ECLI:CZ:US:2006:3.US.204.06.1
sp. zn. III. ÚS 204/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. M. D., 2/ Ing. J. D., 3/ M. S. 4/ A. Š. 5/ MUDr. J. T. 6/ Ing. S. P. a 7/ J. V. zastoupených JUDr. Karlem Chylíkem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 10, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2001, č.j. 44 Co 596/99, proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 1. 2006, č.j. 4C 168/91-520, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp.zn. 4C 168/91 a u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 19 Co 201/96, 19 Co 614/97, 44 Co 596/99, spojené s a/ návrhem na vydání předběžného opatření, b/ návrhem na zrušení " právního předpisu - výkladu judikatury o vzniku stavby v právním slova smyslu", c/ návrhem na " stanovení práva oprávněných osob dle §10 odst.1 zákona č. 403/1990 Sb. na obdržení věci ve stavu, v němž se nacházela v době podání žádosti o vydání" a " stanovení práva na náhradu škody dle §22 odst.2 citovaného zákona", d/ návrhem " na zahájení kárného řízení proti soudci JUDr. Petrovi Doleželovi", a dále v doplnění ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. M. D., 2/ Ing. J. D., 6/ Ing. S. P. a 7/ J. V. proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 2. 2006, č.j. 4C 168/91-547, takto:
Ústavní stížnost spolu s dalšími návrhy se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem (označeným jako ústavní stížnost) podaným proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů a jinému zásahu orgánu veřejné moci, spojeným s dalšími - v záhlaví specifikovanými - návrhy, se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil označená rozhodnutí obecných soudů a současně vyslovil, že průtahy v řízeních vedených Okresním soudem ve Vyškově a Krajským soudem v Brně bylo "zasaženo do základního práva stěžovatelů na vyřízení věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě" upraveného v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Toto podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož zjevně trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§34, §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"), a při jeho podání (a ani pro další řízení) stěžovatelé nebyli zastoupeni advokátem (§29, §30, §31 odst. 2 téhož zákona). Ve lhůtě Ústavním soudem stanovené stěžovatelé odstranili nedostatek povinného zastoupení a původní podání zvoleným zástupcem (advokátem) doplnili.
Poté se Ústavní soud zabýval jednotlivými námitkami, které stěžovatelé ve svém podání vznesli.
II.
V první části směřuje ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 44 Co 596/99, kterým byl (k podanému odvolání) zrušen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. 2. 1999, č.j. 4 C 168/91-318, v níž stěžovatelé nesouhlasí s právními názory vyslovenými odvolacím soudem (konkrétně s větou " ...pro posouzení není podstatné to, zda faktická činnost odpůrce byla v souladu s právními předpisy" a s názorem ohledně "vzniku právního stavu stavby") a tvrdí o nich, že nemají oporu v zákoně a jsou způsobilé mít "opět za následek zákon porušující rozsudek ve věci samé a další prodloužení lhůt řízení".
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním. Podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu odmítne usnesením soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh také tehdy, je-li nepřípustný (nestanoví-li zákon jinak); ústavní stížnost je nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Těmi nejsou jen opravné prostředky, jež jsou vyjmenovány v ustanovení §72 odst. 3 zákona, a jejich skutečné podání, nýbrž i ty "procesní prostředky", jež spočívají v dispozicích, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, včetně toho, které má být vedeno na základě kasačního rozhodnutí o řádném opravném prostředku (odvolání).
Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž odvolací soud podle §221 odst. 1 o.s.ř. (ve znění ke dni vydání rozhodnutí) odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§221 odst. 2 o.s.ř.), ústavní stížnost není přípustná (na základě takového rozhodnutí se v řízení před obecnými soudy pokračuje); pro uplatnění výjimek z tohoto závěru (§75 odst. 2 zákona) v dané věci důvody nejsou, resp. nejsou ani tvrzeny.
Současně nelze odhlédnout ani od toho, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 19. 7. 2001, a je tedy více než zřejmé, že nebyla dodržena ani lhůta pro její podání, stanovená v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Nedodržení této lhůty je pak samo o sobě důvodem (byť jiným) pro její odmítnutí (§43 odst. 1 písm. b/ zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost tudíž v této části nebyla pro nepřípustnost způsobilá věcného projednání, a Ústavní soud ji proto ve smyslu citovaného ustanovení §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu odmítl.
III.
V druhé části stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 1. 2006, č.j. 4 C 168/91-520, kterým soud nepřipustil změnu návrhu (žaloby), již navrhli stěžovatelé svým podáním ze dne 2. 6. 2005, což soud odůvodnil tím, že podání stěžovatelů je "v zásadě žalobou o náhradu škody a náhradu ušlého zisku s tím, že opět je petit nespecifický a v návaznosti na to nevykonatelný" a že "výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu".
V tomto rozhodnutí spatřují stěžovatelé porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a oponují mu tím, že "na jimi uplatněný nárok (vyjádřený v návrhu změny žaloby) nelze pohlížet tak, jako by neměl žádnou skutkovou souvislost s dříve, resp. dosud uplatněným restitučním nárokem", a naopak tvrdí, že zde "přímá a logická souvislost" existuje; pokud podaný návrh trpěl vadami, jež bránily pokračování v řízení, měl se podle jejich názoru soud podle §43 odst. 1 o.s.ř. pokusit o jejich odstranění.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Z hlediska ústavněprávního může být proto posouzena pouze otázka, zda postup soudu při výkladu a aplikaci §95 odst. 1, 2 o.s.ř. není v extrémním nesouladu s procesními standardy, resp. zda jeho uplatnění nepředstavuje takový zásah do probíhajícího řízení, jímž by - jinak nezvratným způsobem - byl založen stav porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, zde práva na spravedlivý proces. Jestliže totiž obecný soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektuje procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Především je přiléhavé uvést, že stěžovatelé vyjadřují nesouhlas s procesním postupem soudu prvního stupně, jenž nalézá výrazu v usnesení, proti kterému odvolání dle §202 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. není přípustné; tím staví Ústavní do pozice přezkumné instance (jinak vyloučené) v rámci obecného soudnictví, jež mu však, jak vyplývá z výše uvedeného, zásadně nepřísluší.
Usnesení, kterým soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby, je rozhodnutím ryze procesní povahy, proti němuž není přípustné odvolání proto, že je zákon řadí mezi usnesení, jež považuje za méně významná; nachází totiž posléze logický výraz v konečném meritorním rozhodnutí, proti němuž již opravné (řádné i mimořádné) prostředky z principu připuštěny jsou, což ve svých důsledcích implikuje závěr, že nikoli toto procesní usnesení, nýbrž až rozhodnutí věci samé je nadáno způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku.
Mimoto - hodnoceno z hledisek výše uvedených - je pro výsledek ústavněprávního přezkumu relevantní i posouzení správnosti napadeného usnesení v rovině podústavního práva ("ústavních a procesních kautel"); ne však správnosti "běžné", neboť relevantní je až "extrémní" vybočení z konsensuálně (doktrinálně i judikatorně) ustaveného rámce výkladu a užití procesního ustanovení, jež upravuje podmínky připuštění změny žaloby (§95 o.s.ř.).
Takový závěr se však v daném případě nikterak nenabízí. Soudu prvního stupně jest totiž přisvědčit, že v řízení o restitučních nárocích podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších nároků (srov. §2, §14 a §15), není uplatnění nároků jiných než restitučních, jmenovitě na náhradu škody podle §22 odst. 2 tohoto zákona (o který zřejmě mělo jít), nikterak organické, resp. samozřejmé; závěr, že "výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu" (§95 odst. 2 o.s.ř.), při relativně široké možnosti soudního uvážení tedy nelze jednoznačně zpochybnit. Tím méně je lze mít za neakceptovatelný, resp. "extrémní".
Ze všech uvedených důvodů je proto namístě uzavřít, že zde ústavněprávního přesahu není, pročež ústavní stížnost nezbývá než kvalifikovat jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v této části senát Ústavního soud nemohl než odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Tento závěr je konformní s předchozím nazíráním rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež byla vyjádřena např. v usneseních sp. zn. II. ÚS 144/04, IV. ÚS 608/03, IV. ÚS 502/03, IV. ÚS 511/02). V obdobné věci byl vysloven i silnější názor (ve věci sp. zn. IV. ÚS 502/03), na jehož základě byla ústavní stížnost odmítnuta (s poukazem na §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu) jako návrh nepřípustný.
IV.
Dalším návrhem, jenž je obsažen v podání stěžovatelů, je stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v tvrzených průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 168/91 a u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Co 201/96, 19 Co 614/97, 44 Co 596/99, jimiž bylo - jak tvrdí stěžovatelé - zasaženo do jejich práva na vyřízení věcí bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K pojmovému vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu §87 odst. 1 písm. d/ Ústavy se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně; výklad tohoto pojmu je obsažen kupříkladu v jeho nálezu sp. zn. III.ÚS 62/95 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 4, str. 243), dle něhož je nutno tento pojem chápat tak, že "zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici ochrana daná celým právním řádem republiky".
I ve vztahu k této části stížnosti se tudíž připomíná v jiných souvislostech již zmíněná podmínka subsidiarity ústavní stížnosti, jež je přípustná až tehdy, když zvláštní prostředky ochrany podústavního práva byly (marně) použity; právě vyčerpáním všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje, je přípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zásadně podmíněna.
Možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy jsou proto - i v případě tvrzených průtahů v řízení - omezeny až na situace, když náprava nebyla zjednána ani na základě instrumentu zakotveného v ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 192/2003 Sb. (dále jen "zákona o soudech a soudcích"), jehož prostřednictvím se lze dožadovat určení lhůty pro provedení procesního úkonu.
Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle §174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud po 1. 7. 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 588/04, III. ÚS 142/06, II. ÚS 32/06, III. ÚS 246/06).
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin vyplývá, že stěžovatelé takový návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu nepodali.
Jestliže tedy tvrzení stěžovatelů o průtazích v řízení, jež tvoří výchozí základnu ústavní stížnosti, bylo objektivně použitelné v návrhu dle §174a zákona o soudech a soudcích, pak tím, že reálně jeho prostřednictvím uplatněno nebylo, nebyly ani "vyčerpány všechny prostředky, jež zákon k ochraně práva poskytuje"; v soulady se závěry, vyjádřenými v obdobných věcech již ve výše označených usneseních, Ústavní soud i v posuzovaném případě dospívá k závěru, že ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto návrh stěžovatelů v této části podle §43 odst. 1 písm. e/ téhož zákona odmítl.
Pro úplnost považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že ve věci Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 4 C 168/91, v níž byly namítány průtahy řízení, bylo posléze rozhodnuto (dne 23. 2. 2006), a tento rozsudek byl stěžovateli napaden odvoláním.
V.
Ohledně dalších návrhů stěžovatelů, označených jako "návrh na zrušení právního předpisu - výkladu judikatury o vzniku stavby v právním slova smyslu", " návrh na stanovení práva oprávněných osob dle §10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. na obdržení věci ve stavu, v němž se nacházela v době podání žádosti o vydání", "stanovení práva na náhradu škody dle §22 odst. 2 citovaného zákona" a "návrh na zahájení kárného řízení proti soudci JUDr. Petrovi Doleželovi" odkazuje Ústavní soud opětovně na čl. 83 Ústavy, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy (viz též ustanovení §64 až §125f zákona o Ústavním soudu). Limity jeho působení jsou dány uplatněním zásady právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny).
Z věcí uvedených v čl. 87 Ústavy nemůže být v této části (co do formulovaných návrhů) podání stěžovatelů připodobněno - a to zcela zjevně - k žádné z nich. To platí i ohledně "návrhu na zrušení právního předpisu - výkladu judikatury o vzniku stavby v právním slova smyslu", neboť jej za řádný návrh podle §64 odst. 1 písm. e/, §74 zákona o Ústavním soudu považovat nelze a není jím ani z hlediska jeho obsahu.
Je zde tedy namístě závěr, že v případě těchto návrhů jde o návrhy, k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný, čemuž odpovídá, že je Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d/ zákona o Ústavním soudu musel odmítnout rovněž.
VI.
Dne 25. 9. 2006 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, označené jako "doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. 2. 2006", jímž stěžovatelé Ing. M. D., Ing. J. D., Ing. S. P. a J. V. rozšířili původní návrh o stížnost, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 2. 2006, č.j. 4C 168/91- 547. V ní - kromě jiného - uvádí, že 5. 8. 2006 podali odvolání; z vlastního šetření Ústavní soud zjistil, že o něm dosud nebylo odvolacím soudem rozhodnuto.
Ústavní soud zde jen znovu odkazuje na podaný výklad podmínky subsidiarity ústavní stížnosti, a s argumentací již výše vyjádřenou uzavírá, že i zde musí být ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítnut (§43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu)
VII.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nezbylo než odmítnout i návrh na vydání předběžného opatření podle §80 zákona o Ústavním soudu (jímž by bylo Okresnímu soudu ve Vyškově uloženo "do doby vyslovení nálezu Ústavním soudem nepokračovat v předmětném řízení"), neboť jde o návrh, jenž má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, nelze jej od ní oddělit a logicky sdílí její osud.
VIII.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů spolu s jejich dalšími návrhy podle ustanovení §43 odst.1 písm. d/, e/ a §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu