ECLI:CZ:US:2001:3.US.579.01
sp. zn. III. ÚS 579/01
Usnesení
III. ÚS 579/01
Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2001 mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.N., zastoupeného JUDr. P.S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. července 2001, čj. 10 Ca 134/2001-34, rozhodnutí FŘ ze dne 30. ledna 2001, čj. 4906/110/2000, a rozhodnutí F.ú. ze dne 22. května 2000, čj. 65300/00/110917/3220, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojil stěžovatel ve své daňové věci proti rozhodnutím orgánů veřejné moci [rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. července 2001 (10 Ca 134/2001-34), rozhodnutí FŘ ze dne 30. ledna 2001 (4906/110/2000) a rozhodnutí F.ú. ze dne 22. května 2000 (65300/00/110917/3220)] a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele došlo tím, že jmenované orgány (finanční ředitelství a obecný soud) nesprávným způsobem vyhodnotily jím předložené důkazy (usnesení Policie ČR, čj. ORTA-51/KS-HK-TČ/2000, o odložení vyšetřování trestného činu podvodu z důvodu spáchání tohoto trestného činu neznámým pachatelem) a že FŘ své rozhodnutí řádným způsobem neodůvodnilo (§50 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o správě daní a poplatků). Mimo to stěžovatel tvrdil, že orgány veřejné moci porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že jejich rozhodnutí vycházela z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, a poukázal "na rozpor mezi závěry finančního ředitelství a obecného soudu se skutkovým stavem aplikací §2 odst. 3 a §28 zákona o správě daní a poplatků s výrazem libovůle, ke které došlo tím, že se uvedené orgány nezabývaly všemi jím předloženými důkazy". Konečně stěžovatel tvrdil, že nerespektováním §24 zákona o dani z příjmů, §28 a §50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, a zákona o účetnictví porušily uvedené orgány čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a proto navrhl zrušení vpředu označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
F.ú., svým rozhodnutím (dodatečným platebním výměrem) ze dne 22. května 2001 (65300/00/110917/3220), na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok 1996), stěžovateli dodatečně stanovil základ daně ve výši 641.069, 17 Kč, z něj vyměřil daň ve výši 175.040,- Kč a daňovou ztrátu ve výši 166.257,- Kč, a to podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o daních z příjmů), a podle ustanovení §46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků; důvodem k vydání dodatečného platebního výměru byly výsledky kontroly ze dne 3. května 2000 (54603/00/110931/3996).
Do rozhodnutí finančního úřadu, jako správního orgánu I. stupně, podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím FŘ (4906/110/2000) zamítnuto (§50 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků). Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že daňovou kontrolou správce daně prokázal, že stěžovatel zahrnul do výdajů za rok 1996 faktury v celkové výši 407.417,17 Kč za údajný nákup náhradních dílů od společnosti F., jež však podle jeho zjištění právně neexistuje, takže nemohlo dojít ani k uzavření kupní smlouvy; proto ani kupní cenu ve smlouvě uvedenou nelze ve smyslu §24 odst. 2 písm. l) zákona o daních z příjmů považovat za prokázánu. Stěžovatel sice předložil správci daně k důkazu usnesení Policie ČR, jímž zamýšlel prokázat daňově uznatelnou škodu, avšak správce daně konstatoval, že škodou se pro účely daňového řízení rozumí fyzické znehodnocení majetku ve vlastnictví poplatníka
(§25 odst. 3 zákona o daních z příjmů) a poukázal na to, že předmětné náhradní díly byly (dle tvrzení stěžovatele v doplnění odvolání) spotřebovány. Dále správce daně vyloučil z daňově uznatelných výdajů ty, které měly být podloženy, jako výdaje za nákup náhradních dílů, od již zmíněného neexistujícího, doklady ze dne 18. 12. 1995 a 21. 12. 1995 v úhrnné výši
399.909,- Kč. Na výzvu správce daně k předložení těchto dokladů (19459/00/1109331/3996) stěžovatel uvedl, že se mu buď ztratily nebo mu byly odcizeny.
Krajský soud žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí finančního ředitelství zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci stěžovatel nepředložil potvrzení Policie ČR o tom, že by mu byla způsobena škoda na jeho majetku pachatelem, který nebyl zjištěn a zůstal neznámý. Za takový důkaz nelze podle názoru obecného soudu považovat usnesení Policie ČR ze dne 4. 7. 2000 předložené stěžovatelem, neboť tímto usnesením není zjištěno, že ke skutku vůbec došlo, když věc byla odložena již ve stádiu podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Navíc pokyny Ministerstva financí ČR je stanoveno, že v příslušném zdaňovacím období je škoda způsobena neznámým pachatelem zohlednitelnou škodou jen tehdy, jestliže poplatník obdrží potvrzení policie o ní, a to ve stejném zdaňovacím období, kdy k ní došlo a nebo v roce následujícím, avšak vždy do termínu pro sestavení účetní uzávěrky za předchozí rok. O takovou situaci však v dané věci nejde.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil, že orgány veřejné moci svým postupem při vydání vpředu označených rozhodnutí porušily čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, avšak ani toto jeho tvrzení není důvodné.
Z obsahu samotné ústavní stížnosti a z odůvodnění jí napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že stěžejní tvrzení stěžovatele [nezohlednění jím předloženého důkazu - usnesení Policie ČR o odložení věci pro podezření z trestného činu podvodu (§159
odst. 4 tr. ř.), jímž stěžovatel prokazoval vznik daňově uznatelné škody] bylo uplatněno již ve správním řízení, stejně jako v řízení před obecným soudem, a že se s ním oba orgány veřejné moci podrobným a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly (§50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, §157 odst. 2 o. s. ř).
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a jako takový stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto mu nepřísluší, jak opakovaně konstatoval ve své ustálené rozhodovací praxi, "hodnotit hodnocení důkazů" provedených obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Obdobně nedůvodné jsou i další tvrzení stěžovatele, neboť k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod dojít nemohlo, když daň z příjmů byla stěžovateli uložena na základě zákona (č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů).
Čl. 90 Ústavy ČR nemohl být porušen, neboť je zřejmé, že obecný soud se věcí stěžovatele řádně zabýval, v jeho věci jednal v procesně bezchybném řízení a vydal rozhodnutí odpovídající zákonu. K denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti) proto nedošlo, ústavní stížností napadené rozhodnutí finančního ředitelství bylo odůvodněno přiměřeným způsobem. Stěžovatel ve svých tvrzeních ostatně nekonzistentním způsobem poukazoval na to, že finanční ředitelství "se odůvodněním nemínilo zabývat a nazvalo ho irelevantním, aniž by uvedlo, proč se v tomto případě zákon o účetnictví nemá dodržovat...". Z rozhodnutí finančního ředitelství je však naopak zřejmé, že jeho odůvodnění je přezkoumatelné a zpracované pečlivě.
Rozhodující orgány veřejné moci ve stěžovatelově věci nevybočily z kautel příslušných procesně a hmotně-právních předpisů ve věci aplikovaných, a proto, odhlédnuto již od toho, že stěžovatel své tvrzení nikterak nezdůvodnil, ani k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nedošlo.
Stěžovatelův povšechný a blíže nezdůvodněný odkaz, na rozhodnutí Ústavního soudu (ve věcech I. ÚS 142/96, II. ÚS 94/96, I. ÚS 469/98, I. ÚS 401/98, III. ÚS 84/94), z důvodu odlišných skutkových okolností zde Ústavním soudem řešených, je nepřípadný.
Nelze proto než uzavřít, že krajský soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí finančního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal se všemi žalobními vývody stěžovatele uplatněnými v podstatě shodně jako v ústavní stížnosti (zejména stran škody způsobené neznámým pachatelem, a také stran toho, že přezkumnému soudu nepřísluší posoudit - a navíc tato otázka není pro účely daňového řízení rozhodná - zda převzetí peněz neexistujícím subjektem je trestným činem). Obecný soud tak rozhodl v mezích stanovených pro přezkum správního rozhodnutí zákonem a také v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.); důkazy ve věci provedené vyhodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a své právní závěry jimi podložil. Rozhodnutí krajského soudu, jako důsledek jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR), znaky protiústavnosti nevykazuje.
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo, a proto byla jeho ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost stěžovatelovy ústavní stížnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. listopadu 2001