ECLI:CZ:US:2008:3.US.921.08.2
sp. zn. III. ÚS 921/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavních stížností 1. Z. V. a 2. J. K., obou zastoupených JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem v Praze 8, Sokolovská 24, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2007 sp. zn. 6 To 97/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 10. 2006 sp. zn. 2 T 26/2006, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 8. 4. 2008, jež byla zaevidována pod sp. zn. III. ÚS 921/08, stěžovatel Z. V. napadl a domáhal se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 4. 2007 sp. zn. 6 To 97/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 10. 2006 sp. zn. 2 T 26/2006. Ústavní stížností ze dne 9. 4. 2008, jež byla zaevidována pod sp. zn. II. ÚS 928/08, stěžovatel J. K. napadl a domáhal se zrušení stejných rozhodnutí. Tyto ústavní stížnosti byly spojeny usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008 č. j. III. ÚS 921/08, II. ÚS 928/08-11 ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. III. ÚS 921/08.
Jak Ústavní soud z ústavních stížností a jejich příloh zjistil, stěžovatelé byli citovaným rozsudkem obvodního soudu uznáni vinnými trestným činem podle §222 odst. 1 trestního zákona v souběhu s trestným činem podle §202 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé i státní zástupce odvolání, načež městský soud výše označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ohledně J. K. ve výroku o trestu zrušil a nově rozhodl tak, že se odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, a dále zamítl odvolání státního zástupce ohledně obžalovaného Z. V. a odvolání obou stěžovatelů. Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, avšak Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Vázán závěrečnými návrhy (petity) ústavních stížností, jimiž stěžovatelé vymezili okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhají, posoudil Ústavní soud návrhy stěžovatelů co do jejich meritorní projednatelnosti tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno, přičemž vyšel z následující argumentace.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení), a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (tj. sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy České republiky, neboť ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sb. n. u."), svazek 19, nález č. 111], tedy je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výjimkami výše citovanými.
Pokud je dle zákona přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, a tento opravný prostředek je stěžovatelem i následně řádně podán (zde řádně podané dovolání), je nezbytné ústavní stížností napadnout i na jeho základě vydané rozhodnutí (zde rozhodnutí Nejvyššího soudu), pokud se kompetentní orgán (zde Nejvyšší soud) námitkami stěžovatele náležitě zabýval.
Uvedený závěr vyplývá z vymezení (rozhraničení) pravomocí orgánů veřejné moci a ze skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, ale je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud je oprávněn se zabývat námitkami stěžovatele pouze za splnění zásady subsidiarity, a to i z toho důvodu, že smyslem a účelem jeho přezkumu je i možnost Ústavního soudu svým rozhodnutím (kasačně) zasáhnout do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který právní řád stěžovateli poskytuje. Případným kasačním zásahem pak Ústavní soud koriguje v rámci systémové hierarchie jím spatřované (protiústavní) excesy orgánů veřejné moci.
Uvedené úvahy pak lze shrnout tak, že k případné nápravě zásahu (excesu) orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96, sp. zn. IV. ÚS 58/95, sp. zn. III. ÚS 181/98 (Sb. n. u. ÚS, svazek 5, usn. č. 13, svazek 7, usn. č. 2, svazek 11, usn. č. 49) a sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 387/06, III. ÚS 2950/07 a další (dostupné na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz)].
Z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatelů je přitom zřejmé, že stěžovatelé uvedli ve svém dovolání (také) námitky, jež předestřeli v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval a podrobně se s nimi vypořádal. Rozhodnutí o dovolání je (tedy) rozhodnutím, jež (zde) musí být ústavní stížností v prvé řadě napadeno, což stěžovatelé, ač zastoupeni kvalifikovaným právním zástupcem, neučinili.
Ústavní soud proto postupoval tak, že ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2008
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu