ECLI:CZ:US:2008:4.US.1210.08.2
sp. zn. IV. ÚS 1210/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. D. H., zastoupeného Mgr. Vladanou Pščolkovou, advokátkou advokátní kanceláře v Ostravě, Jurečkova 16-20, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 429/2007-560 ze dne 23. ledna 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 77 P a Nc 89/2004, 0 P 171/2002-394 a) ze dne 19. března 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s odkazem na rozpor zejména s čl. 3 odst. 1 a odst. 2, čl. 5, čl. 6 odst. 2, čl. 9 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"), čl. 32 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z podané ústavní stížnosti, připojené přílohy a ze spisu okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 P 171/2002 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem č. j. 77 P a Nc 89/2004, 0 P 171/2002-394 a) ze dne 19. března 2007 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") rozhodl ve věci péče o nezl. S. H. (dále jen "nezletilý") tak, že nezletilého svěřil do péče jeho matky Mgr. E. B. (dále jen "matka"). S účinností od 1. září 2004 byla otci uložena povinnost platit na výživu nezletilého částku 1.300,- Kč měsíčně, bylo vyčísleno výživné za období od 1. září 2004 do 31. března 2007 a rozhodnuto o jeho splatnosti, jakož i o splatnosti výživného za dobu od 1. dubna 2007 do 1. dne měsíce následujícího po doručení tohoto rozsudku. Dále byl upraven styk stěžovatele s nezletilým, a to každý lichý týden v roce od pátku 17:00 hodin do neděle 17:00 hodin s tím, že tato úprava neplatí pro dobu hlavních letních prázdnin, jarních prázdnin, vánočních a velikonočních svátků, přičemž po dobu hlavních letních prázdnin je otec oprávněn stýkat se s nezletilým po dobu 3 prvních týdnů po sobě jdoucích v měsíci červenci, po dobu vánočních svátků v každém sudém roce od 25. 12. 9:00 hodin do 29. 12. 17.00 hodin a v každém lichém roce od 28. 12. 9:00 hodin do 1. 1. následujícího roku 17:00 hodin, v každém lichém roce po dobu jarních prázdnin, a to od neděle předcházející jarním prázdninám 9:00 hodin do předposledního dne jarních prázdnin, tedy do soboty 18:00 hodin, v každém lichém roce o velikonočních svátcích v době od pátku předcházejícímu Velikonoční pondělí 17:00 hodin do Velikonočního pondělí 17:00 hodin. Matce bylo uloženo nezletilého ke styku řádně připravit, ve stanovenou dobu jej otci řádně a včas předat před domem, ve kterém nezletilý bydlí, a po ukončení styku jej na stejném místě od otce řádně a včas převzít, otci byla uložena povinnost nezletilého řádně a včas převzít před domem, ve kterém nezletilý bydlí, a po ukončení styku jej na stejném místě řádně a včas předat. Návrh stěžovatele na svěření nezletilého do jeho výchovy a stanovení výživného matce byl zamítnut. Stěžovatel byl zavázán zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 14.700,- Kč a žádnému z účastníku nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, a to do celého jeho rozsahu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 13 Co 429/2007-560 ze dne 23. ledna 2008 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně co do rozhodnutí o svěření nezletilého do péče matky, rozhodnutí o výživném stanoveném stěžovateli a o jeho splatnosti, o zamítnutí návrhu stěžovatele na svěření nezletilého do jeho výchovy a stanovení výživného matce potvrdil. Pokud se jedná o úpravu styku stěžovatele s nezletilým, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil následovně: otec je oprávněn stýkat se s nezletilým v každém lichém kalendářním týdnu v roce v úterý od 16:00 do 18:00 a od pátku 17:00 hodin do neděle 18:00 hodin, přičemž tato úprava neplatí v období hlavních letních prázdnin, vánočních prázdnin, jarních prázdnin a velikonočních svátků. O hlavních letních prázdninách je otec oprávněn stýkat se s nezletilým každoročně po dobu 3 týdnů od 9:00 hodin prvního dne styku do 18:00 hodin posledního dne styku, přičemž přesný termín styku je otec povinen matce sdělit písemně do 30. 4. každého roku. O vánočních prázdninách je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým v každém sudém roce od 25. 12. 9:00 hodin do 29. 12. 18:00 hodin a v každém lichém roce od 28. 12. 9:00 hodin do 1. 1. následujícího roku 18:00 hodin. O jarních prázdninách je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým v každém lichém roce, a to od neděle bezprostředně předcházející jarním prázdninám 9:00 hodin do následující soboty 18:00 hodin. Dále je otec oprávněn stýkat se nezletilým v každém sudém roce od pátku předcházejícího velikonočním svátkům 17:00 hodin do Velikonočního pondělí 18:00 hodin. Matka je povinna nezletilého ke styku řádně připravit a otci ve stanovenou dobu před domem, v němž nezletilý bydlí, předat. Otec je povinen nezletilého ve stanovenou dobu převzít a po ukončení styku na tomtéž místě řádně a včas předat matce. Výrok rozhodnutí soudu prvního stupně stanovující stěžovateli uhradit České republice na náhradě nákladů řízení částku 14.700,- Kč odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím nepřiznal odvolací soud žádnému z účastníků.
Stěžovatel s rozhodnutím obecných soudů nesouhlasí. V rozsáhlém odůvodnění své stížnosti vyjadřuje především nesouhlas s tím, že obecné soudy nesvěřily nezletilého do střídavé výchovy stěžovatele a matky, když má za to, že všechny zákonné podmínky pro tuto úpravu péče o nezletilého byly splněny. Styk stěžovatele s nezletilým jak o něm rozhodl odvolací soud, byť byl proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozšířen, považuje stěžovatel s ohledem na své možnosti a potřeby nezletilého za nedostatečný. Obecné soudy podle stěžovatele nerespektovaly shora citovaná ustanovení Úmluvy, když měly nedostatečně zohlednit zájem dítěte jako určující kritérium pro rozhodnutí o svěření nezletilého do péče rodičů. Stěžovatel vytýká obecným soudům nedostatečné dokazování, zejména neprovedení výslechu nezletilého, a nesprávné hodnocení provedených důkazů a vyvození chybných skutkových závěrů. Dále měly podle stěžovatele soudy rozhodnout též na základě neprokázaných tvrzení.
Stěžovatel uzavírá, že ze strany obecných soudů došlo ústavně nepřípustným způsobem k zásahu do jeho rodičovských práv a především do práv nezletilého, nebyly respektovány normy zákona o rodině, Úmluva, Listina a Ústava a bylo porušeno i právo stěžovatele na spravedlivý proces a zásada rovnosti stran.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti, tj. zejména zda byla ústavní stížnost podaná osobou zjevně oprávněnou.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podmínkou tedy je, aby stěžovatel byl přímo účastníkem v řízení před Ústavním soudem, nikoliv tvrzeným účastníkem.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je podána stěžovatelem a nikoliv jeho synem - nezletilým. V části, ve které se stěžovatel domáhá ochrany práv svého syna, se proto jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nad to konstatuje, že i kdyby byla ústavní stížnost podána stěžovatelem jako zákonným zástupcem v zastoupení nezletilého, bylo by o namítaném porušení ústavně zaručených práv nezletilého Ústavním soudem rozhodnuto stejně jako bylo rozhodnuto ve vztahu ke stěžovateli.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je (ve vztahu ke stěžovateli) zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně zjišťování skutkového stavu a provádění a hodnocení důkazů je záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není povolán přezkoumávat ani to, zda obecné soudy ze zjištěných skutečností vyvodily (ne)správné právní závěry. To vše s výjimkou případů, jak tomu však v projednávané věci není, kdy dospěje k závěru, že případné omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález III. ÚS 31/97, Sb.n.u., sv. 8, str. 149 (161)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález III. ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl.
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a zčásti potvrdil a zčásti změnil jej opodstatněně. V obsáhlém odůvodnění se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil celé své rozhodnutí, a to zejména v otázce proč nebyl nezletilý svěřen do střídavé výchovy a proč byl svěřen do péče matky a v otázce úpravy styku nezletilého, tedy v částech rozhodnutí především stěžovatelem napadaných. Vypořádal se též se všemi návrhy stěžovatele na doplnění dokazování. Proti dokazování a skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, která odvolací soud po jejich přezkoumání převzal jako věcně správná pro odvolací řízení, nelze mít z hlediska zachování ústavně zaručených práv námitek. V přístupu obecných soudů k matce a stěžovateli neshledal Ústavní soud jakoukoli nerovnost a je bez pochyb, že stěžovatelova věc byla obecnými soudy řádně projednána. Postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí pak nelze v žádném případě označit za svévolný, nepřiměřený či jinak se spravedlnosti příčící. Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v daném případě postupovaly v souladu s ústavními principy ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a stěžovatelovo právo na soudní ochranu (zahrnující dílčí práva, jejichž porušení bylo stěžovatelem namítáno) tak nebylo dotčeno.
Ústavní soud pak neshledal ani porušení rodičovských nebo jiných ústavně zaručených práv stěžovatele. Ve vztahu ke stěžejní námitce stěžovatele stran nesvěření nezletilého do střídavé péče stěžovatele a matky je na tomto místě nutno konstatovat, že v řízení před obecnými soudy byla dostatečně prokázána neexistence části předpokladů nutných pro takový typ úpravy výchovy nezletilého, když bez nich nelze uzavřít, že byly naplněny všechny podmínky stanovené ustanovením §26 zákona o rodině. Obecné soudy tak nezletilého do střídavé výchovy nesvěřily správně a žádná rodičovská práva stěžovatele tak v důsledku takového rozhodnutí nebyla porušena. Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak než je právní závěr stěžovatele, nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a zde ho odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, neboť žádné relevantní skutečnosti, které by svědčily o porušení jím uváděných ústavně zaručených práv, neuvádí.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zčásti jako podanou někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Nad rámec rationis decidendi, jako obiter dictum, v souvislosti s rozhodováním předmětné věci Ústavní soud opětovně poukazuje na skutečnost (obdobně jak učinil v době neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu - viz zejména nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 136/97, III. ÚS 142/98, III. ÚS 206/98, III. ÚS 187/98), že je ve věcech dle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu nucen provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela Nejvyššímu soudu. Současný "systém" dovolacího řízení nezná jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, jakož i prostředek sjednocování judikatury v předmětných otázkách, nežli je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu