ECLI:CZ:US:2008:3.US.2039.08.1
sp. zn. III. ÚS 2039/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Krejčířem, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 6 Tdo 412/2008, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 9. 2007, č.j. 4 To 357/2007-178, a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 24. 4. 2007, č.j. 2 T 302/2005-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení "čl. 12 bodu 2" a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru stěžovatele obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces zejména tím, že nepostupovaly podle zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu.
V jednotlivostech stěžovatel poukázal na to, že:
1. Syn "údajného" poškozeného V. B. M. B. "nemluvil pravdu", protože "ze zadního vchodu, kterým vešel do domu není pro převýšení na přední vchod a související chodbu vidět". Požadovaný vyšetřovací pokus, který by uvedené mohl prokázat, proveden nebyl, a k předložené fotodokumentaci soudy nepřihlédly.
2. Soudy bagatelizovaly rozpor mezi výpovědí svědků M. B. a L. B. (matky "údajného" poškozeného) co do "časových údajů i údajů skutkových".
3. Jejich výpovědím odporuje též obsah výpovědí L. P., V. V. a E. R. O "údajných průvodních příznacích zranění" V. B. se přitom žádný ze svědků nezmiňuje.
4. "Je zjevným paradoxem", že vůči L. P. trestní stíhání nebylo ani zahájeno, ačkoli důkazy byly "absolutně stejné"; tím "nechce dovozovat vinu svého přítele, ale jen to, jak absurdně může být ze stejných důvodů jeden vinen a druhý nevinen".
5. Sdělení Nejvyššího soudu, že "není odvolacím soudem dalšího stupně", ve svých důsledcích znamená odepření spravedlnosti.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona. Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil [§258 odst. 1 písm. b) tr. řádu] a znovu rozhodl [§259 odst. 3 tr. řádu] tak, že jej uznal vinným týmž trestným činem. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že "dne 2. 2. 2005 okolo 20,30 hodin v Mostě, ul. Pionýrů č. 2673/14 bl. 304, spolu s další neustanovenou osobou napadli slovně i fyzicky V. B., přičemž po něm požadovali vrácení dlužné finanční hotovosti a vyhrožovali mu, že ještě jednou přijdou a pokud peníze nedostanou, že mu vymlátí okna, podpálí dům, a v důsledku tohoto jednání poškozený utrpěl lehká zranění s dobou léčení nepřesahující 7 dní".
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§265b tr. řádu). Z tohoto usnesení se podává, že posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatele ohlášenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1. písm. g) tr. řádu podřaditelné, jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění; ty však coby způsobilé dovolací důvody zákon nepřipouští. Dovolací soud pak poukázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 298/02, IV. ÚS 29/07, III. ÚS 78/05, II. ÚS 681/04).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel nezpochybňuje úsudek dovolacího soudu, že v dovolání uplatněné námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním, stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů. Úvaha stěžovatele o "odepření spravedlnosti" je pak než všeobecnou výhradou vůči legálnímu vymezení opravného prostředku, jímž dovolání je, a pro úspěch ústavní stížnosti bezpochyby nepostačuje. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit; tím však posuzovaná věc očividně není. Pro ústavněprávní přezkum je pak postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do stěžovatelovy ústavní stížnosti, jestliže směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu.
Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je namístě mít především na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08 a další).
Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu