ECLI:CZ:US:2005:1.US.406.04
sp. zn. I. ÚS 406/04
Usnesení
I.ÚS 406/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného advokátem JUDr. M. K., proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 0 Nt 3278/2004 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 1 To 447/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
V záhlaví uvedeným usnesením vzal Okresní soud v Ostravě stěžovatele do vazby (pozn. společně se stěžovatelem byl tímto usnesením vzat do vazby i spoluobviněný Ing. J. P.) z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Dále soud nepřijal písemný slib stěžovatele ani nabídku peněžité záruky.
V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud uvedl, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno dne 9. května 2004 usnesením Policie ČR, Správy Sm kraje, SKPV v Ostravě (ČTS: PSM - 81/HK-21-2004) pro přípravu trestného činu padělání a pozměňování peněz §7 odst. 1 trestního zákona k §140 odst. 2, 3 písm. b) trestního zákona s odkazem na §143 trestního zákona v souběhu s přípravou k trestnému činu podvodu §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Soud u stěžovatele odůvodňuje důvody vazby dle §67 písm. a) trestního řádu obavou, že by na svobodě mohl uprchnout, skrývat se, ve snaze mařit další průběh trestního stíhání, dosažení účelu trestního řízení a uložení trestu. Soud přihlédl k tomu, že v případě uznání za vinu dle právní kvalifikace podle §140 odst. 3 trestního zákona hrozí stěžovateli přísný nepodmíněný trest odnětí svobody v rozmezí 10 až 15 let a v případě §250 odst. 4 trestního zákona v rozmezí 5 až 12 let. Soud vycházel i z judikatury Ústavního soudu, podle níž nelze požadovat, aby byly učiněny naprosto jisté a kategorické závěry, že budou-li obvinění ponecháni na svobodě, naplní se následek předvídaný v §67 písm. a) trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není reálný, protože nelze vyčkávat do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchl nebo se skrývá. Pak by tomuto jednání nebylo možné zabránit a účel takového ustanovení trestního řádu, by postrádal smysl. K námitce, že stěžovatel mohl uprchnout dříve, před uvalením vazby, odkazuje okresní soud na §68 odst. 1 trestního řádu; stěžovatel až do doby, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, nevěděl, že bude proti němu trestní stíhání zahájeno. Okresní soud dále u stěžovatele shledal i důvod vazby podle §67 písm. b) trestního řádu, který odůvodňuje obavu, že by na svobodě mohl k výpovědím ve svůj prospěch a k podpoře své verze obhajoby ovlivňovat spoluobviněné, či dosud nevyslechnuté svědky; tím by mohl zmařit nebo podstatně ztížit řádné a objektivní objasnění věci i zjištění míry zavinění všech obviněných na protiprávním jednání, které je jim kladeno za vinu. Soud přihlédl k tomu, že přípravné řízení je teprve v počáteční fázi, takže bude nutné provádět další vyšetřovací úkony, výslechy svědků i spoluobviněných. Namístě shledal okresní soud též důvod vazby dle §67 písm. c) trestního řádu, protože tu je obava, že by stěžovatel mohl v páchání trestné činnosti obdobné a zvlášť společensky nebezpečné povahy pokračovat, případně toto jednání opakovat; přihlédl v tomto směru i ke skutečnosti, že se dosud nepodařilo zajistit 3000 ks padělaných šeků v celkové hodnotě 6 miliónů USD a stěžovatel by pak mohl trestné činy, o které se s dalšími obviněnými pokusil, a které připravovali, dokonat. Okresní soud zkoumal u stěžovatele rovněž možnost nahrazení vazby písemným slibem a peněžitou zárukou; uvádí, že právě vzhledem ke koluznímu důvodu vazby dle §67 písm. b) trestního řádu, nelze u stěžovatele vazbu tímto způsobem nahradit, neboť to trestní řád vylučuje. Navíc má soud za to, že i s ohledem na povahu a závažnost trestného činu, pro který je stěžovatel stíhán, nemůže uvedený institut k nahrazení vazby sloužit.
Krajský soud v záhlaví napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Okresního soudu v Ostravě zamítl. Se zřetelem k ustanovení §240 trestního řádu neakceptoval jeho žádost, aby tuto stížnost projednal ve veřejném zasedání a rozhodl o ní po zasedání neveřejném. Po přezkoumání spisového materiálu i konceptu vyšetřovacího spisu pak nezjistil vady, jež by mohly ovlivnit věcnou správnost usnesení soudu prvého stupně. O vzetí do vazby rozhodl soudce na návrh státního zástupce a učinil tak po předchozím výslechu stěžovatele za přítomnosti jeho obhájce. Podle názoru krajského soudu okresní soud přijal návrh státního zástupce zcela důvodně a s jeho názory se krajský soud plně ztotožnil. Podstatné závěry o důvodnosti vazebního stíhání stěžovatele krajský soud zopakoval v odůvodnění napadeného usnesení (strana 5 v odst. 2). Rovněž podle jeho mínění nasvědčují v daném případě dosud zjištěné skutečnosti tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány a mají všechny znaky přípravy citovaných trestných činů. Z listinných důkazů i z výpovědí obviněných S., F., P., P. a P. jsou zřejmé důvody k podezření, že citované trestné činy ve stadiu přípravy spáchal i stěžovatel. Krajský soud konstatuje, že s ohledem na počáteční fázi trestního řízení nemůže být tento závěr konečný a nemusí být ani hodnověrný; přípravné řízení totiž slouží k objasnění, zda skutky byly spáchány, zda vykazují všechny znaky trestného činu (i subjektivní stránku), zda trestné činy spáchal i obviněný stěžovatel a zda je jeho postavení před soud důvodné. Krajský soud podtrhuje, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy ve stadiu přípravy a v případě že bude uznán vinným, mu hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody. K jeho zadržení došlo dle §76 odst. 1 trestního řádu a následně bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. Proto je z tohoto pohledu nerozhodné, že stěžovatel neučinil žádné konkrétní kroky k tomu, aby se trestnímu stíhání vyhnul; tuto možnost ani neměl, protože o následném trestním stíhání nevěděl. Krajský soud se domnívá, že obava vysokého trestu, kterým je stěžovatel ohrožen, by mohla dočasně převážit nad jinými osobním poměry i podnikatelskými aktivitami, takže aplikace ustanovení §67 písm. a) trestního řádu je na místě. Opodstatněnou shledal soud i obavu plynoucí z §67 písm. b) trestního řádu, protože zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochyby i objektivizace stěžovatelovy obhajoby předpokládá výslechy řady osob i v procesním postavení svědků, s nimiž byl stěžovatel v kontaktu v souvislosti s inkriminovaným jednáním. Jde o osoby, o kterých se stěžovatel i obviněný P. zmínili (K., H., K., K.) a dále další uvedené osoby. Protože se výpovědi jednotlivých obviněných zcela neshodují, předpokládá se provedení konfrontací mezi nimi navzájem, zejména mezi obviněným F. a obviněným P. a stěžovatelem. Jde o rozsáhlou, velmi závažnou trestnou činnost, vyšetřování je v počáteční fázi a je nutné mít na zřeteli, že jde o známé obviněných a o jejich obchodní partnery. Proto je odůvodněná obava, že v případě propuštění stěžovatel na svobodu, by mohl na dosud nevyslechnuté osoby ve svůj prospěch působit. Krajský soud dodal, že se nepodařilo zajistit padělky šeků v hodnotě 6 miliónů USD, takže existuje i obava, že by stěžovatel mohl dokonat trestné činy, pro které je stíhán. Krajský soud konečně poukázal na to, že slibem obviněného, či přijetí nabídky peněžití záruky lze nahradit vazbu jen tehdy, je-li dán důvod vazby toliko dle §67 písm. a), c) trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho právo zaručené zejména čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je "Úmluva"), protože byl vzat do vazby v rozporu se zákonem. Podle jeho názoru protiprávnost napadených usnesení spočívá v tom, že soudy neposuzovaly pečlivě a důsledně všechny dosud zjištěné skutečnosti, zejména ve vztahu k tomu, zda skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatel skutečně spáchal. Poukazuje i na to, že samo usnesení o zahájení trestního stíhání napadl jinou ústavní stížností. Další pochybení soudů shledává stěžovatel, pokud jde o subjektivní stránku skutkové podstaty předmětných trestných činů a na podporu svých tvrzení se dovolává výpovědi obviněného Plotici. U právní kvalifikace přípravy trestného činu podvodu stěžovatel postrádá vylíčení objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Proto je přesvědčen, že jeho trestní stíhání je nedůvodné.
Podle názoru stěžovatele se dále okresní soud plně nevypořádal s vazebním důvodem podle §67 písm. a) trestního řádu. Neuvedl, v jakém jednání stěžovatele, případně v jakých dalších skutečnostech, spatřuje důvodnou obavu, že uprchne nebo se bude skrývat. Nesouhlasí s tím, že soud uvedl pouze hrozbu vysokým trestem a tvrdí, že vazební důvod ve vztahu k němu neindividualizoval, neboť o jeho vazbě rozhodl společně s rozhodnutím o vazbě obviněného P. Rovněž k důvodům koluzní vazby prý soudy zaujaly jen povšechné stanovisko, neboť neuvedly žádné konkrétní jednání stěžovatele nebo další konkrétní skutečnosti, ze kterých by vyplývala obava, že má záměr ovlivňovat výpovědi. Pokud jde o tzv. vazbu přestižnou, tvrdí, že obava z opakování trestné činnosti je iluzorní, neboť je stíhán pro trestnou činnost ve stadiu přípravy a přístup k originálům šeků nikdy neměl; tento důvod vazby prý nemá oporu v provedeném dokazování a je zcela vadně odůvodněn. Všechna rozhodnutí o vazbě pak považuje stěžovatel za vágní, povšechná, nekonkrétní a použitelná téměř na všechny obviněné. V této souvislosti se stěžovatel dovolává řady rozhodnutí Ústavního soudu např. III. ÚS 103/99, II. ÚS 271/96, I. ÚS 381/2001, III. ÚS 188/99, IV. ÚS 264/98, IV. ÚS 137/2000.
Stěžovatel dále vytýká Okresnímu soudu v Ostravě, že v usnesení o vzetí do vazby neuvedl časový údaj, od kdy se započítává výkon vazby, ačkoli má uvést přesnou dobu. Toto pochybení soud prvého stupně nenapravil ani soud odvolací. Stěžovateli je tak znemožněné posoudit běh vazebních lhůt, což považuje za narušení právní jistoty a neví nyní, kdy jeho vazba začala.
Závěrem stěžovatel brojí proti způsobu rozhodnutí Krajským soudem v Ostravě, který aplikoval §240 a §242 odst. 2 trestního řádu a o jeho stížnosti proti napadenému usnesení okresního soudu rozhodl v neveřejném zasedání, byť se výslovně domáhal veřejného zasedání. Podle jeho názoru měl soud přímo aplikovat Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 5 odst. 4) a interpretaci Evropského soudu pro lidská práva, jenž při rozhodování soudu opravné instance o opravném prostředku proti rozhodnutí o vzetí do vazby vyžaduje přítomnost obviněného, resp. jeho obhájce.
Stěžovatel proto navrhl, aby byla v záhlaví uvedená usnesení Okresního soudu v Ostravě a usnesení Krajského soudu v Ostravě jako protiústavní zrušena.
II.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by tyto orgány na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv a svobod. Ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním pořádkem. K takovémuto porušení by mohlo ve věcech vazby dojít zejména tehdy, jestliže by obecné soudy při rozhodování nevycházely ze zákonného rámce, který je budován především na principech řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud usuzuje, že první část námitek stěžovatele v zásadě směřuje proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ze které následně dovozuje nezákonnost svého vazebního stíhání vůbec. Ústavní soud zjistil, že se těmito námitkami z hlediska ústavnosti zabýval již v předcházející ústavní stížnosti stěžovatele, který brojil proti samotnému usnesení o zahájení trestního stíhání. Namítanou protiústavnost však Ústavní soud nezjistil a ústavní stížnost stěžovatele usnesením ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 183/04, jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Proto se touto částí nynější ústavní stížnosti nezabýval a námitky stěžovatele - pokud jde o popis trestného jednání, dosud provedeného dokazování a označení subjektivní a objektivní stránky trestných činů v uvedeném usnesení - jako zjevně neopodstatněné odmítá.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby nemá povahu meritorního rozhodnutí ve věci samé, tzn. o vině, či nevině stěžovatele. Proto usuzuje, že obecné soudy nepochybily tím, že vycházely toliko z dosud zjištěných skutečností, byť - leč toliko z pohledu stěžovatele - plně nedocenily, zda se trestné činnosti dopustil i stěžovatel. Ústavní soud má zato, že pokud by v této fázi trestního řízení námitky stěžovatele co do nedostatečného skutkového zjištění akceptoval, nutil by obecné soudy k tomu, aby v řízení o vazbě stěžovatele v podstatě předjímaly rozhodnutí o jeho vině. Ostatně, Ústavní soud dovozuje, že intenzita zde namítané (tvrzené) protiprávnosti zjevně nedosahuje ústavněprávního rozměru a proto i tuto námitku jako zjevně neoprávněnou odmítá.
Brojí-li stěžovatel konkrétně proti vazebnímu důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu, protože obecné soudy obavu, že uprchne, opírají pouze o hrozbu vysokým trestem, Ústavní soud upozorňuje, že cit.: "Výklad zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem Ústavní soud interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností, opodstatňujících důvodnost trestního stíhání. "Hrozbou vysokým trestem" lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let." (Srovnej nález III. ÚS 566/03, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 33, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 2005, str. 3). Z odůvodnění napadených usnesení je zřejmé, že je stěžovatel stíhán pro zvlášť závažnou majetkovou trestnou činnost, kdy v případě prokázání trestného jednání (tedy viny stěžovatele) lze předpokládat uložení vysokého trestu odnětí svobody nejméně kolem 8 let. Trestná činnost, ze které je stěžovatel důvodně podezřelý, měla být páchána velice plánovitě, po delší dobu, plynuly z ní vysoké zisky a v případě stěžovatele měla škoda přesáhnout několikanásobně škodu velkého rozsahu. Stěžovatel byl tedy ohrožen trestem v rozmezí 5-12 let, popř. i trestem vyšším (10-15 let). Ústavní soud shledává argumentaci obecných soudů zcela ústavně konformní, logickou a přesvědčivou a námitky stěžovatele v tomto směru jako zjevně neopodstatněné odmítá.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem je zřejmé, že jestliže byl v dané věci opodstatněn vazební důvod dle §67 písm. a) tr. ř., nebylo nutné zabývat se opodstatněností jiných vazebních důvodů. Ze znění čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze dovodit, že postačuje, aby byl opodstatněn toliko jediný vazební důvod. V této souvislosti poukázat na stejný právní názor vyslovený v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 433/04 ze dne 14. 9. 2004). Pro úplnost je však možné konstatovat, že i ohledně vazebních důvodů dle §67 písm. b) a c) trestního řádu jsou vazební rozhodnutí v souladu se zákonem dostatečně odůvodněny a znaky protiústavnosti (§134 odst. 2 tr. ř.) nevykazují.
Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, že soudy vydaly společné rozhodnutí o vazbě i pro dalšího obviněného P. a stěžovatel tu postrádá individualizaci vůči své osobě, nelze mu přisvědčit. Podle §20 trestního řádu je možné proti více obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, vést společné řízení. Z obsahu spisového materiálu lze dovodit, že i u obviněného Plotici existují shodné vazební důvody - tzn. dle §67 písm. a), b) c) trestního řádu - vyplývající ze shodných skutečností a že trestná činnost obviněných spolu souvisí. Tyto skutečnosti dostatečně odůvodňují možnost, aby soud rozhodl o vzetí stěžovatele a dalšího obviněného do vazby společným usnesením. Ústavní soud se domnívá, že napadená usnesení o vzetí stěžovatel do vazby jsou přezkoumatelná a dostatečně srozumitelná, i pokud jde o jejich individualizaci ve vztahu ke stěžovateli. Proto i tuto námitku Ústavní soud jako zcela nedůvodnou odmítá.
Konečně nesouhlasí-li stěžovatel s tím, že krajský soud rozhodl o jeho stížnosti v neveřejném zasedání, byť výslovně o své slyšení žádal, lze obecně konstatovat, že platí, že soud rozhoduje ve veřejném zasedání tam, kde to zákon výslovně stanoví. V tomto případě §240 trestního řádu říká, že "V neveřejném zasedání rozhodne soud tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhodne v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání." Podle názoru Ústavního soudu je postup při rozhodování o stížnosti obviněného proti usnesení o vzetí do vazby, tak jak je upraven, přípustný a zákon veřejné zasedání nepředepisuje. Ze spisového materiálu pak plyne, že stěžovatel mohl své námitky mohl uplatnit již v řízení o vzetí do vazby; tam jej Okresní soud v Ostravě k věci také vyslechl (č.l. 6 spisu sp. zn. O Nt. 3278/2004). Ústavní soud ani v tomto směru neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele; to nemohl změnit ani odkaz stěžovatele na - v ústavní stížnosti označená - rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud dovozuje, že zmiňovaná rozhodnutí dopadají na jiné procesní situace, kdy šlo o to, že obviněný nebyl přítomen ani u jednání soudu prvého stupně (Grauzinis v. Litva, Nikolova v. Bulharsko).
Ústavní soud dále uvádí, že ani z článku 5 odst. 4 Úmluvy nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o stížnosti obviněného do usnesení soudu o vzetí do vazby (tj. s výjimkou samotného prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat všechny záruky spravedlivého trestního procesu, jež jsou zakotveny v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech nesmějí být procesní záruky výrazně nižší, než ty, které článek 6 odst. 1 Úmluvy poskytuje. Je jisté, že při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena. Takový požadavek musí ovšem být relevantní, tj. splňovat jisté kvalitativní náležitosti, a tudíž musí být z něho minimálně zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mají pro rozhodování soudu význam a nelze je objasnit jinak než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží na jeho úvaze. Stěžovatel ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu o vzetí do vazby na čl. 24 - 26 p.v. předmětného spisu však neuvedl konkrétní námitky, jež by naznačovaly, že okolnosti, na kterých bylo omezení jeho svobody založeno, se změnily či zanikly, a z nichž by vyplývala nutnost jeho (opětovného) osobního slyšení. Podle názoru Ústavního soudu stěžovatel ve své stížnosti pouze proklamuje obecné důvody přímé aplikace Úmluvy, leč své osobní slyšení, či osobní účast při odvolacím řízení o jeho stížnosti do usnesení o vzetí do vazby blíže konkrétně neodůvodnil; proto se nemůže práva být osobně slyšen důvodně domáhat ani v rámci podané ústavní stížnosti.
Obdobně judikoval Ústavní soud i v jiných srovnatelných právních věcech (I. ÚS 615/04, IV. ÚS 239/04).
Ústavní soud podtrhuje, že se v souzené věci jedná o jinou situaci, než kterou se zabývá dosud nevyhlášený nález Pl. ÚS 45/04. V uvedeném případě bylo rozhodnuto, že při rozhodování o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby je nutné osobní slyšení obviněného soudem ještě před rozhodnutím o jeho stížnosti. Stejná měřítka však nelze vztáhnout na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení o vzetí do vazby, neboť by se ve svém souhrnu jednalo o přílišný formalismu, jež by ve vztahu k omezení osobní svobody obviněného rychlost a efektivnost trestního řízení nezaručil.
Z uvedených důvodů shledal Ústavní soud jako zjevně neopodstatněné i námitky stěžovatele, že byla porušena jeho základní práva a svobody tím, že krajský soud rozhodl o jeho stížnosti proti usnesení okresního soudu o uvalení vazby v neveřejném zasedání.
Ústavní soud konečně konstatuje, že Okresní soud v Ostravě sice neoznačil v napadeném usnesení přesnou dobu, od kdy se započítává výkon vazby, leč toto pochybení - v kontextu celé věci - neshledává natolik závažným, že by založilo nespravedlnost dosavadního procesu jako celku. Ostatně, s názorem stěžovatele nelze plně souhlasit. Z protokolu sepsaného u okresního soudu dne 10.5.2004 (č.l. 8 spisu sp. zn. 0 Nt. 3278/2004) totiž vyplývá, že soudce toho dne vyhlásil usnesení, kterým vzal stěžovatele do vazby a současně oznámil, že vazba se započítává ode dne a hodiny 7.5.2004 - 22.10 hod.. Za tohoto stavu se Ústavní soud domnívá, že uvedený nedostatek usnesení okresního soudu lze považovat za toliko administrativní pochybení, ve kterém nelze spatřovat závažný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatel i jeho obhájce byli vyhlášení tohoto usnesení přítomni a protokol o jeho sepsání podepsali. Z obsahu odvolání stěžovatele proti napadenému usnesení okresního soudu ani nevyplývá, že by na tento nedostatek - v rámci svého odvolání - Krajský soud v Ostravě upozornil (č.l. 24-26 p.v.). Proto Ústavní soud i tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou odmítá.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, ani jiná jeho základní práva a svobody, porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu