ECLI:CZ:US:2009:2.US.2264.08.1
sp. zn. II. ÚS 2264/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. H., právně zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem České mládeže 135, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 3 Tdo 881/2008, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. 8 To 36/2008 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. 56 T 9/2007, spojené s návrhem na zrušení čl. I, bod č. 2 zákona č. 320/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu ublížení na zdraví dle §222 odst. 1, 3 tr. zákona, za což byl odsouzen podle §222 odst.3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků. Podle §39a odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákona byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zákona bylo stěžovateli uloženo ochranné ústavní protialkoholní léčení. Stěžovateli byla dále dle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit M. V. 7.144 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky 92.711 Kč.
Odvolání stěžovatel podal pouze proti výši uloženého trestu, vrchní soud je však zamítl. Následně podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podal odvolání jen proti výši uloženého trestu a odvolací soud sice shledal polehčující okolnosti v doznání a ve skutečnosti, že stěžovatel z místa činu neutekl, nepovažoval je však za dostačující, aby odůvodňovaly postup dle ust. §40 odst. 1 tr. zákona. Přísnost uloženého trestu stěžovatel nespatřuje ani tak v individuálních právních aktech - rozhodnutích soudů I. a II. instance, ale v "nastavení" právní úpravy, tj. v samotném systému trestního zákona. Obhajoba se o této skutečnosti zmiňovala již v rámci odvolání a odvolací soud jí v tomto dal také za pravdu.
Trestný čin vraždy i trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zákona jsou z hlediska systematického členění trestního zákona shodně zařazeny pod trestné činy proti životu a zdraví v hlavě sedmé. Právní teorií i praxí je pak všeobecně přijímán názor, že trestné činy mají z hlediska své nebezpečnosti, resp. závažnosti určitou hierarchii (tr. čin vraždy je závažnější než tr. čin krádeže), která se mimo jiné odráží i v rozpětí jejich trestních sazeb. Trestný čin vraždy je jeden z nejzávažnějších (ne-li vůbec nejzávažnější) trestných činů vůbec. V hlavě sedmé tr. zákona je pak vražda mimo jakoukoliv pochybnost nejzávažnějším zde uvedeným trestným činem. Tomu by měla logicky odpovídat i její trestní sazba, resp. tato sazba by měla být ve vztahu k trestním sazbám jiných skutkových podstat uvedených v hlavě sedmé trestního zákona vždy přísnější. Tak tomu však není. Za trestný čin vraždy dle ust. §219 odst. 1 tr. zákona lze uložit trest odnětí svobody v rozpětí trestní sazby deset až patnáct let, zatímco za trestný čin ublížení na zdraví dle §222 odst. 1, 3 tr. zákona je možno uložit trest odnětí svobody deset až patnáct let nebo i výjimečný trest. V "základní" trestní sazbě tak není mezi oběma trestnými činy jakýkoliv rozdíl, naopak prostřednictvím možnosti uložení výjimečného trestu se tak stává trestný čin ublížení na zdraví dle §222 odst. 1, 3 tr. zákona dokonce závažnějším, tzn. přísněji postižitelným.
Tato disproporce, která vede již v obecné rovině k faktické nerovnosti mezi účastníky (obžalovanými) v trestním řízení o trestných činech vraždy, resp. ublížení na zdraví dle §222 odst. 1, 3 tr. zákona, vychází přitom přímo ze zákona. Není přitom možné argumentovat, že tuto disproporci je možné korigoval prostřednictvím individuálních právních aktů (rozsudku). Zákon č. 320/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, je tak nejen zcela nesystematickým, ale jelikož ve svém důsledku popírá zásady rovnosti a spravedlnosti v rámci trestního práva, je i zákonem protiústavním. Proto stěžovatel spojil svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení čl. I, bodu č. 2 zákona č. 320/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud i Vrchní soud v Praze.
Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v podaném dovolání v zásadě nebrojil proti učiněným skutkovým zjištěním, ale namítal, že trest odnětí svobody, který mu byl v posuzované věci uložen, je příliš přísný, neboť soudy v jeho věci neaplikovaly ani moderační ustanovení obsažené v §40 odst. 1 tr. zákona. Dále v důvodech podaného dovolání polemizoval v uvedeném smyslu s platnou právní úpravou. Dle dovolacího soudu dovolací důvod, a v této souvislosti vznesené námitky nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, neboť námitky směřují pouze do druhu a zejména výše uloženého trestu, nikoli do případného nesprávného právního posouzení předmětného skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Jako obiter dictum dodal, že soudy příslušný trest uložily v rámci zákonem stanovené sazby a zejména odvolací soud vysvětlil, proč neaplikoval ustanovení §40 odst. 1 tr. zákona, případně ustanovení §32 odst. 2 tr. zákona.
Vrchní soud uvedl, že stížnost sice směřuje proti jednotlivým rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo podle stěžovatele porušeno jeho ústavní právo, primárním problémem však je zákonnost použitého ustanovení §222 odst. 3 trestního zákona, podle nějž ustanovení je skutečně možno uložit za trestný čin ublížení na zdraví přísnější trest než za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona přesto, že u trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 3 trestního zákona se předpokládá pouze nedbalostní smrtelný následek, zatímco u trestného činu vraždy musí být tento následek zaviněn úmyslnou formou. V tomto směru také je třeba chápat poznámku v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, která je v ústavní stížnosti citována. Podle názoru vrchního soudu se skutečně jedná o absurditu, kterou zákonodárce do trestního zákona vtělil novelou ve stížnosti citovanou.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z podané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel primárně brojí proti tvrzené protiústavnosti napadeného ustanovení zákona a až sekundárně proti usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházejícím rozhodnutím, jež se opírají o napadenou zákonnou úpravu.
V napadeném usnesení Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelem podané dovolání nenaplňuje ani jeden ze zákonných důvodů dle §265b trestního řádu, neboť směřuje výlučně proti výši uloženého trestu. S tímto závěrem Nejvyššího soudu se Ústavní soud ztotožňuje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze tedy především namítat, že skutek, jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován, či že se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotně právní posouzení (než posouzení skutku), které může být nesprávné, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích.
Nejvyšší soud pak - se zřetelem na uvedené ustanovení zákona a na jeho ustálený výklad - dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písmeno g) tr. řádu nebyl uplatněnými námitkami stěžovatele materiálně naplněn. Z charakteru stěžovatelovy argumentace předestřené v dovolání lze podle přesvědčení Ústavního soudu jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ust. §265b tr. řádu přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je totiž vždy povinen posoudit nejdříve otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoliv jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz např. usnesení sp.zn. II. ÚS 279/03, http://www.nalus.cz).
Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky směřující pouze do druhu a zejména výše uloženého trestu materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, což řádně a dostatečně odůvodnil, nelze tomuto závěru vytýkat žádné pochybení, zejména ne pochybení ústavněprávní povahy, a na ústavní stížnost je nutno pohlížet jako na zjevně neopodstatněnou.
V další části ústavní stížnosti napadá stěžovatel rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je namístě mít především na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. řádu) není vždy, vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů, posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 a další).
Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení základních práva stěžovatele Ústavní soud v souzené věci neshledal.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako podaný po lhůtě stanovené zákonem podle §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona, odmítl.
Společně s ústavní stížností stěžovatel podal rovněž návrh na zrušení čl. I, bod č. 2 zákona č. 320/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavní soud návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona, podaný společně s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle ust. §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu