ECLI:CZ:US:2008:2.US.626.08.1
sp. zn. II. ÚS 626/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ZEUS s.r.o., se sídlem nábřeží Závodu míru 2737, Pardubice, zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem tř. Míru 66, Pardubice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007 č. j. 3 Cmo 195/2007-433, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 12. 2. 2007 č. j. 36 Cm 103/2003-398, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V dané věci Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 4.125.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 15,5 % z dlužné částky od 15.9.2001 do zaplacení a o nákladech řízení rozhodl tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit jejich náhradu žalované Bytové družstvo POSEIDON ve výši 122.344,- Kč a žalované ADAM-ZEUS s.r.o. ve výši 1223.310,- Kč. Vrchní soud jako soud odvolací rozhodl napadeným rozsudkem o potvrzení rozsudku krajského soudu, neboť po zopakování dokazování dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je věcně správné. Krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že mandátní smlouva mezi stěžovatelkou a žalovanými, z níž se odvíjel předmět sporu, je platná, protože její nedostatky byly odstraněny, avšak stěžovatelce přesto nelze poskytnout právní ochranu, neboť mandátní smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. Vrchní soud se neztotožnil s právními závěry krajského soudu, přičemž dospěl k právnímu názoru, že mandátní smlouva nebyla platně uzavřena. Dále vrchní soud konstatoval, že stěžovatelka nesplnila povinnost tvrzení, a následně tak i neunesla důkazní břemeno ohledně posouzení žalobního žádání podle zásad vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka byla seznámena se změnou právního náhledu na platnost mandátní smlouvy a měla prostor reagovat dalšími tvrzeními a návrhy důkazů.
Námitky stěžovatelky směřují do procesní stránky věci, a to pouze do odvolacího řízení; stěžovatelka nejprve namítá, že vrchní soud dospěl k závěru o věcné správnosti odvoláním napadeného rozhodnutí a zároveň konstatoval, že právní posouzení věci krajským soudem bylo nesprávné (posouzení platnosti mandátní smlouvy). Stěžovatelka je přesvědčena, že věcnou správnost rozhodnutí je možné konstatovat pouze v případě, když jsou správná nejen skutková zjištění, ale i jejich právní posouzení. Pokud tomu tak (v daném případě) není, bylo na místě přistoupit ke kasačnímu rozhodnutí, aby účastníci měli možnost reagovat novými tvrzeními a návrhy na provedení důkazů a tato tvrzení či důkazy nebyly vyloučeny z možného přezkoumání řádným opravným prostředkem (odvoláním).
Ústavní soud musí přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že k rozsudku odvolacího soudu vedly jiné důvody ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně, nemůže se však ztotožnit s tvrzením, že takový postup vedl k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005 Sb. (účinnost ode dne 1.4.2005) totiž změnila ust. §219 o.s.ř. do té podoby, že "Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné." Z tohoto ustanovení plyne, že pro závěr o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně není významné, zda a do jaké míry odvolací soud učinil shodná zjištění o skutkovém stavu věci jako soud prvního stupně, či zda a do jaké míry shodně aplikoval hmotné právo. Podstatné je, zda rozhodnutí soudu prvního stupně odpovídá ve svém výroku tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů odvolacího soudu. Skutečnost, že odvolací soud vedly ke shodě výroků odlišné důvody, není podstatná (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/06, IV. ÚS 417/05, II. ÚS 836/06 nebo názor "komentářové literatury" in Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 7. vydání, C.H. Beck, Praha, 2006, str. 1160-1). To platí tím spíše v komparaci se zněním před citovanou novelou, kdy ust. §219 o.s.ř. pouze stanovilo, že "Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné." Pokud tedy stěžovatelka rozporovala rozhodnutí vrchního soudu v tom smyslu, že se opírá o jiné důvody než rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze než konstatovat, že takovému postupu nelze přiznat rozpornost s úpravou de lege lata. V projednávané věci se tak nejedná o tzv. překvapivé rozhodnutí vymezené judikaturou Ústavního soudu ve vztahu k právní úpravě předchozí.
Dále stěžovatelka namítala, že vrchní soud zcela změnil právní náhled na posuzovanou věc, když dospěl k závěru, že právní náhled Krajského soudu (o platnosti mandátní smlouvy a o zamítnutí žaloby s ohledem na uzavření mandátní smlouvy v rozporu s dobrými mravy) není správný a věc je třeba posoudit podle zásad vydání bezdůvodného obohacení. Předseda senátu měl přistoupit k poučení podle ust. §118a o.s.ř., stěžovatelce (ani nikomu jinému) se však vůbec žádného poučení nedostalo. Došlo tak k situaci, kdy vrchní soud rozsudek krajského soudu potvrdil po změně právního náhledu nezakládajícího důvod změny rozhodnutí (ve věci samé) krajského soudu, aniž by postupoval podle §118a o. s. ř., jak bylo jeho povinností (blíže např. nález III. ÚS 618/04). Protokolované pouhé "předestření názoru" bez jakéhokoliv poučení nemůže uvedený nedostatek nijak zhojit. Právní důsledky nemůže mít ani poučení, kterého se žalobci dostalo před krajským soudem, neboť se jednalo o poučení v ranném stadiu řízení, kdy krajský soud zastával právní názor posléze opuštěný a k další změně právního hodnocení přistoupil sám vrchní soud. Žalobci se nedostalo žádného signálu o tom, že by vrchní soud přistupoval k posuzování věci samé podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení.
Výtce stěžovatelky o vadě řízení spočívající v nedostatku poučení soudem I. stupně podle ust. §118a o. s. ř. zakládající tvrzenou protiústavnost však přisvědčit nelze. Absence tohoto poučení protiústavnost napadených rozhodnutí založit nemůže, zejména když se bere v úvahu, že směr nových právních úvah a právní kvalifikace byl stěžovatelce předestřen vrchním soudem při ústním jednáním dne 5. 12. 2007 a bylo tak zcela zřejmé, jakým směrem bude vrchní soud své následující úvahy zaměřovat: "Účastníkům předestřen právní názor odvolacího soudu z provedeného dokazování s tím, že se jeví z těchto důkazů, že ke vzniku smlouvy mandátní č. 0-310-101 nedošlo" (srov. str. 430 spisu). Stěžovatelka tak měla možnost se vyjádřit, a in eventum svá tvrzení doplnit včetně návrhů na provedení důkazů ve vztahu ke změněnému právnímu názoru (v komparaci se soudem prvního stupně), ovšem dle protokolu o ústním jednání právní zástupce stěžovatelky pouze uvedl, že "ani toto stanovisko nemění nic na tvrzeních a důvodech odvolání žalobce, neboť uvažoval s neplatností smlouvy. Právní zástupce žalobce v závěrečném návrhu odkazuje na obsah svého odvolání..." Není přesné tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti, že se jí "nedostalo žádného signálu o tom, že by Vrchní soud přistupoval k posuzování věci samé podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení." Stěžovatelka byla zastoupena právním zástupcem, přičemž po předestření právního názoru jí muselo být zřejmé, že v případě vrchním soudem dovozené absence právního důvodu k jejímu tvrzenému plnění je nutnou konsekvencí subsumpce tvrzeného plnění pod institut bezdůvodného obohacení (např. takto reagoval i právní zástupce žalované ADAM-ZEUS s.r.o.: "...s ohledem na předestřený právní názor odvolacího soudu má za to, že bylo na žalobci, aby tvrdil a prokazoval bezdůvodné obohacení na straně žalovaných, k čemuž nedošlo..."). V jistém směru přiléhavým se zde jeví být poukaz na zásadu vigilantibus iura scripta sunt. Jak konstatoval Ústavní soud kupř. v usnesení sp. zn. II. ÚS 511/05 k ustanovení §118a o.s.ř. "Citované ustanovení v praxi zajišťuje, aby rozhodnutí obecných soudů bylo pro účastníky řízení předvídatelné, aby nebyli zaskočeni jiným právním názorem soudu na věc, a aby mohli případně tvrdit skutečnosti významné z hlediska tohoto jiného právního názoru soudu a nabídnout k jejich prokázání důkazy... Takové rozhodnutí však není nepředvídatelné, stěžovateli muselo být známo, že taková právní kvalifikace je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení. Ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. rozhodně nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí, jak stěžovatel naznačuje. Z toho též vyplývá, že odvolacímu soudu nevznikla ani další poučovací povinnost vůči stěžovateli ohledně doplnění skutkových tvrzení či důkazů." V usnesení sp. zn. II. ÚS 841/06 Ústavní soud uvedl, že "poučovací povinnost dle §118a o.s.ř. není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení." Obdobně jako v dané věci argumentoval Ústavní soud též v usnesení sp. zn. III. ÚS 1826/07. Poukaz stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 618/04 je nepřípadný, neboť tehdejší věc byla ve své podstatě odlišná, poněvadž "... měl odvolací soud (i s přihlédnutím k tomu, že podle současné právní úpravy je jeho činnost v zásadě činností přezkumnou), při dodržení zásad spravedlivého procesu věc zrušit a vrátit ji soudu I. stupně k dalšímu řízení a dát tak stěžovateli možnost reagovat na změněný právní náhled..." V nyní posuzované věci ovšem vrchní soud nebyl povinen zrušit prvostupňové rozhodnutí. Další principielní odlišnost spočívá v tom, že ve věci sp. zn. III. ÚS 618/04 soud právě kumulací pochybení v podobě nezrušení prvostupňového pochybení a absence postupu dle §118a odst. 2 o.s.ř."odňal stěžovateli reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat", nicméně v projednávané věci byl stěžovatelce právní názor vrchního soudu předestřen a měla možnost na něj reagovat. Je namístě též uvést, že stěžovatelka poté, co jí krajský soud - ve stadiu řízení, kdy měl nadání smlouvu za absolutně neplatnou a s tímto názorem účastníky seznámil - uložil v rámci postupu podle §118c o.s.ř. (koncentrace řízení), aby označila důkazy o poskytnutí takového plnění a o tom, že cena, jejíhož zaplacení se domáhá, je cenou obvyklou, v soudem určené lhůtě žádné důkazy v tomto směru neoznačila a nepředložila (srov. str. 6 napadeného rozsudku). Koncentrace řízení směřuje k vydání rozhodnutí v "přiměřené lhůtě" a ze své vnitřní logiky zvyšuje procesní odpovědnost účastníků řízení (odpovědnost za výsledek sporu).
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl (rozsudek krajského soudu stěžovatelka napadla toliko formálně pouze v petitu ústavní stížnosti, tedy aniž by jakkoli argumentovala, proč je zatížen dle jejího názoru protiústavností; Ústavní soud v něm neshledal žádný prvek protiústavnosti).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
Jiří Nykodým,
předseda senátu