ECLI:CZ:US:2008:3.US.1239.08.1
sp. zn. III. ÚS 1239/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. června 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky ve věci navrhovatele P. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem Příkop 2a, 604 27 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2008 sp. zn. 4 Tdo 1438/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. září 2007 sp. zn. 7 To 307/2007 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2007 sp. zn. 10 T 133/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k dotčení jeho ústavně zaručených základních práv a porušení ústavních kautel zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
Dle odůvodnění ústavní stížnosti mělo se tak stát tím, že obecné soudy v trestní věci stěžovatele vycházely ze skutkových zjištění (kdy měl ve více případech fyzicky a psychicky týrat svou manželku, takže v celkem třech případech utrpěla zranění, v důsledku kterých musela vyhledat lékaře, a to v roce 2000, 2003 a 2006), na jejichž základě posoudily jeho jednání jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, přičemž tato skutková podstata "vznikla až dne 1. 6. 2006". Uvedené potom znamená, jak zdůrazňuje stěžovatel, že pokud byl odsouzen i za jednání spadající do doby předchozí, jde o retroaktivní působení zákona v jeho neprospěch. Takto (k jeho tíži) bylo údajně postupováno i při hodnocení důkazů, když tvrdí, že za jediný důkaz svědčící o jeho nevině považovaly soudy výpověď poškozené. Z těchto důvodů se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Pro oblast práva trestního zákaz retroaktivity v neprospěch původce zákonem postižitelného jednání je obsažen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Čl. 39 jemu předřazený mimo jiné říká, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.
Z pohledu ústavněprávního posouzení nalézají výtky stěžovatele referenční hledisko v kautele, dle níž "ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Tento postup zahrnuje zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu. Jestliže tedy někdo jedná v důvěře v nějaký zákon, nemá být v této své důvěře zklamán." (nález sp. zn. IV. ÚS 215/94, srov. kupř. i nálezy sp. zn. III. ÚS 232/96, Pl. ÚS 21/96, III. ÚS 611/01, Pl. ÚS 33/01 a další).
Nejvyšší soud (povolán ex lege ke sjednocování soudní judikatury, srov. §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jakož i kupř. nález sp. zn. III. ÚS 126/04) v odůvodnění svého rozhodnutí, jímž odmítl dovolání stěžovatele pro neopodstatněnost, pod aspektem ústavněprávních kautel ve vztahu k předmětné trestní věci, resp. jejímu posouzení konstatoval, že u pokračování v trestném činu, které tvoří jediný skutek, se za dobu spáchání činu považuje doba ukončení trestného činu, tedy okamžik, kdy byl ukončen poslední útok, a nikoli doba dokonání trestného činu. K tomu dále v rámci svých rozhodovacích důvodů dodal, že podle souhrnu právních norem účinného v době, kdy byl spáchán poslední dílčí útok, se pak posuzují i všechny předcházející útoky, pokud však byly trestné i podle dřívějšího souhrnu právních norem; tudíž tu část jednání pachatele, které se dopustil před změnou trestního zákona, lze posoudit spolu s částí jednání spáchaného po této změně jako pokračující nebo trvající trestný čin tehdy, jestliže byly útoky spáchané za účinnosti dřívějšího zákona trestné (přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1993 sp. zn. Tzn 12/93). Konstatoval, že v daném případě bylo jednání stěžovatele trestné minimálně podle §197a trestního zákona či §8 odst. 1, §221 odst. 1 trestního zákona, přičemž považoval v této souvislosti za nerozhodné, zda bylo či mohlo být zahájeno trestní stíhání, např. s ohledem - jak namítal stěžovatel - na ustanovení §163 trestního řádu.
Sluší se potom připojit, že takto se vypořádává s uvažovanou problematikou i další srovnatelná judikatura Nejvyššího soudu (kupř. sp. zn. 3 Tz 155/2000, 3 Tdo 1115/2003, 5 Tdo 595/2005, 3 Tdo 1431/2006, 11 Tdo 272/2007 a další).
Rozhodnutí obecných soudů, jež stěžovatel ve svém návrhu napadá, ve smyslu ústavně zakázané retroaktivity (v neprospěch pachatele trestného činu) dle názoru Ústavního soudu ústavněprávně nepřípustné konsekvence nezakládá.
Totéž platí i ve vztahu ke stěžovatelem namítanému hodnocení důkazů, které Ústavní soud (nadto bez opětovného jejich provedení) nepřehodnocuje, nýbrž - jak se podává z jeho dnes již ustálené rozhodovací praxe - toliko posuzuje, zda příklon k obecným soudem vyvozenému skutkovému závěru nevykazuje prvky svévole (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další), to v trestním řízení případně i z pohledu zásady "in dubio pro reo". Dlužno říci, že z obsahu odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, s nimž se ztotožnil následně i odvolací soud, se oproti tvrzením stěžovatele podává logická myšlenková konzistentnost a náležitá pečlivost při utváření výsledného skutkového základu, jakož v tom rámci i to, že (zdaleka) nevycházel pouze z tvrzení poškozené, jak stěžovatel (upřednostniv při své kritické argumentaci pouze část jeho rozhodovacích důvodů) uvádí.
Na základě tohoto posouzení návrhu stěžovatele bylo tudíž mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu