ECLI:CZ:US:2009:2.US.303.09.1
sp. zn. II. ÚS 303/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. Š., právně zastoupeného JUDr. Dagmar Zadákovou, advokátkou se sídlem Pražská 810/16, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2008 č. j. 53 Co 471/2008-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení výše uvedeného usnesení odvolacího soudu, a to pro domnělé porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 3. 9. 2008 č. j. 19 C 268/2007-43 ve znění jeho opravy zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby a stěžovateli (žalovanému) uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 21.812,70 Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení založil na §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., neboť ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování stěžovatele, který zažalovanou jistinu a posléze i příslušenství pohledávky uhradil v průběhu řízení. Současně soud konstatoval, že žalovaným nebyly tvrzeny, a tím spíše prokázány jakékoliv skutečnosti, které by odůvodňovaly postup soudu dle §150 o.s.ř. Městský soud napadeným usnesením potvrdil odvoláním napadený výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (se zřetelem k tomu, že žalobkyni žádné náklady nevznikly). V odůvodnění městský soud především uvedl, že stěžovatel z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno (ke zpětvzetí žaloby došlo z důvodu splnění jeho platební povinnosti vymáhané žalobou), přičemž neshledal žádné okolnosti, pro které by byl dán důvod k tomu, aby žalobkyni náhrada nákladů řízení nebyla ve smyslu §150 o.s.ř. přiznána. Takovým důvodem nemůže být skutečnost, že teprve v průběhu řízení žalobkyně zmocnila ke svému zastoupení advokáta; není totiž možné jakkoliv zpochybnit právo účastníka řízení zvolit si zástupce pro řízení v kterémkoliv jeho stádiu, nehledě na to, že v daném případě žalobkyně zmocnila k zastupování advokáta poté, kdy stěžovatel uhradil jistinu, nicméně nadále mělo být jednáno o příslušenství této pohledávky a bylo možné předpokládat, že v řízení bude pokračováno.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů je samostatnou záležitostí obecných soudů.
Po seznámení se s ústavní stížností dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Jejím těžištěm je nesouhlas stěžovatele se skutečností, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nebyl v dané věci aplikován v jeho prospěch §150 o.s.ř. Ústavní soud přezkoumal předmětné rozhodnutí v rozsahu napadeném stěžovatelem, tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces však neshledal.
Při posuzování problematiky nákladů řízení, tedy problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle.
Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů posuzovat úspěch stran řízení ve věci a případné související otázky (jako je v tomto případě procesní zavinění stěžovatelky ve vztahu k zastavení řízení) a podle toho také rozhodovat o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, pokud v nich nedojde k výše popsanému procesnímu excesu.
Ústavní soud k tomu zdůrazňuje, že v předmětné věci se jedná navíc pouze o výklad a aplikaci §150 o.s.ř.
Závěru, že v dané věci nejsou důvody pro postup podle §150 o.s.ř., nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. Pouze v postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000). Pokud však obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel náhradu nákladů řízení ve smyslu §150 o.s.ř. zcela či zčásti přiznat, není jeho povinností zevrubně vysvětlovat, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 397/05, II. ÚS 821/06). Jak konstatoval Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 270/09, v případě, že obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatuje, že podmínky pro aplikaci §150 o.s.ř. neshledal, nepředstavuje tato okolnost sama o sobě zásah do práva na spravedlivý proces. Podstatné je, že obecný soud odůvodnil, byť stručně, proč o nákladech řízení rozhodl podle §146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. Odvolací soud (ve spojení se soudem prvního stupně) tak v dané věci zaujal, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Otázkou náhrady nákladů řízení se odpovídajícím způsobem zabýval a posuzoval možnost jejího přiznání v celém kontextu věci. Ústavní soud v jeho rozhodnutí neshledává z hlediska ústavnosti žádné pochybení, ani v něm nespatřuje projev libovůle. V dané věci nadto odvolací soud výslovně odůvodnil závěr o neexistenci důvodů pro aplikaci §150 o.s.ř., a neomezil se tak na pouhé zkonstatování, že podmínky pro aplikaci §150 o.s.ř. neshledal.
Skutečnost, že stěžovatel se závěrem odvolacího soudu nesouhlasil, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit. Napadené rozhodnutí nelze označit za svévolné, excesivní nebo rozporné s principy spravedlnosti.
Nad rámec Ústavní soud dodává, že není rozhodné, že odvolací soud mylně uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, že stěžovatel zaplatil po podání žaloby též příslušenství pohledávky. Klíčové totiž je, že toto příslušenství bylo stěžovateli prominuto žalobkyní po podání žaloby. Bylo by naopak nemravné klást okolnost prominutí (části) dluhu (příslušenství žalované pohledávky) - který stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporoval, a naopak uvádí, že sám požádal žalobkyni o jeho prominutí - k tíži žalobkyně. Tedy bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby dobrá vůle žalobkyně směrem ke stěžovateli měla pro ni negativní následek v podobě nepřiznání náhrady nákladů řízení (oproti situaci, kdy by trvala na uhrazení příslušenství žalované pohledávky stěžovatelem a ten ji např. následně uhradil, jak tak učinil u žalované pohledávky).
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k tvrzenému porušení práv stěžovatele nedošlo, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu