ECLI:CZ:US:2008:2.US.1932.07.1
sp. zn. II. ÚS 1932/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2008 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 396/2007, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 5 To 300/2006, a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 7. 3. 2006, č. j. 101 T 284/2005-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou elektronicky a faxem dne 27. 7. 2007 a doplněnou doručením jejího originálu dne 30. 7. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byly porušeny čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podplácení dle §161 odst. 1 tr. zákona, za což byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 70.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Spolu se stěžovatelem byl odsouzen i další obžalovaný - J. V., který byl uznán vinným ze spáchání trestného činu přijímání úplatku dle §160 odst. 1 tr. zákona, za což byl rovněž odsouzen k peněžitému trestu ve výši 70.000,- Kč. Obžalovanému J. V. byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího ve vztahu k fotbalovým soutěžím organizovaným ČMFS, krajskými a okresními fotbalovými svazy, a to na dobu dvou let. Těchto trestných činů se obžalovaní dopustili tím, že dne 23. 11. 2003 v 15.45 hod stěžovatel v telefonickém rozhovoru z místa svého trvalého bydliště oznámil J. V. možnost poskytnutí finančního prospěchu v české nebo slovenské měně od zástupců FK Dukla Bánská Bystrica za ovlivnění fotbalového zápasu 18. kola slovenské fotbalové ligy (I. Corgoň liga) mezi kluby FK Dukla Bánská Bystrica a FK Matador Púchov, konaného dne 29. 11. 2003 v Bánské Bystrici ve prospěch FK Dukla Bánská Bystrica, na který byl obžalovaný J. V. delegován jako asistent rozhodčího, a dne 27. 11. 2003 ve 12.37 hod mu stěžovatel telefonicky za toto ovlivnění konkrétně přislíbil poskytnutí "70 litrů kvalitního českého vína", tedy finanční částku ve výši 70.000,- Kč, přičemž obžalovaný J. V. s tímto souhlasil a nejpozději dne 29. 11. 2003 od dosud nezjištěné osoby tuto částku převzal.
Proti tomuto rozsudku podali oba obžalovaní odvolání, která krajský soud napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná, když konstatoval, že "výrok o vině napadeného rozsudku nevykazuje vad. (...) skutková zjištění jsou správná a úplná, mají oporu v provedených důkazech, které okresní soud jednotlivě i ve vzájemném souhrnu správně vyhodnotil." (str. 5 usnesení). Odvolací soud se dále podrobně vypořádával s jednotlivými námitkami obžalovaných, a to ohledně podjatosti soudce, nedostatečných skutkových zjištění, nesprávného hodnocení důkazů, vadné právní kvalifikace skutku a zejména námitkou zpochybňující zákonnost a použitelnost odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. K tomuto soud konstatoval, že z odůvodnění příkazu ze dne 29. 10. 2003, vydaného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 70 Nt 3125/2005 (č. l. 62 spisu), který splňuje veškeré náležitosti dle §88 odst. 2 tr. řádu, je zřejmé, na základě jakých skutečností soud dovodil splnění zákonných podmínek pro jeho vydání. Mimo jiné zmiňuje, že v této věci je vedeno řízení pro trestné činy dle §160 odst. 1 a §161 odst. 1 tr. zák., s tím, že k jejich stíhání zavazuje mezinárodní smlouva, přičemž soud za takovou smlouvu považoval Trestněprávní úmluvu o korupci ze dne 27. 1. 1999 (vyhl. pod č. 70/2002 Sb.m.s., dále jen "Úmluva o korupci"). Z čl. 7 Úmluvy o korupci České republice vyplývá povinnost k trestnímu stíhání korupce i v rámci soukromého sektoru, a to tzv. aktivní úplatkářství, které je mimo jiné specifikováno jako přislíbení nepatřičné výhody v rámci obchodní činnosti osobám, které řídí nebo pracují v subjektech soukromého sektoru, aby nějakým způsobem jednaly nebo naopak nejednaly, a tím porušily své povinnosti. Krajský soud se neztotožnil s námitkami stěžovatele a naopak dovodil, že provozování fotbalového utkání v rámci první ligy je nepochybně nutno považovat i za obchodní činnost ve smyslu citovaného čl. 7 a zmíněný závazek z mezinárodní smlouvy se tedy vztahoval i na posuzované jednání spočívající v přislíbení a přijetí úplatku za ovlivnění fotbalového utkání I. Corgoň ligy na Slovensku. Svůj závěr soud dovodil z konkrétních činností sportovních (fotbalových) klubů - příjem klubu ze vstupného na utkání, reklama, příjem ze sponzoringu, z prodeje hráčů a prodeje televizních přenosů a další obchodní činnosti (prodej suvenýrů, občerstvení) (str. 7 - 8 usnesení). K právní kvalifikaci jednání obou žalovaných soudem I. stupně odvolací soud uvedl, že "správně dovodil, že toto korupční jednání bylo spácháno v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu, když tento znak je naplněn i pokud se jedná o činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb, tedy i při sportu. (...) Je pak nepochybné, že zájem na řádném průběhu a nestranném rozhodování sportovních soutěží má široká společenská skupina." (str. 9 usnesení).
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, v němž předložil obdobnou argumentaci jako následně v ústavní stížnosti (viz níže). Polemizoval zejména se způsobem interpretace pojmu "obstarání věci obecného zájmu" ve vztahu k fotbalovým utkáním, ke kterému soudy obou stupňů přikročily. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné, když dospěl k závěru, že právní závěry odvolacího soudu, který se ztotožnil s právní kvalifikací jednání stěžovatele soudem I. stupně, jsou správné a souladné se zákonem, přičemž není pochyb o tom, že stěžovatel naplnil všechny znaky trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zákona. Nejvyšší soud se ztotožnil se způsobem interpretace pojmu "obstarání věcí obecného zájmu", který použil krajský soud a nadto uvedl, že pro vymezení tohoto pojmu by se v daném případě mělo brát do úvahy, jakým způsobem se fotbal, fotbalová utkání a soutěže pořádané na různých úrovních projeví navenek, a jak dalece působí na chování a vnímání společnosti. V tomto smyslu lze toto působení rozdělit do oblasti sportovní (celosvětově nejmasovější sportovní odvětví), ekonomické (obchodní a marketingové společnosti, reklama, sázkové kanceláře, významný zdroj finančních příjmů) a kulturně osvětové (výchovný vliv a formování morálních základů), přičemž ani jedna z těchto složek není zanedbatelná a tím spíše je nutné klást důraz na regulérnost a spravedlivý průběh všech soutěží, jejichž výsledky se promítají do výběru jednotlivých klubů. (str. 6 usnesení). "Proto je nezbytné při výkladu pojmu "obstarávání věci obecného zájmu", mít všechny tyto souvislosti na paměti a vnímat fotbal v jeho společenské úloze, neboť jsou od něj odvozeny další společensky významné činnosti. Nejedná se proto toliko o oblast zájmů několika mála jednotlivců nebo úzké skupiny lidí, ale jde o zájem celospolečenský." (str. 6 usnesení). Na základě těchto úvah pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že (...) fotbalové soutěže je nutné vnímat jako záležitost celé společnosti, a proto, s ohledem na roli, kterou ve vnímání velké části veřejnosti fotbal a fotbalová utkaní zaujímají, je potřebné dbát na jejich regulérnost a řádný průběh tak, aby nedocházelo k vědomému ovlivňování a zmanipulování výsledku utkání, zejména vrcholných soutěží, na nichž je ekonomicky zainteresována řada subjektů, pro něž ovlivněné výsledky mohou mít i neblahé finanční dopady." (str. 7 usnesení).
V ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřoval v tom, že obecné soudy připustily nezákonné důkazy, a to odposlechy telefonických hovorů, které byly pro soudy prakticky jedinými usvědčujícími důkazy o vině stěžovatele. Jejich nezákonnost spatřoval v nesplnění podmínek, kterými trestní řád v ust. §88 odst. 1 podmiňuje nařízení odposlechu. Konkrétně uvedl, že jednou z podmínek pro nařízení odposlechu uvedených ve zmíněném ustanovení je vedení trestního řízení pro "jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva", přičemž krajský soud za takovou smlouvu považoval zmíněnou Úmluvu o korupci. Závěr krajského soudu je však dle stěžovatele mylný, neboť fotbalové utkání v rámci ligy nelze považovat za obchodní činnost ve smyslu čl. 7 Úmluvy o korupci, přičemž úvahami nad charakterem činností fotbalových klubů a jejich vztahu k divákům polemizoval s jednotlivými argumenty krajského soudu. Stěžovatel proto konstatoval, že závěry soudu jsou jen pouze skutkově nepodloženými spekulacemi, které mají za úkol legalizovat nařízení odposlechů.
Stěžovatel dále polemizoval se závěry obecných soudů (zejména Nejvyššího soudu) ohledně právní kvalifikace jednání stěžovatele, když konstatovaly, že bylo spácháno v souvislosti s "obstaráním věci obecného zájmu" a že na řádném průběhu a nestranném rozhodování sportovních soutěží má zájem široká společenská skupina. Stěžovatel je tak toho názoru, že k jeho pravomocnému odsouzení postačovalo pouze tvrzení o skutku a závěr o tom, že se skutek stal, a potom obecné úvahy o povaze tohoto skutku ve vztahu k zájmům blíže nezjištěné a neprokázané skupiny obyvatel.
Na extenzivním výkladu pojmu "obstarávání věcí obecného zájmu" ze strany obecných soudů stěžovatel založil i argumentaci stran porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Soudy tímto výkladem dle jeho názoru přiznaly státu právo na dohled nad regulérností soutěží, pořádaných zájmovými sdruženími. Takový výklad považuje stěžovatel za protiústavní, neboť stát není oprávněn k zásahům, jimiž postihuje jednání, které porušuje normy občanského sdružení provozujícího sportovní činnost, s tvrzením, že tato činnost je obstaráním věcí obecného zájmu. Taková představa, že stát bude zasahovat do ryze dobrovolné občanské aktivity a dokonce se bude zabývat jen tím, zda rozhodčí sportovního utkání nebyl podplacen, je dle stěžovatele hrozivá. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Nejvyšší soud, Krajský soud v Ostravě i Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově.
Okresní soud, zastoupený JUDr. Lívií Laššákovou, i krajský soud, zastoupený JUDr. Vlastou Zajícovou, shodně ve svých podáních odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud, zastoupený JUDr. Miladou Šámalovou, rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a argumentaci tam uvedenou a zopakoval východiska, z nichž vycházel při výkladu pojmu "obstarání věcí obecného zájmu" ve vztahu k fotbalu.
II.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a se skutečnostmi vyplývajícími z dožádaného spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, sp. zn. 101 T 284/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje v rovině jednoduchého práva jednak se způsobem, jakým obecné soudy při právní kvalifikaci jednání stěžovatele interpretovaly pojem "obstarání věcí obecného zájmu", jednak s jejich závěry o splnění zákonných podmínek pro nařízení odposlechů. Předložené argumenty, o nichž měl stěžovatel za to, že podporují jeho tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces, jsou však v podstatě opakováním námitek, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy.
Stěžovatel svou námitku ohledně nesprávné a na obecných úvahách založené interpretaci pojmu "obstarání věcí obecného zájmu" učiněné krajským a Nejvyšším soudem, založil, na tvrzení, že "obecný zájem" se týká výhradně veřejného sektoru a jakákoliv ingerence státu do činností a aktivit organizované zájmovými a dobrovolnými sdruženími, v daném případě dohled nad regulérností fotbalových utkání pořádaných Českomoravským fotbalovým svazem, je nepřípustná. "(...) představa, že stát se bude zabývat i jen tím, zda rozhodčí sportovního utkání nebyl podplacen, je hrozivá" (str. 14 ústavní stížnosti). S takovou interpretací pojmu "obecný zájem" Ústavní soud nemůže souhlasit, neboť jí považuje za ryze účelovou, a naopak se přiklání k výše prezentovaným závěrům a argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích krajského a zejména Nejvyššího soudu.
Nadto Ústavní soud považuje za vhodné dodat následující. K chápání pojmu "obecný zájem" jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestných činů přijímání úplatku (§160 tr. zákona) a podplácení (§161 tr. zákona) se Ústavní soud v minulosti již několikrát vyjadřoval, přičemž konstatoval, že koncepce §160 a §161 tr. zákona "je založena na objektivním kritériu "souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu", které má přednost před subjektivním kritériem vycházejícím z právní povahy subjektů daného právního vztahu." (srov. např. nález I. ÚS 537/2000, N 41/25 SbNU str. 329, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 143/08). Z toho důvodu nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že "obecný zájem" ve smyslu citovaných ustanovení tr. zákona je spojen pouze s veřejným sektorem a nikoli s činností soukromého sektoru, neboť potřeba prosazování trestně právní ochrany před škodlivostí korupčního jednání je vedle oblasti státní správy stále patrnější i v dalších oblastech života včetně soukromé sféry, ve vztahu k níž došlo k rozšíření významu "obstarání věcí obecného zájmu" v ustanovení §162a odst. 3 tr. zákona (srov. Gřivna, T.: Trestní postih korupce v soukromé sféře, in. Trestněprávní revue č. 7/2005). Zájem chráněný trestním zákonem totiž nelze redukovat pouze na případy mající klasický "celospolečenský" dopad (jako např. oblast hospodaření s prostředky tvořícími veřejné rozpočty, činnost státní správy apod.), ale je naopak nutno souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že za "obstarávání věci obecného zájmu" je nutno považovat i činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb, mezi které lze nepochybně zařadit i sport (v daném případě fotbal) (srov. i další rozhodnutí NS sp. zn. 3 Tdo 510/2007 či sp. zn. 6 Tdo 1297/2007).
Proto je na místě odmítnout tvrzení stěžovatele, že fotbal ve své vrcholové podobě (její organizace a provozování) je aktivitou ryze soukromou s tím, že její rozsah a způsob provádění je pouze na vůli příslušných osob, bez jakékoliv další (jiné) ingerence, a to ani ze strany státu v rámci jeho povinnosti obstarávat věci obecného zájmu. S ohledem na výše uvedené, výklad pojmu "obecný zájem" není na místě zúžit pouze na okruh vnitřních vztahů v rámci fotbalového hnutí (jeho organizaci a působení samotných fotbalových klubů), ale je nutné mít na zřeteli i všechna výše uvedená sportovní, ekonomická a kulturně společenská hlediska. Soutěže v kopané (obzvláště ve vrcholové podobě) je tak na místě vnímat jako záležitost celospolečenskou (jak také nepochybně činí velká část veřejnosti) a této skutečnosti je potřebné dát výraz v podobě zájmu na jejich regulérnosti a řádného průběhu s vyloučením vědomého ovlivňování (manipulací) s výsledky utkání, na kterých je zjevně interesována řada subjektů i z hledisek ekonomických (finančních). A přestože je otázka dodržování sportovních pravidel ("fair play") nepochybně především otázkou etickou, neznamená to samo o sobě současné vyloučení ingerence státu (včetně trestněprávní regulace) do této oblasti. V dané souvislosti je proto zcela zjevné, že otázku dodržování pravidel "fair play" stát nekontroluje vždy v plném rozsahu, ale je povinen reagovat a to i v rovině trestněprávní, především v případech, kdy se jedná o čin dotýkající se různých zájmů velké části společnosti. Tak tomu je i v oblasti nabízení a přijímání úplatků (korupci) v posuzované věci. (srov. rozhodnutí NS sp. zn. 3 Tdo 510/2007). A tak i činnost fotbalových rozhodčích i funkcionářů, vědomě ovlivňujících hru ve snaze ji dovést k předem stanovenému výsledku je nepochybně oním "obstaráním věci obecného zájmu" ve smyslu ustanovení §160, §161 a násl. tr. zák.
Vzhledem ke skutečnosti, že korupce ve fotbale je v současné době celoevropským problémem, nikoli pouze problémem v České republice, musely i další státy řešit obdobnou otázku, přičemž dospěly ke stejnému názoru, tedy že fotbal je třeba vnímat jako celospolečenský fenomén a jakékoliv projevy korupce (podplácení, ovlivňování výsledků aj.) v rámci fotbalového hnutí je nutné považovat za společensky nebezpečné a tedy trestné (srov. např. rozhodnutí německého BGH, 5 StR 181/06, řešící korupční skandál v Německu v roce 2005, či korupční skandály v Itálii (2006) nebo v současnosti v Polsku).
Neakceptovatelnou je i další námitka stěžovatele ohledně nezákonnosti povolených odposlechů z důvodu nesplnění podmínek ust. §88 odst. 1 tr. řádu, protože mezinárodní smlouvu (Úmluva o korupci) užitou obecnými soudy, nelze na daný případ vztáhnout. Jak již bylo konstatováno výše, stěžovatel tuto námitku opakovaně vznášel již v průběhu řízení před obecnými soudy a dle názoru Ústavního soudu se s touto námitkou stěžovatele řádně vypořádaly a své rozhodnutí aplikovat na daný případ čl. 7, 8 Úmluvy o korupci podrobně odůvodnily (viz výše). Ústavní soud proto neměl důvod se touto námitkou jakkoli dále zabývat, natož k ní cokoli dodávat, neboť odůvodnění obecných soudů považuje v tomto směru za dostatečné a přiléhavé a jejich postup tak nelze označit za svévolný. Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a ani v tomto případě tak obecné soudy do základních práv stěžovatele nezasáhly. Ke shodnému názoru Ústavní soud dospěl i v předchozích rozhodnutích, řešících obdobnou problematiku (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3265/07 či sp. zn. IV. ÚS 143/08, dostupné v el. databázi rozhodnutí ÚS na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu