ECLI:CZ:US:2002:2.US.641.01
sp. zn. II. ÚS 641/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. H., zastoupeného advokátem JUDr. J. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 5. 2001, čj. 2 T 18/2001-96, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2001, čj. 7 To 260/2001-122, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 5. 11. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že obecné soudy jimi porušily stěžovatelovo právo na soudní a jinou právní ochranu zaručenou dle čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a do té doby odložil jejich vykonatelnost, neboť nastoupil do režimového pobytu léčby závislosti na návykových látkách, jehož přerušení by pro něho mělo nežádoucí důsledky.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 2 T 18/2001, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 25. 5. 2001, čj. 2 T 18/2001-96, uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona. Za to ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Současně mu uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 45.522,- Kč. Se zbytkem nároku poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestného jednání se stěžovatel dle skutkové věty, jež je součástí výroku rozsudku, dopustil dne 8. 3. 2000 kolem 19.30 hod v Praze 3 na rohu ulic Jeseniova-Ambrožova, kde fyzicky napadl M. V., kterou bil pěstmi do obličeje, až upadla na zem. Způsobil jí zhmoždění obličeje vpravo a úrazovou ztrátu 2. a 3. zubu vlevo nahoře, provázenou krvácením a otokem rtů. Pro tato zranění byla poškozená v pracovní neschopnosti do 31. 3. 2000.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Zpochybnil v něm výpověď poškozené a svědků P., J. a Č. Namítal, že nalézací soud nevyhověl jeho návrhu na znalecké zkoumání těchto svědků jako osob užívajících drogy a nepřipojil spisy o trestné činnosti Č. a J. Poukázal na rozpory v jejich výpovědích. Soud dle jeho názoru neprávem neuvěřil výpovědi bezúhonných svědků, kterými jsou sestra stěžovatele a její současný manžel. Dále soudu vytýkal, že si neopatřil spisy o jeho předchozích odsouzeních.
Městský soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatele usnesením ze dne 14. 8. 2001. Jeho odvolání jako nedůvodné zamítl. Dospěl k závěru, že nalézací soud při svém rozhodování vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu. Nepochybil při provádění ani hodnocení zajištěných důkazů. Rovněž odůvodnění skutkových závěrů a logických myšlenkových postupů odpovídalo dle zjištění odvolacího soudu požadavkům vymezeným ustanovením §125 trestního řádu. K odvolacím námitkám uvedl, že soud prvého stupně založil svá zjištění na komplexním vyhodnocení všech relevantních důkazů, zejména na výpovědi poškozené a očité svědkyně. Jejich výpovědi korespondují s výpověďmi matky poškozené a svědků J. a Č. a s listinnými důkazy. Odkázal na odůvodnění rozsudku, v němž se nalézací soud vypořádal s rozpory ve výpovědích svědků a velmi podrobně zdůvodnil, kterým důkazům a proč uvěřil. Skutkové a právní závěry nalézacího soudu jsou logické, mají oporu v provedených důkazech a odvolací soud neměl k jeho postupu výhrady. Plně se s ním ztotožnil. Pochybení neshledal ani ve výroku o trestu a v obou výrocích o náhradě škody.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že soud prvého stupně hodnotil důkazy způsobem, který vybočuje z mezí volného hodnocení důkazů. Stěžovatel postavil svou obhajobu na alibi, jež mu poskytli P. H. a P. H. Jejich věrohodné výpovědi vyvrátily výpovědi pochybných svědků s rozvinutou drogovou závislostí, a to V., P., J. a Č. Jejich věrohodnost a nezaujatost však soud neověřil. Z výpovědi takových osob neměl vycházet. Nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ani pečlivě neobjasnil okolnosti svědčící jak ve prospěch, tak i v neprospěch stěžovatele. Nevyčerpal dokazování, čímž stěžovateli odňal možnost vyjádřit se k důkazům, které nebyly provedeny. Dále se neřídil zákonnými hledisky pro ukládání trestu, když kromě jiného nepřipojil všechny spisy o předchozích odsouzeních stěžovatele. Odvolací soud se nevypořádal s odvolacími námitkami, pouze odkázal na rozsudek nalézacího soudu. Nevypořádal se ani s návrhem na provedení dalších důkazů. Nezákonný postup obecných soudů dle názoru stěžovatele zasahuje do ústavní roviny.
Ústavní soud vyzval dle §42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Obvodní soud pro Prahu 3 a Městský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém vyjádření uvedl, že provedl velmi rozsáhlé dokazování. Pokud by měl povinnost vyhovět všem důkazním návrhům, mohlo by snadno dojít k situaci, kdy žádná trestní věc nebude rozhodnuta, neboť vždy lze vymyslet další, z hlediska stěžovatele potřebné důkazy. Taková povinnost v zákoně zakotvena není. Soud dospěl k závěru, že provedené důkazy, jež hodnotil samostatně i v jejich vzájemných souvislostech, umožňují věc spolehlivě rozhodnout. V projednávané věci stály proti sobě dvě verze týkající se místa pobytu stěžovatele ve chvíli napadení poškozené. Jedna z nich nemohla být pravdivá a soud zdůvodnil, proč uvěřil jedné a neuvěřil druhé z verzí. Soud nevycházel pouze z výpovědí svědků, ale i z dalších důkazů, z nichž mimo jiné vyplynulo, že stěžovatel již v minulosti poškozenou fyzicky napadl. Nelze opomenout ani okolnost, že v průběhu napadení telefonovala V. P. matce poškozené, jíž popsala, co se právě děje. Soud je přesvědčen, že o vině stěžovatele rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, o němž nebyly důvodné pochybnosti.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatel namítá především nesprávný postup obecných soudů při hodnocení důkazů. Má za to, že dokazování bylo vedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu. O vině stěžovatele neměly pochyb nalézací soud ani soud odvolací. Upozornil na to, že zásada volného hodnocení důkazů přináleží toliko nalézacímu soudu. Odvolací soud v rámci své přezkumné povinnosti neshledal žádné pochybení. Přesvědčil se, že nalézací soud rozhodl správně, že trestné jednání bylo plně prokázáno a provedené důkazy vyvracely obhajobu stěžovatele. Soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a podrobně hodnotil všechny provedené důkazy, včetně důkazů zdánlivě méně závažných, na podkladě svého vnitřního přesvědčení, jež vycházelo z dostatečné znalosti projednávané věci i z provedených důkazů. Zabýval se taktéž rozpory v jednotlivých výpovědích. Vypořádal se i s návrhem na doplnění dokazování. Zdůvodnění jeho závěrů odpovídalo požadavkům vymezeným v §125 trestního řádu. Odvolací soud podotkl, že se mu ústavní stížnost jeví jako ryze účelová, jejímž cílem je dosáhnout odkladu vykonatelnosti. Navrhl proto, aby byla jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů. Zdůrazňuje, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečným způsobem. Tím měly porušit jeho ústavně zaručená práva, jež obsahově spadají do rámce práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, patřící do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo pouze tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy vyvodily nesprávná skutková zjištění z jednostranně provedených důkazů a odsoudily ho na základě zpochybněných výpovědí poškozené a svědků. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které je ponecháno na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci. Řízení jako celek však musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují také důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tudíž odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některou z uvedených zásad porušily. Soud prvého stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 trestního řádu). Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění a plně odkázal na podrobné závěry soudu nalézacího.
Stěžovatel své zavinění zcela popíral a hájil se tím, že na místě napadení poškozené vůbec nebyl, neboť se v tu dobu zdržoval u své sestry. Nalézací soud ovšem vyšel z výpovědí poškozené M. V. a svědkyně V. P., jež zhodnotil jako přímé důkazy o vině stěžovatele.Těmto výpovědím dle zjištění soudu korespondují další provedené důkazy, a to výpovědi svědků J. V., F. J. a M. Č., a znalecký posudek vyjadřující se k poranění poškozené a mechanismu jeho vzniku. Zabýval se věrohodností výpovědí svědků i rozpory v jejich tvrzeních, které nepovažoval pro posouzení věci za podstatné. Podtrhl, že o věrohodnosti tvrzení poškozené a očité svědkyně o napadení stěžovatelem svědčí i ta skutečnost, že v průběhu napadení svědkyně telefonovala matce poškozené a informovala ji o útoku stěžovatele na její dceru. Pravdivosti této verze přisvědčuje dle názoru soudu i zjištění, že stěžovatel se podobného jednání vůči poškozené dopustil již v minulosti, jeho jednání bylo předmětem přestupkového řízení, přičemž mu byla uložena pokuta. Obhajobu stěžovatele, že na místě činu vůbec nebyl, vyvrátili dále svědkové Č. a J., kteří ho krátce po útoku nedaleko od místa činu potkali. Rovněž tyto výpovědi soud zhodnotil jako věrohodné s tím, že svědci vypovídali se značným časovým odstupem od události a netušili, že budou ke svědectví vyzváni. V odůvodnění svého rozhodnutí se soud rovněž vypořádal s rozpory o délce setkání se stěžovatelem, zjištěnými v jejich tvrzení. Soud také věrohodným způsobem vysvětlil, proč neuvěřil odlišné verzi stěžovatele a korespondujícím výpovědím jeho sestry a manžela sestry. Za rozhodující pro své vnitřní přesvědčení označil rozpory v tvrzení stěžovatele a těchto svědků o důvodu oslavy, které se měl v rozhodnou dobu zúčastnit.
Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, jedním z principů práva na řádný proces je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Je věcí obecného soudu, jak s rozpory mezi provedenými důkazy naloží, což vyplývá ze zásady vyjádřené v §2 odst. 6 trestního řádu, je však povinen důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj. zdůvodnit, proč je odmítá či pokládá za nevěrohodné, a v odůvodnění je pak povinen své stanovisko přiměřeně vyložit. Této povinnosti obecné soudy dostály. Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99, III. ÚS 258/99 a II. ÚS 441/99 jsou nepřípadné, neboť se na danou věc nevztahují. Jde v nich z hlediska důkazního o případy "tvrzení proti tvrzení", kdy jediným důkazem je výpověď účastníka trestného činu, jež stojí v protikladu s výpovědí pachatele. V dané věci obecné soudy opřely svá rozhodnutí nejen o výpověď poškozené, ale o řadu dalších důkazů, které zapadají do rámce vytvořeného tvrzením poškozené a tvoří s ním ucelený řetězec.
Soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval rovněž návrhy obhajoby na provedení znaleckých posudků z oboru psychiatrie a odběru krve u svědkyň V. a P. Vysvětlil, proč neshledal pro takový postup důvod. Konstatoval, že v průběhu řízení před soudem nezjistil žádná fakta o tom, že svědkyně vypovídaly lživě a že by i výpovědi dalších svědků byly činěny ve falešné solidaritě k partě osob beroucích drogy. Jak již Ústavní soud uvedl výše, ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, ale musí ve svých rozhodnutích vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (viz nález I. ÚS 362/96). Této povinnosti soud prvého stupně dostál. K námitce stěžovatele, že se odvolací soud nevypořádal s návrhem na provedení dalších důkazů, Ústavní soud uvádí, že důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může být odvolací řízení doplněno důkazy nezbytnými k tomu, aby bylo možno o odvolání rozhodnout (§263 odst. 6 trestního řádu). V dané věci se však odvolací soud ztotožnil s rozsahem dokazování, provedeným před soudem prvého stupně, i s důvody, proč nalézací soud nevyhověl návrhu obhajoby na provedení dalších důkazů. Protože stejné návrhy byly vzneseny i v odvolacím řízení, stačilo, že odvolací soud odkázal na přiléhavé odůvodnění o neprovedení těchto navrhovaných důkazů soudem prvého stupně.
Rovněž námitku stěžovatele, že se soud neřídil zákonnými hledisky pro ukládání trestu, neboť nepřipojil všechny spisy o předchozích odsouzeních stěžovatele, nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. V dané věci je určujícím ustanovením pro uložení trestu §31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s ust. §§23, 33 a 34 trestního řádu. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že nalézací soud podmínky citovaných ustanovení respektoval. Zohlednil konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele a vystihl i poměr přitěžujících a polehčujících okolností. Jenom v tom, že nepřipojil všechny spisy o předchozích odsouzeních, Ústavní soud porušení těchto zákonných hledisek nespatřuje. Jejich připojením za situace, kdy měl k dispozici opis z rejstříku trestů, k němuž neměl stěžovatel při jeho čtení připomínky, by se na stanovené výměře trestu nic nezměnilo.
Ústavní soud dále zkoumal, zda bylo v projednávané věci respektováno právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru neshledal pochybení ze strany obecných soudů. Stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Bylo zaručeno jeho právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Jeho postavení ve srovnání s ostatními stranami nebylo nijak dotčeno (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu). Měl zajištěn přístup k soudu, mohl se vyjadřovat ke všech důkazům i vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny). Z obsahu spisu není zřejmé, že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud tudíž konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný. Není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Za dané situace tak není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci.
Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejného důvodu nevyhověl návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 28. května 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu