ECLI:CZ:US:2009:3.US.2965.09.1
sp. zn. III. ÚS 2965/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Tomášem Procházkou, advokátem se sídlem v Buštěhradu, Topolová 710, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, č.j. 14 To 482/2009-51, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 7. 2009, č. j. 26 PP 61/2009-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí v souladu s požadavky stanovenými zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená usnesení, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudy porušily jeho práva zaručená v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluvy").
Obecné soudy podle stěžovatele pochybily tím, že přes "zákaz retroaktivity hmotněprávní normy v neprospěch odsouzeného" založily svá rozhodnutí na zjištění, že se vyhýbal nástupu výkonu trestu odnětí svobody, ačkoli v rozhodném období (2002-2007) "takové chování nebylo trestné ani jinak postižitelné", a tedy nevykazovalo "ani nepatrné intenzity" společenské nebezpečnosti. Stěžovatel namítá, že "v předmětné době" nemohl "tušit" význam nenastoupení trestu z hlediska pozdější zákonné úpravy podmíněného propuštění, čímž je "znevýhodněn proti těm odsouzeným, kteří ... trest nenastoupili, ale jejichž žádosti byly projednávány před 1. 1. 2009". Podle jeho názoru nelze jakkoli dovodit materiální opodstatněnost jeho dalšího věznění, a pokračující zbavení osobní svobody je ve zjevném nepoměru k veřejnému zájmu (čl. 4 odst. 4 Listiny), a to též se zřetelem k okolnosti, že ve výkonu trestu odnětí svobody zůstává pro "majetkový delikt spáchaný před 12 lety", který představuje "jediný exces z jeho jinak zcela nezávadného způsobu života", přičemž obecné soudy konstatovaly splnění "průkazu zlepšení" ve výkonu trestu.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení, jímž Okresní soud v Kladně zamítl podle §61 odst. 1 písm. a) tr. zákona jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 35 T 6/2000. Konec trestu připadá na den 29. 5. 2011 a lhůta pro podmíněné propuštění uplynula dne 29. 5. 2009.
Obecné soudy odůvodnily ústavní stížností napadená usnesení s poukazem na §61 odst. 1 tr. zákona tak, že se stěžovatel sice "během vykonané části trestu choval řádně a jeho chování ve věznici překážkou podmíněného propuštění není", avšak "po dobu pěti roků se vyhýbal uloženému trestu pobytem v zahraničí", přičemž "byl dodán do výkonu trestu až na základě participace rakouských justičních orgánů". Takové jednání lze podle soudů "přičíst odsouzenému k tíži", byť nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody je trestným činem s účinností "teprve" od 1. 1. 2009 [§171 odst. 1 písm. g) tr. zákona, v rozhodném znění].
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Jelikož platí, že není ústavně zaručeného práva na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je především věcí obecných soudů, aby posoudily, zda jsou dány zákonem podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily (srov. kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 285/05, ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 612/05, ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 60/06). V rovině ústavněprávního přezkumu proto zůstává k posouzení, zda napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení respektují principy spravedlivého procesu (práva na soudní ochranu), dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde tedy o to, zda užitým výkladem a aplikací hmotného práva nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyla soudy uplatněna interpretace, jež je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch standardů, jež jsou v soudní praxi respektovány (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupříkladu nález ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99).
Výklad rozhodných podmínek, že odsouzený "prokázal polepšení" a že lze "očekávat, že v budoucnu povede řádný život" [§61 odst. 1 písm. a) tr. zákona] je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o relevantní nesprávnost zde pak může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry obstát vůbec, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tím až stav, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. kupříkladu usnesení ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 31/06).
O takovou situaci v posuzované věci nejde.
Nic nenasvědčuje tomu, že obecnými soudy nebyl dodržen řádný procesní postup; žádostí stěžovatele se náležitě zabývaly, pro rozhodnutí si opatřily odpovídající skutkový podklad, a z odůvodnění jejich usnesení je zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídily (§134 odst. 2 tr. řádu).
Aplikace hlediska dlouhodobého (5 let trvajícího) vyhýbání se nástupu do výkonu trestu ukončeného až zásahem "rakouských justičních orgánů" (tj. nedobrovolně) obecnými soudy je v kontextu dosaženého výsledku řízení udržitelná (v ústavněprávní rovině) i v případě stěžovatelem vyžadovaného (a soudy explicite vyjádřeného) postupu podle §61 odst. 1 tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 2008, v němž požadavek přihlédnout "také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu", nebyl zakotven výslovně. Stěžovatel nedoceňuje, že se v dané věci neuplatní zásada vyjádřená v §16 odst. 1 tr. zákona, neboť není posuzována s ní spojená "trestnost činu".
Ústavní soud již v usnesení ze dne 6. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 357/06, dal najevo, že "postoj odsouzeného k trestné činnosti, kterou byl shledán vinným, bezpochyby patří mezi ty skutečnosti, které je na místě také vzít v řízení o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v úvahu". V návaznosti na toto rozhodnutí v usnesení ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 734/06, doplnil, že "že vyhýbání se výkonu trestu by mohlo značit určitý atribut postoje stěžovatele k trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, a v tomto kontextu by tedy mohlo být relevantní při hodnocení stupně nápravy odsouzeného a při prognóze jeho dalšího chování, tzn. při posouzení podmínky, zda se může od něj očekávat, že v budoucnu povede řádný život". Jinak řečeno, stěžovatelem kritizovaná úvaha obecných soudů byla uplatnitelná i před 1. 1. 2009, a to na základě judikatorní interpretace tehdy účinného trestního zákona.
Usnesení obecných soudů nekolidují ani s rozhodovacími důvody rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 2. 2008 ve věci Kafkaris v. Kypr, stížnost č. 21906/04, který neshledal rozpor s Úmluvou v důsledcích zrušení nařízení zakotvujících možnost propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. 143-152).
Poukaz stěžovatele (v posuzované ústavní stížnosti) na čl. 7 odst. 1 Úmluvy je tedy bezvýznamný. Za zaznamenání stojí, že použití kritéria nevčasného nástupu do výkonu trestu oponuje výhradně co do časové působnosti konkrétní právní úpravy, a nikterak nenaznačuje jeho věcnou neodůvodněnost či nepřiměřený význam.
Ústavnímu soudu pak přísluší se omezit na zjištění, že závěry obecných soudů zjevným omylem či excesem nejsou a s výkladovou svévolí (zejména ve vztahu k čl. 4 odst. 4 a čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy) je spojovat jakkoliv nelze. Stěžovatelovy námitky, jež proti nim vznesl, proto nejsou způsobilé posunout věc jeho ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny, a že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím.
Porušení ústavně zaručených práv se stěžovateli doložit nezdařilo, pročež jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (v senátě a bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu