ECLI:CZ:US:2007:3.US.505.06
sp. zn. III. ÚS 505/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ M. H. a b/ H. H., zastoupených JUDr. Lenkou Pytelovou, advokátkou se sídlem v Dobříši, Malé Paseky 1337, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, č.j. 30 Co 222/2005-221, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 3. 2005, č.j. 8 C 55/2004-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil obě v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož "jsou toho názoru", že jimi došlo k porušení jejich základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1, 3 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1, čl. 14, čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Soud prvního stupně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů o určení, že "žalovaná není oprávněna zasahovat do vlastnického práva žalobců k pozemku parc. č. 177/1 v katastrálním území Pouště, obec Mokrovraty, zapsaného na LV 308 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram, a to stavbou plotu, zdi nebo umístěním jiné překážky, která by bránila v průchodu jejich pozemkem parc. č. 177/1 v rozsahu daném stávajícím oplocením žalované".
Odvolací soud tento rozsudek potvrdil.
Soud prvního stupně i soud odvolací svá rozhodnutí založily na tom, že bylo prokázáno, že aktuálně umístěný plot nestojí na hranici s pozemkem parc. č. 177/1 stěžovatelů (nýbrž uvnitř pozemku žalované) a jeho posunutím na tuto hranici žalovaná jen uvede do souladu faktický stav s tím, jenž jí svědčí podle práva; do vlastnického práva stěžovatelů tak zasaženo nebude.
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2006, č.j. 22 Cdo 2311/2005-257, jako nepřípustné odmítl, neboť neshledal, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatelé obšírně popsali průběh soudního řízení, jmenovitě v něm vydaná rozhodnutí, a podrobili je kritice jak z hlediska dodržení zákonem stanovených procesních pravidel tak správnosti výkladu a aplikace hmotného práva. V obou takto předznačených rovinách dovozovali, že jimi došlo k porušení ústavněprávních zásad spravedlivého procesu a ochrany vlastnictví.
Stěžovatelé postupně namítali, 1/ že "z jednání obou soudů, ale i z rozsudků soudů tj. prvoinstančního i odvolacího jim nebylo vůbec jasné, zda soudy mají či nemají naléhavý právní zájem za prokázaný", 2/ nesprávnost určení průběhu vlastnické hranice mezi pozemky při "zcela malé odchylce hranice v přírodě od hranice v mapových podkladech", 3/ neúplnost skutkových zjištění, 4/ že soudy nesprávně posoudily otázku výkonu práva žalovanou "za účelem jejich poškození", a konečně 5/ že opomenuly práva třetí osoby, majitele studny umístěné na rozhraní dotčených pozemků.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by se jednalo rovněž v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
K uvedenému je namístě připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Posuzována z vyložených hledisek ústavní stížnost neobstojí.
Je beze všech pochybností, že soud prvního stupně i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí existenci naléhavého právního zájmu stěžovatelů na požadovaném určení uznaly výslovně, a nad rámec dovolacího přezkumu se k této otázce vyjádřil i Nejvyšší soud. Je tudíž absurdní, jestliže tento závěr, stěžovatelům příznivý, v ústavní stížnosti sami zpochybňují; vyšel-li by Ústavní soud vstříc jejich "pochybnostem", pak by musel obecnými soudy dosažený výsledek řízení (zamítnutí jejich žaloby), pokládat již proto za správný, a to s tím, že již o ničem dalším by nemohla (a v řízení neměla) být řeč. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§80 písm. c/ o.s.ř.) je totiž samostatným, a v logice posouzení žaloby primárním, důvodem, pro který jí soud nemůže vyhovět, aniž by se vůbec mohl věcně zabývat právem, jež mělo být určeno.
Ohledně průběhu vlastnické hranice mezi předmětnými pozemky vycházely soudy ze znaleckého posudku podaného znalkyní Ing. Hanou Hořejšovou a dovodily, že hranice mezi pozemky parc. č. 177/1 a parc. č. 177/13 vede po konkrétně vymezené přímce, kterou dosavadní oplocení (v neprospěch žalované) nesleduje.
Z pohledu námitky neúplnosti (těchto a dalších) skutkových zjištění je (v rovině vyložených zásad ústavněprávního přezkumu) podstatné, že z odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího je dostatečně zřejmé, jaká zjištění byla z jednotlivých důkazních pramenů (znaleckého posudku, místního šetření) učiněna (zejména zjištění "hranice držby", "místa, kam zamýšlí přemístit plot paní žalovaná", možností průchodu a průjezdu přes pozemkovou parcelu, "rozměření" v roce 1989, "důvodů přestavění plotu" apod.). Ve vztahu k tomu je na první pohled zjevné, že stěžovatelé uplatnili buď požadavky zcela nekonkrétní nebo ty, jež objektivně nemohly vést k relevantním zjištěním (např. zjištění "užitku paní žalované z jí navrhovaného přemístění plotu", "neprospěchu" stěžovatelů, "zda by náhodného nezaujatého člověka mohlo napadnout, že prochází po pozemku paní žalované", apod.); ne vždy je pak nezbytná výslovná reakce, jestliže důvody neprovedení důkazu jsou zcela zjevné z celkového kontextu postupu soudu při dokazování a dosažených výsledků (srov. sp. zn. II. ÚS 517/99, III. ÚS 50/06, III. ÚS 327/06).
Porušení zásady kontradiktorního charakteru sporného řízení se z okolnosti, že stěžovatelé údajně nebyli vyzváni k vyjádření k tvrzením žalované "vysloveným v průběhu ústního jednání" (např. o "podmáčení plotu"), nepochybně nepodává (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 182/02).
Soudy se zabývaly i námitkou stěžovatelů, že jde ze strany žalované o výkon práv v rozporu s dobrými mravy. V kontextu ústavněprávním není přesvědčivé námitky proti závěru, jejž učinily, že taková situace v dané věci nenastala již proto, že stěžovatelé mají přístup jak na pozemek parc. č. 177/1, a to vraty, "která při vstupu na něj zbudovali", tak i na pozemek parc. č. 177/14, "z veřejné cesty č. 320".
Tvrzenými "právy majitele studny" umístěné na pozemku parc. č. 177/1 se obecné soudy právem nezabývaly, vzhledem k nedostatku relevantní souvislosti s předmětem řízení, které stěžovatelé zahájili.
Výše prezentované shrnutí obecnými soudy uplatněné argumentace dokládá, že neobstojí námitky stěžovatelů, že se jejich věcí nezabývaly z hledisek, jež lze objektivně pokládat za významné. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Ostatně, jak bylo již naznačeno, stěžovatelé vznesli výhrady, jež mají zhusta jen všeobecnou povahu, a vytýkají jim převážně údajnou "nedostatečnost" odůvodnění vydaných rozhodnutí, aniž by samy byly způsobilé přesvědčivě doložit správnost jejich vlastní skutkové a právní verze (srov. sp. zn. III. ÚS 111/06).
Lze proto shrnout, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního sudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu