ECLI:CZ:US:2008:3.US.1170.08.1
sp. zn. III. ÚS 1170/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Plzni, T. G. Masaryka 25, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. 7 To 84/2007, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 2 T 18/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V jednotlivostech stěžovatel především namítá, že soudy (prvního i druhého stupně) nepostupovaly v plném souladu se základními zásadami trestního řízení, uvedenými zejména v ust. §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Zdůrazňuje, že měl s poškozeným "velice dobré vztahy", což bylo provedenými důkazy potvrzeno, pročež schází motiv trestného činu. Dále nebylo prokázáno, že to byl on, kdo zakrýval krevní stopy; trasologickým stopám na místě činu, které jednoznačně od něj nepocházely, nebyla věnována dostatečná pozornost, resp. nebylo vyjasněno, komu stopy v krvi patří. Stěžovatel namítá, že závěr o vině nelze dovodit z toho, jak naložil s tělem poškozeného poté, když zjistil, že zemřel. Má zato, že veškeré dokazování směřovalo k jeho usvědčení ze spáchání trestného činu; další verze, které se v daném případě nabízely, totiž prověřovány nebyly. Takový postup pak "logicky" vyústil v závěr soudů o tom, že nepřímé důkazy tvoří uzavřený celek, který svědčí jednoznačně pro jeho vinu a současně s jistotou vylučuje možnost jiného závěru. Důkazy, které by vyvrátily možnost, že na místě činu se v kritické době nacházela další osoba, která ve skutečnosti napadla poškozeného, však provedeny nebyly.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trváni 12 roků.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítnul stěžovatelovo odvolání.
Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl tak, že je usnesením ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 6 Tdo 7/2008 dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Ačkoli stěžovatel ohlásil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti byly jeho námitky namířeny proti skutkovým zjištěním, přičemž existence extrémních rozporů mezi těmito zjištěními a vyvozenými právními závěry shledána nebyla. Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání bylo podáno "z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu", což je důvodem jeho odmítnutí podle výše označeného ustanovení trestního řádu.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje, v jejím odůvodnění však proti němu nebrojí, jeho zrušení nenavrhuje a ani jeho kopii k ústavní stížnosti nepřiložil.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06, III. ÚS 362/06 a další).
Tomu pak zásadně odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež se nabízí její posouzení jakožto návrhu nepřípustného, který Ústavní soud odmítne [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Uvedené platí nepochybně tehdy, zpochybnil-li by stěžovatel v ústavní stížnosti (podle jejího obsahu) závěry obecných soudů vyslovené ku právnímu posouzení skutku [srov. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]; pak je logicky nutné trvat na tom, že ústavní stížnost - vymezením svého rozsahu - musí zahrnovat (v tzv. petitu) návrh, aby poslední rozhodnutí, jež právě tuto otázku posuzovalo (byť jím dovolací soud dovolání odmítl), bylo (rovněž) odstraněno. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným zrušením se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví.
Pro hodnocení situace, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti (jak je tomu v posuzované věci) vyjadřuje srozumění se závěrem, jímž dovolací soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl (ať by tak učinil výslovně nebo jen tím, že usnesení dovolacího soudu nenapadl), je namístě mít především na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně.
V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".
Z toho plyne, že je-li stěžovatelem podané dovolání správně posouzeno jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. řádu - a o tom není důvod v dané věci pochybovat - pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (k němuž došlo dne 10. 9. 2007).
Z důvodů uvedených je ústavní stížnost věcně neprojednatelná a Ústavní soud nemůže, než ji odmítnout [§43 odst. 1 písm. b), resp. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj