ECLI:CZ:NSS:2022:7.AZS.405.2021:34
sp. zn. 7 Azs 405/2021 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: P. S. T., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
10. 11. 2021, č. j. 77 A 58/2021 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je povin n a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4 114 Kč
do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra
Václavka, advokáta.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 29. 3. 2021, č. j. MV-17695-5/SO-2021, bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky, ze dne 1. 12. 2020, č. j. OAM-12605-23/PP-2020 (dále též „rozhodnutí správního
orgánu I. stupně“), kterým byla podle §87e odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žalobcova žádost o vydání povolení
k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky
s poukazem na §15a zákona o pobytu cizinců, a dále byla žalobci stanovena lhůta 60 dnů
od právní moci rozhodnutí k vycestování z území České republiky.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále též
„krajský soud“), který shora označeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalované a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení. Shledal totiž, že se správní orgány nedostatečně zabývaly dopadem
rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce, zejména pak otázkou narušení jeho
vztahu s českou občankou A. C. Podle krajského soudu bylo s ohledem na právní úpravu
a judikaturu uvedený dopad nutno zkoumat i v daném řízení, tj. v řízení ve věci povolení
k přechodnému pobytu, dopad rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce. Této
povinnosti však správní orgán I. stupně nedostál a žalovaná to nenapravila; bylo proto třeba
rozhodnutí žalované zrušit a věc jí vrátit k dalšímu řízení. Další žalobní námitky krajský soud
důvodnými neshledal. Plné znění rozsudku krajského soudu je přístupné na www.nssoud.cz
a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatelka nesouhlasí s nosným
závěrem krajského soudu, že se správní orgány nedostatečným způsobem zabývaly dopadem
rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce. K uvedenému stěžovatelka uvedla,
že v případě řízení o pobytových oprávněních cizinců se jedná o řízení zahajované na návrh,
přičemž řízení je ovládáno zásadou dispoziční. Podle stěžovatelky nebylo v daném případě její
povinností zkoumat dopady do soukromého a rodinného života. I v dalším ohledu odpovídal
její postup právní úpravě a judikatuře. Argumentace krajského soudu je nepřípadná. Krajský
soud pominul, že přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU není jediným pobytovým
oprávněním, o které může účastník řízení žádat. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
IV.
[4] Nejvyšší správní soud zaslal kasační stížnost žalobci k vyjádření. Žalobce se v písemném
vyjádření ztotožnil s rozsudkem krajského soudu. Podle jeho názoru postup krajského soudu
odpovídá právní úpravě a judikatuře správních soudů. Krajský soud došel ke správnému závěru,
že bylo povinností správních orgánů i v daném případě zkoumat přiměřenost dopadů
rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Stěžovatelka nedostatečně a nesprávně
posoudila přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce. Krajský
soud tedy nepochybil a posoudil podstatnou právní otázku správně. Ani další námitky neshledal
žalobce případnými. Na základě výše uvedeného žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl. Požádal o přiznání náhrady nákladů
kasačního řízení.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto odvolání
žalobce a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byla podle §87e odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců, zamítnuta žalobcova žádost o vydání povolení
k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky,
neboť žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie uvedeným v §15a zákona
o pobytu cizinců, a dále byla stanovena žalobci lhůta 60 dnů od právní moci rozhodnutí
k vycestování z území České republiky.
[7] Podle §15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců: Za rodinného příslušníka občana
Evropské unie se považuje též cizinec, který prokáže, že má s občanem Evropské unie trvalý partnerský vztah,
který není manželstvím, a žije s ním ve společné domácnosti; při posuzování trvalosti partnerského vztahu
se zohlední zejména povaha, pevnost a intenzita vztahu.
[8] Podle §87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců: Ministerstvo žádost o vydání povolení
k přechodnému pobytu zamítne, jestliže žadatel není rodinným příslušníkem občana Evropské unie uvedeným
v §15a, nedoprovází nebo nenásleduje občana Evropské unie na území nebo nepředloží náležitosti uvedené
v §87b odst. 3.
[9] Podle §174a zákona o pobytu cizinců dále platí, že při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání
cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické
poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním
občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[10] Nejvyšší správní soud neshledal na podkladě stížní argumentace důvod ke zrušení
rozsudku krajského soudu. Krajský soud postupoval při svém nosném závěru (absence řádného
zdůvodnění zásahu správního rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce) v mezích
právní úpravy a judikatury.
[11] Jak správně dovodil krajský soud, správní orgán I. stupně se ve svém rozhodnutí otázkou
posouzení přiměřenosti rozhodnutí do žalobcova života nezabýval, žalovaná
se pak v napadeném rozhodnutí uvedenou otázkou zabývala pouze formálně, resp. šablonovitě.
Bylo přitom jejich povinností i v daném řízení řádně zkoumat zásah do soukromého
a rodinného života. Tento závěr vyplývá z přímo aplikovatelného čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, dle kterého má každý právo na respektování svého
soukromého a rodinného života, a v návaznosti na který je nutno posoudit přiměřenost dopadů
rozhodnutí do života žalobce i přes to, že národní zákonná úprava tuto povinnost výslovně
nezakotvuje.
[12] Uvedeným závěrům nemá Nejvyšší správní soud co vytknout. Mají oporu v judikatuře
Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky ze dne 25. 6. 2020, č. j. 4 Azs 258/2017 - 34,
ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Azs 290/2018 - 27, ze dne 12. 12. 2019, č. j. 10 Azs 310/2019 - 32,
ze dne 29. 4. 2021, č. j. 10 Azs 414/2020 - 41, ze dne 4. 5. 2021, č. j. 8 Azs 87/2020 - 86 atp.).
Např. v posledně uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že dokonce i v případech,
kdy zákon o pobytu cizinců výslovně posouzení přiměřenosti dopadů podle §174a tohoto
zákona nestanoví, je „třeba se touto otázkou zabývat a přímo aplikovat čl. 8 Úmluvy (…), který stanoví,
že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (srovnej
rozsudky NSS ze dne 14. 3. 2018, čj. 6 Azs 422/2017 - 29, a ze dne 31. 5. 2018,
čj. 5 Azs 46/2016 - 53). Článek 8 Úmluvy je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem.
S nepřiměřeností zásahu do soukromého a rodinného života (…) se proto musejí správní orgány vypořádat
bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v dotčeném řízení vyžaduje nebo nevyžaduje posouzení přiměřenosti
ve smyslu §174a zákona.“
[13] Uvedenou povinnost přitom Nejvyšší správní soud dovodil i v řízeních, ve kterých
správní orgány aplikovaly §15a zákona o pobytu cizinců. K tomu odkazuje soud na rozsudek
zdejšího soudu ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Azs 127/2018 - 30, resp. v něm citovanou judikaturu,
ve které byly řešeny i další námitky obsažené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud souhrnně
dovodil, že neshledává případnou argumentaci správního orgánu, že není třeba při zamítnutí
žádosti o přechodný pobyt pro nesplnění podmínky podle §15a zákona o pobytu cizinců
důkladně posuzovat nepřiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života. „Krajský soud
v napadeném rozsudku správně odkázal na rozsudek NSS čj. 5 Azs 83/2015 - 31 a citoval z něj závěr,
že v případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu, je třeba přiměřenost dopadu
rozhodnutí posuzovat. Tato povinnost vyplývá přímo z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, který Českou republiku zavazuje k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce.
V citovaném rozsudku NSS posuzoval rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přechodný pobyt podle §87b odst. 1
zákona o pobytu cizinců a rozhodnutí bylo dokonce vydáno podle znění zákona o pobytu cizinců účinného
do 17. 12. 2015. Situace byla proto v rysech podstatných pro nyní posuzovanou otázku totožná se situací
stěžovatelky. Výše zmíněný názor nelze považovat za ojedinělý. Stejný závěr, tj. že je nutné posuzovat
přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele, NSS vyslovil pro žádost
podle §87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců např. v rozsudku ze dne 7. 12. 2016,
čj. 1 Azs 273/2016 - 29, č. 3536/2017 Sb. NSS, bod [60] a [61], nebo v aktuálním rozsudku ze dne
24. 7. 2018, čj. 5 Azs 102/2017 - 35, bod [32]. V obou těchto rozsudcích zamítly správní orgány žádost
o povolení k přechodnému pobytu, neboť dospěly k závěru, že žadatel nesplňuje podmínku podle §15a zákona
o pobytu cizinců. Stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdila, že judikatura správních soudů je v této otázce
nejednotná. Z výše uvedeného ovšem plyne, že se jedná o otázku posuzovanou NSS dlouhodobě stejně. Na tom
nic nemění ani odkaz stěžovatelky na rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 31 A 143/2017 - 36. Ojedinělý
rozsudek krajského soudu nemůže vytvořit rozpor ve správní judikatuře, navíc stěžovatelkou citovaný rozsudek
NSS zrušil pro nepřezkoumatelnost svým rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, čj. 7 Azs 127/2018 - 47 (…)
NSS uzavírá, že judikatura k nutnosti posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí o zamítnutí žádosti
o povolení k přechodnému pobytu je konstantní, nerozporná a vyžaduje, aby správní orgány přiměřenost
posuzovaly. Dojdou-li při posouzení k závěru, že jsou zde individuální okolnosti, kvůli nimž by zamítnutí
žádosti zasáhlo nepřiměřeně do práv žadatele na soukromý a rodinný život, je nutné dát přednost ochraně těchto
základních práv a pobyt povolit.“ Podpůrně srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 1. 2021, č. j. 6 Azs 321/2020 - 41.
[14] Na uvedeném nosném závěru, na kterém stojí kasační stížností napadený rozsudek
krajského soudu (absence náležitého odůvodnění přiměřenosti dopadů rozhodnutí), nemůže nic
změnit ani argumentace uvedená v kasační stížnosti.
[15] Předně je třeba uvést, že důvody správního rozhodnutí musí být vtěleny do jeho
odůvodnění, a nikoliv doplňovány až v soudním řízení. Účelem kasační stížnosti není doplňovat
argumentaci chybějící v žalobou napadeném rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002 - 25, č. 73/2004 Sb. NSS). Není přitom
sporné, že předmětné pobytové řízení bylo zahájeno na základě žádosti žadatele (žalobce),
který má předložit všechny potřebné doklady, resp. tvrdit relevantní informace (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015 - 38, ze dne 16. 10. 2017,
č. j. 6 Azs 302/2017 - 27). I takové řízení je však založeno na zásadě materiální pravdy (§3
správního řádu). Naplnění této zásady znamená zjistit stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k tomu, aby bylo rozhodnutí správního orgánu
v souladu se zásadou legality, zásadou zákazu zneužití pravomoci a správní úvahy, zásadou
proporcionality, zásadou ochrany dobré víry, zásadou nestranného přístupu a zásadou
legitimního očekávání (srv. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2011,
č. j. 5 As 42/2011 - 112, ze dne 31. 7. 2007, č. j. 4 Azs 44/2007 - 124, ze dne 27. 2. 2008,
č. j. 6 Ads 35/2007 - 92, ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 - 81, ze dne 24. 6. 2013,
č. j. 5 As 160/2012 - 44, ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 Azs 181/2018 - 29. V posledně uvedeném
rozsudku Nejvyšší správní soud dodal, že „ani případné nesplnění povinnosti součinnosti účastníka řízení
označit důkazy na podporu svých tvrzení dle §52 správního řádu totiž nezbavuje správní orgán povinnosti
zjistit podstatný skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud měl správní orgán pochybnosti
o věrohodnosti žalobcových tvrzení, vhodným nástrojem k jejich odstranění mohl být zejména účastnický výslech
žalobce.“ Soud dále připomíná, že §174a zákona o pobytu cizinců ukládá správnímu orgánu
při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlednit zejména závažnost nebo druh
protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu
a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané
na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je
osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Platí přitom,
že správní orgány nemusí posuzovat veškerá kritéria uvedená v §174a zákona o pobytu cizinců,
ale je třeba zhodnotit důvody specifické pro konkrétní případ (rozsudky ze dne 4. 4. 2019,
č. j. 9 Azs 72/2019 - 32, nebo ze dne 14. 3. 2019, č. j. 7 Azs 554/2018 - 31). Míra a intenzita
poměřování těchto zájmů s právem na soukromý a rodinný život je pak přímo odvislá
od množství a kvality informací, které dal cizinec správnímu orgánu k dispozici (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2021, č. j. 10 Azs 398/2021 - 47). Jak tedy správně
dodal krajský soud, z hlediska žadatelů o předmětný pobyt je pochopitelně žádoucí,
aby správním orgánům sami poskytli dostatek tvrzení a nejlépe i důkazů o svých soukromých
či rodinných poměrech, neboť jim tím umožní širší přezkum, resp. umožní jim přihlédnout
i k těm okolnostem, které by jinak správním orgánům nebyly zřejmé, neboť jim nejsou
dostupné z úředních evidencí či jiných zdrojů. Tento žádoucí postup, který je v zájmu
samotných účastníků, však není možno zaměňovat s povinností vyplývající pro správní orgány
z §174a zákona o pobytu cizinců. Této povinnosti však v dané (specifické) věci správní orgány
nedostály. Nezkoumaly dopad předmětného rozhodnutí pro žalobcův rodinný a soukromý
život, který primárně odvozoval od existence vztahu s českou občankou (A. C.). Správní orgány
nezkoumaly ani další žalobcem tvrzené skutečnosti mající relevanci k jeho soukromému
a rodinnému životu. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud nepochybil, pokud
pro nedostatečné posouzení přiměřenosti rozhodnutí do soukromého a rodinného života
žalobce zrušil žalobou napadené rozhodnutí. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění
rozsudku krajského soudu.
[16] Nejvyšší správní soud dodává, že rozumí stížní argumentaci stěžovatelky; uvědomuje
si i nelehkost zkoumání zásahu do rodinného a soukromého života cizinců. Stejně
tak nepřehlédl přístup žalobce, obsah jeho tvrzení a obsah předložených podkladů. S ohledem
na výše rekapitulovanou právní úpravu a judikaturu však musí souhlasit se závěrem krajského
soudu o nutnosti důkladně zkoumat i v takovém případě dopady pro soukromý a rodinný život
žalobce. Ačkoliv obecně nejsou dopady rozhodnutí, jímž se neuděluje pobytové oprávnění,
tak intenzivní, jako v případě správního vyhoštění či zrušení pobytového oprávnění, je třeba
i v daném řízení důkladně zkoumat zásah do rodinného a soukromého života (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Azs 127/2018 - 30 a v něm citovanou
judikaturu).
[17] Nejvyšší správní soud přitom nikterak nezpochybňuje ani východiska judikatury
akcentované stěžovatelkou, zejména pak té, kterou vydal Nejvyšší správní soud. V ní
však nebyla řešena zcela identická skutková a právní situace, a proto není na danou věc
použitelná. To platí i pro rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017,
č. j. 9 Azs 288/2016 - 30 a ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019 - 39. V první věci bylo
posuzováno zrušení povolení k trvalému pobytu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců, v druhé zrušení povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců, přičemž odlišná byla i celková situace a argumentace účastníků řízení. Nejvyšší
správní soud dodává, že každý případ je třeba posuzovat individuálně a s přihlédnutím
ke konkrétním okolnostem věci (vedle výše uvedených rozsudků srov. např. rozsudky ve věcech
sp. zn. 10 Azs 249/2016, sp. zn. 10 Azs 296/2019, sp. zn. 8 Azs 87/2020,
sp. zn. 10 Azs 398/2021 atp.). Takto na danou věc nahlížel i krajský soud.
[18] Z hlediska jádra dané věci (absence náležitého odůvodnění) je irelevantní argumentace
obsažená v kasační stížnosti stran možnosti žalobce podat žádost o jiné pobytové oprávnění.
V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021,
č. j. 6 A 152/2017 - 42: „Stejně tak je dle soudu nepřiměřený další argument správních orgánů, neboť mělo-li
by platit, že zásah je přiměřený, pokud si cizinec může požádat o udělení jiného pobytového statusu,
pak by rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu bylo z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života
cizince přiměřené vždy, neboť zákon o pobytu cizinců žádosti o nižší pobytový status nebrání. Zároveň
však z žádného ustanovení zákona o pobytu cizinců nevyplývá žádná záruka, že žalobci bude jiný pobytový
status přiznán.“ Obdobně viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2020,
č. j. 5 Azs 28/2020 - 38.
[19] Ani žádná další stížní argumentace neměla potenciál vyvolat zrušení rozsudku krajského
soudu. Argumenty kasační stížnosti nepřinesly nic, co by změnilo náhled kasačního soudu
na přezkoumávaný rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo. Nejvyšší správní soud nezjistil
ani existenci žádné vady, ke které je třeba přihlížet z úřední povinnosti (srov. §109 s. ř. s.).
[20] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ve věci
rozhodl dle §109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání.
[21] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Zamítnutí kasační stížnosti je procesním úspěchem
žalobce, jemuž proto svědčí právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti stěžovatelce, která řízení o kasační stížnosti vyvolala, avšak neměla v něm
procesní úspěch (rozsudek ze dne 8. 10. 2020, č. j. 1 As 228/2019 - 66). Tyto náklady se skládají
z odměny zástupce žalobce, který je advokátem, za jeden úkon právní služby (vyjádření
ke kasační stížnosti) v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 ve spojení s §12 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v částce 3 100 Kč, z výdajů zástupce žalobce
nahrazované paušálně v souladu s §13 odst. 4 advokátního tarifu v částce 300 Kč za tento úkon
právní služby. Vzhledem k tomu, že advokát žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená
podle citovaného zákona, činí 714 Kč. Celkem tedy náhrada nákladů činí 4 114 Kč. Uvedenou
částku uhradí stěžovatelka žalobci do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku
k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu