ECLI:CZ:US:2008:2.US.17.08.1
sp. zn. II. ÚS 17/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2007 sp. zn. 42 Co 446/2007, výroku II. usnesení Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 13. 7. 2007 sp. zn. 15 C 99/2007, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2007 sp. zn. 42 Co 445/2007 a výroku II. usnesení Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 13. 7. 2007 sp. zn. 15 C 98/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, přičemž se domáhá jejich zrušení.
Usnesením ze dne 13. 7. 2007 sp. zn. 15 C 98/2007 Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, zastavil řízení o zaplacení částky 19.999,- Kč s příslušenstvím podle ust. §96 odst. 2 o. s. ř. v důsledku zpětvzetí žaloby (výrok I.) a podle ust. §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. uložil stěžovateli (žalobci) povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 13.447,- Kč (výrok II.). Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 15. 10. 2007 sp. zn. 42 Co 445/2007 potvrdil usnesení okresního soudu v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o úhradě nákladů řízení (výrok II.).
Obdobně pak usnesením ze dne 13. 7. 2007 sp. zn. 15 C 99/2007 Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, zastavil řízení o zaplacení částky 19.999,- Kč s příslušenstvím podle ust. §96 odst. 2 o. s. ř. v důsledku zpětvzetí žaloby (výrok I.) a podle ust. §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. uložil stěžovateli (žalobci) povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 13.447,- Kč (výrok II.). Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 15. 10. 2007 sp. zn. 42 Co 446/2007 potvrdil usnesení okresního soudu v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o úhradě nákladů řízení (výrok II.).
Stěžovatel tvrdí, že ačkoli je z věci samé evidentní, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaných, soudy tuto skutečnost nezohlednily. Podle jeho názoru mělo být v daných věcech aplikováno ust. §150 o. s. ř. a tak nepřiznány náklady řízení žalovaným. Důvody zvláštního zřetele hodné však odvolací soud v posuzovaných věcech nenalezl.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem (srov. např. I. ÚS 633/05).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně výlučnou doménou obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. např. I. ÚS 633/05). V dosavadní judikatuře interpretoval Ústavní soud pojem svévole zejména ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. např. III. ÚS 606/04).
Takovéto pochybení ovšem v dané věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelem napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť nezjistil v postupu obecných soudů prvky svévole.
Na posuzovanou otázku nákladů řízení obecné soudy aplikovaly ustanovení §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., podle něhož pokud některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Obecné soudy vyšly ze zpětvzetí stěžovatele, které učinil, aniž by důvod zpětvzetí jakkoli specifikoval. Soudy tak dospěly k závěru, že z procesního hlediska zastavení řízení zavinil stěžovatel, a žalovaným proto přiznal nárok na úhradu nákladů řízení. Stěžovatelovo tvrzení, že z věci samé je evidentní, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaných, nemůže mít bez náležité a včasné konkretizace jakoukoli právní relevanci.
Pokud stěžovatel namítá, že nebylo využito postupu dle ust. §150 o. s. ř., uvádí k tomu Ústavní soud následující. Dané ustanovení je normou výjimečnou, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ústavní soud zdůrazňuje, že mu jakožto soudnímu orgánu ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů a není jim nadřízený, nepřísluší, za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, do jejich pravomoci a procesu rozhodování zasahovat, či měnit rozhodnutí, která jsou výsledkem nezávislého soudního rozhodování. To platí tím spíše v případě jako je projednávaná věc, neboť je pouze na obecném soudu, ten který případ projednávajícím, uvážit, zda §150 o. s. ř., který je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv. Je zásadně na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení. Jestliže obecný soud postupoval v intencích příslušného ustanovení a své rozhodnutí řádně odůvodnil, nelze ve skutečnosti, že nebylo toto ustanovení použito, spatřovat porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. III. ÚS 619/2000, IV. ÚS 37/02).
V projednávaných věcech se odvolací soud ve svém rozhodnutí výtkami stěžovatele ohledně nepoužití ust. §150 o. s. ř. řádně a náležitě zabýval a neshledal namítané skutečnosti takovými důvody, jaké má na mysli ust. §150 o. s. ř. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožnil, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla napadenými rozhodnutími porušena, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, návrh stěžovatele svým usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu