ECLI:CZ:US:2009:1.US.270.09.1
sp. zn. I. ÚS 270/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem Roudnice nad Labem, Riegrova 1100, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2008, čj. 10 Co 211/2006 - 351, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedeného usnesení odvolacího soudu, kterým zastavil odvolací řízení a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení. Stěžovatelka tvrdí, že pokud odvolací soud, při rozhodování o nákladech řízení, neshledal důvod pro aplikaci §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"), porušil princip spravedlivého procesu. Odůvodnění jeho rozhodnutí vykazuje znaky libovůle a formalistického přístupu k §150 a §146 odst. 2 OSŘ. Odvolací soud nemohl dostatečně zkoumat podmínky pro aplikaci §150 OSŘ, neboť neznal majetkové, sociální, osobní a jiné poměry účastníků, ani na ně nevznesl dotaz. Stěžovatelka je zcela nemajetná, jejím jediným příjmem zůstává invalidní důchod postižený exekučním příkazem, byla rovněž osvobozena od soudních poplatků. Došlo tak k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem, usnesením ze dne 23. 10. 2008, čj. 10 Co 211/2006 - 351, zastavil odvolací řízení a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalobci L. M. náklady odvolacího řízení ve výši 21.491,40 Kč. Jednalo se o spor o vypořádání společného jmění účastníků, ve kterém stěžovatelka podala odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2005, čj. 16 C 48/2003 - 330. Dříve, než o podaném odvolání odvolací soud rozhodl, vzala své odvolání zpět.
III.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů je samostatnou záležitostí obecných soudů.
Po seznámení se s ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Jejím těžištěm je nesouhlas stěžovatelky se skutečností, že odvolací soud, při rozhodování o náhradě nákladů řízení, neaplikoval v její prospěch ustanovení §150 OSŘ. Ústavní soud přezkoumal předmětné rozhodnutí v rozsahu napadeném stěžovatelkou, tvrzený zásah do jejího práva na spravedlivý proces však neshledal.
Při posuzování problematiky nákladů řízení, tedy problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle.
Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů posuzovat úspěch stran řízení ve věci a případné související otázky (jako je v tomto případě procesní zavinění stěžovatelky ve vztahu k zastavení řízení) a podle toho také rozhodovat o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, pokud v nich nedojde k výše popsanému procesnímu excesu.
Ústavní soud připomíná, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, která ústavněprávní roviny nedosahuje. Závěru odvolacího soudu, že v dané věci nejsou důvody pro postup podle §150 OSŘ, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. Pouze v postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000).
Pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel náhradu nákladů řízení ve smyslu §150 OSŘ zcela či zčásti přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 397/05, II. ÚS 821/06). V případě, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatuje, že podmínky pro aplikaci §150 OSŘ neshledal, jak je tomu i v případě stěžovatelky, nepředstavuje tato okolnost sama o sobě zásah do jejího práva na spravedlivý proces. Podstatné je, že odvolací soud odůvodnil, byť stručně, proč o nákladech řízení rozhodl podle §146 odst. 2 věty druhé OSŘ. Odvolací soud tak zaujal, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Otázkou náhrady nákladů řízení se odpovídajícím způsobem zabýval a posuzoval možnost jejího přiznání v celém kontextu věci. Ústavní soud v jeho rozhodnutí neshledává z hlediska ústavnosti žádné pochybení, ani v něm nespatřuje projev libovůle.
Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem odvolacího soudu nesouhlasila, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit. Jednalo se o rozhodnutí vydané v řízení o vypořádání společného jmění bývalých manželů, tedy ve sporu, ve kterém se majetkové poměry účastníků vždy podrobně zkoumají. Příslušné skutkové podklady tedy odvolací soud měl a o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Jeho rozhodnutí tak nelze označit za svévolné, excesivní nebo rozporné s principy spravedlnosti. Je vždy na účastnících daného řízení, aby odpovědně vážili své procesní kroky. V daném řízení byli oba účastníci zastoupeni advokáty.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení shora zmíněných práv stěžovatelky nedošlo, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu