ECLI:CZ:NSS:2022:7.AZS.15.2022:25
sp. zn. 7 Azs 15/2022 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: S. A. B., zastoupen
Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1, za účasti: Z. B.,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
24. 11. 2021, č. j. 20 A 6/2021 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osobě zúčastněné na řízení se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
[1] Velvyslanectví České republiky v Alžíru (dále též „zastupitelský úřad“) zamítlo dne
27. 5. 2021 žádost žalobce o udělení krátkodobého víza, kterou žalobce podal za účelem pobytu
se svou manželkou v České republice. V reakci na zamítnutí žádosti podal žalobce žádost o nové
posouzení důvodů neudělení víza podle §180e zákona číslo 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„zákon o pobytu cizinců“). Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 7. 2021, č. j. 308619/2021-VO,
shledal rozhodnutí zastupitelského úřadu o žádosti o udělení víza v souladu s §20 odst. 5 písm. e)
zákona o pobytu cizinců. Manželství žalobce uzavřené s osobou zúčastněnou na řízení vyhodnotil
jako účelové. Své závěry opřel především o rozpory ve výpovědích žalobce a osoby zúčastněné
na řízení (dále společně též „manželé“) a jejich nekonzistentnost. Poukázal rovněž na okolnosti
seznámení manželů, jejich finanční situaci, plánování svatby bez předchozího osobního setkání,
věkový rozdíl, jazykovou bariéru, množství a délku osobních návštěv, absenci dlouhodobých
právních či finančních závazků a předchozí zamítnuté žádosti stěžovatele o víza v zemích EU.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále též
„krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že žalovaný předložil
dostatek důvodů, které sice jednotlivě nemusejí vést k zamítnutí žádosti, ale ve svém souhrnu
jsou dostatečné pro závěr o účelovosti uzavření manželství. Zdůraznil, že žalobce na stěžejní
důvody zamítnutí žádosti v žalobě nereagoval. Krom těchto důvodů poukázal rovněž na absenci
shody ohledně způsobu společného života v případě, že žalobce nezíská právo pobývat na území
České republiky. Dále uvedl, že úvaha žalovaného o účelovém učení se českého jazyka ze strany
žalobce nebyla důvodem pro zamítnutí žádosti. Jakákoliv znalost českého jazyka nemohla zvrátit
závěr o účelovosti manželství. Krajský soud dále upozornil, že se na rozhodování žalovaného
neaplikuje §68 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„správní řád“). Postačí, že rozhodnutí obsahuje dostatečně konkrétní odůvodnění, které mohou
soudy přezkoumat. Námitky týkající se porušení §3 správního řádu a čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod vyhodnotil krajský soud jako velmi obecné.
III.
[3] Proti rekapitulovanému rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Nesouhlasí se závěrem žalovaného
a krajského soudu, že se dopustil obcházení zákona. Manželství nebylo uzavřeno bezprostředně
po seznámení, ale po 6 letech od okamžiku, kdy se s manželkou seznámil prostřednictvím sociální
sítě. Tato doba sama o sobě svědčí o tom, že se manželé dostatečně poznali a učinili rozhodnutí
vést společný život. Rovněž délka trvání manželství je relevantním důvodem, aby bylo žádosti
o udělení krátkodobého víza vyhověno. Závěr o naplnění podmínek §20 odst. 5 písm. e) zákona
o pobytu cizinců je tak nepodložený. Pro jeho aplikaci nestačí rozpory ve výpovědích manželů.
Je třeba prokázat účelovost manželství. Žalovaný postupoval v rozporu s §2, 3, 4 a 50 správního
řádu a jeho rozhodnutí není dostatečně odůvodněno. Nevypořádal se ani se všemi návrhy
a námitkami, které manželé v řízení uplatnili. V rozhodnutí ani v rozsudku není uvedeno, v čem
je spatřována účelovost manželství. V situaci, kdy manželé nemohou žít společně, nelze jim
přičítat k tíži absenci dlouhodobých právních a finančních závazků. Neobstojí ani argument
žalovaného, že se česky učí účelově. Při podání žádosti o jakékoliv pobytové oprávnění rodinných
příslušníků se totiž prokázání znalosti českého jazyka nevyžaduje. Žalovaný a krajský soud
pochybili rovněž tím, že nevzali v úvahu aplikaci §174a zákona o pobytu cizinců. Navrhl proto,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
IV.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu. Závěr
o účelovosti manželství je podle něj opřen o dostatečné množství důvodů. Manželé měli a mají
možnost realizovat společný život alespoň po nějakou dobu v zemi stěžovatele či jiné třetí zemi.
Mají tedy i možnost sdílet společné právní či finanční závazky. Čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob
ohledně země jejich společného pobytu. Podle žalovaného je účelovost manželství zřejmá
z pohovorů a z předložených dokumentů. Nadto vyšlo najevo, že se stěžovatel dopustil tzv. „visa
shoppingu“ a v případě žádostí o víza do Španělska a Nizozemí uváděl lživé informace. Také
v době seznámení s manželkou oslovil prostřednictvím sociální sítě více žen z EU naráz.
S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech, o nichž rozhodoval
před krajským soudem specializovaný samosoudce, je její přijatelnost. Kasační stížnost je
podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které
pro stručnost odkazuje.
[7] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon. Otázce přijatelnosti kasační stížnosti se ostatně
stěžovatel vůbec nevěnoval a ani náznakem neuvedl, proč by snad jeho kasační stížnost měla být
přijatelná.
[8] Námitku týkající se opomenutí §174a zákona o pobytu cizinců uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti poprvé, ač z ničeho neplyne, že by ji nemohl uplatnit dříve. Taková námitka
je dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná (srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, či ze dne
30. 3. 2012, č. j. 4 Azs 1/2011 - 89). Nejvyšší správní soud se jí proto vůbec nezabýval.
[9] Stěžovatel poukázal na nepřezkoumatelnost rozsudku vyplývající z toho, že krajský soud
aproboval nepřezkoumatelné rozhodnutí žalovaného. K tomu, kdy jsou správní či soudní
rozhodnutí nepřezkoumatelná, se Nejvyšší správní soud opakovaně vyjádřil např. v rozsudcích
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS; ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS; ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 -52; či ze dne
16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136, č. 1795/2009 Sb. NSS. Judikaturou stanoveným nárokům
na přezkoumatelnost napadený rozsudek stejně jako rozhodnutí žalovaného dostojí. Žalovaný
i krajský soud jasně zdůvodnili, na jakých skutečnostech založili závěr o účelovosti manželství,
který byl důvodem pro zamítnutí žádosti stěžovatele. Nepřezkoumatelnost rozsudku přitom
nezpůsobuje ani to, že soud vycházel z argumentace žalovaného a ztotožnil se s ní (srov. k tomu
např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2007, č. j. 2 As 18/2007 - 115, ze dne
22. 8. 2013, č. j. 1 Afs 21/2013 - 66, ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, ze dne
2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 - 86 a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 - 47).
[10] Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by při zjišťování skutkového stavu došlo
k podstatným vadám, které by měly vliv na výsledek daného řízení. Účelovost manželství vyplývá
dostatečně z podkladů, které jsou součástí správního spisu. Výpovědi manželů ve spojení
s dalšími zjištěními žalovaného tvoří logický řetězec skutkových okolností nevzbuzujících
důvodné pochybnosti o tom, že manželství bylo skutečně uzavřeno účelově, kdy se stěžovatel
prostřednictvím sňatku s osobou zúčastněnou na řízení snaží pouze získat právo vstupu a pobytu
v ČR. Jak přitom správně konstatoval krajský soud, argumentace týkající se učení českého jazyka
nebyla ve věci rozhodující, mnohem podstatnější byla trvající jazyková bariéra mezi manželi.
Postup hodnocení důkazů ve věci prokazování účelovosti manželství přitom odpovídá judikatuře
Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky ze dne 30. 4. 2014, č. j. 3 As 101/2013 - 34, ze dne
7. 7. 2020, č. j. 2 Azs 7/2020 - 60, ze dne 19. 9. 2018, č. j. 6 Azs 144/2018 - 26, ze dne
2. 10. 2013, č. j. 1 As 58/2013 - 43, ze dne 22. 2. 2017, č. j. 2 Azs 355/2016 - 62). Z rozhodnutí
žalovaného i z napadeného rozsudku vyplývá, na základě jakých skutečností byl učiněn závěr
o účelovosti manželství. Byly tedy splněny podmínky pro aplikaci §20 odst. 5 písm. e) zákona
o pobytu cizinců. Nutno dodat, že přestože se stěžovatel opakovaně dovolává dlouhého trvání
vztahu s osobou zúčastněnou na řízení, nijak tuto skutečnost v řízení neprokázal. Byť tvrdí,
že vztah probíhal především prostřednictvím elektronické komunikace, tuto žádným relevantním
způsobem nedoložil. Naopak, přestože se má jednat o vážný intenzivní vztah, předložil stěžovatel
toliko několik fotografií ze svatby a celkem šest zpráv, které měl adresovat své manželce.
Z předložených podkladů přitom nelze ani s určitostí zjistit, že komunikace proběhla
mezi manželi, neboť jako autor zpráv je označen D. S. S.
[11] K námitce, že stěžovateli nelze přičítat k tíži absenci dlouhodobých právních a finančních
vztahů, neboť manželům nebylo umožněno společné soužití, je vhodné odkázat na rozsudky
zdejšího soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. 9 Azs 410/2017 - 96, či ze dne 23. 11. 2017,
č. j. 7 Azs 326/2017 - 21. Ve smyslu uvedených rozsudků měli manželé možnost společného
soužití na území Alžírska či jiného třetího státu, avšak tuto ani v omezené míře nerealizovali.
Byť je pochopitelné, že neučinili zásadní dlouhodobý finanční závazek, nelze přehlížet,
že nedoložili ani netvrdili vůbec žádné společné závazky. Nutno rovněž zdůraznit, že absence
společného přispívání k odpovědnostem vyplývajícím z manželství je jedním z faktorů, které
mohou vést k závěru o účelovém manželství, dle rezoluce Rady ze dne 4. 12. 1997 o opatřeních,
která je třeba přijmout pro potírání účelových manželství, Úř. věst. C 382, 16. 12. 1997 (viz
rozsudek zdejšího soudu ze dne 19. 9. 2018, č. j. 6 Azs 144/2018 - 26).
[12] K namítanému porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Nejvyšší správní soud odkazuje na závěry rozsudku ze dne 27. 3. 2014, č. j. 10 Azs 9/2014 - 32,
dle kterého prokázání účelovosti manželství „jakýkoliv nepřípustný zásah do rodinného života pojmově
vylučuje, neboť v účelovém manželství se osobní ani rodinný život již z podstaty neuskutečňuje“ (srov. též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017, č. j. 7 Azs 326/2017 - 21).
[13] Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji v souladu s §104a odst. 1
s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[14] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021,
č. j. 8 As 287/2020 - 33, část III. 4., a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2021,
č. j. 9 Azs 32/2021 - 32). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Z uvedených důvodů soud rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[15] Výrok ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení vychází z §60 odst. 5 s. ř. s. Osoba
zúčastněná na řízení neplnila žádné povinnosti, které by jí soud uložil, nebyly shledány ani žádné
důvody hodné zvláštního zřetele. Náhrada nákladů řízení se osobě zúčastněné na řízení proto
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2022
Mgr. David Hipšr
předseda senátu