ECLI:CZ:US:2005:3.US.233.04
sp. zn. III. ÚS 233/04
Usnesení
III.ÚS 233/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. M. V. a 2) Z. V., oba právně zastoupeni JUDr. M. U., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2004 č. j. 30 Cdo 1064/2004-233, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2003 č. j. 11 Co 266/2001-166, a dále proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 12. 2000 č. j. 12 C 30/97-86, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, a 3) Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 13. 4. 2004 se stěžovatelé domáhali toho, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2003 č. j. 11 Co 266/2001-166, jakož i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 12. 2000 č. j. 12 C 30/97-86, a to pro porušení práv stěžovatelů zakotvených v čl. 1, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 96 Ústavy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 12. 2000, č. j. 12 C 30/97-86, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 9. 2003, č. j. 12 C 30/97-125, byl zamítnut návrh na určení, že žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") jsou vlastníky ve výroku rozsudku uvedených nemovitostí v k. ú. B., obec B., okres L., včetně veškerého příslušenství a součástí, a zároveň uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 12. 2003, č. j. 11 Co 266/2001-166, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, výrok o nákladech řízení změnil. Odvolací soud dále týmž rozhodnutím zamítl návrh žalobců, aby odvolací soud vyslovil, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Protože proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé rovněž dovolání, o němž nebylo dovolacím soudem v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto, a protože z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, bylo podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), řízení před Ústavním soudem usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2004 do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání přerušeno.
Usnesením ze dne 21. 12. 2004 č. j. 30 Cdo 1064/2004-233, Nejvyšší soud ČR stěžovateli podané dovolání podle ust. §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve spojení s ust. §243b odst. 4 o. s. ř., jako opožděné odmítl. Podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 21. 3. 2005 stěžovatelé ústavní stížnost doplnili tak, že Ústavnímu soudu navrhli, aby zrušil rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2004 č. j. 30 Cdo 1064/2004-233.
S ohledem na důvod odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem ČR, jakož i s ohledem na charakter námitek stěžovatelů směřujících proti rozhodnutí dovolacího soudu, se Ústavní soud zaměřil nejprve na posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2004 č. j. 30 Cdo 1064/2004-233.
V ústavní stížnosti stěžovatelé Nejvyššímu soudu ČR vytýkají, že jejich dovolání odmítl s argumentací, že dovolání bylo podáno opožděně a již vůbec se nezabýval podstatou věci, ač je podle stěžovatelů zcela zřejmé, že každý účastník dovolacího řízení má právo na to, aby se dověděl důvod, proč se Nejvyšší soud ČR nezabýval všemi námitkami, stanovisky a názory stěžovatelů. Stěžovatelé Nejvyššímu soudu ČR dále vytýkají, že své rozhodnutí odůvodnil pouze v části, týkající se výroku, kterým odmítá dovolání žalobců, ač je na něm, aby se zabýval i meritem věci, tj. posouzením, zda se jedná či nejedná o otázku zásadního právního významu. Pochybení na straně dovolacího soudu je podle stěžovatelů nutno spatřovat i v tom, že tento soud dovodil, že bylo podáno dovolání opožděně, neboť nebylo podáno ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení rozhodnutí, když i odvolací soud řešil věc procesně podle občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2000. S tímto názorem stěžovatelé nesouhlasí, neboť podle nich odvolací soud měl v tomto směru poskytnout účastníkům sporu poučení, což se nestalo. Stěžovatelé poukazují na to, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval dne 11. 12. 2003, a své rozhodnutí doručil 9. 2. 2004. Dále poukázali na to, že v ust. §355 o. s. ř. je uvedeno, že tento zákon platí i pro řízení před jeho účinností. Nemůže proto podle stěžovatelů obstát argumentace, že dovolání bylo podáno opožděně, když i dovolací soud postupoval při projednání věci a rozhodování podle procesních předpisů platných v době, kdy byla podána. Dle názoru stěžovatelů se měl Nejvyšší soud ČR zabývat podaným dovoláním v celém rozsahu, a to i proto, že dovolání bylo podáno včas.
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát poukázal na to, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není důvodná.
V ústavní stížnosti, resp. v jejím doplnění, které brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, stěžovatelé vyjadřují svůj nesouhlas s posouzením délky lhůty pro podání jejich dovolání Nejvyšším soudem ČR podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, tedy před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve konstatoval, že zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci příslušných zákonných ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů na soudní ochranu.
V projednávané věci odvolací soud správně vycházel z ust. bodu 15, hlava I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., ve kterém se uvádí, že odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože v souzené věci řízení před soudem prvního stupně probíhalo podle dosavadních právních předpisů a též jeho rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., a to dne 29. 12. 2000, muselo být rovněž předmětné odvolání posuzováno podle znění občanského soudního řádu, platného před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., a to včetně vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu a včetně otázky týkající se poučovací povinnosti odvolacího soudu o možnosti podat proti jeho rozhodnutí dovolání.
Podle ust. bodu 17, hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Za této situace proto Nejvyšší soud ČR nepochybil, když dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů hodnotil podle dosavadních právních předpisů - podle úpravy platné před 31. 12. 2000 a nikoli podle právní úpravy pozdější, protože předchozí řízení před odvolacím soudem proběhlo ještě podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb.
V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a proto se celé dovolací řízení řídí původní právní úpravou před novelizací o. s. ř. provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (původní ustanovení o. s. ř., se vztahují na dovolací řízení jako na celek, tedy na všechny v dovolacím řízení provedené úkony). Bylo-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a tak se v předmětné věci stalo, postupoval Nejvyšší soud ČR správně, pokud posuzoval podmínky pro podání dovolání podle procesní úpravy platné před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Ústavní soud v obdobných případech, týkajících se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací o. s. ř., již judikoval (např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 560/01, sp. zn. IV. ÚS 617/01, sp. zn. III. ÚS 616/01), že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté hlavy I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo) by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by provedený výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou. Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva, bez ohledu na to, zda namítaný, nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 31/97, sp. zn. IV. ÚS 22/02).
Pokud tedy Nejvyšší soud ČR předmětné dovolání posoudil jako opožděné, protože bylo podáno až po marném uplynutí lhůty jednoho měsíce upravené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. - přičemž podle odst. 2 citovaného ustanovení zmeškání této lhůty nebylo možné prominout - nezbývá Ústavnímu soudu, než konstatovat, že Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého práva". V napadeném usnesení tak není možno spatřovat protiústavní zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.
K námitce stěžovatelů, že dovolací soud měl v projednávané věci pro posouzení včasnosti podání dovolání aplikovat ust. §355 o. s. ř., Ústavní soud uvádí, že toto ustanovení bylo obsaženo již v původním znění občanského soudního řádu (konkrétně v jeho závěrečných, resp. přechodných ustanoveních), publikovaném pod č. 99/1963 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 4. 1964, a řeší sporné otázky, které vyvstaly právě v souvislosti s nabytím účinnosti tohoto zákona dne 1. 4. 1964. Stěžovateli citované ustanovení §355 tedy není součástí novely o. s. ř., provedené zákonem č. 30/2000 Sb., a ani neřeší problematické otázky v souvislosti s přijetím zákona č. 30/2000 Sb. V projednávané věci tedy dovolací soud postupoval správně, když přihlédl k přechodným a závěrečným ustanovením zákona č. 30/2000 Sb., konkrétně k ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17 cit. zákona, které se vztahuje právě na otázky dovolacího řízení.
Jak výše uvedeno, v souladu s bodem 15, části dvanácté, hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb., bylo v projednávané věci o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnuto podle dosavadních právních předpisů. Tomu odpovídá i písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu. Občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000, z hlediska obsahu rozhodnutí soudu stanovil v ust. §157 odst. 1, že v písemném vyhotovení rozsudku musí být mimo jiné obsaženo poučení o odvolání. Toto ustanovení se vztahuje k rozsudku soudu prvního stupně, pro obsah rozsudku odvolacího soudu se použije toto ustanovení přiměřeně. V žádném ustanovení občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb., nebyla stanovena povinnost odvolacího soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání. V ust. §240 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, bylo stanoveno, že zmeškání jednoměsíční lhůty nelze prominout. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, proto nelze vyvozovat, že tímto postupem byla účastníkovi znemožněna soudní ochrana (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 293/97).
Rozhodnutím dovolacího soudu, kterým bylo jako opožděné odmítnuto dovolání stěžovatelů, tak nemohlo být porušeno právo na soudní ochranu, neboť bylo věcí stěžovatelů, aby toto své právo realizovali "stanoveným postupem" ve smyslu čl. 36 Listiny, a tedy účelně využili zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva.
Jak výše uvedeno, nedostatek dovolání spočívající v tom, že bylo podáno opožděně, byl za účinnosti o. s. ř. před novelou nedostatkem nezhojitelným (zmeškání jednoměsíční lhůty nebylo možné prominout), který bránil tomu, aby věc mohla být dovolacím soudem projednána meritorně. Nejvyšší soud ČR opožděné dovolání odmítl, aniž by byl oprávněn zkoumat věcnou stránku napadeného rozhodnutí a jemu předcházející řízení (§243b odst. 4 a §218 odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovateli konkrétně namítané porušení čl. 1, čl. 11 , čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny nebo čl. 96 Ústavy, a ústavní stížnost v této části posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
V následujícím se pak Ústavní soud zaměřil na posouzení zbývající části ústavní stížnosti. Se zřetelem k výše učiněným závěrům si Ústavní soud nejprve položil otázku, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (dále jen "ústavně zaručené základní právo nebo svoboda").
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního správního nebo jiného právního řízení.
Dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona.
Podmínkou, která musí být splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Jak bylo již výše uvedeno, právní věc stěžovatelů obecné soudy projednaly a rozhodovaly o ní s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15 a bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. Podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle judikatury Ústavního soudu vztahující se k ust. §239 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, podal-li účastník řízení v průběhu odvolacího řízení před odvolacím soudem návrh na připuštění dovolání proti rozsudku tohoto soudu pro případ, že rozhodnutí soudu prvního stupně bude potvrzeno, a využil tak možnosti dle §239 odst. 2 občanského soudního řádu, a pokud odvolací soud návrh na připuštění dovolání v rozhodnutí napadeném ústavní stížností nepřipustil, pak účastník tím, že dovolání ve stanovené lhůtě nepodal, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť si k podání tohoto procesního prostředku sám svým jednáním vytvořil před obecným (odvolacím) soudem podmínky (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 148/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 58, str. 321). Pokud tedy účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o. s. ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat řádné podání dovolání dle výše uvedeného ustanovení o. s. ř. (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 87/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 100, str. 31).
S ohledem na výše uvedené bylo nutno v předmětné právní věci učinit závěr, že dovolání bylo posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva ve smyslu ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu poskytoval.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelé podali dovolání opožděně. Opožděným podáním dovolání se stěžovatelé dopustili procesního pochybení, které dovolacímu soudu zabránilo, aby se jejich dovoláním věcně zabýval. Stěžovatelé tak vlastním jednáním tento opravný prostředek, který jim zákon k ochraně jejich práva poskytoval, (řádně) nevyčerpali. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330, shodně rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000).
Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání) zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Na základě těchto skutečností proto Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2003, č. j. 11 Co 266/2001-166, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 12. 2000, č. j. 12 C 30/97-86, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal splnění podmínek pro postup dle ust. §75 odst. 2 cit. zákona. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2004, č. j. 30 Cdo 1064/2004-233, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2005
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu