ECLI:CZ:US:2005:2.US.277.03
sp. zn. II. ÚS 277/03
Usnesení
II.ÚS 277/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. 5. 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Pavla Holländera a soudce JUDr. Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky Č. o. b., a.s., právně zastoupené JUDr. B. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, č. j. 14 Cmo 17/2002-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 5. 2003 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jímž bylo potvrzeno zamítnutí návrhu na určení neplatnosti usnesení přijatých mimořádnou valnou hromadou společnosti B. M. P. a.s. (dále jen "vedlejší účastnice"), jež se konala dne 2. 11. 2000.
Stěžovatelka se domnívala, že vrchní soud vydáním napadených rozhodnutí porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], když při omezení tohoto práva nešetřil jeho podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 4 Listiny).
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda byla ústavní stížnost podána ve lhůtě stanovené za tímto účelem zákonem o Ústavním soudu, neboť napadené rozhodnutí vrchního soudu bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno již dne 17. 5. 2002, přitom ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě až dne 16. 5. 2003.
Ústavní soud naznal, že stěžovatelka podala proti předmětnému rozhodnutí dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jenž jej svým usnesením ze dne 19. 3. 2003, č. j. 29 Odo 570/2002-221, odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")].
Ústavní soud svým sdělením, publikovaným dne 3. 2. 2003 ve Sbírce zákonů pod č. 32/2003 Sb., změnil zavedenou praxi posuzování lhůty k podání ústavní stížnosti, když rozhodl, že běh této lhůty počíná vždy dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (s výjimkou obnovy řízení). Ústavní soud tedy posoudil ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí vrchního soudu ve světle tohoto výkladu jako včasně podanou, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 18. 4. 2003.
Ústavní stížnost splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), sp. zn. 13 Cm 111/2001, z nějž vyplynulo následující:
Stěžovatelka předala dne 2. 2. 2001 k poštovní přepravě žalobu adresovanou krajskému soudu, jejímž prostřednictvím se domáhala určení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady vedlejší účastnice konané dne 2. 11. 2000. Tato žaloba byla krajskému soudu doručena dne 5. 2. 2001.
Dne 7. 3. 2001 stěžovatelka podala návrh na vydání předběžného opatření, jímž by bylo zamezeno registraci nově emitovaných akcií vedlejší účastnice ve Středisku cenných papírů. Krajský soud svým usnesením ze dne 14. 3. 2001, č. j. 13 Cm 111/2001-37, návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl. Toto rozhodnutí však bylo k odvolání vedlejší účastnice změněno usnesením vrchního soudu ze dne 17. 5. 2001, č. j. 7 Cmo 272/2001-153, jenž návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že návrh na určení neplatnosti usnesení valné hromady konané dne 2. 11. 2000 byl podán opožděně, neboť lhůta ve smyslu §131 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), je lhůtou hmotněprávní. Nepostačuje tedy, aby byl návrh podán v této lhůtě k poštovní přepravě, ale nejpozději poslední den této lhůty musí být žaloba soudu doručena, k čemuž v tomto případě nedošlo.
V návaznosti na toto rozhodnutí krajský soud svým usnesením ze dne 2. 10. 2001, č. j. 13 Cm 111/2001-179, návrh na určení neplatnosti valné hromady zamítl, přičemž vrchní soud jeho rozhodnutí usnesením ze dne 10. 4. 2002, č. j. 14 Cmo 17/2002-199, potvrdil.
Proti rozhodnutí vrchního soudu ze dne 10. 4. 2002, č. j. 14 Cmo 17/2002-199, podala stěžovatelka dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 2003, č. j. 29 Odo 570/2002-221, odmítnuto pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
II.
V návaznosti na odmítnutí svého dovolání napadla stěžovatelka rozhodnutí vrchního soudu ze dne 2. 10. 2001, č. j. 13 Cm 111/2001-179, ústavní stížností, v níž vyjádřila své přesvědčení, že bylo neoprávněně zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 14 odst. 1 Paktu a čl. 6 Úmluvy) tím, že jí nebylo umožněno domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka se rovněž domnívala, že při omezení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu nebylo šetřeno jeho podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 4 Listiny).
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, že tříměsíční lhůta ve smyslu §131 odst. 1 obchodního zákoníku je lhůtou hmotněprávní. Výklad provedený obecnými soudy stěžovatelka označila za výraz přepjatého právního formalismu, jenž je v rozporu s principy spravedlnosti a jenž je nutno hodnotit jako odepření práva na soudní ochranu.
Stěžovatelka dovozovala, že předmětná lhůta je lhůtou procesní, neboť uplatnění nároku, tedy podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, je procesním úkonem, jímž se zahajuje soudní řízení. Obdobně je tomu u institutu správní žaloby, odvolání, dovolání nebo ústavní stížnosti; ve všech těchto případech není pochyb o tom, že se jedná o procesní lhůtu, což potvrdil i Ústavní soud ve svých nálezech sp. zn. IV. ÚS 684/2000, I. ÚS 117/93, Pl. ÚS 37/93, I. ÚS 182/95 a II. ÚS 82/96. Rovněž lhůta k podání přihlášky do konkursního řízení je dle judikatury Ústavního soudu lhůtou procesní (nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99).
Stěžovatelka se domnívala, že obecné soudy při interpretaci ustanovení §131 odst. 1 obchodního zákoníku nesprávně vycházely z výrazu "zaniká", když si jej spojily s prekluzí hmotného práva. Předmětné ustanovení však neupravuje zánik hmotného práva, nýbrž zánik možnosti aplikovat procesní prostředek. O tom svědčí i možnost dosáhnout přezkoumání usnesení valné hromady rejstříkovým soudem i po uplynutí tříměsíční lhůty uvedené v §131 odst. 1 obchodního zákoníku, a to dle §131 odst. 8 obchodního zákoníku. Právní názor obecných soudů, že zánik práva je spojen pouze s lhůtou hmotněprávní je ve výslovném rozporu s již citovaným nálezem Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 545/99.
Ustanovení §131 obchodního zákoníku jako celek je ustanovením procesním, neboť upravuje podmínky zahájení a vedení soudního řízení, když vymezuje subjekty aktivně legitimované k podání návrhu na určení neplatnosti valné hromady, určuje, kdo jedná za žalovanou společnost, stanoví podmínky, za nichž soud neplatnost usnesení valné hromady nevysloví, zabývá se závazností výroku pravomocného soudního rozhodnutí a procesními důsledky zpětvzetí žaloby a rovněž upravuje možnost záměny žalobce za jiného navrhovatele, který původně v tříměsíční lhůtě žalobu ve smyslu §131 odst. 1 obchodního zákoníku nepodal. Výše uvedené dle názoru stěžovatele jednoznačně svědčí o procesním charakteru ustanovení §131 obchodního zákoníku, z čehož lze učinit závěr, že i lhůta v tomto ustanovení obsažená je lhůtou procesní.
Svou argumentaci stěžovatelka uzavřela odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99, v němž je mimo jiné uvedeno, že je-li v důsledku odlišného chápání či jinak nesprávného počítání lhůty soudem odmítnuta včas podaná žaloba, je takový postup soudu nutno hodnotit jako odepření práva na soudní ochranu.
V této skutečnosti tedy stěžovatelka spatřovala neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv a navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje totožné argumenty jako v řízení před obecnými soudy, odkázal tedy v plném rozsahu na odůvodnění svého rozhodnutí. Právní názor, jež v něm byl vysloven, je dle jeho názoru v souladu s názory publikovanými v odborné literatuře i s judikaturou Nejvyššího soudu. V této souvislosti vrchní soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 2516/2000, usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 4/2000, a usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 709/2000.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že považuje rozhodnutí obecných soudů za věcně správná a nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že jimi bylo neoprávněně zasaženo do jejích ústavně zaručených práv. Z tohoto důvodu navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Vedlejší účastnice provedla podrobný rozbor povahy lhůty dle §131 obchodního zákoníku, kdy její hmotněprávní charakter odvozovala zejména z účinků, jež má její případné dodržení či nedodržení, dále z vlastního znění §131 obchodního zákoníku, z jeho předpokládaného smyslu, z analogie mezi tímto ustanovením a §126, §415 a §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, stejně jako z předmětu řízení, jež bylo návrhem zahájeno. Rovněž se nesouhlasně vyjádřila k dílčím tvrzením stěžovatelky, jež se týkaly údajné procesní povahy práva obsaženého v §131 obchodního zákoníku, a konstatovala, že dle jejího názoru nebylo právo stěžovatelky domáhat se ochrany svého práva u nestranného a nezávislého soudu dotčeno, neboť stěžovatelka neuplatnila své právo "stanoveným postupem", tedy ve stanovené lhůtě.
IV.
Ústavní soud následně posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, že lhůta ve smyslu §131 odst. 1 obchodního zákoníku je lhůtou hmotněprávní.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí ani provádět výklad jiných než ústavních právních předpisů. S ohledem na rozhraničení kompetencí je třeba mít na zřeteli, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž především Nejvyšší soud je orgánem, jehož posláním je sjednocovat judikaturu obecných soudů. Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy.
Vycházel-li obecný soud při výkladu jiných než ústavních předpisů z právního názoru, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jejích základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména tehdy, je-li ji možné opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o aplikaci svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou (srov. k tomuto nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03 a další). O takový případ aplikace práva se v tomto případě nejedná.
Povahou lhůty dle §131 odst. 1 obchodního zákoníku se Ústavní soud již v minulosti zabýval ve svém usnesení ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 709/2000 (dosud nepublikováno). V něm vyslovil názor, že předmětná lhůta je lhůtou hmotněprávní, neboť s ohledem na možné ohrožení právní jistoty obchodněprávních vztahů nelze připustit, aby právo, jež nebylo včasně uplatněno, dále přetrvávalo, byť pouze v naturálních polohách a soudně nevykonatelné. Ústavní soud dále konstatoval, že zánik práva je pro hmotněprávní lhůtu podmínkou nutnou, i ze samotného znění textu právního předpisu je tedy možné dovodit, že právo, a tedy i lhůta k jeho uplatnění, má hmotněprávní povahu. Na základě těchto úvah dospěl Ústavní soud k závěru, že výklad ustanovení §131 obchodního zákoníku, tak jak byl proveden obecnými soudy, je ústavně konformní.
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit ani v tomto případě, když žádná ze stěžovatelčiných námitek nebyla způsobilá vyvrátit argumenty, o něž byl předmětný právní názor opřen.
Stěžovatelka přirovnala návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady k odvolání, dovolání, správní žalobě a ústavní stížnosti a odkázala přitom na nálezy Ústavního soudu, jež se vztahují k lhůtám pro podání těchto procesních prostředků. V této souvislosti je třeba poznamenat, že žádný z uvedených nálezů na problematiku lhůty ve smyslu §131 obchodního zákoníku nedopadá, neboť veškeré stěžovatelkou zmíněné úkony vycházejí z ustanovení procesních předpisů a jsou adresovány soudu v návaznosti na dříve zahájené řízení. V důsledku těchto odlišností tedy nelze předmětné nálezy aplikovat.
Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky, že ustanovení §131 obchodního zákoníku má jako celek procesní charakter. Ze skutečnosti, že v některých odstavcích předmětného ustanovení jsou upraveny aspekty soudního řízení, nemusí nutně plynout, že obdobný charakter mají i odstavce další, jak je zřejmé například z ustanovení §131 odst. 4 a odst. 5 obchodního zákoníku, jež jsou zjevně ustanoveními hmotného práva.
Rovněž skutečnost, že platnost usnesení valné hromady může být i po uplynutí lhůty dle §131 odst. 1 obchodního zákoníku přezkoumána rejstříkovým soudem neznamená, že by ve vztahu k osobám v tomto ustanovení uvedeným nemohlo dojít k prekluzi hmotného práva. Společník společnosti s ručením omezeným, resp. akcionář akciové společnosti, není oprávněn přezkum rejstříkovým soudem iniciovat, ve vztahu k němu tedy právo domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady definitivně zaniklo. Přesto mohou v okamžiku zániku tohoto práva existovat osoby, jejichž oprávnění stále trvá, takový stav zásadně vyloučen není. Tak by tomu bylo například při subjektivním určení počátku lhůty dle §131 odst. 1 obchodního zákoníku, v případě že valná hromada nebyla řádně svolána.
Stěžovatelce je možné přisvědčit v tom, že prekluze práva může být spojena i s procesním oprávněním, nicméně to nic nemění na skutečnosti, že institut prekluze je typický pro lhůty hmotněprávní. Ani v tomto ohledu tedy nelze dovozovat, že by úvahy obecných soudů vybočily z mezí ústavně konformní aplikace práva.
Ústavní soud tedy s ohledem na výše uvedené konstatuje, že aplikací právního názoru obecných soudů, že lhůta obsažená v ustanovení §131 odst. 1 obchodního zákoníku je lhůtou hmotněprávní, nebylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, přičemž nebylo shledáno ani jiné porušení těchto práv. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 5. 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu