ECLI:CZ:US:2004:3.US.133.04
sp. zn. III. ÚS 133/04
Usnesení
III. ÚS 133/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. K., , zastoupeného Prof. JUDr.J.M.,CSc.advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. prosince 2003, sp. zn. 7 Tdo 1229/2003, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2003, sp. zn. 7 To 142/02, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2002, sp. zn. 56 T 23/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podáno v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), a byla doplněna podáním ze dne 4. června 2004, napadl stěžovatel ve své trestní věci, vedené před Městským soudem v Praze (56 T 23/2000), pravomocné a jemu doručené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. prosince 2003 (7 Tdo 1229/2003) a jemu předcházející odsuzující rozhodnutí obecných soudů (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2003 - 7 To 142/02 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2002 - 56 T 23/2000) a tvrdil, že ve věci rozhodující obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2002 (56 T 23/2000), ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2003 - 7 To 142/02, byl mj. stěžovatel uznán vinným přípravou k trestnému činu vraždy (§7 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák.) a návodem k trestnému činu nedovoleného ozbrojování [§10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §185 odst. 2 písm. a) tr. zák.] a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset let se zařazením do věznice s ostrahou. Kromě toho byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro organizátorství dalšího trestného činu vraždy [§10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1994]. Žalovaného jednání se stěžovatel podle odsuzujících rozhodnutí obecných soudů dopustil tím, že si v přesně nezjištěné době v roce 1993 na nezjištěném místě v okrese Šumperk u J. V. objednal usmrcení S.Č, který se zajímal o obchody s lehkými topnými oleji, a za tím účelem J. V. poskytl zálohu ve výši nejméně 500.000,- Kč a informace o adrese S. Č. v Praze. Podle zjištění Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Vrchní soud v Praze, J. V. prostřednictvím L. H. zkontaktoval L. V.u něhož si usmrcení S. Č. objednal s tím, že pokud usmrcení provede, bude mu vyplacena odměna 1.000.000,- Kč, přičemž mu předal zálohu ve výši 400.000,- Kč a poskytl informace o místě pobytu S. Č.avšak k usmrcení S. Č. nedošlo, protože L. V. se tohoto jednání nechtěl dopustit.
Vpředu označené usnesení Vrchního soudu v Praze napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. prosince 2003 (7 Tdo 1229/2003) odmítnuto z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].
Ve své obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel - stručně shrnuto - tvrdí, že nalézací soud nepostupoval v souladu s §2 odst. 1 a 5 tr. ř. a nevypořádal se s obhajobou stěžovatele. Městský soud v Praze přes pokyny Vrchního soudu v Praze neprovedl doplňující výslech svědka L. V. ani konfrontaci odsouzeného V. se svědkem L. H. k předmětu "objednávky", nevedl ani dokazování k firmám, zmíněným v článcích novináře S. Č.. Stěžovatel dále uvádí, že dokazování bylo provedeno svévolně a v rozporu s nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 464/99 a III. ÚS 181/2000. Brojí proti rozsahu dokazování a hodnocení důkazů. Tvrdí, že odvolací soud detailněji nereagoval na výhrady stěžovatele vznesené v jeho odvolání, což je v rozporu se závěry vyplývajícími z nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 122/96. Poukazuje na to, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 166/95, III. ÚS 84/94). V této souvislosti stěžovatel zpochybňuje zejména výpověď svědka V. a její věrohodnost. Poukazuje na to, že obhajoba znaleckým posudkem z oboru psychologie a psychiatrie zpochybnila tvrzení obecných soudů i znalců obžaloby o věrohodnosti svědka Večeře a předložila "seriózní" motivy jeho křivé výpovědi. Nalézací soud je nehodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Tvrdí, že nalézací soud při rozhodování zcela opominul skutečnost, že v důkazních prostředcích, znaleckých posudcích a výpovědi znalce, o něž opřel svoje rozhodnutí, se vyskytují rozpory, a nepokusil se tyto rozpory odstranit (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 360/96). Podle názoru stěžovatele nejsou odůvodnění obou odsuzujících rozhodnutí v souladu s ust. §125 tr. ř. a jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 464/99. Stěžovatel poukázal i na argumenty ve zrušujícím usnesení Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že napadený rozsudek neumožňuje přezkoumat, jakým postupem dovodil městský soud kauzální souvislost mezi časově omezeným a z právního hlediska nenapadnutelným působením stěžovatele v obchodech LTO a jednáním, které by směřovalo k ohrožení St. Č.. Namítá, že bylo porušeno v souvislosti s výslechem svědka Č. jeho právo na obhajobu. Další námitky stěžovatele směřovaly proti postupu dovolacího soudu. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno, a nezákonná rozhodnutí v trestní věci stěžovatele, jež mu předcházela.
K výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR. Ve svém vyjádření poukázal - stručně shrnuto - na to, že podstatná část námitek stěžovatele směřovala proti postupu obecných soudů při zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů. Důsledkem toho bylo, že se dovolací soud dovoláním meritorně nezabýval v celém rozsahu, ale jen v rozsahu odpovídajícím relevantně uplatněným námitkám, tj. námitkám, které obsahově naplňovaly zákonné dovolací důvody. Námitka, že skutek zjištěný soudy nevykazoval znaky přípravy k trestnému činu vraždy a že čin neměl potřebný stupeň nebezpečnosti, že nebezpečnost činu zanikla, resp. že zanikla trestnost přípravy byla relevantním dovolacím důvodem, avšak z důvodů, které byly vyloženy v usnesení Nejvyššího soudu ČR, byla zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud ČR navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla zamítnuta, pokud nebude odmítnuta.
Ústavní soud si vyžádal obsáhlý spis Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 23/2000 a po jeho prostudování s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je totiž vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 23/2000 nevyplývá, že by právní závěr obecných soudů o vině stěžovatele byl v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry naopak z provedeného dokazování vyplývají. Jinými slovy řečeno, z provedených důkazů lze dovodit právní závěr o vině stěžovatele (§2 odst. 5 tr. ř.) a jeho tvrzení, týkající se jiné skutkové verze, jsou pouhou polemikou s právním názorem obecných soudů a s věcnou správností jejich rozhodnutí.
K polemice stěžovatele s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy, zvláště pak soudem nalézacím, se sluší konstatovat, že pokud jde o hodnocení důkazů, z připojeného spisu vyplývá, že obecné soudy (Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze) postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994).
Ze spisu obecného soudu (Městského soudu v Praze) vyplývá, že stěžovatel, resp. jeho obhájce, mohl realizovat svá procesní práva a této možnosti využil, o čemž svědčí i postup obhájce stěžovatele v celém trestním řízení, který kladl otázky svědkům, navrhoval důkazy a podával opravné prostředky, apod. Nebylo z něj ani zjištěno, že by ve věci stěžovatele některý z obecných soudů postupoval v rozporu s procesním předpisem (trestním řádem). Rovněž tak napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, jsou ústavně konformním způsobem odůvodněna a obecné soudy se v nich postačujícím způsobem vypořádaly s obhajobou stěžovatele a s tvrzeními, která uplatnil ve svém odvolání a dovolání; z odůvodnění odsuzujících rozhodnutí pak vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
Odkazy stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu, jak jsou blíže označena v ústavní stížnosti, jsou nepřípadné z důvodu odlišných skutkových okolností, na základě kterých byla tato rozhodnutí vydána.
Nelze proto než uzavřít, že v dané věci nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se obžalovaný (stěžovatel) uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování a pouhé odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004