ECLI:CZ:US:2009:3.US.2067.09.1
sp. zn. III. ÚS 2067/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Ing. L. Z., zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 26/2007 ze dne 29. 4. 2009 a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích sp. zn. 52 Ca 39/2006 ze dne 21. 12. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá s tvrzením porušení ústavně zaručených práv (čl. 1 odst. 1, 2, čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k uvedené úmluvě) v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích sp. zn. 52 Ca 39/2006, byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu shora označenému, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje č. j. KrÚ-14314/93/2005/OMSŘ/Vod ze dne 24. 3. 2006. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí stavebního úřadu, oddělení stavebně správního, Magistrátu města Pardubic, kterým bylo stěžovateli nařízeno odstranění terénních úprav na jeho pozemcích p. č. 54/4, 54/46 a 54/58 k. ú. Mikulovice u Pardubic, jím provedených bez povolení stavebního úřadu. Krajský soud, přezkoumávající rozhodnutí správního orgánu, měl za prokázáno, že dotčené pozemky jsou dle územního plánu zatíženy protipovodňovým systémem, jednalo se o pozemky, pod jejichž povrchem byla umístěna meliorační zařízení a navazují na ně protipovodňová opatření obce, a vycházel z názoru, že takový skutkový stav třeba subsumovat pod ustanovení §71 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, v tehdy platném znění, a vycházet z předpokladu, že činností spočívající v provedení terénních úprav v rozsahu stěžovatelem realizovaném může dojít k podstatné změně odtokových poměrů. Terénní úpravy tak v daném případě podléhaly režimu uvedeného ustanovení. S ohledem na to, že v průběhu řízení stěžovatel neprokázal - ve lhůtě mu stanovené ke splnění důkazní povinnosti - že stavba je v souladu s veřejným zájmem a ani nepožádal o dodatečné povolení stavby, považoval za správný i postup stavebního úřadu podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona o nařízení odstranění terénních úprav. Vyjádřil se i k vykonatelnosti správního rozhodnutí, jež stěžovatel s ohledem na nemožnost zjistit přesný stav před započetím terénních úprav zpochybnil, a uvedl i důvody, které jej vedly k neprovedení stěžovatelem v průběhu soudního řízení navrhovaných důkazů.
Kasační stížnost, v níž stěžovatel zčásti vznášel obdobné námitky jako nyní v ústavní stížnosti, byla Nejvyšším správním soudem rozsudkem shora uvedeným zamítnuta. Jmenovaný soud měl po posouzení provedeného dokazování, včetně zhodnocení znaleckého posudku předloženého stěžovatelem, z důvodů, které podrobně rozvedl, za prokázáno, že v daném případě bylo přinejmenším prokázáno, že došlo ke snížení retenční schopnosti pozemků, a tudíž došlo ke změně odtokových poměrů - to vše navíc v povodňově zájmovém území. Konstatoval tak, že stavební úřad, který je kompetentní k posouzení podstatné změny odtokových poměrů, své závěry řádně a přesvědčivě zdůvodnil, měl je podloženy a navíc měl svůj úsudek podložen stanovisky specializovaných orgánů veřejné správy. Jak dále uvedl, s některými úvahami krajského soudu (koncentrační charakter lhůty stanovené v ustanovení §88 stavebního zákona a nepředložení relevantních důkazů v této lhůtě) se sice plně neztotožnil, k zásahu do jeho rozhodnutí však s ohledem na své předchozí závěry o změně odtokových poměrů, resp. správnosti aplikace ustanovení §71 stavebního zákona, nepřistoupil, přitom se odvolal na svou dřívější judikaturu, podle níž za situace, kdy je rozhodnutí krajského soudu přezkoumatelné, o čemž nemá v daném případě kasační soud pochybnost, lze nesprávné dílčí závěry korigovat právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu bez toho, aby rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno (rozsudek sp. zn. 6 As 68/2006 ze dne 9. 10. 2008). Nepřisvědčil ani námitce, týkající se neprovedení navrhovaného důkazu, odkazem na ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu - tedy včetně hodnocení dostatečnosti prokázání skutkového stavu. Krajský soud v daném případě zjevně neviděl důvod k dalšímu prokazování skutkové stránky a rovněž kasační soud měl skutkovou stránku, zejména zásadní otázku změny odtokových poměrů, za plně a dostatečně prokázánu, jak předtím podrobně vysvětlil. Nejvyšší správní soud dal také ve svém rozhodnutí jednoznačně najevo, že vliv zavezení pozemku (existenci navážky a jejího značného rozsahu považoval jmenovaný soud s ohledem na obsah spisu rovněž za nesporný a jednoznačně prokázaný) v tak citlivé lokalitě měl být nepochybně zkoumán předem a správní orgány měly mít možnost věc řádně posoudit před provedením prací a nikoliv až zpětně. Podrobně se také vyjádřil k námitce stěžovatele, týkající se uvedení pozemků do původního stavu, a s odkazem na svou dřívější judikaturu ani v tomto směru stěžovateli nepřisvědčil.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel tvrdí neústavnost napadených rozhodnutí, spočívající v porušení ústavní ochrany vlastnictví -neústavní aplikací ustanovení §71 odst. 1 stavebního zákona ve spojení s ustanovením §88 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, tudíž zásah bez reálného zákonného základu. Tvrdí totiž, že jeho činnost nikdy neměla charakter terénní úpravy vyžadující povolení stavebního úřadu ve smyslu ustanovení §71 odst. 1 stavebního zákona, a proto nebylo ani na místě rozhodovat o jejím odstranění. Je přesvědčen, že jeho aktivita objektivně nebyla činností, jíž by podstatně měnil vzhled prostředí nebo odtokové poměry, obsah spisu podle něj nasvědčuje opaku. Rozsudek Nejvyššího správního soudu podle něj přezkoumatelné vypořádání se s otázkou, zda, jak a proč má předmětná změna odtokových poměrů podstatný charakter neobsahuje, oponuje vývodům soudu o poklesu retenční schopnosti mimo jiné i tvrzením mimoprávního nepochopení věci a záměny termínů (plocha a prostor) a žádnou ze svých námitek nepovažuje za jakkoliv vyvrácenou. Tvrdí také zásah do vlastnického práva, jdoucí nad rámec zákonného zmocnění, když mu bylo vrchnostensky uloženo předmětné pozemky "uvést do původního stavu, dle mapového podkladu z projektové dokumentace ´Odvodnění pozemků Hostovice III´..." ačkoliv tento stav nebyl a ani nemohl být oním původním stavem před započetím terénních prací z jeho strany a dovozuje, že orgány veřejné moci stejně jako ustanovení §71 i ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona interpretovaly způsobem nepřiměřeně extenzivním. Tvrdí dále porušení práva na spravedlivý proces, což konkrétně dovozuje z absence zdůvodnění pominutí jím řádně předloženého znaleckého posudku i v odmítnutí provedení výslechu znalce Ing. B. a předloženého posudku znalce Z. V. V poměru k rozhodnutí kasačního soudu dále tvrdí nepřípustnou překvapivost a nerespektování postavení a pravomocí tohoto soudu, když podle něj ze strany tohoto soudu nedošlo k pouhé korekci dílčích nesprávných závěrů, nýbrž k naprosto odlišnému věcnému i právnímu posouzení. Z těchto v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů navrhl zrušení obou napadených rozhodnutí.
Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 52 Ca 39/2006, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že již dříve vymezil své postavení ve vztahu ke správnímu soudnictví po vzniku Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. června 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591; usnesení ze dne 10. září 2008 sp. zn. II. ÚS 442/06, usnesení ze dne 15. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 1187/07 či usnesení ze dne 17. září 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08), dal tak najevo, že započetím činnosti Nejvyššího správního soudu náleží právě tomuto soudu provádět výklad podústavního práva v rámci správního soudnictví a sjednocovat judikaturu správních soudů, a to za současného respektování ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud není povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Takový stav, který by z uvedeného důvodu vyžadoval jeho zásahu, však v dané věci zjištěn nebyl.
Především třeba uvést, že Ústavní soud nezjistil porušení práva na spravedlivý proces. Na rozdíl od stěžovatele po seznámení se s obsahem spisu neshledal, že by právní závěr kasačního soudu byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplýval. Učiněné hodnocení není extrémním excesem při realizaci důkazního procesu, spočívajícím v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další). Jakkoli pak jmenovaný soud v odůvodnění svého rozhodnutí při hodnocení pro danou věc zásadní otázky explicitně nevyjádřil, že zjištěná změna odtokových poměrů je změnou podstatnou, jak to vyžaduje aplikované ustanovení §71 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, je z kontextu odůvodnění jeho rozhodnutí patrno, že právě takovou změnu měl na mysli, když dal jednoznačně najevo, že aplikace uvedeného ustanovení správními orgány byla v daném případě na místě. Stěžovateli také nelze přisvědčit v jeho tvrzení o překvapivosti rozhodnutí kasačního soudu již z toho důvodu, že v průběhu celého řízení před správními orgány a správními soudy šlo stále o výklad a aplikaci týchž ustanovení stavebního zákona. Na podrobné a přesvědčivé zdůvodnění rozhodnutí kasačního soudu, který se s podstatnými otázkami jasně vypořádal, odkazující, také podle Ústavního soudu, na relevantní judikaturu, jež Ústavní soud považuje za ústavně konformní, včetně zdůvodnění neprovedení stěžovatelem navržených důkazů i vykonatelnosti správního rozhodnutí, lze tak odkázat. Z uvedeného je patrno, že Ústavní soud nezjistil porušení práva na spravedlivý proces, aplikaci použitých ustanovení stavebního zákona nepovažuje za neústavní, a tudíž nelze ani přisvědčit stěžovatelově námitce o zásahu do jeho vlastnického práva bez reálného zákonného obsahu, ani za jdoucí nad rámec zákonného zmocnění. Navíc Ústavní soud v souvislosti s okolnostmi případu (rozsah činnosti stěžovatele v povodňové oblasti a její započetí bez vyčkání sdělení stavebního úřadu a pokračování proti stanovisku úřadu) připomíná obsah čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými zájmy a jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, aniž bylo třeba rozhodovat o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu