ECLI:CZ:US:2009:3.US.2573.09.1
sp. zn. III. ÚS 2573/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze, Charvátova 11, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009, č.j. Ncd 304/2009-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení vrchního soudu, neboť jím podle jejího názoru mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv (dále jen "Listiny").
Stěžovatelka se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 564/2008 domáhala proti žalovaným 1/ obchodní společnosti FINAR s. r. o., se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, a 2/ JUDr. Jiřímu Kadeřábkovi, se sídlem v Litoměřicích, Michalská 4, správci konkursní podstaty úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, a. s., se sídlem v Klášterci nad Ohří, Nádražní 214, (dále též "prvnímu" a "druhému vedlejšímu účastníkovi") přiznání specifikované částky z titulu nevyplacené mzdy.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením o návrhu na delegaci věci podaným druhým vedlejším účastníkem rozhodl tak, že věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 564/2008 přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích. Svůj postup podle §12 odst. 2 o. s. ř. vrchní soud odůvodnil konstatováním, že další "skutkově totožné věci se stejnými žalovanými" jsou již vedeny u Okresního soudu v Litoměřicích, pročež je "vhodné", aby i shora uvedená věc byla přikázána jmenovanému soudu, v jehož obvodu má sídlo druhý vedlejší účastník a u něhož jsou "shromážděny listinné důkazy". Poukázal přitom na vlastní usnesení ze dne 10. 7. 2009, č.j. Ncd 257/2009-198, kterým byla věc s totožnými žalovanými (vedlejšími účastníky) již Okresnímu soudu v Litoměřicích přikázána.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že usnesení Vrchního soudu v Praze je "nepřezkoumatelné", jelikož se nevypořádává s oponenturou uplatněnou "vyjádřením k návrhu na přikázání věci" (včetně vytýkaného vzniku "zbytečných nákladů" stěžovatelce a prvnímu vedlejšímu účastníkovi), a porušuje "právo na zákonného soudce" tím, že "postrádá odůvodnění závažnosti takového úkonu", je v rozporu "s ustálenou judikaturou" Ústavního soudu (nálezy sp. zn. IV. ÚS 222/96, I. ÚS 144/2000, III. ÚS 2853/07, III. ÚS 529/08), resp. Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 29 Nd 346/2007) směřující k "restriktivnímu posuzování delegace", a opomíjí "význam principu perpetuatio fori a úpravu obsaženou v ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř.". Vytýká též, že Vrchní soud v Praze rozhodl "ve zcela totožných věcech" rozdílně (usnesení ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. Ncd 307/2009, Ncd 313/2009 a Ncd 318/2009).
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu (co do námitek "nedostatečným odůvodněním" a "rozporem s ustálenou judikaturou"), vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností (sepsanou týmž advokátem), o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou - usnesením ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 2496/09 - odmítl.
K vytýkanému procesnímu postupu Ústavní soud zde uvedl, že Vrchní soud v Praze "náležitě rozvedl důvody vedoucí ho k závěru, že přikázání věci je v posuzovaném případě vhodným opatřením k hospodárnějšímu, rychlejšímu a po skutkové stránce spolehlivějšímu a důkladnějšímu projednání věci, neboť u Okresního soudu v Litoměřicích probíhají spory s obdobným skutkovým základem (jak Ústavní soud zjistil je zde v současné době skutečně vedeno několik takových řízení, např. pod sp. zn. 31 C 620/2008)". Ústavní soud shledal stěžovatelčiny odkazy na judikaturu Ústavního soudu "nepřípadnými, neboť jsou založeny na jiných skutkových okolnostech a závěry vyplývající z těchto citovaných rozhodnutí nedopadají na nyní posuzované usnesení vrchního soudu". Vzhledem ku všeobecné dostupnosti tohoto rozhodnutí (http://nalus.usoud.cz) již postačí v podrobnostech na ně odkázat.
Za zaznamenání stojí, že stěžovatelka nedoceňuje, že kritizovaný postup Vrchního soudu v Praze není - ve smyslu rozhodného ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. co do tam zakotvené podmínky "vhodnosti" - identifikován toliko hospodárností "nákladovou" (z pohledu účastníka řízení), nýbrž především vhodností (hospodárností) všeobecně procesní, měřenou z hlediska dispozic k efektivnímu postupu v řízení ve vztahu k jeho cíli (rozhodnutí sporu). K uvedenému lze poukázat na usnesení ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2125/09.
Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že se vrchní soud nezabýval procesními důsledky usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2009, č.j. 45 K 14/2002-1658, vydaného s poukazem na §41 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění, v návaznosti na které může úpadce nakládat s majetkem náležejícím do podstaty, vstupuje do postavení správce ve všech řízeních, stává se účastníkem těchto řízení a zanikají omezení související s prohlášením konkursu.
Právě ze "ztráty pasivní legitimace" druhého vedlejšího účastníka dané tímto rozhodnutím se odvíjel odlišný výsledek rozhodování o návrzích na přikázání věci vedených u Obvodního soudu pro Prahu 5 Okresnímu soudu v Litoměřicích (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. Ncd 307/2009, Ncd 313/2009 a Ncd 318/2009).
Avšak co do těchto námitek se patří zdůraznit, že je stěžovatelka v reakci na "návrh na přikázání věci" neuplatnila (resp. ústavní stížností nedoložila opak), ačkoli již byly objektivně k dispozici (usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2009, č.j. 45 K 14/2002-1658, bylo dne 12. 8. 2009 vyvěšeno na úřední desce soudu a na elektronické úřední desce na adrese:http://infodeska.justice.cz/subjekt.aspx?subjkod=205000). Tím způsobila, že tyto námitky, nyní vtělené do ústavní stížnosti, je nevyhnutelné - se zřetelem k zásadě subsidiarity ústavněprávního přezkumu - hodnotit podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu) jako nepřípustné (viz usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 484/07, ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1058/07, ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 697/06, popř. též nález ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367), usnesení ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 650/99, usnesení ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 92/04, a usnesení ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1479/08).
Ve vztahu k shora dovolávanému usnesení sp. zn. II. ÚS 2496/09 se patří připomenout, že existence zmíněného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2009, č. j. 45 K 14/2002-1658, byla Ústavnímu soudu známa a při svém rozhodování k ní přihlížel.
Ve shodě s usnesením sp. zn. II. ÚS 2469/09 je tedy namístě závěr, že se stěžovatelce existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a je tak i odůvodněn výše předznačený úsudek, že jeho ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl, přičemž zčásti, z důvodů vyložených shora, jde i o stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona nepřístupnou.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Vzhledem k tomuto výsledku řízení pozbývá logicky podkladu potřeba věcně reagovat na stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a netřeba zde ani zvláštního (negativního) výroku.
Lze dodat, že nové procesně významné okolnosti, jež nastaly v průběhu řízení, mohou být uváženy jako ty, se zřetelem k nimž není vyloučeno - v obecné rovině - uvažovat o případném (o ně opřeném) dalším návrhu na delegaci vhodnou; tím se pak úsudek o nedostatku podmínky subsidiarity ústavněprávního přezkumu - zde v materiálním pojetí - jen posiluje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu