ECLI:CZ:US:2009:2.US.1429.09.1
sp. zn. II. ÚS 1429/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. P., zastoupeného JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře KINDL & Partneři, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1507/2008 ze dne 26. února 2009, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. května 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto jeho dovolání ve věci, v níž byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 28/2008 - 3081 ze dne 6. května 2008 uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že nechal podepsat statutárními orgány obchodní společnost Chemopetrol Group, a. s., ve více vyhotoveních kupní smlouvu, přičemž poslední stranu s ověřenými podpisy statutárních orgánů použil k vyhotovení pěti dalších kupních smluv týkajících se nemovitostí ve vlastnictví uvedené obchodní společnosti, jež takto převedl na sebe a čtyři další osoby, a způsobil tím uvedené obchodní společnosti škodu ve výši nejméně 11.570.000 Kč. Za to mu byl uložen jednak trest odnětí dvou roků, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou roků, a dále peněžitý trest ve výši 50.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Tvrdí, že v jeho věci orgány veřejné moci opakovaně porušily jeho ústavně zaručená práva, v prvé řadě právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel předesílá, že nejen trestnou činnost od počátku popíral, ale dokonce ani dodnes si nedovede představit, jak by se jí měl dopustit, a obecné soudy mu to ani nijak nevysvětlily. Domnívá se, že nejméně v několika aspektech dosáhlo ignorování rozporu mezi provedenými důkazy intenzity ústavní nekonformnosti celého trestního řízení, jež proti němu bylo vedeno. Především tím, že soudy ignorovaly rozpory mezi důkazy, nehodnotily je a dokonce se jimi zhusta ani nezabývaly. Kromě pravosti podpisů statutárních orgánů, které byly notářsky ověřeny, bylo v řízení zjištěno, že za všechny převedené nemovitosti bylo společnosti podle kupních smluv zaplaceno a ta poté zaplatila daň z převodu nemovitostí, ačkoliv o prodeji údajně neměla nic vědět, přičemž spolupůsobení stěžovatele zde bylo již samotnou strukturou společnosti vyloučeno. Společnost se dokonce samostatnou smlouvou zaručila za úvěr jednoho z kupců právě na pořízení převáděné nemovitosti, ač o jejím prodeji údajně nevěděla, přičemž tento kupec předsedovi představenstva společnosti (nikoliv tedy stěžovateli) za to vyplatil provizi. Přitom údajně měla být použita poslední strana jiné smlouvy, ačkoliv v ověřovací knize notáře figuruje jedna z vytýkaných smluv. Statutární orgány také nikdy nevysvětlily, proč podepisovaly dvanáct paré smlouvy ohledně ruiny rodinného domu za cca 50.000 Kč. Rozebírá i následná šetření a trestní stíhání, která byla v této souvislosti vedena.
3. Tím vším se ovšem dovolací soud nezabýval. Zabýval se však revizním znaleckým posudkem zpracovaným ohledně předmětných nemovitostí a z toho plynoucí otázkou škody pro trestnost vytýkaného jednání. Reviznímu znaleckému posudku vytýká, že jako srovnávací materiál použil mimo jiné informace o cenách nemovitostí v jiném místě a čase. Dovolací soud tedy výslovně aproboval zjištění ceny nemovitostí, převedených v roce 1996 podle metodiky z roku 1999 a navíc na základě srovnání s cenami jiných pozemků podle inzerátů zveřejněných v roce 2006. Ani dovolací soud se tedy tímto rozporem nezabýval. Dále s odkazem na rozhodnutí publikované v dřívějším Bulletinu Nejvyššího soudu (č. 3/1978 pořadové číslo 27) argumentuje, že k dokonání trestného činu podvodu nestačí, aby se pachatel dopustil podvodného jednání, musí zde dojít k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podle bodu 2) výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze však byly odprodány nemovitosti v hodnotě 3.000.000 Kč za částku 3.500.000 Kč, a nedošlo tedy k obohacení na úkor poškozené společnosti. V některých případech tedy nemohlo dojít k obohacení jiné osoby, pokud byly nemovitosti koupeny za cenu převyšující cenu zjištěnou znaleckým posudkem, což byly podle původních znaleckých posudků s jedinou výjimkou všechny, a nakonec taková zůstala jediná. Škodou způsobenou trestným činem je totiž podle ustálené rozhodovací praxe obecných soudů i názorů teorie zmenšení majetku poškozeného. Dovolacímu soudu vytýká, že se s touto námitkou nijak nevypořádal, přestože s ní souznělo i vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nepovažuje za správnou argumentaci, že plnění "kupních cen" ve prospěch poškozeného bylo již jen plněním náhrady škody, protože tyto kupní ceny neplatil stěžovatel, ale nabyvatelé nemovitostí.
4. Konečně s odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva stěžovatel vytýká neúměrnou délku řízení, když od zahájení trestního stíhání do pravomocného usnesení uplynulo dvanáct let, a to pro dlouhé období nečinnosti.
5. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti soustavně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů a není jim ani nadřízen. Nemůže tedy zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci vymezené Ústavou České republiky, pokud jejich rozhodnutí či jemu předcházející řízení nepředstavuje porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
6. Podobně Ústavní soud zdůrazňuje subsidiární povahu ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany základních práv a svobod s ohledem na to, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci jako celku. To platí i pro řízení dovolacího soudu o dovolání (srov. sp. zn. I. ÚS 55/04, N 114/34 SbNU 187; aj.). Pokud tedy nyní stěžovatel uplatňuje ignorování rozporu mezi provedenými důkazy v intenzitě ústavní nekonformnosti (viz výše bod 2), aniž by tutéž námitku uplatnil v dovolání (což stěžovatel ani netvrdí), pak ohledně těchto námitek materiálně nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky nápravy, a proto jsou tyto námitky v řízení o ústavní stížnosti nepřípustné. Těžko lze rušit rozhodnutí dovolacího soudu (a ničeho jiného se stěžovatel nedomáhá) pro pochybení, kterého se dovolací soud vůbec nemohl dopustit.
7. Ohledně námitky vztahující se k výkladu skutkové podstaty trestného činu podvodu si stěžovatel evidentně protiřečí, když na jedné straně uvádí, že ji dovolací soud ignoroval, a na druhé straně nesouhlasí s jeho závěry v této otázce. Ve skutečnosti se totiž dovolací soud zabýval námitkami stěžovatele i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v dané věci. Dovolací soud stručně řečeno vyložil, že ke spáchání trestného činu došlo uvedením v omyl pracovníků katastrálního úřadu ohledně zákonnosti předmětných smluv, čímž došlo ke škodě převedením nemovitostí bez vůle jejich majitele. V souladu se svojí rozhodovací činností pak uvedl, že následné nahrazení škody, za což označil plnění z podvodné kupní smlouvy, nemá vliv na trestnost jednání. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud by byl výklad stěžovatele doveden ad absurdum, tak by za trestné nikdy nemohlo být považováno zbavování majetku vlastníka bez jakékoliv legitimity a zákonného oprávnění, pokud by současně byla poskytnuta náhrada za tento majetek. V takovém výkladu by bylo jen stěží možné dohledat pozitivní povinnosti státu plynoucí z čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Právě ustanovení §250 trestního zákona je totiž ve skutečnosti výrazem pozitivních povinností státu v tomto směru. Proto lze považovat závěry dovolacího soudu za ústavně souladné. Nic na tom nemění skutečnost, že onu náhradu škody poškozenému poskytly také čtyři jiné osoby, což našlo svůj odraz v rozhodnutí, jímž byl poškozený se svým nárokem na náhradu škody odkázán na pořad věcí občanskoprávních.
8. Podobně lze tedy považovat za ústavně souladný i závěr dovolacího soudu, že za škodu je nutno považovat obvyklou hodnotu všech převedených nemovitostí z roku 1996 (nikoliv tedy jen rozdíl mezi touto hodnotou a vyplacenými kupními cenami). Z toho ovšem také plyne, že se dovolací soud zabýval i znaleckým posudkem Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, který stěžovatel napadá, a jenž podle závěru dovolacího soudu reflektuje ceny nemovitostí obvyklé v daném místě v době podvodného převodu. Ostatně argumentace stěžovatele proti němu sama sebe oslabuje tím, že na straně jedné hovoří o "značném množství podkladů" tohoto znaleckého posudku a současně napadá zahrnutí "jen" dvou inzerátů z roku 2006. V každém případě sama skutečnost, že obecné soudy na spornou otázku zaujaly jiný názor než stěžovatel, není způsobilá věc posunout do ústavněprávní roviny (srov. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).
9. Pokud jde o námitku neúměrné délky řízení je jednak třeba s ohledem na absenci vymezení doby tvrzené nečinnosti soudu uvést, že pokud měl stěžovatel v průběhu řízení od 1. července 2004 za to, že dochází k průtahům, měl k dispozici procesní prostředek k odstranění průtahů v řízení před obecnými soudy, a to návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. Z argumentace stěžovatele však nevyplývá, že by jej využil. Především je ale třeba uvést, že s účinností od 1. března 2009 byla zákonem č. 41/2009 Sb., do právního řádu zakotvena možnost domáhat se náhrady škody pro nesprávný úřední postup spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Stěžovatel přitom netvrdí, že by využil před podáním ústavní stížnosti alespoň tohoto zákonného prostředku nápravy. Z obou důvodů je s ohledem na výše vyložený princip subsidiarity ústavní stížnosti námitka průtahů v řízení nepřípustná. Ústavní soud jen pro úplnost podotýká, že ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, není důvodem pro zrušení vydaných rozhodnutí (viz sp. zn. I. ÚS 585/04, N 143/38 SbNU 117; III. ÚS 70/97, N 96/08 SbNU 375; aj.).
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele napadeným rozhodnutím dovolacího soudu, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu