ECLI:CZ:US:2007:3.US.890.07.1
sp. zn. III. ÚS 890/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti L. M., zastoupeného Mgr. et Bc. Pavlem Skřipcem, advokátem se sídlem v v Brně, Rooseveltova 6/8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 4 To 140/2006, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 3 T 74/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že výše škody způsobená trestným činem nebyla prokázána nade vší pochybnost a dále tím, že krajský soud při svých úvahách o druhu a výši trestu měl (nesprávně) za významnou skutečnost, že proti němu bylo v době rozhodování vedeno několik dalších trestních řízení. Pohlížel tedy na něj "jako na někoho, kdo by měl tunelovat další společnosti, když toto nebylo nikdy ničím prokázáno a z ničeho nevyplývá".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel (a další obžalovaný) byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle §37 tr. zákona bylo dále v případě stěžovatele upuštěno od uložení dalšího trestu s ohledem na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 2 T 3/2005. Rovněž napadeným rozsudkem krajský soud rozsudek městského soudu z podnětu odvolání státního zástupce v případě stěžovatele zrušil ve výroku o upuštění od uložení dalšího trestu a nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 4,5 let. Odvolání stěžovatelovy družky bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud (stížností již nenapadeným) usnesením ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1565/2006, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06 a další).
Uvedené posiluje okolnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětuje námitku proti závěrům obecných soudů o výši trestným činem způsobené škody (jakožto znaku kvalifikované skutkové podstaty), kterou dříve vtělil do dovolání, a k níž se dovolací soud také věcně vyjádřil (dovodiv, že identifikuje dovolání "zjevně neopodstatněné"); pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí stěžovatel vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu též proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Stěžovatelovo dovolání bylo dovolacím soudem posouzeno jako podané ze způsobilého důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, mělo proto nutně postavení posledního procesního prostředku nápravy (a podání takového dovolání je proto z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nepominutelné).
Stěžovatel podal ústavní stížnost poté, co bylo rozhodnuto o jeho dovolání a tím, že v ústavní stížnosti uplatnil námitku, již adresoval dříve dovolacímu soudu, dal srozumitelně najevo, že shodnou námitku - proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně - předkládá Ústavnímu soudu k dalšímu, na dovolacím rozhodnutí nezávislému, posouzení.
Jelikož stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu nenapadl, ústavní stížnost trpí právě shora dovozeným deficitem, pročež je nutné ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítne [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud zvolené hodnocení ústavní stížnosti pokládá za nevyhnutelné i proto, že teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizována, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i účastenství (orgánů, jež je vydaly).
Ohledně stěžovatelovy výtky, že při rozhodování o druhu a výši trestu vzal odvolací soud v potaz irelevantní (případně nikoli přípustné) skutečnosti, je nutné vzít v úvahu, že tato námitka, jelikož není nepodřaditelná pod zákonné dovolací důvody [srov. §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu], může být spjata toliko s rozhodnutím odvolacího soudu, jež je tudíž ve vztahu k ní "posledním procesním prostředkem" ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V odpovídající části je proto ústavní stížnost i návrhem zjevně opožděným [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2007
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj