ECLI:CZ:US:2007:2.US.642.06.1
sp. zn. II. ÚS 642/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského, v právní věci stěžovatele J. Ch., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem AK Brož & Sokol & Novák se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2004 sp. zn. 17 T 55/99, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2004 sp. zn. 3 To 101/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2006 sp. zn. 3 Tdo 665/2006, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze, a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že v důsledku nerespektování principů obsažených v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy bylo v trestní věci stěžovatele porušeno základní právo stěžovatele zaručené čl. 6 odst. 1 věty 1 Úmluvy o lidských právech a svobodách (dále jen "Úmluva"), čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť trestní stíhání mělo být na základě ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu zastaveno. Poukázal v tomto smyslu rovněž na ustanovení §2 odst. 4 tr. řádu, čl. 95 odst. 1 Ústavy, ustanovení čl. 9 odst. 3 vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o velkém Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen"Pakt").
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, stručně řečeno, že k porušení označených práv došlo tím, že stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání stěžovatele. Důvodem takové neproporcionality bylo nezohlednění délky soudního řízení, stejně jako doba od spáchání skutků, z nichž byl stěžovatel shledán vinným ze strany jedné a ze strany druhé nezohlednění předchozího a následného bezúhonného života stěžovatele. Účelu trestu nelze v daném případě po době delší než 11 let od spáchání trestné činnosti zcela dosáhnout uloženým trestem odnětí svobody, který se dle názoru stěžovatele jeví zcela jako represe v rozporu s účelem trestu (§23 tr. zákona). Zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestného činu se oslabuje prvek individuální i generální prevence.
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy při ukládání konkrétního trestu ústavní požadavek proporcionality nerespektovaly a dovolací soud toto nenapravil. Stěžovatel považuje uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let za nepřiměřený veřejnému zájmu na potrestání pachatele trestné činnosti. Obecné soudy nevzaly v úvahu, že od spáchání trestné činnosti uplynula dlouhá doba, po kterou stěžovatel vedl řádný život, nepřihlédly k nepříznivému zdravotnímu stavu stěžovatele a k tomu, že byly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby. Obecné soudy v rozporu s ustanoveními tr. zákona stěžovateli uložily trest nepřiměřeně přísný.
Stěžovatel dále tvrdil, že dovolací soud neposkytl ochranu právům stěžovatele, když odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné dle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Nejvyšší soud ponechal v platnosti rozhodnutí nižších soudů, které stanovily stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl ze strany obecných soudů respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele. Důvodem takové neproporcionality bylo nezohlednění délky soudního řízení, bezúhonnosti stěžovatele, zátěže plynoucí z délky trestního řízení. Stěžovatel odmítl odůvodnění dovolacího soudu, že případná kompenzace již byla poskytnuta odvolacím soudem, který zrušil peněžitý trest a přeřazení stěžovatele do mírnějšího typu věznice.
Stěžovatel argumentoval judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (DMicheli 1993 A 257 D, str.48, Guincho 1984 A 81, str.16, Buchholz 1982 A 42, str.15-21, Martins Moreiara 1989 A-143, str.2) a Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03, II. ÚS 32/03, II. ÚS 7/03, II. ÚS 527/03, III. ÚS 217/03, III. ÚS 95/04, IV. ÚS 8/03, I. ÚS 55/04, I.ÚS 4/04, I. ÚS 554/04). Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž by rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti i z vyžádaného spisového materiálu obecného soudu vyplynuly následující skutečnosti:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2004 sp. zn. 17 T 55/99 byl M. Š. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) a c) tr. zákona a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, když příslušný skutkový děj byl popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl M. Š. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a stěžovatel k trestu odnětí svobody na dobu 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest ve výši 2.000.000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na dobu 1 roku. Spoluodsouzený M. Š. byl současně podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby pro další dílčí útok souzených trestných činů popsaných ve výroku rozsudku.
K odvolání stěžovatele i M. Š. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004 sp. zn. 3 To 101/2004 tak, že napadený rozsudek částečně zrušil ohledně M. Š. ve výroku, jímž byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem a ohledně stěžovatele výrok o uloženém peněžitém trestu byl zrušen. Odvolací soud znovu rozhodl tak, že se obžalovaný M. Š. pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s dohledem. V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. června 2006 (3 Tdo 665/2006) odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné dle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Podaným dovoláním se zabýval v rozsahu vymezeném zákonem, kdy reagoval na stěžovatelovu argumentaci a dovolání odmítl poté co zjistil, že uplatněné námitky nelze považovat za opodstatněné.
III.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení Krajský soud v Českých Budějovicích, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud (dle ustanovení §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Českých Budějovicích se vyjádřil předsedou senátu JUDr. Slavomírem Cirhanem, (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) tak, že odkázal na ty součásti spisu (17 T 55/99), které dokladují průběh trestního stíhání ve věci stěžovatele, zejména na způsob a rychlost opatřování a provádění jednotlivých důkazů, na náročnost jejich opatření a provedení a na vliv stěžovatele na délku řízení. Z odůvodnění napadeného rozsudku na ty části, kde se soud zabývá otázkami, ve kterých stěžovatel spatřuje zkrácení svých ústavních práv. Účastník řízení navrhl ústavní stížnost stěžovatele jako neopodstatněnou odmítnout a ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Praze předsedou senátu JUDr. Marcelem Ječným (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) tak, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti neshledává důvodnými. Odkázal na dosud užité argumenty obecnými soudy a vyslovil přesvědčení, že v rozhodnutí napadeném ústavní stížností byla správně aplikována ustanovení tr. zákona a bylo ve veřejném zájmu stíhání a potrestání stěžovatele. Současně navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta popř. zamítnuta jako zjevně neopodstatněná, současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Předseda senátu Nejvyššího soud JUDr. Vladimír Jurka (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřil tak, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dle jeho názoru v řízení před Nejvyšším soudem ani jeho rozhodnutím nebyla zasažena stěžovatelem uváděná jeho základní práva garantovaná Listinou či Ústavou. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasil, aby Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu spisu obecného soudu, napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, tak jako i z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření obecných soudů, jenž vydaly napadená rozhodnutí, na vědomí
IV.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 2000, I. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda v postupu obecných soudů v souzené věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele.
Je nepochybné, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny ... a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K otázce ústavněprávních důsledků porušení tohoto základního práva pro trestní řízení a jeho výsledek (uložený trest), resp. k potřebné proporci mezi ním (a potažmo právem na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny) a statkem, jejž představuje ochrana společnosti prostřednictvím podústavních trestněprávních instrumentů, se Ústavní soud vyjádřil především v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, na který se mimo jiné odvolával stěžovatel a vzhledem k tomu, že byl uveřejněn v dostupných pramenech (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku č. 36, pod č. 67, strana 707), postačí na něj - bez obsáhlých citací - odkázat.
Z pohledu názorů zde vyjádřených - ohledně eventuality zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu - není Nejvyššímu soudu co vytýkat; Ústavní soud akceptoval, že - zásadně - trestní stíhání zastaveno toliko z důvodu průtahů v řízení být nemůže (viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03, II. ÚS 7/03, II. ÚS 527/03, III. ÚS 217/03, III. ÚS 95/04, IV. ÚS 8/03).
Pokud jde o konkrétní zkoumaný případ, posuzovaný v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou, dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo. V této souvislosti nutno uvést, že závěry obsažené v citovaných nálezech Ústavního soudu samozřejmě platí i ve zkoumaném případě. To je zřetelně patrno z následujícího textu tohoto usnesení.
Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, námitku ohledně nepřiměřené délky trestního stíhání uplatněnou v dovolání navrhovatele do rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolací soud odmítl poté, co dospěl k závěru, že nebylo podáno z důvodu stanoveného zákonem. Navrhovatelem uplatněné dovolací námitky směřovaly do oblasti procesního typu a pod označený dovolací důvod je nelze vztáhnout, přičemž je podřazoval pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V této souvislosti postačí konstatovat, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v citovaném ustanovení odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, (srov. např. i usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 31., usn. č. 23, vydání 1, Praha 2003, III. díl). V daném ohledu postačí na odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně další judikatury Ústavního soudu tam uvedené, pro stručnost odkázat, pročež návrh brojící proti usnesení Nejvyššího soudu byl za tohoto stavu věci posouzen Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněný.
Co do porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jeho vlivu na trestní stíhání stěžovatele Ústavní soud dospěl též k závěru, že "zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotněprávní. Jde-li ... o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky" (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 715/07 z 10. května 2007).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy, avšak pouze v poloze procesní ve vztahu mezi délkou řízení a výší uloženého trestu. Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, kdy soudy zjistily v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodily z něho i správné právní závěry.
Obecné soudy při ukládání konkrétního trestu vzaly v úvahu při hodnocení charakteru projednávané věci další skutečnosti, které mají vliv na úvahu o možné kompenzaci nepřiměřené délky trestního stíhání a to výši škody přesahující 65 milionů Kč, kdy trestné činnosti se stěžovatel dopouštěl sofistikovaným způsobem ve spolupráci s více pachateli po dobu nejméně čtyř měsíců a byl jejím organizátorem i osobou podílející se na financování nelegálních obchodů s cigaretami. Ústavní soud se ztotožnil se závěry obecných soudů, které správně aplikovaly ust. §88 odst. 1 tr. zákona o okolnostech použití vyšší trestní sazby, přičemž uložený trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné sazby ust. §148 odst. 4 tr. zákona je trestem přiměřeným. Stěžovatelem navrhovaný trest odnětí svobody, uložený podle §40 odst. 1 tr. zákona za užití ust. §58 a §59 tr. zákona, by byl naopak narušením veřejného zájmu na stíhání a potrestání pachatelů.
Ústavní soud v souladu se svou předchozí judikaturou konstatuje, že samotné průtahy nemohou být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Za situace, kdy ústavněprávní argumentace průtahy v řízení směřuje již proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu. V tomto smyslu Ústavní soud relevantní souvislosti v projednávané věci neshledal. Námitka stěžovatele je navíc obecné povahy a ze spisu nevyplývá, že by ze strany obecných soudů v řízení předcházejícímu napadeným rozhodnutím k průtahům docházelo, konečně ani stěžovatel neuplatňoval řádné procesní prostředky vedoucí k jejich odstranění. Navíc je třeba zdůraznit, že ústavní pořádek (čl. 40 odst. 1 Listiny) svěřuje rozhodování o vině a trestu výlučně obecným soudům a Ústavní soud není orgánem povolaným k přezkoumávání výše uložených trestů, pokud ze strany obecných soudů nedošlo k extrémnímu vybočení ze zákonných mezí (např. uložením trestu mimo rozpětí příslušné trestní sazby).
Na základě vyložených důvodů bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. října 2007
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu