ECLI:CZ:US:2007:1.US.239.05.1
sp. zn. I. ÚS 239/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. N. P., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Preslova 1269/17, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 3.2.2004, č.j. 3 C 296/2002-416, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.1.2005, č.j. 30 Co 393/2004-500, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V dané věci Okresní soud Praha - východ napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele (žalobce) proti žalované na určení výživného pro manžela ve výši 19.500,- Kč měsíčně. Současně rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 49.055,- Kč.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 49.275,- Kč.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a čl. 2 odst. 2, 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky. Současně navrhl odložit vykonatelnost napadených rozhodnutích obecných soudů.
II.
1) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen jako "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy k zjištění, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (srov. např. III. ÚS 15/06).
2) V dané věci soudy rozhodly o vyživovací povinnosti mezi manžely. Podle ust. §91 odst. 1 zákona o rodině mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost. Podle odst. 2 téhož paragrafu, neplní-li jeden z manželů tuto povinnost, určí soud na návrh některého z nich její rozsah, přičemž přihlédne k péči o společnou domácnost. Rozsah vyživovací povinnosti stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Jak dovodila judikatura obecných soudů, princip stejné životní úrovně neznamená mechanickou rovnost mezi manžely, kterou by bylo možno vyvozovat jen z jejich výdělků. I pro vyživovací povinnost podle ust. §91 zákona o rodině platí ust. §96 odst. 1 zákona o rodině, podle něhož při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Toto ustanovení, byť se nenachází v hlavě třetí části třetí zákona o rodině, nazvané "vyživovací povinnost mezi manžely", je v tomto zákoně situováno v téže části zákona o rodině, a to v hlavě šesté, která je nazvaná "společná ustanovení". V tomto směru tedy z pohledu systematického výkladu jednoznačně vyplývá, že hlediska obsažené v §96 zákona o rodině je nezbytné zvažovat též při stanovení rozsahu vyživovací povinnosti mezi manžely. Vyplývá to i ostatně z důvodové zprávy k zákonu o rodině (která uvádí, že v hlavě šesté části třetí jsou vytyčena "hlediska důležitá pro vyměřování výživného a příspěvku na výživu, ať již jde o povinnost plynoucí z kteréhokoli vztahu v osnově uvedeného."). Podle ustanovení §91 odst. 2 věta první zákona o rodině, musí soud též přihlédnout i k péči o společnou domácnost, protože není bez významu, jestliže manželé, kteří nevedou společnou domácnost, společně neusilují o zajištění potřeb rodiny. Není pochybností ani o tom, že se zřetelem k ustanovení §19 zákona o rodině musí soud uvážit i péči o nezletilé děti, její náročnost a to, zda a v jakém rozsahu mají tyto okolnosti vliv na rozsah odůvodněných potřeb navrhovatele. Konečně je třeba se v rámci dokazování zabývat i otázkou, zda by přiznání výživného nebylo v rozporu s dobrými mravy (§96 odst. 2 zákon o rodině). Teprve po reflexi výše uvedených pravidel může obecný soud dojít k závěru o zásadně stejné hmotné a kulturní úrovni obou manželů.
3) Z obsahu napadených rozhodnutí i z vyžádaného spisu Ústavní soud dovozuje, že ve věci výživného mezi manžely obecné soudy vycházely - v souzené věci - z uvedených základních kritérií pro stanovení rozsahu vyživovací povinnosti.
Majetkové poměry stěžovatele i žalované soudy vzaly náležitým způsobem v úvahu; z obsahu soudního spisu lze vyvodit, že provedly dokazování řadou důkazů (zejména důkazy listinnými) ke zjištění jejich příjmových a jiných majetkových poměrů; v relaci ke stěžovateli reflektovaly v této souvislosti i to, že je spoluvlastníkem nemovitosti v Chorvatsku, která je umístěna u moře (v ní pro sebe vyhrazené prostory přitom umožňuje užívat jiným osobám). Přitom nelze vznést námitku proti soudy užitému vůdčímu principu rozhodování v dané věci, který vychází nikoli z fakticity, nýbrž potencionality příjmových poměrů obou rodičů (ust. §96 odst. 1 věta první přímo zakotvuje potencionalitu příjmů jako východiska pro určování výživného). V této souvislosti bylo proto zcela na místě, že soudy braly v úvahu, že stěžovatel netrpí žádným vážným zdravotním onemocněním, má vysokoškolské vzdělání a dlouholetou praxi v podnikání, je vybaven znalostí několika jazyků, obchodoval i v zahraničí, je společníkem a jednatelem společnosti Pelco; rovněž byl "vyznačen" jako osoba soukromě podnikající podle živnostenského zákona, takže mu nic nebrání v tom, aby pokračoval v tomto přerušeném živnostenském podnikání a zajistil si tak potřebné hmotné zázemí. Soudy rovněž přihlédly k tomu, že se stěžovatel nepodílí jakoukoliv péčí o společnou domácnost a neplnil řádně svou vyživovací povinnost k nezletilému synovi, což vedlo i k jeho trestnímu stíhání. Obecné soudy též vzaly v úvahu fakt, že je to žalovaná, která pečuje o jejich nezletilé dítě nar. 1992, které jí bylo svěřeno do výchovy.
Na základě zjištěných skutečností opřených o právní posouzení věci s odkazem na ust.§91 a §96 odst. 1 zákona o rodině dospěly obecné soudy k závěru, že nejsou splněny podmínky pro určení vyživovací povinnosti mezi manžely. K tomu dodaly, že přiznání výživného by bylo v rozporu i s dobrými mravy ve smyslu ust. §96 odst. 2 zákona.
V této souvislosti Ústavní soud s odkazem na svou judikaturu uvádí, že v souladu se svými kompetencemi nepřezkoumává kritéria výživného stanovená v ustanovení §96 zákona o rodině (srov. např. II. ÚS 98/05, I. ÚS 32/06). Je totiž zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska určení výživného zakotvená tímto ustanovením uváděly v život aplikací v jednotlivých individuálních případech. K tomu Ústavní soud podotýká, že není a nemůže být v jeho pravomoci detailně přezkoumávat závěry obecných soudů, na základě kterých obecné soudy výživné stanoví. Ústavní soud v tomto kontextu navíc zdůrazňuje, že i kdyby byly skutkové závěry soudu kritizovatelné z hlediska věcné správnosti, ústavněprávní dimenzi by mělo zásadně jen to, jestliže by soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo pokud by hodnocení důkazů a tomu odpovídající skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu); rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) by byl dán také tehdy, jestliže by odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a je zřejmé, že tyto důkazy tvoří dostatečný podklad rozhodnutí ve věci. Obecné soudy respektovaly i kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ani svévoli ani extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry a nezjistil, že by k závěrům obecných soudů nebylo možné v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí dojít, jak namítal stěžovatel ve své ústavní stížnosti [takovým extrémním nesouladem se skutkovými zjištěními nemohou logicky být např. údajné "závěry" soudů stěžovatelem tvrzené v bodě V. 2. c) ústavní stížnosti, neboť se nejedná o závěry soudů, ale o citaci tvrzení stěžovatelky uplatněných v soudním řízení, nadto vytržených z kontextu, a v menší části o některá soudem zrekapitulovaná tvrzení stěžovatele; o obojí dokonce nejsou opřeny ani rozhodovací důvody soudů].
4) Stěžovatel dále rozporoval rozhodnutí soudů o nákladech řízení v tom smyslu, že soudy opomenuly uvážit a odůvodnit, zda v daném případě existují důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující náhradu nákladů řízení výjimečně zcela nebo zčásti nepřiznat (ust. §150 o.s.ř.).
Ve vztahu k problematice nákladů řízení Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Je potřeba si uvědomit, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. I. ÚS 633/05).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. např. již výše zmiňované I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o.s.ř., neboť dané ustanovení je svou povahou výjimečným; pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je tak na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. I. ÚS 389/05). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů.
Ústavní soud však dodává, že není žádných pochybností, že úvaha soudu o tom, že se v té které věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody aplikace uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna; postup soudu musí být odpovídajícím způsobem vysvětlen, neboť jinak by v něm bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. např. IV. ÚS 397/05). O takovou libovůli by se jednalo především tehdy, pokud by soudy postupovaly tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho aplikaci) či by je zdůvodnily zcela nedostatečně.
Současně však Ústavní soud uvádí, že pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by měl zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. §150 o.s.ř. nepřiznat, z logiky věci, tj. z povahy výjimečnosti použitelnosti ust. §150 o.s.ř. plyne, že není jeho povinností, aby (zevrubně) vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. IV. ÚS 397/05, I. ÚS 389/05). O takový případ se přitom jedná i v dané věci, když z nepoužití ust. §150 o.s.ř. lze arg. a contrario dovodit implicitní závěr soudů o nenaplnění podmínek tohoto ustanovení. Skutečnost, že se s tím stěžovatelka neztotožnila, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud proto dovozuje, že požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci byly v dané věci dodrženy.
5) Stěžovatel též namítal, že při ústním jednání před krajským soudem dne 13.11.2004 nebyl vyzván k vyjádření k osobám soudců dle ust. §15a odst.1 o.s.ř., a to ani v předvolání k tomuto jednání. K tomu Ústavní soud uvádí, že v obsahu spisu skutečně nelze nalézt žádnou oporu pro to, že stěžovatel byl skutečně poučen dle ust. §15a o.s.ř. o právu vyjádřit se k osobám soudců odvolacího soudu, jak bylo povinností odvolacího soudu. Není o tom např. zmínka ani v protokole o jednání před odvolacím soudem ze dne 13.12.2004; proto je třeba stěžovateli,dát za pravdu, že ze strany krajského soudu došlo k porušení citovaného ustanovení občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu by bylo možné dospět k závěru o porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
To však platí toliko na první pohled.
V této souvislosti je totiž nutné zdůraznit, že - bráno obecně - Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v řízení plní. Smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v právu na spravedlivý proces - konkrétně na nestranný a nezávislý soud dle čl. 36 odst. 1 Listiny, které implikuje mj. právo účastníka řízení vyjádřit se k osobě soudce (tedy vznést i námitku podjatosti), jehož možnou realizaci zajišťuje rovněž právo účastníka řízení na poučení soudem o možnosti vyjádřit se k osobě soudce dle ust. §15a odst. 1 o.s.ř. (a tomu odpovídající povinnost soudu) - je zabezpečit, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý a tak byla zajištěna jedna ze záruk správného a spravedlivého rozhodnutí. V tomto materiálním duchu tedy Ústavní soud posuzoval stěžovatelem argumentačně vymezené porušení práva na spravedlivý proces, tj. z toho hlediska, zda v souzené věci neabsentovalo její skutečné a účinné uplatnění s ohledem na funkci, kterou má v občanském soudním řízení plnit.
V této souvislosti Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatel žádné konkrétní skutečnosti, pro které by byl důvod pochybovat o nepodjatosti soudců senátu odvolacího soudu, kteří jeho odvolání projednávali a rozhodovali, neuvedl; takovou konkrétní skutečností nemůže být pouze to, že v jiné věci, o které rozhodoval v minulosti stejný senát odvolacího soudu, podal stěžovatel ústavní stížnost a stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Stěžovatel se totiž omezil v podstatě jen na stručnou, formální deklaraci toho, že nebyl vyzván k vyjádření k osobám soudů dle ust. §15a odst.1 o.s.ř. Není tak žádného důvodu se domnívat, že by v dané věci rozhodoval podjatý (odvolací) soud a že by tak skutečné a účinné právo stěžovatele na spravedlivý proces, tj. s ohledem na funkci, kterou v občanském soudním řízení plní, absentovalo, bylo nenaplněno. V této souvislosti má relevanci rovněž skutečnost, že stěžovatel byl v předvolání k jednání prvostupňového soudu poučen o právu vyjádřit se k osobě soudkyně dle ust. §15a odst. 1 o.s.ř. (str. 36 spisu), tedy byl s existencí tohoto svého práva před samotným počátkem odvolacího řízení seznámen, a toto své právo vznést námitku pojatosti dokonce proti soudkyni okresního soudu využil; mohl tak opodstatněně vycházet z toho, že mu takové právo náleží i ve vztahu k soudcům odvolacího soudu. Pokud tedy Ústavní soud nahlížel na ústavně zaručené právo na spravedlivý proces z materiálního hlediska, tj. v duchu materiálního právního státu, nezbylo mu než konstatovat, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.
K tomu lze poukázat jiné na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 619/05, v rámci něhož se Ústavní soud musel z hlediska ústavněprávního vypořádat se skutečností, že nejen že stěžovatelé nebyli poučeni o právu vznést námitku podjatosti, ale dokonce jim k jejímu vznesení nebyla dána vůbec možnost (stěžovatelům nebylo ani sděleno, kdo bude o jejich dovolání rozhodovat). Ústavní soud v citovaném usnesení potom konstatoval, že "Je třeba dát stěžovatelům za pravdu, že takovýto postup neodpovídá příslušným ustanovením občanského soudního řádu, na druhé straně je ovšem třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatelé žádné konkrétní skutečnosti, pro které by byl důvod pochybovat o nepodjatosti soudců Nejvyššího soudu ČR, kteří o jejich dovolání rozhodovali, neuvedli." Následně Ústavní soud uzavřel, že tím nedošlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Uvedený závěr lze přitom přiměřeně i v této konkrétní souzené věci použít.
6) Pokud stěžovatel namítal, že mu při ústním jednání před odvolacím soudem dne 12.1.2005 nebyla dána možnost vyjádřit se k opatřenému potvrzení z Úřadu práce, postačí odkázat na protokol o jednání (str. 487 spisu), kde je uváděno, že "Dále se čte podstatný obsah zprávy Úřadu práce hl. m. Prahy ze dne 27.12.2004, včetně příloh ..." Stěžovatel tedy měl možnost vyjádřit se při jednání před krajským soudem k jejich obsahu. Pokud pak v této souvislosti namítá, že neměl možnost - s ohledem na vyhlášení rozsudku při tomto jednání - doplnit své vyjádření později, bylo na něm - se zřetelem k zásadě vigilantibus iura scripta sunt - aby se této možnosti před odvolacím soudem domáhal; bylo by následně na krajském soudu, zda by této žádosti stěžovatele vyhověl (a tak event. odročil jednání) či nikoliv. Pokud to stěžovatel však v odvolacím řízení neučinil, není možné tento jeho nedostatek procesní aktivity hojit v řízení před Ústavním soudem.
7) Stěžovatel dále namítá, že krajský soud znemožnil uplatnění důkazů a provedení důkazních prostředků, které navrhl a nezdůvodnil řádně jejich neprovedení. K tomu lze uvést, že toto své neurčité tvrzení konkretizuje toliko informací o údajném 10-letém mileneckém poměru manželky; nelze však nalézt žádnou oporu ve spise pro to, že by návrh takového důkazu stěžovatel vůbec v odvolacím řízení vznesl. Ve skutečnosti přitom plyne z obsahu protokolů o odvolacím řízení, že krajský soud téměř všechny stěžovatelem navrhované důkazy provedl. Pokud potom nevyhověl malému zlomku ze stěžovatelem předkládaných - přitom četných - důkazních prostředků, přijal k tomu zamítavé usnesení (č.l. 486 spisu). Z toho jednoznačně vyplývá, že bral v úvahu možnost jejich provedení, ale dospěl k negativnímu závěru. Byť přitom soud nevyhovění tomuto návrhu stěžovatele explicitně nezdůvodnil (což by byl žádoucí stav), z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá implicite jeho závěr, že provedení těchto dalších důkazních prostředků považoval za nadbytečné; z odůvodnění jeho rozhodnutí plyne jeho přesvědčení, že dosud provedené důkazy a ty, které měly být ještě provedeny dle původní představy krajského soudu - tj. vyžádaná zpráva Úřadu práce hl. m. Prahy a přílohy listin předložených stěžovatelem při předchozím odvolacím jednání - k prokázání rozhodných skutečností postačovaly. Implicitní závěr krajského soudu o nadbytečnosti provedení těchto důkazů přitom plyne (a contrario) i z toho, že neodmítl paušálně stěžovatelem navržené důkazy, ale - jak je uváděno již výše - bylo tomu právě naopak. K tomu Ústavní soud uvádí, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže provedení navržených důkazů není nezbytné k rozhodnutí příslušné věci, což bylo právě v této věci shledáno. V pouhé okolnosti, že krajský soud v protokolu o jednání a v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl důvody (a contrario implicite), které jej vedly k zamítnutí těchto stěžovatelem navržených důkazních prostředků (zamítnutí těchto stěžovatelem navrhovaných důkazů bylo přitom vzácnou výjimkou v odvolacím řízení), není možné - v souzené věci - spatřovat dosah do ústavněprávní roviny, tj. zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud vychází, jak uvedl již výše, z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci rozhodnutí obecného soudu. Ústavní soud v této souvislosti též připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994) [srov. např. II. ÚS 391/05]. Obdobným způsobem ostatně argumentoval Ústavní soud např. ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 452/07.
8) Konečně, stěžovatel namítal, že právo na rychlé projednání věci bylo porušeno tím, že celé řízení trvalo téměř čtyři a půl roku, což je doba nepřiměřená. K tomu je přiléhavé odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů vyvolává kasační důsledek v něm vydaného rozhodnutí jen tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily dodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 441/03, IV. ÚS 235/04, IV. ÚS 441/04). Tato podmínka v dané věci splněna nebyla a není ani tvrzena; zrušení napadených rozhodnutí by k nápravě případných, již ukončených, průtahů nikterak nepomohlo. Sama doba průtahů v daném případě pak není podle názoru Ústavního soudu výrazně nepřiměřená (nahlíženo rovněž na řízení jako celek), resp. tento nedostatek nedosahuje takové intenzity, aby vyžadoval jeho zásahu v podobě akademického výroku, jak tomu bylo v případech dříve Ústavním soudem řešených (srov. obdobný postup např. v III. ÚS 656/06, I. ÚS 327/06: "Ústavní soud sice již ve své judikatuře vyslovil porušení práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě akademickou konstatací ve výroku nálezu, jednalo se však o ojedinělou, zcela extrémní intenzitu porušení předmětných práv (V případě sp. zn. II. ÚS 168/05 spor trval 25 let.). O takovou situaci se v posuzované věci bezpochyby nejedná."). Navíc nelze přehlédnout, že petitem se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů; nedomáhá se konstatování průtahů v řízení. Ústavní soud ustáleně judikuje svou vázanost petitem ústavní stížnosti a od této judikatury nemá důvodu se odchylovat (srov. obdobně v II. ÚS 632/06). Ostatně, stěžovatel svou námitku průtahů v řízení uplatnil v podstatě toliko formálně, tj. bez jejího obsahového naplnění, neboť se omezil jen na tvrzení o průtazích (s pouhým odkazem na celkovou dobu řízení; ta sama o sobě nemusí být relevantní, neboť dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů nelze vyjádřit numericky, jelikož přiměřenost doby řízení takto obecně určitelná není (přiměřenost délky řízení podle skutkových okolností případu a se zřetelem k několika kritériím, mezi nimiž dominují složitost případu, chování stěžovatele, postup příslušných orgánů a stejně tak i význam předmětu řízení pro stěžovatele. Stěžovatel konečně ani neuváděl, které konkrétní prodlevy v postupu soudů má na mysli.
Jak totiž Ústavní soud usuzuje z obsahu spisu, okresnímu soudu lze sice vytýkat, že nepostupoval s větší procesní obezřetností a že v určitých případech nejednal rychleji, což mělo za následek dílčí prodlevy v řízení. Třeba však současně reflektovat - z pohledu řízení jako celku - kupříkladu specifikum daného řízení (v jeho prvotní fázi), neboť nastala potřeba řešit otázku místní příslušnosti soudu, kdy Obvodní soud pro Prahu 4, u kterého byla podána žaloba, svým usnesením vyslovil svoji místní nepříslušnost a postoupil věc okresnímu soudu (str. 33 spisu), což se rovněž zobrazilo na celkové době řízení (např. potřeba seznámení se s věcí novým soudem, tj. okresním soudem). V této souvislosti je sice politováníhodné, že Obvodní soud pro Prahu 4 dospěl k závěru o své místní nepříslušnosti až dne 1.10.2001, tedy jedenáct měsíců po podání žaloby; je však třeba brát na vědomí, že v odůvodnění usnesení vyslovujícím svou místní nepříslušnost se opírá o skutečnosti zjištěné až z průběhu řízení (např. z usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 15.3.2001), z přípisu bývalého zaměstnavatele žalované ze dne 31.8.2001, kterým se ukázalo, že adresa zaměstnavatele žalované není totožná s jejím pracovištěm, z přípisu stěžovatele ze dne 7.9.2001 aj.; rovněž je namístě dodat, že do této doby obvodní soud nebyl nečinný). Lze též poukázat na to, že věc nebyla jednoduchá, zejména z pohledu dokazování, neboť nastala potřeba obstarat velký počet důkazů, což je patrno i z rozsahu spisu, téměř 500 stran; význam měla i vytvořená nenávistná a nepřátelská atmosféra mezi stěžovatelem a žalovanou, ke které stěžovatel přispěl tím, že po dobu třiceti měsíců držel dítě v Chorvatsku odloučené od matky a neplatil výživné. Také, pokud by byl zvažován dopad jednání stěžovatele na celkovou dobu řízení, nelze nereflektovat, že podáváním značného počtu návrhů z jeho strany (např. více návrhů na vydání předběžného opatření spojených s podáním odvolání, které byly následně zasílány žalované k vyjádření; opakovaný návrh na ustanovení právního zástupce, v případě zamítnutí spojený s odvoláním, přičemž druhý návrh stěžovatel podal s tím, že navrhl zrušení ustanovení prvně ustanoveného právního zástupce; návrh na osvobození od soudních poplatků; námitka podjatosti apod.) ovlivnilo nezanedbatelným způsobem délku řízení. I když tím nijak Ústavní soud nenaznačuje, že by stěžovateli jeho značná procesní aktivita měla být přičítána k tíži, není možné nepřihlížet k tomu, že se svou (významnou) měrou na době řízení podepsala. Rovněž je namístě poukázat na dílčí aspekt postupu žalované, neboť z důvodů na její straně muselo být jednání před okresním soudem opakovaně odročeno (str. 100, 257). V odvolacím řízení přitom žádné dílčí prodlevy shledávat nelze.
III.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Vzhledem k rozhodnutí ve věci samé Ústavní soud o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti dle ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nerozhodoval (srov. obdobný postup v rozhodnutích Ústavního soudu např. II. ÚS 301/98 a další).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2007
Vojen Güttler
předseda senátu