ECLI:CZ:US:2008:3.US.781.06.1
sp. zn. III. ÚS 781/06
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 22. ledna 2008 sp. zn. III. ÚS 781/06 ve znění opravného usnesení ze dne 15. února 2008 ve věci ústavní stížnosti Komerční banky, a. s., proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2006 č. j. 6 Ca 123/2006-83, ze dne 22. 9. 2006 č. j. 11 Ca 214/2006-79 a ze dne 27. 12. 2006 č. j. 9 Ca 126/2006-103, jimiž byly zamítnuty stěžovatelčiny žaloby ve věci rozhodnutí celního orgánu, kterými bylo stěžovatelce uloženo zaplatit z titulu tzv. globální celní záruky další částky, ačkoli stěžovatelka již z titulu této záruky v plné výši plnila, za účasti Celního ředitelství Praha.
I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 781/06, sp. zn. III. ÚS 829/06 a sp. zn. III. ÚS 820/07 se spojují ke společnému řízení s tím, že tyto věci budou nadále vedeny pod sp. zn. III. ÚS 781/06.
II. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2006 č. j. 6 Ca 123/2006-83, ze dne 22. 9. 2006 č. j. 11 Ca 214/2006-79 a ze dne 27. 12. 2006 č. j. 9 Ca 126/2006-103 bylo porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2006, č.j. 6 Ca 123/2006-83, ze dne 22. 9. 2006, č.j. 11 Ca 214/2006-79, a ze dne 27. 12. 2006, č.j. 9 Ca 126/2006-103, ve znění usnesení ze dne 13.3.2007, se zrušují.*)
IV. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
__________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 15. 2. 2008
Odůvodnění:
Třemi samostatnými ústavními stížnostmi, jež vycházejí z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Městského soudu v Praze, vydaná v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Samostatnými žalobami proti rozhodnutím správního orgánu, podanými k Městskému soudu v Praze, se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí vydaných Celním ředitelstvím Praha (dále též jen "žalovaný", resp. v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník") v celním řízení, a to:
1. Rozhodnutí ze dne 25. 2. 2005 zn. 13480/04-21-44, kterým žalovaný k odvolání stěžovatelky změnil rozhodnutí Celního úřadu Beroun ze dne 15. 4. 2004 č. j. R/400044/2004, jímž byla stěžovatelka (ručitelka) vyzvána k zaplacení pohledávky za dlužníkem (obchodní společností TOLL, spol. s r. o.) sestávající z pohledávky na cle ve výši 124 478,05 Kč a dani z přidané hodnoty 175 221,95 Kč, jen tak, že "místo pohledávky cla ve výši 124 478,05 Kč se uvádí částka 124 778,05 Kč", přičemž "ostatní části rozhodnutí zůstávají beze změn".
Předepsaný celní dluh vznikl dle žalovaného nezaplacením "dluhu vyměřeného společnosti TOOL, spol. s r. o., na JCD 11772047003816 ze dne 17. 2. 1997" v zákonem stanovené lhůtě, a to po jeho "částečné úhradě exekucí z účtu" dlužníka, přičemž povinnost ručitele k placení "vznikla v souladu s ustanovením §260l odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb.", když "vymáhání dluhu bylo na dlužníkovi neúspěšné a Komerční banka, a. s., se v záruční listině ... č. j. PR-243/96-044 ze dne 10. 4. 1996, pro jiné operace než režim tranzitu, systém globální celní záruky, zavázala splnit zaručenou výši dluhu společně a nerozdílně s dlužníkem", a to až do částky 300 000 Kč uvedené v záruční listině (viz věc sp. zn. 6 Ca 123/06 Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 Afs 39/2006 Nejvyššího správního soudu).
2. Rozhodnutí ze dne 25. 2. 2005 zn. 13480/04-21-63, kterým žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Beroun ze dne 15. 4. 2004 č. j. R/400063/2004 o povinnosti ručitele k plnění, jímž byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení pohledávky za dlužníkem TOLL, spol. s r. o., sestávající z pohledávky na cle ve výši 79 715,52 Kč a dani z přidané hodnoty 175 524 Kč, tj. celkem 255 239,52 Kč.
Celní dluh je podle žalovaného důsledkem nezaplacení "dluhu vyměřeného společnosti TOOL, spol. s r. o., na JCD 11772047004390 ze dne 20. 2. 1997" v zákonem stanovené lhůtě, a to po jeho "částečné úhradě exekucí z účtu" dlužníka, přičemž povinnost ručitele k placení je odůvodněna shodně jako v předchozím rozhodnutí (věc sp. zn. 11 Ca 214/06 Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 Afs 45/2006 Nejvyššího správního soudu).
3. Rozhodnutí ze dne 25. 2. 2005 zn. 13480/04-21-11, kterým žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Beroun ze dne 15. 4. 2004 č. j. R/400011/2004, jímž byla stěžovatelka coby ručitelka vyzvána k zaplacení pohledávky dlužníka TOLL, spol. s r. o., sestávající z pohledávky na cle ve výši 213 523,90 Kč a dani z přidané hodnoty 86 476,10 Kč, tj. celkem 300 000 Kč.
Celní dluh žalovaný zdůvodnil shodně jako v předchozím případě, ve vazbě na nezaplacení "dluhu vyměřeného společnosti TOOL, spol. s r. o., na JCD 11772046037799 ze dne 28. 11. 1996" v zákonem stanovené lhůtě, a to po jeho "částečné úhradě exekucí z účtu" dlužníka, s odkazem na shodnou záruční listinu (věc sp. zn. 9 Ca 126/06 Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 Afs 168/2006 Nejvyššího správního soudu).
Rozsudky ze dne 31. 10. 2005 č. j. 6 Ca 141/2005-39, ze dne 24. 11. 2005 č. j. 11 Ca 141/2005-40 a ze dne 10. 2. 2006 č. j. 9 Ca 144/2005-41 Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení. Ve svých závěrech vyšel především z názoru, že globální zajištění celního dluhu je právním institutem veřejného práva, v němž se rozšiřující výklad neuplatní; jazykovým výkladem rozhodného ustanovení §256 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění do 1. 7. 1997, (dále jen "celní zákon") pak dovodil, že "globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění", přičemž "z pojmu globální záruky je nutno dovodit i to, že zárukou jsou zajišťovány do budoucna všechny celní dluhy jednoho dlužníka, které se sčítají", a jde tedy o "zajištění celkového, souhrnného celního dluhu vzniklého ... z jedné či více konkrétních operací, k nimž je záruka přijata, a nikoliv o zajištění neurčitého počtu jednotlivých dluhů". Není-li výše celního dluhu známa a musí být odhadnuta [§257 odst. 1 písm. b) celního zákona], má být odhad proveden v nejvyšší možné výši celního dluhu (dluhů); je tudíž nezbytné, aby "zaručená výše dluhu" (ručitelský závazek) byla mezi ručitelem a celním orgánem postavena najisto. Z ujednání obsaženého v záruční listině pak podle názoru městského soudu vyplývá ručitelský závazek "limitovaný částkou 300 000 Kč"; oproti tomu přijmout výklad žalovaného by znamenalo, že "celková výše poskytovaného ručení není určitá a závazek takto sjednaný byl absolutně neplatný pro neurčitost" a byl by "v rozporu s institutem ručení vůbec". Soud pak uzavřel, že tím, že žalobce částku uvedenou v záruční listině již uhradil, byl ručitelský závazek splněn.
Ke kasačním stížnostem žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne 13. 4. 2006 č. j. 7 Afs 39/2006-71, ze dne 31. 5. 2006 č. j. 7 Afs 45/2006-68 a ze dne 12. 10. 2006 č. j. 7 Afs 168/2006-87 napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil; odvolávaje se na svoji ustálenou rozhodovací praxi (kupř. rozsudek ze dne 23. 9. 2005 č. j. 5 Afs 206/2004-82), jakož i na právní názor Ústavního soudu k otázce (pojmu) globální celní záruky, vyslovený v usnesení ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 54/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, usnesení č. 2, str. 463), posoudil závěry žalovaného správního orgánu jako "ústavně konformní, a tudíž zcela v souladu s celním zákonem". Logickým výkladem ustanovení §256 celního zákona kasační soud dovodil, že "globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění, což vyplývá i ze samotného pojmu globální záruky ...", tedy i "do budoucna všechny celní dluhy určitého dlužníka", přičemž "globálnost poskytnuté záruky je nutno ... chápat nikoli ve vztahu k výši ručení ..., nýbrž ve vztahu k neomezenému, blíže neurčenému počtu dovozů". K témuž dospívá kasační soud též "vyložením smyslu a účelu globálního zajištění celního dluhu" a vychází ze samotného institutu celního dluhu a jeho vzniku, zejména pak z ustanovení §238 celního zákona, podle něhož "celní dluh při dovozu vzniká vždy při každém jednotlivém dovozu, a to okamžikem přijetí celního prohlášení"; naopak "dovodit vznik jednoho celního dluhu z několika dovozů" z celního zákona podle jeho názoru nelze. Z ustanovení §256 a §260 odst. 1 celního zákona, jakož i ze samotného textu záruční listiny je tudíž zřejmé, že ručením (bez ohledu na formu zajištění) se vždy zajišťuje konkrétní celní dluh, čemuž svědčí ostatně též použití jednotného čísla užitého pojmu. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že "globálním zajištěním celního dluhu je po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťován každý celní dluh celního dlužníka, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné či více operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena, nikoli souhrnně všechny celní dluhy tohoto subjektu"; v daném případě tak žalobce ručil za každý ze vzniklých dluhů vždy do výše 300 000 Kč, nikoli "pouze do úhrnné výše 300 000 Kč za všechny vzniklé celní dluhy", jelikož "vyčerpáním rozsahu ručitelského závazku na některých platbách by tak, při opačném chápání smyslu institutu globální záruky, veškeré dále poskytnuté záruky postrádaly smyslu".
Vycházeje z vyloženého právního názoru Nejvyššího správního soudu, Městský soud v Praze (stížností napadenými) rozsudky ze dne 18. 7. 2006 č. j. 6 Ca 123/2006-83, ze dne 22. 9. 2006 č. j. 11 Ca 214/2006-79 a ze dne 27. 12. 2006 č. j. 9 Ca 126/2006-103 žaloby stěžovatelky zamítl.
V ústavních stížnostech stěžovatelka namítá, že orgány veřejné správy, jakož i Nejvyšší správní soud vyložily (ve všech projednávaných věcech) rozhodná ustanovení celního zákona a s tím související povinnosti z předmětné záruční listiny účelově a "zcela nepřípustným a rozšiřujícím způsobem". Došlo k tomu zanedbáním tradičních výkladových metod a zejména Nejvyšší správní soud se podle stěžovatelky "zjevně opřel o obecný fiskálně politický smysl zákonné úpravy" ve prospěch zájmů státu, vycházeje z nesprávné interpretace právních závěrů obsažených v usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 54/2000 (viz výše). Právní názor, podle kterého se "omezení uvedené v záruční listině týká nikoli souhrnu všech celních dluhů ... dlužníka, za kterého se banka zaručila, nýbrž pouze každého jednotlivého celního dluhu ze zcela neomezené řady celních dluhů, které může ... dlužník v rámci příslušného celního režimu způsobit", naprosto ignoruje základní zásady spravedlnosti a právního státu, zejména princip právní jistoty. Stěžovatelka míní, že při interpretaci pojmu celní záruky a povahy jejího omezení je třeba zohlednit skutečnost, že počet možných jednotlivých celních dluhů je v době podpisu záruční listiny neurčitý a nepředvídatelný; pak ovšem výklad zastávaný celními orgány a Nejvyšším správním soudem implikuje "fakticky neomezené ručení", kdy ručitel "nemá žádnou právní jistotu, pokud jde o výši budoucího závazku" (a to za situace, kdy hodnotu a počet operací prováděných celním deklarantem nemůže ovlivnit). Odkazujíc na právní názor Ústavního soudu vyslovený ve věci sp. zn. IV. ÚS 666/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 145, str. 291), má za to, že byl-li možný dvojí výklad zákona (s ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny), bylo nutno dodržovat princip v pochybnostech mírněji (in dubio mitius); výklad užitý soudem je však výkladem "přísnějším" (není-li vůbec "svévolným"). V dané věci jde navíc o konkurenci interpretačních alternativ (sp. zn. II. ÚS 644/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 85, str. 321), jež si vyžaduje "zásahu Ústavního soudu", neboť zde nelze hovořit ani o ustálené judikatuře (ku podpoře odkazuje jak na prvotní rozhodnutí Městského soudu v Praze, tak i na jeho další rozhodnutí sp. zn. 38 Ca 87/99, in Soudní judikatura 2/2000, s. 124, či na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 165/1999, in Soudní judikatura 2/2000, s. 130). Nepřípustně a nezákonně "uloženým celním dluhem" (celkem padesáti pěti rozhodnutími správního orgánu jí bylo uloženo plnění "v celkovém souhrnu mnohonásobně přesahujícím částku 300 000 Kč") byla donucena (pod hrozbou exekuce) k zaplacení více než 12 miliónů Kč, čímž došlo i k zásahu do jejího práva vlastnit majetek. Porušení práva na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny) pak stěžovatelka spatřuje v tom, že v "novém řízení" rozhodl Městský soud v Praze bez jednání, aniž si předtím k tomu znovu vyžádal její souhlas (§51 odst. 1 soudního řádu správního).
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Karla Cháberová a JUDr. Naděžda Řeháková ve vyjádřeních k ústavní stížnosti uvedly, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu, jímž byl soud v tomto řízení vázán.
Vedlejší účastník řízení Celní ředitelství Praha zopakoval ve svých vyjádřeních závěry Nejvyššího správního soudu k dané problematice a ku jejich podpoře odkázal jak na svůj konzistentní interní výklad pojmu globálního zajištění celního dluhu, tak na právní závěry vyplývající z usnesení Pl. ÚS 54/2000 (viz výše). Upozornil též na výsledek řízení před Evropským soudem pro lidská práva ve věci č. 55631/00 a č. 55728/00, v nichž byla posuzována otázka určitelnosti a předvídatelnosti závazků ve vztahu k uplatňování ručení z titulu záruční listiny vystavené dle přílohy 25 vyhlášky č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona, ve znění vyhlášky č. 8/1996 Sb., a vyjádřil nesouhlas s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 643/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 142, str. 373), vydaným ve věci týchž účastníků.
Vzhledem k tomu, že všechny tři ústavní stížnosti jsou co do svého obsahu totožné a směřují proti rozhodnutím vydaným ve věcech, jejichž skutkový základ i právní aspekty jsou shodné, byly z důvodu hospodárnosti řízení v souladu s ustanovením §63 zákona o Ústavním soudu (§112 odst. 1 občanského soudního řádu) spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.
Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Klíčové je, že posuzované ústavní stížnosti se jak z hlediska vymezení subjektového, tak rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu zcela identifikují se stěžovatelčinými stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezem ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 643/06 (viz výše) a dále pak nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 819/07, IV. ÚS 624/06, IV. ÚS 669/06, IV. ÚS 666/06, III. ÚS 783/06, III. ÚS 741/06, III. ÚS 109/07, III. ÚS 319/07, III. ÚS 151/07 a III. ÚS 924/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 47, nálezy č. 167, 191, 192, 203, 210, 209, 212, 214, 213 a 211).
Ve všech těchto věcech Ústavní soud ústavním stížnostem stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí městského soudu zrušil.
Jelikož jsou tato rozhodnutí účastníkům daného řízení (jakož i účastníku vedlejšímu) známa, je nadbytečné reprodukovat jak rozhodné skutkové okolnosti, tak i konkrétní právní závěry, na jejichž základě Ústavní soud již rozhodl. To je významné potud, že se tyto závěry uplatní i v dané věci, neboť závaznost vykonatelných nálezů zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.
Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze tedy trpí stejným ústavněprávním deficitem, který byl identifikován v jiných věcech týchž účastníků, pročež na příslušná (výše označená) rozhodnutí Ústavního soudu, resp. jejich odůvodnění, zde postačí již jen odkázat.
Je proto praktické jen připomenout vůdčí názory Ústavního soudu, vyjádřené jmenovitě v nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06.
Ústavní soud zde především zdůraznil, že "státní moc si při stanovení a vybírání daní a poplatků musí počínat v mezích stanovených zákonem", přičemž "ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny je třeba vykládat nikoli pouze v tom smyslu, že orgán veřejné moci je oprávněn uplatnit vůči jednotlivci zákonem konstituovanou pravomoc, a to jakýmkoliv způsobem, nýbrž je rovněž třeba jej vykládat v materiálním smyslu, tj. tak, aby orgán veřejné moci při výkonu své pravomoci respektoval ochranu základních práv jednotlivce" (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 650/05 ze dne 16. 8. 2007, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 130, str. 217). Jak dále zdůraznil "z příkazu vnitřní souladnosti a nerozpornosti právního řádu plyne požadavek, aby tentýž právní institut (zde ručení) znamenal totéž, bez ohledu na to, v jakém odvětví práva je zrovna aplikován, což se nestalo (srov. nález sp. zn. III. ÚS 358/99 ze dne 12. 10. 2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 147, str. 53, nebo i rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 2 Afs 81/2004-54 ze dne 26. 10. 2005, č. 791/2006 Sb. NSS nebo www.nssoud.cz)".
Pozitivněprávní zakotvení pojmu globální zajištění celního dluhu (resp. globální celní záruky) jako institutu jednoznačně limitujícího globální ručení za součet (více) celních dluhů nejvyšší zaručenou částkou a stanovícího povinnost uživateli záruky přinesl až zákon č. 1/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a to změnou ustanovení §259 odst. 2 celního zákona, jestliže s účinností od 1. 7. 2002 nově stanovil, že "... lze použít globální záruku k zajištění celního dluhu nebo dluhů, které vznikly nebo mohly vzniknout ze zajištěných operací, až do výše zaručené částky. Uživatel globální záruky odpovídá za to, že celní dluh nebo součet celních dluhů, které vznikly nebo by mohly vzniknout ze zajištěných operací, nepřekročí zaručenou částku. Dojde-li k překročení zaručené částky, je uživatel globální záruky povinen o této skutečnosti neprodleně informovat celní orgán, který globální záruku povolil.".
Do této doby byl obsah pojmu globální celní záruky seznatelný fakticky pouze z obsahu příloh podzákonného právního předpisu (srov. čl. I bod 13 ve spojení s přílohou 25 vyhlášky Ministerstva financí č. 8/1996 Sb., jíž byla s účinností od 15. 1. 1996 změněna vyhláška č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona, a přílohu 35 vyhlášky č. 135/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona, ve znění účinném od 1. 7. 1998 do 30. 6. 1999, resp. tutéž přílohu 35 ve znění účinném od 1. 7. 1999) a z diametrálně odlišného pojetí shodně označeného institutu je zřejmé, že globální celní záruka vystavená před 1. 7. 1998 představuje jiný závazek než záruka vystavená po 1. 7. 1998 a po 1. 7. 1999.
Pro výklad "vágního pojmu" globálního zajištění celního dluhu (z důvodu shora označených nejasností, zejména ohledně stavu před 1. 7. 1998) byla relevantní aplikační praxe celních orgánů; avšak ani tvrzení o koherentnosti výkladu tohoto pojmu nemohly dle zjištění Ústavního soudu obstát.
Ústavní soud tudíž konstatoval, že "předmětná právní úprava byla zcela nepřehledná, což samo o sobě mělo, s ohledem na vztah kvality zákona představujícího zásah do vlastnictví ... k jeho výkladu, nutit orgány veřejné moci k výkladové umírněnosti z jejich strany, která by více šetřila základní právo stěžovatelky".
Podle Ústavního soudu "stěžovatelka nepochybně musela počítat s možností opakovaného plnění teprve až po přijetí vyhlášky č. 135/1998 Sb.", neboť "ani novela celního zákona č. 113/1997 Sb. ... jasné vodítko nedala", protože "rozlišování mezi užíváním gramatických tvarů dluh a dluhy takovým vodítkem není, jestliže samy celní úřady používají slovo dluh pro označení souhrnu celních dluhů ..., resp. tvar dluh v praxi slouží k označení celé skupiny pohledávek".
Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavřel, že "v případě předmětné záruky výklad, který zaujal Nejvyšší správní soud (s odvoláním na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 54/2000), zasáhl do stěžovatelčina práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť byla nucena zaplatit z titulu ručení více, než mohla v době vystavení záruky s ohledem na znění tehdy platných právních předpisů a tehdejší praxi důvodně očekávat". Podle Ústavního soudu "snaha státu maximalizovat fiskální výnosy je legitimní a ústavním pořádkem aprobovaná, avšak musí respektovat předem jasně daný zákonný rámec, jinak dochází k ústavně neaprobovatelnému zásahu do vlastnického práva v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny; veřejná moc nemůže využívat nejasnost právní úpravy, kterou sama vyvolala".
Stejně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 643/06 (jakož i v dalších shora označených věcech) i zde Ústavní soud ústavním stížnostem proto vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
K námitce stěžovatelky, že v "novém řízení" rozhodl městský soud bez jednání, aniž si předtím znovu vyžádal k tomu její souhlas (§51 odst. 1 soudního řádu správního), Ústavní soud připomíná, že k právně stejné otázce téže stěžovatelky se vyčerpávajícím způsobem vyjádřil již v předchozím nálezu ve věci týchž účastníků (ze dne 22. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 819/07 - viz výše), a proto se v podrobnostech na odpovídající část odůvodnění tohoto rozhodnutí v nyní projednávané věci odkazuje rovněž.
K návrhu na úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) se poznamenává, že tato úhrada není automatická a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal (sp. zn. II. ÚS 53/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 26, str. 195); samo dotčení základních práv stěžovatelky zásahem orgánu veřejné moci konstatované nálezem Ústavního soudu však bez dalšího nárok nezakládá. Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu (sp. zn. I. ÚS 662/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, usnesení č. 41, str. 471); takovou okolností je zejména nerespektování již vykonatelného nálezu Ústavního soudu obecným soudem (sp. zn. II. ÚS 53/97 - viz výše), případně taková podoba protiústavnosti zásahu orgánu veřejné moci, která není založena toliko rozdílným náhledem na interpretaci ústavního a jednoduchého práva mezi Ústavním soudem a soudem obecným (sp. zn. IV. ÚS 666/06 - viz výše).
Obdobné okolnosti, jež by odůvodnily přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce, však Ústavní soud ani v nyní posuzované věci [stejně jako kupř. ve věcech sp. zn. III. ÚS 109/07, IV. ÚS 666/06, IV. ÚS 624/06 (vše viz výše) a dalších] neshledal.