obecné pravidlo novelou č. 222/2017 Sb. s účinností od 15. 8. 2017 výslovně
v zákoně o pobytu cizinců zakotvil, když do §174a doplnil větu druhou, jež stanoví, že účastník
řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení
přiměřenosti vydaného rozhodnutí.
[14] Ze správního spisu v projednávané věci nevyplývá, že by stěžovatel správním orgánům
sděloval jakékoliv skutečnosti ohledně svého soukromého a rodinného života, které následně
tvrdil v žalobě a kasační stížnosti. Jak již uvedl krajský soud, správním orgánům nelze vytýkat,
že se nevypořádaly s tvrzeními, jež jim nebyla známa. Není ani pravdou, že by uvedené informace
ohledně stěžovatelovy rodinné situace vyplývaly z cizinecké evidence. Správní orgán prvního
stupně se naopak zabýval všemi okolnostmi, které mu z jeho činnosti byly známy. Konstatoval,
že stěžovatel nemá na území rodinné vazby, neboť všichni jeho příbuzní pobývají v zemi
původu, k čemuž žalovaný doplnil, že se jedná o stěžovatelovy dvě děti. To ostatně potvrdil
i stěžovatel, který uvedl, že žádné z jeho dětí nemá na území ČR povolen pobyt. Dále se
jak správní orgán prvního stupně, tak žalovaný zabývali i otázkou délky stěžovatelova pobytu
na území ČR, jež je z cizinecké evidence zřejmá, avšak shledali, že samotná délka stěžovatelova
pobytu není dostatečným důvodem pro odhlédnutí od naplnění důvodů pro neprodloužení
pobytového oprávnění. Správní orgán prvního stupně též doplnil, že mu nejsou známy žádné
skutečnosti ohledně zdravotního stavu stěžovatele, které by bránily případnému odjezdu zpět
do země původu. V odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí žalobce pouze uvedl,
že na území ČR navázal řadu osobních, pracovních a kulturních vztahů a zdůraznil, že zde
pobývá již 13 let. S těmito tvrzeními se žalovaný v rozhodnutí o odvolání dostatečně vypořádal,
správně uvedl, že tvrzení o navázaných vztazích na území ČR je obecné a ničím nedoložené,
v otázce délky pobytu se ztotožnil s prvostupňovým správním orgánem.
[15] Stěžovatelovými námitkami ohledně posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do jeho
soukromého a rodinného života se dostatečně zabýval i krajský soud, přičemž stěžovatel
v kasační stížnosti relevantně nezpochybňuje jeho závěry, pouze opakuje své žalobní námitky.
I z výše uvedeného je však zřejmé, že krajský soud věc posoudil správně a v souladu s ustálenou
judikaturou.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[17] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 a 7
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se jí náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. února 2022
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu